ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.90.2020.1
sp. zn. 29 Cdo 90/2020-317
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Gama Project CZ s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Slavníkova 2357/9, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 26 10 90 00, zastoupeného JUDr. Davidem Řezníčkem, LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 281/44, PSČ 370 01, proti žalovaným 1) D. L. ČR, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, 2) R. H. , narozenému XY, bytem XY, a 3) U. R. , narozené XY, bytem XY, všem zastoupeným JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/2, PSČ 110 00, o zaplacení částky 400.000,- EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 21/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2019, č. j. 13 Cmo 17/2019-263, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatil každému z žalovaných na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 46.952,84 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupkyně.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. dubna 2019, č. j. 35 Cm 21/2015-231, zamítl žalobu, kterou se žalobce (Gama Project CZ s. r. o.) domáhal vůči žalovaným [1) D. L. ČR, 2) R. H. a 3) U. R.] zaplacení částky 400.000,- EUR s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 4. září 2019, č. j. 13 Cmo 17/2019-263, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Přitom šlo o druhá rozhodnutí soudů nižších stupňů, když první (rovněž zamítavý) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2017, č. j. 35 Cm 21/2015-144, zrušil k odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. listopadu 2018, č. j. 13 Cmo 19/2018-201.
Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že:
1) Dne 14. září 2011 uzavřely společnost BXA GROUP LTD (jako budoucí převodce – dále jen „společnost B“) a společnost FINTRADE Nitra, spol. s r. o. (jako budoucí nabyvatel – dále jen „společnost F“) smlouvu o budoucí smlouvě o převodu obchodního podílu ve společnosti Logologic Digital CZ spol. s r. o. (dále jen „společnost L“). Touto smlouvou se společnost B zavázala ve lhůtě do 12 měsíců od jejího uzavření uzavřít se společností F smlouvu o převodu 100% obchodního podílu ve společnosti L; přesné znění předpokládané smlouvy o převodu obchodního podílu bylo obsaženo v příloze č. 1 označené smlouvy.
2) V bodě III. 2., 3. a 4. se společnost B zavázala (mimo jiné), že od podpisu smlouvy až do okamžiku splnění kontraktační povinnosti (mimo jiné) nebude společnost L splňovat zákonem stanovené podmínky pro prohlášení úpadku ani proti ní nebude zahájeno, respektive vedeno insolvenční řízení. V případě porušení (i) tohoto závazku mohla společnost F odstoupit od smlouvy o smlouvě budoucí.
3) První žalovaný podal u Městského soudu v Praze dne 5. března 2012 insolvenční návrh na dlužníka (společnost L). Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. prosince 2013, č. j. MSPH 60 INS XY, insolvenční návrh zamítl; Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. dubna 2014, č. j. MSPH 60 INS XY, 1 VSPH XY, toto usnesení potvrdil ve výroku o zamítnutí insolvenčního návrhu. K datu podání insolvenčního návrhu byli jednateli prvního žalovaného R. H. a U. R.
4) Podáním ze dne 17. dubna 2012 společnost F odstoupila od smlouvy o smlouvě budoucí z důvodu, že dne 5. března 2012 bylo „proti“ společnosti L zahájeno insolvenční řízení.
5) Podáním ze dne 20. května 2014 vyzvala společnost B prvního žalovaného k úhradě škody vzniklé v důsledku „neoprávněně podaného insolvenčního návrhu“ ve výši 15.000.000,- Kč.
6) Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 25. září 2014 postoupila společnost B žalobci pohledávku z titulu náhrady škody ve výši 400.000,- EUR (ušlý zisk ve výši předpokládané kupní ceny za převod obchodního podílu) za porušení právní povinnosti podle ustanovení §147 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), spočívající v podání nedůvodného insolvenčního návrhu proti společnosti L.
7) Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky rozhodčím nálezem ze dne 26. září 2018, sp. zn. Rsp. 9711/2014 (dále jen „rozhodčí nález“), uložil společnosti L, aby zaplatila tamní žalobkyni (v projednávané věci prvnímu žalovanému) částku 732.655,08 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení [z dílčích částek ve výši 0,05 % denně od 6. srpna 2009 (u částky nejdříve splatné), respektive od 23. dubna 2011 (u částky nejpozději splatné) do zaplacení]; rozhodčí nález nabyl právní moci dne 14. listopadu 2018.
Na tomto základě odvolací soud především přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož žalobce „neprokázal tzv. zmaření obchodu“ (smlouvy o převodu obchodního podílu) coby následku podání insolvenčního návrhu proti společnosti L první žalovanou. Přitom zdůraznil, že ke zrušení závazků ze smlouvy o smlouvě budoucí došlo z vůle společnosti F (odstoupením od smlouvy o smlouvě budoucí z důvodu zahájeného insolvenčního řízení na společnost L), a to pro porušení povinnosti „na straně“ společnosti B.
V této souvislosti odvolací soud akcentoval, že již v předchozím (kasačním) usnesení (bodu 22) žalobce poučil o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní k prokázání ekonomické připravenosti k uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu. Provedení důkazu listinami označenými (až) v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně tak brání zákaz formulovaný v ustanovení §205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“); navíc sdělení společnosti F ze dne 9. května 2019 neobsahuje nic jiného, než obecná ujištění o připravenosti smlouvu uzavřít.
Dále odvolací soud – vycházeje z ustanovení §147 insolvenčního zákona a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněném pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 10/2013“) – vyhodnotil jako správný i závěr soudu prvního stupně, podle něhož se žalovaní zprostili odpovědnosti za (případně) vzniklou škodu tím, že prokázali existenci splatné pohledávky prvního žalovaného za společností L v době zamítnutí insolvenčního návrhu. Potud poukázal na rozhodčí nález, který je pravomocný a vykonatelný, a současně měl za nevýznamné, že společnost L podala proti tomuto rozhodčímu nálezu žalobu u soudu.
Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku ve věci samé jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., namítaje, že: a) odvolací soud v rozporu s konstantní (v dovolání specifikovanou) judikaturou Nejvyššího soudu nepřipustil důkazy navržené v odvolání, ačkoli žalobce nebyl řádně poučen podle ustanovení §118a o. s. ř., a b) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, když odvolací soud (v rozporu s odůvodněním obsaženým v rozhodnutích o zamítnutí insolvenčního návrhu) vyšel z nesprávného předpokladu, podle něhož byl insolvenční návrh zamítnut z důvodu, že nárok nebylo možno prokázat pouze listinami v insolvenčním řízení. Přitom skutečným důvodem, pro který soudy insolvenční návrh zamítly, byla jeho nesrozumitelnost a neprojednatelnost.
Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru o absenci poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. ve vztahu k splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ohledně existence předpokladů pro vznik práva na náhradu škody podle ustanovení §147 insolvenčního zákona a dále připomíná, že rozhodčí nález bude (k jím podané žalobě) „s největší pravděpodobností“ rovněž zrušen, když je zatížen závažnými procesními vadami. Současně poukazuje na disproporci mezi částkou přiznanou rozhodčím nálezem a výší pohledávky tvrzené v insolvenčním návrhu; i z tohoto důvodu hodnotí postup prvního žalovaného jako svévolný a bezdůvodný.
Konečně připomíná, že soudy nižších stupňů nepřijatelně zaměňují odstoupení od smlouvy z důvodu porušení smluvního vztahu a z důvodu jednání třetí osoby, včetně toho, že nebýt insolvenčního návrhu, škoda by mu nevznikla.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné, respektive za nedůvodné. Nad rámec důvodů, na nichž založil své rozhodnutí odvolací soud, připomínají, že společnost B si musela být vědoma rizika soudního vymáhání pohledávek za společností L, popřípadě zahájení insolvenčního řízení vůči ní, když ke dni uzavření smlouvy o smlouvě budoucí měla společnost L závazky po splatnosti jednak vůči prvnímu žalovanému, jednak vůči společnosti Palladium Praha, s. r. o. (v částkách cca 100.000,- EUR a 100.000,- Kč z titulu nájemného a energií). Ostatně společnost B je stále 100% vlastníkem společnosti L a žalovaným není známo, že by se pokusila (opakovaně) obchodní podíl ve společnosti L prodat.
Žalobce v replice k vyjádření žalovaných doplňuje dovolací argumentaci jak k namítanému porušení poučovací povinnosti soudy nižších stupňů (§118a o. s. ř.), tak k „extrémnímu rozporu“, jde-li o důvod, pro který byl zamítnut insolvenční návrh podaný prvním žalovaným.
Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Ustanovení §147 odst. 1 insolvenčního zákona koncipuje odpovědnost věřitele (insolvenčního navrhovatele) za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu pro případ, že řízení o insolvenčním návrhu bylo zastaveno nebo insolvenční návrh byl odmítnut jeho „vinou“. Týž předpoklad „viny“ věřitele (insolvenčního navrhovatele) plyne z ustanovení §147 odst. 2 insolvenčního zákona při zamítnutí insolvenčního návrhu (prostřednictvím odkazu na odstavec 1). V případech uvedených v §147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona jde o obecnou občanskoprávní odpovědnost za škodu založenou na presumpci zavinění (srov. §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku; v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jde o úpravu uvedenou v jeho §2894 a násl.)
Srov. např. R 10/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 1962/2013, uveřejněný pod číslem 22/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 22/2016“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2019, sp. zn. 29 Cdo 4804/2017, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2021, pod číslem 26, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020, sp. zn. 29 Cdo 373/2018.
2) Dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel má ve smyslu ustanovení §147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona právo na náhradu škody nebo jiné újmy, která mu vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu také vůči insolvenčnímu navrhovateli, jehož insolvenční návrh zamítl insolvenční soud jen proto, že nedoložil svou splatnou pohledávku proti dlužníku (§105 insolvenčního zákona).
Insolvenční navrhovatel, jehož odpovědnost za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu je dovozována jen proto, že coby důvod zamítnutí insolvenčního návrhu v insolvenčním řízení vyšlo najevo, že sporné skutečnosti týkající se jeho pohledávky nebude možné osvědčit pouze listinami a provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů, by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o pohledávce, se této odpovědnosti zprostí, jestliže prokáže, že v době zamítnutí insolvenčního návrhu jeho splatná pohledávka proti dlužníku po právu existovala.
Srov. např. opět R 10/2013 a R 22/2016.
3) Prokáže-li se v nalézacím řízení, že věřitel (insolvenční navrhovatel) měl vůči (insolvenčnímu) dlužníku pohledávku po lhůtě splatnosti v době zahájení insolvenčního řízení i v době, kdy byl insolvenční návrh zamítnut pro nedoložení této pohledávky insolvenčním navrhovatelem, pak se tím staví najisto, že to byl právě (insolvenční) dlužník, který nesplnil povinnost splnit dluh (pohledávku uhradit řádně a včas) a jehož obrana v insolvenčním řízení (že insolvenční navrhovatel vůči němu nemá pohledávku po lhůtě splatnosti) tím byla vyvrácena.
Srov. např. R 22/2016, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 5745/2015, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2018, pod číslem 9.
O tom, že: a) v poměrech projednávané věci soudy zamítly insolvenční návrh z důvodu, že insolvenční navrhovatel (první žalovaný) neosvědčil, že má za dlužníkem splatnou pohledávku (viz odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2013 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2014), a b) první žalovaný měl za společností L (neuhrazenou) pohledávku déle než 3 měsíce po splatnosti (viz rozhodčí nález) v době podání insolvenčního návrhu (a rozhodnutí o něm), nemá ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti.
Okolnost, zda závěr o „neosvědčení pohledávky“ insolvenčním navrhovatelem soudy učinily po (částečném) dokazování nebo (jen) za použití argumentu, podle něhož sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, je v tomto směru nevýznamná.
Dovolací argumentace, podle níž „bude rozhodčí nález zrušen“, je právně nevýznamná, když pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§243f odst. 1 o. s. ř.).
Ostatně Nejvyššímu soudu je z úřední činnosti známo, že Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. února 2021, č. j. 2 Cmo 48/2020-133, potvrdil rozsudek ze dne 15. října 2019, č. j. 21 Cm 6/2019-97, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu společnosti L o zrušení rozhodčího nálezu; dovolání společnosti L proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 26. října 2021, sp. zn. 23 Cdo 1841/2021.
Za stavu, kdy rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, se Nejvyšší soud již (vzhledem ke shora přijatému závěru) nezabýval dalšími (dovolatelem otevřenými) právními otázkami, když věcný přezkum posouzení těchto otázek nemůže ovlivnit výsledek dovolacího řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. K tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněného pod číslem 101/2020 Sbírky rozhodnutí a stanovisek.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají (u každého z žalovaných) z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání z 8. března 2020), která podle ustanovení §7 bodu 7, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném k datu podání vyjádření, činí [z tarifní hodnoty 10.184.000,- Kč (při kurzu České národní banky k 8. březnu 2020 ve výši 25,46 Kč/EUR)] 38.704,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 1/3 z částky 300,- Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem činí 46.952,84 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. 11. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu