ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.497.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 497/2021-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobce Raiffeisenbank a. s. , se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, identifikační číslo osoby 49240901, proti žalovanému Toroinvestbeton s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Zámostní 1155/27, PSČ 710 00, identifikační číslo osoby 02574080, zastoupenému Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 65/2019, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2020, č. j. 12 Cmo 250/2020-122, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. listopadu 2019, č. j. 47 Cm 65/2019-39, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 23. července 2019, č. j. 47 Cm 65/2019-11, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobci směnečnou sumu ve výši 956.492,28 Kč s 6% úrokem od 4. května 2019 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 3.188 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 49.034 Kč (výrok I.); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů námitkového řízení (výrok II.).
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání. Po doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku za odvolání (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2019, č. j. 47 Cm 65/2019-46) žalovaný požádal (podáním ze dne 26. prosince 2019) o přiznání osvobození od soudních poplatků.
3. Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. února 2020, č. j. 47 Cm 65/2019-90, žalovanému osvobození od soudních poplatků nepřiznal, uzavíraje, že žalovaný neuvedl úplné údaje o svých majetkových poměrech a tyto hodnověrně nedoložil. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného usnesením ze dne 28. května 2020, č. j. 12 Cmo 87/2020-99, které nabylo právní moci dne 29. června 2020, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Přitom zdůraznil, že neúplné a nedostatečné údaje žadatele o majetkových poměrech zcela vylučují možnost jejich komplexního hodnocení z hlediska naplnění zákonných předpokladů moderace poplatkové povinnosti.
4. Usnesením ze dne 19. června 2020, č. j. 47 Cm 65/2019-106, soud prvního stupně opětovně vyzval žalovaného k zaplacení soudního poplatku (ve výši 48.434 Kč), a to ve lhůtě do patnácti dnů od doručení tohoto usnesení; zároveň žalovaného opakovaně poučil též o následcích nezaplacení soudního poplatku. Výzva k zaplacení soudního poplatku byla žalovanému doručena dne 29. června 2020.
5. Jelikož žalovaný soudní poplatek za odvolání ani v dodatečně stanovené lhůtě neuhradil, soud prvního stupně usnesením ze dne 11. srpna 2020, č. j. 47 Cm 65/2019-112, zastavil „řízení před soudem druhého stupně“ podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (výrok I.); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo „na náhradu nákladů řízení“ (výrok II.).
6. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání žalovaného potvrdil usnesení soudu prvního stupně „ve správném znění“ obou výroků tak, že „řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2019, č. j. 47 Cm 65/2019-39, se pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání podle §9 odst. 1 zákona (…) o soudních poplatcích zastavuje“ (první výrok) a „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“ (druhý výrok); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
7. Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §4 odst. 1 písm. b), §7 odst. 1 a §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích a poukazuje na průběh řízení (viz shrnutí shora) – uzavřel, že soud prvního stupně po právu zastavil řízení o odvolání žalovaného proti (výše označenému) rozsudku soudu prvního stupně pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání. V situaci, kdy soud prvního stupně (pravomocně) nevyhověl žádosti žalovaného o přiznání osvobození od soudních poplatků a kdy marně uplynula i dodatečná lhůta poskytnutá k zaplacení soudního poplatku, nebyl podle odvolacího soudu ani důvod zabývat se opakovanou žádostí žalovaného, aby mu bylo přiznáno osvobození od placení soudních poplatků (uplatněnou v podaném odvolání). Potud odkázal též na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 16. dubna 2019, sp. zn. 30 Cdo 825/2019 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 1/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 1/2020“).
8. Nad rámec výše uvedeného odvolací soud doplnil, že žalovaný v odvolání neuvedl žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na změnu jeho majetkových poměrů; pouhé tvrzení o tom, že v mezidobí bylo zpracováno přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2019 (odvolacímu soudu ovšem nedoložené), takovou skutečností bez dalšího není. O změně poměrů by nadto bylo možné uvažovat jen tam, kde poměry žadatele byly v rámci předchozího rozhodnutí vylíčeny úplně a pravdivě (jinak řečeno, kde je co srovnávat). O takový případ ovšem, uzavírá odvolací soud, v posuzované věci nešlo.
9. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
10. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
11. Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno (týkající se výkladu ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích), zcela odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem již v R 1/2020 (z nějž napadené rozhodnutí ostatně výslovně vychází), podle kterých žádost o osvobození od soudních poplatků lze s účinky zabraňujícími zastavení řízení pro nezaplacení poplatku dle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve znění účinném od 30. září 2017 podat nejpozději v poslední den lhůty určené soudem pro jeho zaplacení (srov. dále v této souvislosti např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2020, sp. zn. 25 Cdo 1949/2020, nebo důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 3. září 2019, sp. zn. I. ÚS 2021/19, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost podaná proti R 1/2020).
12. Důvod ke změně výše uvedených závěrů pak Nejvyšší soud nenachází ani v argumentech obsažených v podaném dovolání.
13. Současně (bez vazby na shora uvedené) nemůže Nejvyšší soud přehlédnout, že dosavadní průběh řízení jednoznačně nasvědčuje tomu, že cílem opakované žádosti dovolatele o přiznání osvobození od soudních poplatků nebylo nic jiného než účelové zneužití dané procesní úpravy (srov. §2 o. s. ř.). Dovolatel opětovně požádal o přiznání osvobození od soudních poplatků až v odvolání podaném proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku (na jeho předchozí dodatečnou výzvu k zaplacení soudního poplatku nijak nereagoval), přičemž svou žádost odůvodnil pouze tím, že má k dispozici „daňové přiznání za rok 2019, které v řízení o původní žádosti neexistovalo“. Dovolatel tak nejenže zcela ignoroval důvody, pro které soudy obou stupňů neměly jeho předchozí žádost o přiznání osvobození od soudních poplatků za důvodnou, ale ani řádně nevylíčil, jak konkrétně se v mezidobí měly změnit jeho majetkové poměry. Avizované přiznání k dani z příjmů za rok 2019 pak dovolatel odvolacímu soudu ani nepředložil (učinil tak až v souvislosti s podáním dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu).
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu