ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.128.2019.1
KSPH 72 INS XY
72 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 128/2019-101
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Hynka Zoubka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce AB 4 B. V. , se sídlem v Nizozemském království, Amsterdam, Strawinskylaan 933, registrační číslo osoby 341 86 049, zastoupeného Mgr. Romanem Pospiechem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 2, Svobodova 136/9, PSČ 128 00, proti žalovanému Mgr. Ing. Richardu Jasinskému , se sídlem v Praze 10, Charkovská 135/24, PSČ 101 00, jako insolvenčnímu správci dlužnice D. P., zastoupenému JUDr. Janem Tryznou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, PSČ 128 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 72 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice D. P. , narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 72 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. července 2019, č. j. 72 ICm XY, 103 VSPH XY (KSPH 72 INS XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. července 2019, č. j. 72 ICm XY, 103 VSPH XY (KSPH 72 INS XY), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 9. března 2018, č. j. 72 ICm XY, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Zamítl žalobu na určení, že žalobce (AB 4 B. V.) má za dlužnicí (D. P.) [ve výrocích blíže specifikované] po právu přihlášené pohledávky č. 1 (ve výši 33 448,65 Kč), č. 2 (ve výši 29 709,35 Kč) a č. 3 (ve výši 601 Kč) [body I. až III. výroku].
2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému Mgr. Ing. Richardu Jasinskému, jako insolvenčnímu správci dlužnice, na náhradě nákladů řízení částku 10 200 Kč (bod IV. výroku).
[2] Insolvenční soud vyšel ve skutkové rovině z toho, že:
1/ Dne 16. října 2009 uzavřela dlužnice s právním předchůdcem žalobce (společností Home Credit a. s.) smlouvu o úvěru č. 3910091240 (dále jen „úvěrová smlouva“), na jejímž základě byl dlužnici poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč, který se stal splatným dne 9. listopadu 2010. Součástí úvěrové smlouvy byly úvěrové podmínky vydané právním předchůdcem žalobce, které v §14 hlavy 16. stanoví, že veškeré spory vznikající z úvěrové smlouvy a v souvislosti s ní budou s konečnou platností rozhodovány v rozhodčím řízení jedním rozhodcem určeným osobou, kterou jmenuje a odvolává představenstvo Společnosti pro rozhodčí řízení a. s., ze seznamu rozhodců vedeného touto společností.
2/ Dne 17. srpna 2012 uplatnil žalobce svoji pohledávku z úvěrové smlouvy v rozhodčím řízení.
3/ Dne 12. listopadu 2012 vydal rozhodce Vladimír Jirousek rozhodčí nález sp. zn. D/2012/04136, který nabyl právní moci dne 11. prosince 2012 a vykonatelnosti dne 15. prosince 2012 (dále jen „rozhodčí nález“).
4/ Dlužnice dobrovolně nesplnila platební povinnosti, jež jí byly uloženy rozhodčím nálezem, pročež žalobce podal dne 6. února 2013 exekuční návrh. Pověřením Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. března 2013, č. j. 16 EXE 1129/2013-25, byl provedením exekuce pověřen JUDr. Karel Urban, soudní exekutor Exekutorského úřadu Brno-město (dále jen „pověřený exekutor“).
5/ Usnesením ze dne 20. dubna 2016, č. j. KSPH 72 INS XY, insolvenční soud zjistil úpadek dlužnice, povolil řešení úpadku oddlužením a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného.
6/ Přihláškou pohledávky (P4) doručenou insolvenčnímu soudu dne 13. května 2016 přihlásil žalobce do insolvenčního řízení (blíže specifikované) nezajištěné a nevykonatelné pohledávky č. 1 (ve výši 33 448,65 Kč), č. 2 (ve výši 29 709,35 Kč) a č. 3 (ve výši 601 Kč) z titulu úvěrové smlouvy (dále jen „pohledávky“).
7/ Při přezkumném jednání konaném dne 17. června 2016 žalovaný pohledávky popřel co do pravosti s odůvodněním, že jsou promlčeny.
8/ Žalobce dne 15. července 2016 podal žalobu, v níž se domáhá určení pravosti přihlášených pohledávek za dlužnicí.
9/ Exekuční řízení bylo zastaveno usnesením pověřeného exekutora ze dne 19. dubna 2017, č. j. 97 EX 585/13-52, které nabylo právní moci dne 25. května 2017.
[3] Na výše uvedeném základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §198 a §199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z ustanovení §40 odst. 1 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, z ustanovení §39 a §51a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, z ustanovení §387 odst. 1 a 2, §388 odst. 1, §392 odst. 1, §397, §400, §402 a §497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák.“), a z ustanovení §14 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, a odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům:
1/ Rozhodčí doložka neobsahuje přímé určení rozhodce, a je proto sjednána neplatně. Vzhledem k neplatnosti rozhodčí doložky nemá žádné právní účinky ani rozhodčí nález.
2/ Ke stavení promlčecí doby dochází, i když je rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky. Čtyřletá promlčecí doba k uplatnění pohledávek žalobce z úvěrové smlouvy tak běžela ode dne 9. listopadu 2010, kdy nastala jejich splatnost, do dne 17. srpna 2012, kdy došlo ke stavení promlčecí doby z důvodu zahájení rozhodčího řízení. Promlčecí doba neběžela až do dne 11. prosince 2012, kdy bylo rozhodčí řízení skončeno.
3/ Zahájení exekučního řízení již nemohlo způsobit opětovné stavení promlčecí doby, neboť rozhodčí žaloba byla podána více než 15 měsíců po vydání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněného pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 121/2011“), se kterým se žalobce jako profesionál v oboru hromadného vymáhání pohledávek měl povinnost seznámit.
4/ Čtyřletá promlčecí doba uplynula nejpozději v březnu 2015, tudíž je nárok žalobce promlčen.
5/ Námitka promlčení vznesená žalovaným není v rozporu s dobrými mravy.
[4] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. července 2019, č. j. 72 ICm XY, 103 VSPH XY (KSPH 72 INS XY):
1/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že určil, že žalobce má za dlužnicí pohledávky (první výrok).
2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
[5] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §173 odst. 4, §198 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona, dále z ustanovení §403 obch. zák., z ustanovení §2, §15, §31 a §35 zákona č. 216/1994 Sb. a odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
1/ Rozhodčí nález byl vydán v rozhodčím řízení, které bylo zahájeno „na základě“ neplatné rozhodčí doložky, nicméně nebyl odstraněn zákonem předpokládaným způsobem, takže je třeba na něj hledět tak, že má účinky pravomocného rozhodnutí.
2/ Ke stavení promlčecí doby dochází jak po dobu trvání rozhodčího řízení, tak po dobu trvání následného exekučního řízení.
3/ V posuzované věci promlčecí doba běžela ode dne 9. listopadu 2010 do dne 17. srpna 2012, kdy bylo zahájeno rozhodčí řízení a došlo ke stavení promlčecí doby do dne 11. prosince 2012, kdy byl vydán rozhodčí nález. Promlčecí doba pak opět běžela do dne 20. března 2013, kdy bylo zahájeno exekuční řízení, které trvalo až do dne 19. dubna 2017, respektive do dne 25. května 2017.
4/ K promlčení nároku žalobce tudíž dojít nemohlo.
[6] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které podle svého obsahu směřuje proti prvnímu výroku (ve věci samé) a jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, respektive otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popřípadě je změnil tak, že potvrdí rozsudek insolvenčního soudu a dovolateli přizná náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
[7] V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. června 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, a ze dne 17. července 2019, sp. zn. I. ÚS 1091/19, uváděje, že na základě těchto rozhodnutí lze učinit závěr, podle něhož zahájení exekučního řízení, jehož podkladem je rozhodčí nález vydaný v řízení zahájeném na základě neplatné rozhodčí doložky, vede ke stavení promlčecí doby pouze tehdy, pokud věřitel rozhodčí žalobu podal před 11. květnem 2011, tedy před vydáním R 121/2011. Dovolatel zdůrazňuje, že v posuzované věci bylo rozhodčí řízení zahájeno až dne 17. srpna 2012 a ke stavení promlčecí doby dojít nemohlo.
[8] Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká, že v rozporu s „rozsudkem“ (správně usnesením) Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo 4389/2009, nereagoval na argumentaci dovolatele ve vyjádření k odvolání ze dne 25. června 2019. Dovolatel má rovněž za to, že odvolací soud pochybil, rozhodoval-li ve věci bez nařízení ústního jednání, takže vydal tzv. překvapivé rozhodnutí ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 27. března 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16.
[9] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[10] Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřených právních otázek je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
[11] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
[12] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
[13] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“):
§397 (obch. zák.)
Nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.
§402 (obch. zák.)
Promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení.
§3028 (o. z.)
(1) Tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.
(…)
(3) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.
[14] V citované podobě, pro věc rozhodné, platila ustanovení obchodního zákoníku od uzavření úvěrové smlouvy a do 1. ledna 2014, kdy byl tento zákon zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, změn nedoznala. Ustanovení §3028 o. z. platí v citované podobě od 1. ledna 2014 doposud.
[15] Judikatura Nejvyššího soudu je jednotná v závěrech, podle nichž:
1/ Promlčecí doba přestává běžet zahájením rozhodčího řízení, i když rozhodčí smlouva je neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněný pod číslem 99/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2/ Dokud insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 41/2014, uveřejněný pod číslem 100/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
3/ Ústavní soud v nálezech ze dne 4. června 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, a ze dne 17. července 2019, sp. zn. I. ÚS 1091/19, uvedenou argumentaci dovolacího soudu rozvedl tak, že věřitelé, kteří uplatnili rozhodčí doložku (podali rozhodčí žalobu) před 11. květnem 2011 (tj. před vydáním R 121/2011), tak činili v období neustálené judikatury obecných soudů k rozhodčím doložkám a aplikuje se tak na ně úvaha o stavení promlčecí lhůty i v případě zahájení rozhodčího řízení na základě neplatné rozhodčí doložky. Neústavní postup (zneužití práva) lze přičítat pouze těm věřitelům, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po uvedeném datu, kdy lze judikaturu považovat za již ustálenou. S takovým zneužívajícím postupem nemůže být spjato stavení promlčecích lhůt nejen v rozhodčím řízení, ale ani v případném navazujícím vykonávacím (exekučním) řízení založeném na (neplatném) rozhodčím nálezu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 63/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2019, sen. zn. 29 ICdo 99/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sen. zn. 29 ICdo 70/2017).
[16] Jinými slovy, vědomé podání rozhodčí žaloby po rozhodném datu (tj. po 11. květnu 2011) nemá za následek stavení promlčecí doby v důsledku zahájení rozhodčího řízení, ani v důsledku zahájení případného navazujícího vykonávacího (exekučního) řízení. Vzhledem k tomu, že pohledávka vznikla z úvěrové smlouvy uzavřené se společností Home Credit a. s. a že žalobce patří mezi významné společnosti obchodující s pohledávkami poskytovatelů úvěrů, není představitelné, aby nebyl seznámen s takto důležitým rozhodnutím bytostně se dotýkajícím jeho podnikání, obzvlášť bylo-li toto rozhodnutí široce diskutováno v odborných i běžných médiích (srov. obdobně bod 37 nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18, nebo body 48 a 49 nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1091/19).
[17] Vyhověl-li odvolací soud žalobě na určení popřených pohledávek na základě závěru, podle něhož v posuzované věci došlo ke stavení promlčecí doby po dobu trvání rozhodčího i následného exekučního řízení, ačkoliv rozhodčí žaloba byla podána dne 17. srpna 2012, tedy po 11. květnu 2011, odporuje jeho právní posouzení shora citované judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
[18] Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
[19] Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině právního posouzení věci, nezabýval se Nejvyšší soud (pro nadbytečnost) již tím, zda je řízení postiženo také některou z (dovolatelem uváděných) vad řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.).
[20] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 1. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu