ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.632.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 632/2021-199
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Kruhuta v právní věci žalobce SILMET Příbram a. s., se sídlem v Příbrami III 168, PSČ 261 01, identifikační číslo osoby 26 21 04 28, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, PSČ 261 01, proti žalovaným 1) D. T. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, a 2) J. Z. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Konířem, advokátem, se sídlem v Praze, Na Příkopě 583/15, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 6/2019, o dovolání druhého žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. července 2020, č. j. 12 Cmo 135/2020-153, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 22. ledna 2019 se žalobce (SILMET Příbram a. s.) domáhal, aby Krajský soud v Praze vydal směnečný platební rozkaz, jímž žalovaným [1) D. T. a 2) J. Z.] uloží zaplatit směnečný peníz ve výši 11.007.862,- Kč s 6% úrokem od 11. října 2018 do zaplacení, směnečnou odměnu 36.692,87 Kč a náklady řízení.
Směnečným platebním rozkazem ze dne 7. března 2019, č. j. 47 Cm 6/2019-20, Krajský soud uložil „žalovanému“, aby zaplatil žalobci požadovaný směnečný peníz, včetně úroku a směnečné odměny a na náhradě nákladů řízení částku 730.243,20 Kč.
Proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu podali žalovaní včasné námitky.
Usnesením ze dne 27. března 2019, č. j. 47 Cm 6/2019-43, Krajský soud v Praze „opravil“ výrok směnečného platebního rozkazu tak, že uložil žalovaným, aby zaplatili částky určené směnečným platebním rozkazem společně a nerozdílně. K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. srpna 2019, č. j. 12 Cmo 223/2019-94, zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 20. září 2019 žalobce „opravil“ žalobní návrh tak, že směnečným platebním rozkazem soud uloží žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci směnečný peníz ve výši 11.007.862,- Kč s 6% úrokem od 11. prosince 2018 do zaplacení, směnečnou odměnu 36.692,87 Kč a náklady řízení.
Usnesením ze dne 25. září 2019, č. j. 47 Cm 6/2019-103, Krajský soud v Praze (opětovně) „opravil“ výrok směnečného platebního rozkazu tak, že žalovaným uložil, aby zaplatili žalobci společně a nerozdílně směnečný peníz, včetně úroků a směnečné odměny v částkách vyčíslených v podání ze dne 20. září 2019 a náklady řízení ve výši 730.243,20 Kč. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných usnesením ze dne 6. ledna 2020, č. j. 12 Cmo 320/2019-119, toto usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; přitom mu uložil, aby: a) v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby (tj. ohledně 6% úroku ze směnečného peníze za dobu od 11. října 2018 do 10. prosince 2018) směnečný platební rozkaz zrušil a řízení zastavil a b) následně opravil výrok směnečného platebního rozkazu tak, „aby v něm uložená povinnost žalovaným explicitně vyjadřovala jejich solidární postavení“.
Usnesením ze dne 17. února 2020, č. j. 47 Cm 6/2019-123, Krajský soud v Praze, odkazuje na ustanovení §96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 7. března 2019 ohledně 6% úroku z částky 11.007.862,- Kč za dobu od 11. října 2018 do 10. prosince 2018 a řízení v tomto rozsahu zastavil; Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných usnesením ze dne 8. července 2020, č. j. 12 Cmo 135/2020-153, toto usnesení potvrdil.
Proti posledně označenému usnesení odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, maje za to, že nárok žalobce není vůči němu po právu, pročež v poměrech dané věci nebyl dán důvod (jen) k částečnému zrušení směnečného platebního rozkazu, nýbrž k jeho úplnému zrušení; rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívání na řešení právní otázky, která dosud nebyla Nejvyšším soudem zodpovězena.
Dovolání druhého žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř, Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatel se (posuzováno podle obsahu dovolání) domáhá zrušení směnečného platebního rozkazu v celém rozsahu, tj. i v rozsahu nedotčeném částečným zpětvzetím žaloby.
Přitom Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2012, pod číslem 114, s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 44/99, uzavřel, že nelze podat opravný prostředek proti výroku rozhodnutí, který nebyl vydán. K závěru, podle něhož nemůže být neexistující výrok rozhodnutí odvolacího soudu předmětem dovolacího přezkumu, se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usneseních ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 1/2011, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 33 Cdo 1150/2013.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když – jak je zřejmé z obsahu spisu – rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu