ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.117.2020.1
KSPH 66 INS XY
66 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 117/2020-490
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Z/C/H Legal v. o. s., advokátní kancelář , se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27222861, jako insolvenčního správce dlužníka P. V., proti žalovaným 1/ M. V. , narozené XY, bytem XY, a 2/ G. V. , narozené XY, bytem XY, zastoupeným JUDr. Martinem Horčicem, advokátem, se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 27, PSČ 280 02, o určení neúčinnosti darovacích smluv, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 66 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. V. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 66 INS XY, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2019, č. j. 66 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPH 66 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalované jsou povinny zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí každá částku 181,50 Kč.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 23. srpna 2018, č. j. 66 ICm XY rozhodl Krajský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) o odpůrčí žalobě Z/C/H Legal v. o. s. advokátní kancelář, jako insolvenčního správce dlužníka P. V., směřující proti žalovaným: 1/ M. V. a 2/ G. V. (dcerám dlužníka), tak, že:
[1] Určil, že darovací smlouva ze dne 30. prosince 2011 uzavřená mezi dlužníkem a žalovanými, kterou dlužník převedl do vlastnictví každé z žalovaných podíl o velikosti jedné ideální poloviny na označených nemovitých věcech zapsaných v katastrálním území XY na listu vlastnictví číslo 384 (dále jen „darovací smlouva č. 1“), je vůči věřitelům dlužníka neúčinná (bod I. výroku).
[2] Určil, že darovací smlouva ze dne 30. prosince 2011 uzavřená mezi dlužníkem a žalovanými, kterou dlužník převedl do vlastnictví každé z žalovaných podíl o velikosti jedné dvanáctiny na označených nemovitých věcech zapsaných v katastrálním území XY na listu vlastnictví číslo 2066 (dále jen „darovací smlouva č. 2“), je vůči věřitelům dlužníka neúčinná (bod II. výroku).
[3] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §235 odst. 1, §236 odst. 1 a 2, §237 odst. 1 a 4, §239, §240 a §242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
3. Uzavřením darovacích smluv byly naplněny znaky úmyslně zkracujícího právního úkonu dle §242 insolvenčního zákona. K okamžiku vkladu vlastnického práva k nemovitostem (podle darovacích smluv) do katastru nemovitostí (18. ledna 2012) měl dlužník více věřitelů a věděl, že nehradí své závazky, které nebude schopen hradit ani v budoucnu. Jelikož žalované jsou osobami dlužníku blízkými, platí dle ustanovení §242 odst. 2 insolvenčního zákona, že dlužníkův úmysl jim byl znám, když neprokázaly opak. Žalované netvrdily ani neprokazovaly nic, z čeho by bylo možné dospět k závěru, že vynaložily náležitou pečlivost při snaze zjistit skutečný stav věci ohledně dlužníkova podnikání.
4. K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. října 2019, č. j. 66 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPH 66 INS XY):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §242 insolvenčního zákona – se po přezkoumání napadeného rozhodnutí a doplnění dokazování ztotožnil se závěry insolvenčního soudu, dodávaje, že v době darování měl dlužník neuhrazené závazky v rozsahu minimálně 455.000 Kč, oproti zisku před zdaněním vyplývajícího z přiznání k dani z příjmů za rok 2011 ve výši 264.724 Kč a následně za rok 2012 ve výši 205.380 Kč. Jestliže za tohoto stavu (kdy pro neschopnost hradit své závazky též zúžil společné jmění manželů) daroval nemovitosti žalovaným (svým dcerám) a jiný hodnotný majetek (zpeněžitelný za účelem úhrady již existujících splatných závazků) neměl, pak je zřejmé, že jednal (nemovitosti daroval) v úmyslu zabránit jejich zpeněžení za účelem uspokojení pohledávek věřitelů. To platí tím více, že od doby, kdy daroval nemovitosti, již bylo dlužníkovo podnikání ztrátové (o čemž svědčí v insolvenčním řízení zjištěné pohledávky věřitelů ve výši cca 2.750.000 Kč).
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě žalované dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a právní otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak.
7. Dovolatelky namítají (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Dovolatelky míní, že oba soudy pochybily, jestliže pro účely zkoumání neúčinnosti darovacích smluv měly za významný (až) okamžik vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí (18. ledna 2012) a nikoli okamžik uzavření darovacích smluv; tím není 30. prosinec 2011 (což je datum, kterým darovací smlouvy byly opatřeny dodatečně), nýbrž 22. září 2011 (den, kdy podle ověřených podpisů podepsal darovací smlouvy poslední z účastníků smluv). Potud usuzují na rozpor napadeného rozhodnutí s „platnou judikaturou“ (kterou však nespecifikují).
9. Dále dovolatelky namítají, že oba soudy pochybily, když zaměnily závazky objektivně existující se závazky dosud nevyčíslenými nebo nesplatnými. S poukazem na dříve (před insolvenčním soudem) nastalou koncentraci řízení pak v tom, že odvolací soud poskytl při odvolacím jednání, jež se konalo 13. června 2019, žalobci poučení dle §118a o. s. ř. (na jehož základě žalobce doplnil nová tvrzení), spatřují porušení svého práva na spravedlivý proces. Následné rozhodnutí odvolacího soudu mají dovolatelky za překvapivé, neboť odvolací soud (aniž se změnila důkazní situace) rozhodl v rozporu s tím, jak strany informoval 13. června 2019.
10. Za dovolacím soudem neřešenou mají dovolatelky odpověď na otázku, zda poskytly protiplnění. Akcentují, že při daru protiplnění poskytováno být nemůže. Je však v souladu s dobrými mravy, aby obdarovaní podle svých možností poskytli pomoc dárci dodatečně, pokud nastane situace, že dárce takovou pomoc potřebuje. Právě to se stalo (v roce 2013) a za účelem pomoci byly dlužníku zajištěny prostředky na úhradu jeho závazků. Šlo o „protiplnění“ částkou podstatně vyšší, než byla hodnota daru.
11. Podle dovolatelek neexistují žádné důkazy o tom, že by dlužníku hrozil úpadek do léta roku 2013 nebo že by takový úpadek bylo možné reálně očekávat v roce 2011 nebo v roce 2012, když nárůst obratu svědčil o opaku a následné zdravotní obtíže dlužníka (v roce 2013) a stav na trhu nebylo možné předvídat. Dovolatelky neměly žádný důvod domnívat se, že by mohlo dojít k úpadku dlužníka (důvod, pro který by měly s nevšední pečlivostí zkoumat ekonomickou situaci dlužníka), navíc v době, kdy jeho firma řádně obchodovala a rozvíjela se (generovala zisk), takže ničeho neopomenuly.
12. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako zjevně bezdůvodné, namítaje, že dovolatelky v dovolání neidentifikují žádnou právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a neoznačují ani žádnou dovolacím soudem neřešenou právní otázku, nebo právní otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo právní otázku dovolacím soudem vyřešenou, která má být dovolacím soudem posouzena jinak.
13. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
14. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v řešení dovoláním předestřených právních otázek odpovídá napadené rozhodnutí ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. V jednotlivostech lze k dovolacím námitkám uvést následující:
1) K namítané absenci hrozby úpadku dlužníka do léta roku 2013.
15. V rozsudku ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 44/2014, uveřejněném pod číslem 117/2017 Sb. rozh. obč. [ který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu ], Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení §242 insolvenčního zákona obsahuje samostatnou úpravu úmyslně zkracujících právních úkonů dlužníka. Posouzení, zda dlužník učinil v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení úmyslně zkracující právní úkon (§242 odst. 3 insolvenčního zákona), není závislé na zkoumání předpokladů obsažených v ustanovení §240 insolvenčního zákona, které upravuje neúčinnost těch zkracujících právních úkonů, které dlužník učinil bez přiměřeného protiplnění. Předpokladem aplikace ustanovení §242 insolvenčního zákona na právní úkon dlužníka učiněný v období 5 let před zahájením insolvenčního řízení tedy není požadavek, aby šlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo aby šlo o právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Důvod připustit dovolání pro účely zodpovězení otázky, odkdy dlužníku hrozil úpadek, tedy dán není (řešení této otázky je pro výsledek sporu bezvýznamné).
2) K okamžiku rozhodnému pro zkoumání neúčinnosti darovacích smluv.
16. Podmínky odporovatelnosti dle §242 insolvenčního zákona se posuzují ke dni vzniku právního úkonu (respektive, jde-li o právní úkon, jehož účinky nastávají až účinností vkladu práva do katastru nemovitostí, ke dni, kdy nastaly právní účinky takového vkladu); srov. obdobně např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2018, sen. zn. 29 ICdo 90/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2021, sen. zn. 29 ICdo 58/2020. Napadené rozhodnutí se těmto závěrům neprotiví.
3) K úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele ( úmysl dlužníka „cum animo fraudandi“).
17. Musí jít o právní úkon, kterým dlužník skutečně a objektivně zkrátil některého svého věřitele; srov. opět i rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 90/2016. V intencích §242 insolvenčního zákona přitom postačí, že dlužník zkrátil uspokojení pohledávky byť jediného svého věřitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 60/2018, včetně judikatury v jeho důvodech specifikované). Úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele nemusí směřovat vůči konkrétním osobám, které mají za ním pohledávku. Postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele; není vůbec rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou, nesplatnou, nebo budoucí, nebo zda pohledávka byla vymahatelnou; srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 58/2020 a judikaturu v něm označenou. Dlužník tak musel učinit úmyslně, tedy věděl, že právním úkonem může zkrátit svého věřitele, a zkrátit jej chtěl, nebo věděl, že právním úkonem může zkrátit svého věřitele, a pro případ, že jej skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2019, sen. zn. 29 ICdo 79/2017, nebo opět rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 60/2018. Napadené rozhodnutí (jeho skutkové a právní závěry k úmyslu dlužníka zkrátit věřitele) je s touto judikaturou v souladu.
4) K vědomosti o úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele.
18. Osoba dlužníku blízká se může ubránit odpůrčí žalobě podle ustanovení §242 insolvenčního zákona jen tehdy, jestliže prokáže, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem svého věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula náležitou pečlivost k poznání tohoto úmyslu dlužníka. Vynaložení náležité pečlivosti druhou stranou předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla); srov. opět rozsudky Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 79/2017 a sen. zn. 29 ICdo 60/2018. Napadené rozhodnutí [ jeho skutkové a právní závěry k (ne)vyvrácení domněnky dle §242 odst. 2 insolvenčního zákona ] je s touto judikaturou v souladu.
5) K ekvivalentnosti darovacích smluv (k „protiplnění“).
19. K pojmovým znakům darovací smlouvy (§628 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013) náleží (kromě určení předmětu daru a dobrovolnosti plnění) též její bezúplatnost. Při darování se dárci za dar (popřípadě darovací slib) nemá dostat nic, co by mělo majetkovou hodnotu. Jinak řečeno, při darování dárce poskytuje obdarovanému určitý majetkový prospěch, aniž by za to obdržel přiměřený majetkový ekvivalent. Není ovšem vyloučeno (a požadavku na bezúplatnost darování se nijak nepříčí), aby s darováním byl spojen závazek obdarovaného k protislužbě, která sama o sobě majetkovou povahu nemá, popřípadě, aby darování bylo vázáno na odkládací či rozvazovací podmínku. Pro rozlišení, zda jde o smlouvu úplatnou či nikoliv, je přitom rozhodující projev vůle smluvních stran v době, kdy byla smlouva uzavřena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 4023/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 22 Cdo 5236/2016). Napadené rozhodnutí těmto závěrům neodporuje.
6) K namítanému porušení principu neúplné apelace.
20. V rozsudku velkého senátu svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněném pod číslem 98/2013 Sb. rozh. obč. ( dále jen „ R 98/2013“) , Nejvyšší soud vysvětlil (pro účely posouzení, kdy nastává koncentrace řízení před soudem prvního stupně ve smyslu ustanovení §118b o. s. ř.) že „první jednání“ lze pokládat za „skončené“ ve smyslu ustanovení §118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v ustanoveních §118 odst. 1 a 2 o. s. ř.
21. Obsah spisu dokládá, že u insolvenčního soudu se konalo celkem 8 jednání [ 21. listopadu 2017 (č. l. 86-91), 16. ledna 2018 (č. l. 131-137), 13. března 2018 (č. l. 185-190), 15. května 2018 (č. l. 238-241), 21. června 2018 (č. l. 272-273), 26. července 2018 (č. l. 299 a násl.), 16. srpna 2018 (č. l. 362-364) a 23. srpna 2018 (č. l. 368-369) ], přičemž zmínka o poučení dle §118b o. s. ř. se nachází (na dvou místech, č. l. 87 a č. l. 90) pouze v protokolu o prvním jednání konaném 21. listopadu 2017. Poučení dle §118b o. s. ř., jehož se účastníkům mělo dostat na samém počátku jednání (č. l. 87), zjevně nemohlo naplňovat účel tímto ustanovením předvídaný, když na počátku prvního jednání nemohlo být insolvenčnímu soudu známo, která právně významná skutková tvrzení účastníků lze považovat za shodná, která právně významná skutková tvrzení zůstala sporná a které z dosud navržených důkazů budou provedeny, popřípadě které důkazy soud provede, i když je účastníci nenavrhli, přičemž tuto otázku neobjasnil insolvenční soud při uvedeném jednání ani do doby druhého poučení (č. l. 90); srov. §118 odst. 2 o. s. ř. V intencích R 98/2013 proto nešlo o „první jednání“, při kterém by mohly nastat (nastaly) účinky koncentrace řízení ve smyslu ustanovení §118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. a napadené rozhodnutí (postup odvolacího soudu spočívající v poučení žalobce a v následném doplnění dokazování) se již proto neprotiví ustálené judikatuře na téma koncentrace řízení.
22. Ostatně, odvolací soud přikročil při odvolacím jednání k poučení dle §118a odst. 3 o. s. ř. zjevně proto, že oproti insolvenčnímu soudu byl veden právním názorem, že žalobce všechny pro rozhodnutí věci právně významné skutečnosti dosud neprokázal. Šlo tedy o postup dle §213b o. s. ř. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se přitom podává (srov. naposledy např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2021, sen. zn. 29 ICdo 142/2019), že určuje-li ustanovení §213b odst. 2 o. s. ř., že porušení ustanovení §118a odst. 1 až 3 soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu, pak tak činí nikoli proto, že by takové porušení procesního práva soudem prvního stupně nemělo mít žádné právní následky, nýbrž proto, aby nápravu takového porušení (tím, že potřebné poučení poskytne) mohl zjednat (postupem předjímaným v §213b odst. 1 o. s. ř.) právě odvolací soud. I s touto judikaturou je postup odvolacího soudu v souladu.
23. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z paušální náhrady ve výši 300 Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu) za vyjádření k dovolání ze dne 4. března 2020. S náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 63 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) tak dovolací soud přiznal žalobci k tíži žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení celkem částku 363 Kč, k jejíž úhradě zavázal každou z žalovaných (vzhledem k povaze věci) rovným dílem (částkou 181,50 Kč).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinné, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 21. října 2021
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu