ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.121.2019.1
KSCB 41 INS 18021/2016
43 ICm 4946/2017
sp. zn. 29 ICdo 121/2019-92
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce J. M. Trade International spol. s r. o. , se sídlem v Praze 4, Hlavní 1400/80, PSČ 141 00, identifikační číslo osoby 60465808, zastoupeného JUDr. Vítem Rybářem, advokátem, se sídlem v Ostravě, 28. října 1610/95, PSČ 702 00, proti žalované JUDr. Daniele Urbanové , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 988/31, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyni dlužníka ELEKTRA PV, s. r. o., zastoupené Mgr. Ondřejem Platilem, advokátem, se sídlem v Praze, Široká 36/5, PSČ 110 00, o vyloučení movitých věcí z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 43 ICm 4946/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ELEKTRA PV, s. r. o. , se sídlem v Českých Budějovicích, Vrbenská 197/23, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 48202550, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 41 INS 18021/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2019, č. j. 43 ICm 4946/2017, 103 VSPH 373/2019-76 (KSCB 41 INS 18021/2016), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 13. března 2019, č. j. 43 ICm 4946/2017-62, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) vyloučil k žalobě žalobce (J. M. Trade International spol. s r. o.) z majetkové podstaty dlužníka (ELEKTRA PV, s. r. o.) ve výroku specifikovaný soubor movitých věcí (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
2. K odvolání žalované (JUDr. Daniely Urbanové, jako insolvenční správkyně dlužníka) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé [posuzováno podle obsahu dovolání − §41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)] podala žalovaná dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil v tom duchu, že žalobu v celém rozsahu zamítne, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Přípustnost dovolání dovolatelka vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně jde o tyto otázky:
[1] Zakládá nárok na vrácení vzájemného plnění dle §2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nárok žalobce na vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužníka, nebo jde o nepeněžitou pohledávku za dlužníkem?
[2] Lze věci, které podle ustanovení §205 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), již patřily do majetkové podstaty dlužníka, vyloučit z majetkové podstaty na základě dispozitivního úkonu třetí osoby?
[3] Lze z dodání majetku žalobcem dlužníku dovozovat, že žalobci svědčí k majetku vlastnické právo, případně lze vyloučit věci z majetkové podstaty z důvodu, že žalobci svědčí k věcem „lepší právo“?
5. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
6. Učinil tak proto, že odpověď na dovolatelkou položené otázky plyne již z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2021, sen. zn. 29 ICdo 21/2019, a sen. zn. 29 ICdo 81/2019. Jde o rozsudky, jimiž (v době po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí) byla zamítnuta dovolání stejné dovolatelky podaná v jiných incidenčních sporech vzešlých z téhož insolvenčního řízení, a to za obdobných skutkových okolností jako v nyní projednávané věci (tamní žalobci se ve výše označených věcech rovněž domáhali vyloučení movitých věcí dodaných dlužníku na základě kupních smluv, od nichž prodávající – v době před prohlášením konkursu na majetek dlužníka – odstoupili z důvodu nezaplacení kupních cen zboží). Závěry, k nimž Nejvyšší soud (ve vztahu k dovolatelkou předestřeným otázkám) v těchto rozhodnutích dospěl, lze shrnout následovně:
[1] Odstoupil-li žalobce (prodávající) od kupních smluv pro prodlení dlužníka s placením kupních cen v době, kdy byl dlužník stále v prodlení s placením kupních cen (a před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem), byly tím s účinky od počátku zrušeny i kupní smlouvy, na základě kterých dodal žalobce dlužníku sporné věci (§2004 odst. 1 o. z.).
[2] Prokáže-li prodávající, že dlužníku sporné věci dodal a následně od kupních smluv účinně odstoupil, má již z tohoto titulu právo požadovat jejich vrácení (vyloučení z majetkové podstaty dlužníka). Výkonu práva prodávajícího odstoupit od kupních smluv pro prodlení dlužníka s úhradou kupních cen v době před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem přitom nebrání žádné ustanovení insolvenčního zákona.
[3] Odstoupením od dílčích kupních smluv se obnovilo vlastnické právo (či jiné oprávnění) prodávajícího, jak lze dovodit z ustanovení §2004 odst. 1 a §2005 odst. 1 o. z.
[4] S dovolatelkou nelze souhlasit, že žalobce měl svůj nárok na vydání sporných movitých věcí z titulu bezdůvodného obohacení uplatnit přihláškou pohledávky. Jak plyne z ustanovení §2991 odst. 1 a §2999 odst. 1 o. z., žalobce měl právo na vydání věcí, neboť ty byly nadále v držení dlužníka, nebyly zničeny, ztraceny, spotřebovány, zapracovány do jiné věci ani nebyly v držení jiné osoby. I ke dni rozhodnutí odvolacího soudu byly sporné movité věci v držení dovolatelky a zahrnuty v soupisu majetkové podstaty dlužníka. Takovýto nárok se v insolvenčních poměrech stejně jako v těch mimoinsolvenčních neuplatňuje jako peněžitá pohledávka. Primárním nárokem žalobce byla reivindikace, nikoli pohledávka na zaplacení z titulu náhrady za sporné movité věci. Tedy podobně jako v mimoinsolvenčních poměrech by žalobce svůj nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení uplatnil žalobou na vydání sporných věcí (případně na určení vlastnictví); v insolvenčním řízení měl k dispozici postup podle §225 insolvenčního zákona.
[5] Pro úspěch vylučovací žaloby postačí, jestliže žalobce tvrdí a prokáže, že má ke sporným věcem práva jako oprávněný držitel a že je toto jeho oprávnění „lepší“ (silnější), než je oprávnění dlužníka.
7. Napadené rozhodnutí je přitom s výše uvedenými závěry souladné, přičemž důvod k jejich změně Nejvyšší soud nenachází ani v argumentech obsažených v nyní podaném dovolání.
8. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
9. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 5. 2021
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu