ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.120.2019.1
KSBR 32 INS XY
32 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 120/2019-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně JUDr. Aleny Pšejové, Ph.D. , se sídlem v Kroměříži, Velehradská 507, PSČ 767 01, jako insolvenční správkyně dlužnice A. V., proti žalovanému V. B. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Barborou Peškovou, advokátkou, se sídlem Praze, Štramberská 143/12, PSČ 107 00, o určení pravosti vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 32 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice A. V. , narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 32 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. května 2019, č. j. 32 ICm XY, 12 VSOL XY (KSBR 32 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 30. října 2018, č. j. (70) 32 ICm XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (JUDr. Alena Pšejová, Ph.D., jako insolvenční správkyně dlužnice A. V.) domáhala určení, že žalovaný (V. B.) nemá za dlužnicí pohledávku přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice jako pohledávku č. 2 na smluvní pokutě ve výši 43 500 Kč a pohledávku přihlášenou jako pohledávku č. 3 na smluvní pokutě ve výši 13 000 Kč (body I. a II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu (jako celku) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které dosud nebyly v judikatuře dovolacího soudu řešeny, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil v tom duchu, že bude žalobě vyhověno.
4. Za dovolacím soudem neřešené považuje dovolatelka tyto otázky:
[1] Přísluší obecným soudům zabývat se v incidenčních sporech zásadními vadami exekučního titulu?
[2] Je překročení ústavně přípustné výše smluvních pokut za prodlení zásadní vadou exekučního titulu?
5. Dovolatelka s poukazem na „opakované nálezy Ústavního soudu“ včetně nálezu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, namítá, že se odvolací soud nesprávně nezabýval neplatností rozhodčí doložky s ohledem na výši sjednaných smluvních pokut v rozporu s ústavním pořádkem. Přiznání smluvní pokuty ve zcela nepřiměřené výši, která není v souladu s ústavním pořádkem, je podle dovolatelky zásadní vadou exekučního titulu, kterou se mají obecné soudy zabývat.
6. K dovolání proti nákladovým výrokům.
Nejvyšší soud dovolání v části, směřující proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil bod III. výroku rozsudku insolvenčního soudu o nákladech řízení, a proti druhému výroku napadeného rozhodnutí, odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
7. K dovolání ve věci samé.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
8. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
9. Výkladem §199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), jež upravuje možnost popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem, se Nejvyšší soud zabýval především v rozsudku ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněném pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 4/2012, uveřejněný pod číslem 59/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – dostupný též na webových stránkách Nejvyššího soudu. Tam na dané téma uzavřel, že:
[1] U přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (příslušným orgánem tu může být nejen soud, ale např. též orgán veřejné správy nebo rozhodce anebo rozhodčí soud) lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí.
[2] Pravidlo, podle kterého u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu nemůže být důvodem popření její pravosti nebo výše „jiné právní posouzení věci“ (§199 odst. 2 část věty za středníkem insolvenčního zákona), typově dopadá na situace, kdy při nezpochybněném skutkovém základu věci (tedy, nejsou-li důvodem popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, nebo takové skutečnosti sice byly uplatněny, ale v porovnání s dřívějším rozhodnutím nevedly ke změně skutkových závěrů) měl zjištěný skutkový stav vést k jinému právnímu posouzení věci, než které o něm v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, učinil příslušný orgán. Přitom je zjevné, že chybné právní posouzení věci příslušným orgánem mohlo vést k přiznání pohledávky věřiteli vůči dlužníku tam, kde by „jiné“ (správné) právní posouzení věci vedlo k závěru, že pohledávka není po právu, nebo že nemá být přiznána v celé požadované výši.
[3] K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 31. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2010, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2014, pod číslem 10, v němž doplnil, že režim přezkoumání vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím „příslušného orgánu“ se uplatní i pro vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodčím nálezem rozhodce nebo rozhodčího soudu.
10. V rozsudku ze dne 20. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 93/2016, uveřejněném pod číslem 104/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že to, že rozhodčí soud skutečnost uplatněnou dlužníkem v rozhodčím řízení předcházejícím vydání pravomocného rozhodčího nálezu chybně vyhodnotil jako nepodstatnou v rovině právní nebo skutkové, včetně toho, že se mýlil v obsahu skutkových tvrzení, která dlužník tímto způsobem uplatnil, nezakládá právo insolvenčního správce nebo právo věřitele uplatnit stejnou skutečnost jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodčím nálezem; ve smyslu ustanovení §199 odst. 2 a §200 odst. 6 insolvenčního zákona jde stále o skutečnost, kterou dlužník uplatnil v rozhodčím řízení. Ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 2. dubna 2019, sp. zn. I ÚS 4058/18.
11. S výše formulovanými závěry, z nichž Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází, je napadené rozhodnutí v souladu. Nález Ústavního soudu, na který odkazuje žalobkyně, na projednávanou věc nedopadá (s postupem při přezkoumávání pohledávek v insolvenčním řízení a podstatou popěrného režimu se míjí). Ostatně, z §7 insolvenčního zákona plyne, že ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce (a tedy i judikatura obecných soudů a Ústavního soudu k těmto ustanovením) se pro insolvenční řízení použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně insolvenční zákon odkazuje.
12. Jinými slovy, zabýval-li se rozhodce v rozhodčím řízení právním posouzením výše smluvní pokuty (a tuto dokonce moderoval), pak je přezkum takového právního posouzení rozhodce v insolvenčním řízení v rámci popření pravosti pohledávky, jejíž vykonatelnost je založena na pravomocném rozhodčím nálezu, vyloučena.
13. Výrok o nákladech řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
14. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2021
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu