ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.122.2019.1
KSPH 65 INS XY
74 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 122/2019-95
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Hynka Zoubka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce S. T. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139/2, PSČ 500 02, proti žalovanému Ing. Martinu Fořtovi , se sídlem v Chrudimi, Palackého 653, PSČ 537 01, jako insolvenčnímu správci dlužníka Farma Žabovřesky s. r. o., zastoupenému Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem, se sídlem v Praze, Petržílkova 2707/38, PSČ 158 00, o určení pravosti a pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 74 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka F. Ž. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 65 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2019, č. j. 74 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 65 INS XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2019, č. j. 74 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 65 INS XY), a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2018, č. j. 74 ICm XY, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 5. prosince 2018, č. j. KSPH 74 ICm XY , Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Určil, že (ve výroku blíže specifikovaná) pohledávka žalobce číslo 1 (ve výši 32 618 547,22 Kč s příslušenstvím) je po právu jako zajištěná podnikem dlužníka (F. Ž.) podle označené zástavní smlouvy ze dne 15. srpna 2013, s pořadím zástavního práva k tomuto datu (bod I. výroku).
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel ve skutkové rovině z toho, že:
[1] Vyhláškou ze dne 9. října 2017 oznámil insolvenční soud zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka.
[2] Žalobce (S. T.) přihláškou ze dne 18. ledna 2018 (P 40-1), již doplnil dne 6. března 2018 (P 40-2), přihlásil do insolvenčního řízení nevykonatelnou zajištěnou pohledávku v celkové výši 36 197 650,83 Kč (32 618 547,22 Kč jistina, 3 579 103,61 Kč smluvní úrok) [dále jen „pohledávka č. 1“], u níž jako důvod vzniku uvedl smlouvu o nahrazení závazku ze dne 30. června 2013 uzavřenou mezi žalobcem a dlužníkem (dále jen „smlouva o nahrazení závazku“).
[3] Dlužník uzavřel se společností H. (dále jen „společnost H“) ve dnech 30. března 2010, 31. března 2010, 1. dubna 2010, 2. dubna 2010, 6. dubna 2010, 7. dubna 2010, 8. dubna 2010, 20. dubna 2010, 7. října 2010, 22. října 2010, 13. ledna 2011, 8. února 2011, 9. března 2011, 15. března 2011, 7. dubna 2011, 10. května 2011 a 8. srpna 2011 celkem 17 smluv o zápůjčce finančních prostředků (dále jen „smlouvy o půjčce“).
[4] Půjčené částky společnost H zaslala dlužníku na jeho účet.
[5] Za společnost H jednal při uzavírání smluv o půjčce M. M. starší (dále jen „M. M. st.“), jenž byl předsedou představenstva a zároveň jediným akcionářem společnosti H.
[6] Valná hromada společnosti H (respektive jediný akcionář při výkonu působnosti valné hromady) nevyslovila souhlas s uzavřením smluv o půjčce.
[7] Za dlužníka jednal v době uzavírání smluv jeho jednatel M. M. mladší, syn M. M. st., (dále jen „M. M. ml.“), jenž byl v době od 28. července 2010 rovněž jediným společníkem dlužníka (v době od 21. listopadu 2000 do 28. července 2010 byl jediným společníkem dlužníka M. M. st.).
[8] Společnost H postoupila pohledávky ze smluv o půjčce smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30. března 2012 na společnost S. jež pohledávky dále postoupila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30. dubna 2013 na M. M. st., který je následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. května 2013 postoupil na žalobce.
[9] Žalobce a dlužník nahradili smlouvou o nahrazení závazku ze dne 30. června 2013 závazky vyplývající ze smluv o půjčce novým závazkem ve smyslu ustanovení §570 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).
[10] Žalobce a dlužník zřídili zástavní smlouvou ze dne 15. srpna 2013 (uzavřenou formou notářského zápisu) k zajištění pohledávky vyplývající ze smlouvy o nahrazení závazku zástavní právo k podniku dlužníka.
3. Na výše uvedeném základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, z ustanovení §37 odst. 1, §101, §116, §156 odst. 1, §524, §570 odst. 1, §657 a §658 odst. 1 obč. zák., z ustanovení §196a odst. 1 a 2 a §392 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a z ustanovení §198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sp. zn. 27 Cdo 766/2017 [který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu] – dospěl k následujícím závěrům:
[1] M. M. st. a M. M. ml. jsou osoby blízké, takže je nutné posoudit, zda při uzavření smluv o půjčce nedošlo k porušení §196a obch. zák.
[2] Při uzavírání smluv o půjčce M. M. st. svým podpisem na smlouvách o půjčce vyjadřoval nejen vůli statutárního orgánu, ale též jediného akcionáře společnosti H a do 28. července 2010 též vůli jediného společníka dlužníka. V období od 28. července 2010 vyjadřoval vůli jediného společníka dlužníka M. M. ml., který smlouvy uzavíral jako jednatel dlužníka. Na předchozím souhlasu valné hromady s uzavřením smluv o půjčce ve smyslu ustanovení §196a odst. 1 obch. zák. tak není nutné trvat, neboť jednající osoby (M. M. st. a M. M. ml.) byly jedinými akcionáři, resp. jedinými společníky zúčastněných osob.
[3] Pohledávky ze smluv o půjčce zanikly dne 30. června 2013, kdy byly nahrazeny pohledávkou č. 1 podle platné smlouvy o nahrazení závazku.
[4] Námitka promlčení pohledávky č. 1 není důvodná a žalovaný neunesl důkazní břemeno k tvrzení, že se „ve skutečnosti nejednalo o půjčky, ale o účelové vyvádění peněz ze společnosti H“.
[5] Pohledávka č. 1 je tak po právu zajištěná podnikem dlužníka s pořadím zástavního práva k 15. srpnu 2013.
4. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. června 2019, č. j. 74 ICm XY , 104 VSPH XY (KSPH 65 INS XY ):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §198 insolvenčního zákona, z ustanovení §156 odst. 1, §524, §526, §570, §657, §658 odst. 1 obč. zák. a z ustanovení §196a odst. 1 a 2 obch. zák. a odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, zejména (rovněž) na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 766/2017 – se zcela ztotožnil se závěry insolvenčního soudu a dále dospěl k následujícímu právnímu hodnocení:
[1] Dlužník ani insolvenční správce nemohou vůči žalobci (postupníku) ve sporu o určení pravosti pohledávky namítat neplatnost nebo neúčinnost smlouvy o postoupení pohledávky. Otázku platnosti postoupení lze řešit pouze ve sporu mezi postupitelem a postupníkem.
[2] Pro splnění podmínek uvedených v ustanovení §196a odst. 1 obch. zák. je před uzavřením smlouvy o půjčce nutný souhlas valné hromady a dále musí být smlouvy uzavřeny za podmínek obvyklých v obchodním styku.
[3] Trvat na předchozím souhlasu valné hromady s uzavřením příslušných smluv o půjčce v situaci, kdy jednající osoby jsou „zároveň jedinými akcionáři, resp. jedinými společníky zúčastněných osob“, by bylo „přepjatým právním formalismem“.
[4] Smlouvy o půjčce i smlouva o nahrazení závazku jsou tudíž platné, přičemž n ámitka promlčení pohledávky č. 1 není důvodná.
6. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání směřující podle jeho obsahu do výroku o věci samé. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k zodpovězení otázku, zda jsou smlouvy o půjčce absolutně neplatné pro absenci předchozího souhlasu valné hromady (respektive rozhodnutí jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady). V mezích uplatněného dovolacího důvodu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 766/2017 , jakož i na další označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, uváděje, že pro absenci předchozího souhlasu valné hromady (respektive předchozího rozhodnutí jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady) jsou smlouvy o půjčce absolutně neplatné pro rozpor se zákonem podle §39 obč. zák. Dovolatel předestírá, že společnost H měla v době uzavírání smluv o půjčce ustavenu dozorčí radu, jejíž členové mohli na základě ustanovení §183 obch. zák. ve spojení s ustanovením §131 odst. 1 obch. zák. napadnout platnost rozhodnutí jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady; takové rozhodnutí však jediný akcionář vykonávající působnost valné hromady nevydal.
8. Dovolatel dále předkládá otázku, zda je smlouva o nahrazení závazku absolutně neplatná. Argumentuje, že jsou-li smlouvy o půjčce „stiženy“ absolutní neplatností, nemohly být pohledávky „údajně“ vzniklé z těchto smluv platně nahrazeny smlouvou o nahrazení závazku. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 1363/2011 [jde o rozsudek uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 112/2014 (dále jen „R 112/2014“)] dovozuje, že dohoda o privativní novaci „předpokládá existující dluh“, který má být takovou dohodou nahrazen. Uzavírá, že pohledávky společnosti H za dlužníkem mohly vzniknout pouze z titulu bezdůvodného obohacení a jako takové jsou promlčeny.
9. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
10. Dovolání je v dané věci přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když v posouzení dovoláním předestřených právních otázek je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
11. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem.
12. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
13. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
14. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a obchodního zákoníku:
§39 (obč. zák.)
Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
§570 (obč. zák.)
(1) Dohodne-li se věřitel s dlužníkem, že dosavadní závazek se nahrazuje závazkem novým, dosavadní závazek zaniká a dlužník je povinen plnit závazek nový.
(2) Nahrazuje-li se závazek zřízený písemnou formou, musí být dohoda o zřízení nového závazku uzavřena písemně. Totéž platí, je-li nahrazován promlčený závazek.
§131 (obch. zák.)
(1) Každý společník, jednatel, likvidátor, insolvenční správce nebo člen dozorčí rady se může domáhat, aby soud vyslovil neplatnost usnesení valné hromady, pokud je v rozporu s právními předpisy, společenskou smlouvou, zakladatelskou listinou nebo stanovami. Není-li toto právo uplatněno do tří měsíců ode dne konání valné hromady nebo, nebyla-li řádně svolána, ode dne, kdy se mohl dovědět o konání valné hromady, nejdéle však do jednoho roku od konání valné hromady, zaniká. Jestliže bylo usnesení přijato postupem podle §127 odst. 7, lze toto právo uplatnit do tří měsíců ode dne, kdy společnost oznámila společníkovi přijetí usnesení, nejdéle však do jednoho roku od přijetí usnesení.
(…)
§135 (obch. zák.)
(…)
(2) Ustanovení §194 odst. 2 první až páté věty, odstavce 4 až 7 a §196a se použijí obdobně.
§183 (obch. zák.)
Neplatnost usnesení valné hromady
(1) O vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady platí obdobně ustanovení §131 odst. 1 až 10 a 12.
(…)
§190 (obch. zák.)
(1) Má-li společnost jen jediného akcionáře, nekoná se valná hromada a působnost valné hromady vykonává tento akcionář. Projev vůle akcionáře při výkonu působnosti valné hromady musí mít písemnou formu (dále jen „rozhodnutí akcionáře“). Rozhodnutí společníka musí mít formu notářského zápisu o právním úkonu v těch případech, kdy se o rozhodnutí valné hromady pořizuje notářský zápis. Ustanovení §186c odst. 2 a 3 se nepoužijí.
(2) Jediný akcionář je oprávněn vyžadovat, aby se rozhodování podle odstavce 1 účastnilo představenstvo a dozorčí rada. Písemné rozhodnutí jediného akcionáře musí být doručeno představenstvu a dozorčí radě.
(…)
§196a (obch. zák.)
(1) Společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými, nebo na ně bezplatně převést majetek společnosti jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku.
(2) Pokud jsou osoby uvedené v odstavci 1 oprávněny jednat i jménem jiné osoby, použije se ustanovení odstavce 1 obdobně i na plnění tam uvedené ve prospěch této jiné osoby. Souhlasu valné hromady není zapotřebí, jde-li o poskytnutí půjčky nebo úvěru ovládající osobou ovládané osobě anebo zajištění závazků ovládané osoby ovládající osobou.
(…)
15. Ustanovení §39 a §570 obč. zák. a ustanovení §131 odst. 1, §135 odst. 2 a §183 odst. 1 obch. zák. platila již v době uzavření smluv o půjčkách a později nedoznala změn.
16. Ustanovení §190 odst. 1 obch. zák. bylo od uzavření smluv o půjčce upraveno tak, že věta druhá a třetí znějící „Rozhodnutí akcionáře při výkonu působnosti valné hromady musí mít písemnou formu a musí být podepsáno akcionářem. Rozhodnutí společníka musí mít formu notářského zápisu v těch případech, kdy se o rozhodnutí valné hromady pořizuje notářský zápis.“ byly nahrazeny větami „Projev vůle akcionáře při výkonu působnosti valné hromady musí mít písemnou formu (dále jen „rozhodnutí akcionáře“). Rozhodnutí společníka musí mít formu notářského zápisu o právním úkonu v těch případech, kdy se o rozhodnutí valné hromady pořizuje notářský zápis.“ (s účinností od 1. ledna 2012, novelou provedenou zákonem č. 355/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Tyto změny ustanovení §190 odst. 1 obch. zák. však nemají žádného vlivu na právní závěry dále formulované.
17. Ustanovení §190 odst. 2 obch. zák. od uzavření smluv o půjčce změn nedoznalo.
18. Ustanovení §196a odst. 1 a 2 obch. zák. se od uzavření smluv o půjčce změnilo tak, že v odstavci 1 byla zrušena slova „anebo smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků těchto osob.“ a v odst. 2 byla zrušena slova „anebo zajištění závazků ovládané osoby ovládající osobou“ (s účinností od 1. ledna 2012, novelou provedenou zákonem č. 351/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Tyto změny ustanovení §196a odst. 1 a 2 obch. zák. však též nemají žádného vlivu na dále formulované právní závěry.
19. Ve výše uvedeném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním předestřeným právním otázkám následující závěry:
20. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru (jak správně uvádějí soudy nižšího stupně), že pro splnění podmínek stanovených v ustanovení §196a odst. 1 obch. zák. je nutné, aby před uzavřením smlouvy o úvěru či půjčce, byl dán souhlas valné hromady, a dále musí být tyto smlouvy uzavřeny jen za podmínek obvyklých v obchodním styku. Podmínka předchozího souhlasu valné hromady je v §196a odst. 1 obch. zák. formulována proto, aby bylo zajištěno, že souhlas s transakcí bude udělen zákonem předvídaným a regulovaným způsobem, který bude završen rozhodnutím nejvyššího orgánu akciové společnosti, jehož platnost je přezkoumatelná soudem (§183 ve spojení s §131 obch. zák.). V této souvislosti nelze uvažovat o „formě“ souhlasu valné hromady, neboť zákon nezná různé „formy“ rozhodnutí valné hromady obchodní společnosti. Jelikož zákon vyžaduje předchozí souhlas valné hromady s uzavřením takových smluv, je právní úkon učiněný bez předchozího souhlasu valné hromady neplatný pro rozpor se zákonem podle ustanovení §39 obč. zák. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1780/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 8, ročník 2009, pod číslem 118, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 23/2013, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 11, ročník 2014, pod číslem 133, či opětovně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 766/2017.
21. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1780/2008 objasnil, že v situaci, kdy osoby, které uzavřely smlouvu o půjčce, ať už jako její účastníci nebo v postavení statutárního orgánu, byly současně (ke dni uzavření smlouvy) jedinými společníky společnosti s ručením omezeným, nezpůsobuje absence předchozího souhlasu valné hromady společnosti neplatnost takové smlouvy. K tomuto závěru vedla Nejvyšší soud úvaha, že podpisem smlouvy všichni společníci společnosti vyjádřili se smlouvou nejpozději ke dni jejího uzavření souhlas a že za těchto okolností by bylo formalistické a v rozporu s účelem ustanovení §196a odst. 1 obch. zák. dovozovat neplatnost smlouvy jen proto, že společníci neudělili souhlas ve formě usnesení valné hromady. Srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2016, sp. zn. 21 Cdo 5222/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2016, sp. zn. 29 Cdo 3841/2015.
22. Předestřená úvaha ovšem podle označené judikatury předpokládá, že svou vůli na listině (která fakticky nahrazuje souhlas valné hromady podle §196a odst. 1 obch. zák.) výslovně vyjádřily všechny osoby, které byly aktivně legitimovány k podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady (§131 ve spojení s §183 obch. zák.). Podle dovolatele měla společnost H v době uzavření smluv o půjčce ustavenou dozorčí radu, jejímž členům tak bylo znemožněno, aby se případně mohli domoci soudního určení, že rozhodnutí jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady je neplatné. Insolvenční ani odvolací soud přitom uvedenou skutečnost (zda jsou zde vedle M. M. st. též další osoby aktivně věcně legitimované k podání takové žaloby ) nezkoumal.
23. Nejvyšší soud dále nepřehlédl, že podle skutkových zjištění obou soudů nižších stupňů byl jednající M. M. st. předsedou představenstva (a jediným akcionářem) společnosti H a zároveň jediným společníkem dlužníka v době do 28. července 2010, tedy v době uzavření prvních osmi smluv o půjčce (ze dne 30. března 2010, 31. března 2010, 1. dubna 2010, 2. dubna 2010, 6. dubna 2010, 7. dubna 2010, 8. dubna 2010 a 20. dubna 2010). Proti tomu v době uzavření zbývajících devíti smluv o půjčce (ze dne 7. října 2010, 22. října 2010, 13. ledna 2011, 8. února 2011, 9. března 2011, 15. března 2011, 7. dubna 2011, 10. května 2011 a 8. srpna 2011) byl sice jednající M. M. st. nadále předsedou představenstva (a jediným akcionářem) společnosti H, avšak jediným společníkem dlužníka byl v době od 29. července 2010 M. M. ml., který byl v době uzavření všech smluv (konkrétně od 29. listopadu 2001 doposud) rovněž jednatelem dlužníka a jeho jménem smlouvy o půjčce uzavřel.
24. Insolvenční ani odvolací soud však nezkoumal skutečnost, zda v době uzavření smluv o půjčce (popřípadě některých z nich) byl vedle M. M. ml. (samostatně jednajícím) jednatelem dlužníka též M. M. st. Právě tato skutečnost by zavdávala důvod zkoumat platnost smluv o půjčce z hlediska ustanovení §196a odst. 1 a 2 obch. zák.
25. Naopak souhlas valné hromady podle §196a odst. 1 obch. zák. k uzavření smluv o půjčce není třeba vyžadovat (jen) z toho důvodu, který považovaly za rozhodný oba soudy nižších stupňů, tedy pro příbuzenský vztah (otce a syna) M. M. st. a M. M. ml. Jinak řečeno, samotná skutečnost, že předseda představenstva společnosti H (M. M. st.) je osoba blízká jednateli dlužníka (M. M. ml.), nečiní z těchto společností při uzavírání smluv o půjčce osoby blízké (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2015, sen. zn. 29 ICdo 80/2014, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 4, ročník 2016, pod číslem 47, jakož i judikaturu uvedenou v důvodech tohoto rozhodnutí).
26. Již doposud řečené postačuje k závěru, že odvolací soud otázku platnosti smluv o půjčce posuzoval v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn právem.
27. Pro další fázi řízení předestírá Nejvyšší soud k dovolatelem otevřeným právním otázkám následující:
28. Shledají-li soudy v dalším řízení smlouvy (všechny nebo některé z nich) o půjčkách neplatné pro rozpor s ustanovením §196a odst. 1, 2 obch. zák., neznamená to bez dalšího, že žaloba bude (musí být) v daném rozsahu zamítnuta.
29. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu, j e-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že bylo poskytnuto na základě smlouvy o půjčce a žalovaný ve lhůtě splatnosti půjčku nevrátil, avšak podle názoru soudu existence smlouvy o půjčce není prokázána a jiný důvod půjčky není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007).
30. Pro účely incidenčního sporu o pravost přihlášené nevykonatelné pohledávky pak platí, že d ospěje-li soud k závěru, že smlouva, o kterou se přihlášená pohledávka opírá, je neplatná, nebo že vůbec nevznikla, musí zvážit, zda identifikace skutku v přihlášce a v incidenční žalobě dovoluje učinit závěr, že přihlášený nárok je dán z jiného titulu (např. z titulu bezdůvodného obohacení nebo náhrady škody). Jiná právní kvalifikace téhož skutku změnou právního důvodu přihlášené pohledávky není (viz důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 136/2013, nebo ze dne 27. ledna 2016, sen. zn. 29 ICdo 81/2015).
31. Ohledně posouzení platnosti smlouvy o nahrazení závazku pak platí, že uzavření dohody o privativní novaci ve smyslu ustanovení §570 obč. zák. je podmíněno platností a existencí původního závazku; tento předpoklad je nutný, aby privativní novace v souladu se zamýšlenou vůlí stran současně způsobila jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik závazku nového (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2004, sp. zn. 29 Odo 1019/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 8, ročník 2004, pod číslem 147, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2006, sp. zn. 26 Cdo 254/2006, či důvody R 112/2014).
32. Smlouva o nahrazení závazku přitom musí odpovídat obecným požadavkům kladeným na právní úkony z hlediska jejich určitosti (platnosti). Ze smlouvy musí být určitelné, jaký dosavadní závazek je nahrazován (dohoda musí obsahovat zrušovací část privativní novace závazku) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 33 Cdo 327/2012]. Požadavek na nezaměnitelnost zrušovaného závazku a určitost smlouvy však nemůže být chápán tak, že v ní musí být vyjádřen právní důvod (správná právní kvalifikace) nahrazované pohledávky. K tomu srov. mutatis mutandis závěry ustálené judikatury dovolacího soudu k otázce určitosti vymezení pohledávky ve smlouvě o postoupení pohledávky (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 8, ročník 2006, pod číslem 110, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2005, sp. zn. 33 Odo 1118/2003).
33. Konkrétně řečeno bude v dalším průběhu řízení třeba posoudit, zda v případě neplatnosti (všech nebo některých) smluv o půjčce není možné považovat peněžité plnění poskytnuté společností H za bezdůvodné obohacení dlužníka. Z hlediska posouzení smlouvy o nahrazení závazku pak soudy musí právně zhodnotit, zda má na platnost smlouvy vliv, že zrušovaný závazek nemá (nemusí mít) svůj deklarovaný právní důvod (zcela) v uzavřených smlouvách o půjčce, nýbrž v bezdůvodném obohacení dlužníka; v tomto směru se soudy nevyhnou ani posouzení, zda případná neexistence části zrušovaného závazku (např. z důvodu neexistence pohledávky na zaplacení příslušenství ve formě sjednaného úroku v případě neplatné smlouvy o půjčce), a tedy i částečná neplatnost smlouvy o nahrazení závazku způsobuje neplatnost smlouvy o nahrazení závazku jako celku. Přitom je nutno mít na paměti ustálenou judikaturu dovolacího soudu k výkladu §41 obč. zák., podle níž tam,kde se důvod neplatnosti vztahuje pouze na část právního úkonu a tuto část lze s přihlédnutím k povaze právního úkonu nebo jeho obsahu anebo k okolnostem, za nichž k němu došlo, oddělit od jeho ostatního obsahu, je neplatná jen tato část; není-li možné postiženou část právního úkonu oddělit, vztahuje se neplatnost na celý právní úkon. „Oddělitelnost“ části právního úkonu od ostatního jeho obsahu je třeba vždy dovodit výkladem z povahy právního úkonu anebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo; uplatní se proto interpretační zásady, jež vyplývají z ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. Neoddělitelnost je tak třeba chápat ve smyslu obsahové, nikoliv reálné neoddělitelnosti; podle zásady favor negotii je pak třeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněný pod číslem 44/1998 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 26 Cdo 4182/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2017, sp. zn. 21 Cdo 2116/2016).
34. Teprve až si soudy ujasní, zda a na jakém právním základě vznikla pohledávka č. 1, kterou žalobce uplatňuje v tomto insolvenčním řízení přihláškou ze dne 18. ledna 2018, mohou přistoupit ke konečnému posouzení (k již řádně vznesené námitce žalovaného), zda nejde o pohledávku promlčenou.
35. Nejvyšší soud na základě všeho doposud uvedeného zrušil rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek insolvenčního soudu a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
36. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (insolvenční soud) závazný. V novém rozhodnutí ve věci bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 11. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu