ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.129.2019.1
KSHK 40 INS 35112/2013
41 ICm 2872/2015
sp. zn. 29 ICdo 129/2019-171
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka Silvatres HK a. s. , se sídlem v Hradci Králové, Collinova 421, PSČ 500 03, identifikační číslo osoby 28 76 76 32, o návrhu na zrušení konkursu a na odvolání zástupce věřitelů, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 40 INS 35112/2013, o žalobě pro zmatečnost podané Mgr. Tomášem Gartšíkem , se sídlem v Brně, Divadelní 616/4, PSČ 602 00, insolvenčním správcem dlužníka D&D Projekt spol. s r. o., identifikační číslo osoby 27 68 42 11, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2015, č. j. KSHK 40 INS 35112/2013, 2 VSPH 1937/2014-B-25, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 41 ICm 2872/2015, o dovolání Mgr. Tomáše Gartšíka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. srpna 2019, č. j. 41 ICm 2872/2015, 103 VSPH 289/2019-151(KSHK 40 INS 35112/2013), takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 8. srpna 2014, č. j. KSHK 40 INS 35112/2013-B-16, rozhodl, že se nepřihlíží k návrhu na zrušení konkursu dlužníka (Silvatres HK a. s.) a na odvolání zástupce věřitelů (Královehradeckého kraje ̶ dále též jen „věřitel K“) z funkce ze dne 11. července 2014, podanému Mgr. Tomášem Gartšíkem (dále též jen „T. G.“), jako insolvenčním správcem dlužníka D&D Projekt spol. s r. o. (dále jen „společnost D“).
Insolvenční soud zdůraznil, že T. G. (jako osoba vykonávající akcionářská práva, náležející společnosti D, která je vlastníkem 45 % akcií dlužníka) není ani procesním subjektem ve smyslu ustanovení §9 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ani účastníkem řízení ve smyslu ustanovení §14 a násl. insolvenčního zákona, pročež není oprávněn podat takový návrh.
V této souvislosti insolvenční soud ̶ cituje ustanovení §308 odst. 1 insolvenčního zákona ̶ vyhodnotil návrh na zrušení konkursu a na odvolání zástupce věřitelů jako podnět, na jehož základě zkoumal, zda v dané věci nejsou splněny podmínky pro zrušení konkursu i bez návrhu proto, že nebyl ani dodatečně osvědčen úpadek dlužníka. Za stavu, kdy dlužník má více věřitelů [těmi jsou: a) V. K. se zjištěnou pohledávkou 30.000,- Kč, b) Finanční úřad pro Královehradecký kraj se zjištěnou pohledávkou 91,- Kč a c) věřitel K (majoritní akcionář dlužníka s podílem 55 % akcií) s pohledávkou 1.162.428,- Kč, o níž je veden incidenční spor pod sp. zn. 40 ICm 2340/2014] a není schopen plnit své peněžité závazky po dobu delší než tří měsíce, uzavřel, že nejsou splněny podmínky pro zrušení konkursu ve smyslu ustanovení §308 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. března 2015, č. j. KSHK 40 INS 35112/2013, 2 VSPH 1937/2014-B-25, odmítl odvolání T. G. jakožto podané neoprávněnou osobou [§218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)]. Přitom shodně s insolvenčním soudem akcentoval, že odvolatel není účastníkem insolvenčního řízení ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 insolvenčního zákona ani jinou osobou uplatňující své právo v insolvenčním řízení podle ustanovení §15 insolvenčního zákona.
Dovolání T. G. proti posledně označenému usnesení odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 NSČR 89/2015-B-37.
Dne 23. července 2015 podal T. G. u insolvenčního soudu žalobu pro zmatečnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2015.
Usnesením ze dne 4. února 2019, č. j. 41 ICm 2872/2015-131, insolvenční soud zamítl žalobu pro zmatečnost (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Přitom ̶ vycházeje z ustanovení §14, §15, §228 písm. b) a §229 odst. 1 a odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona a ze skutečnosti, že společnost D neuplatnila v insolvenčním řízení dlužníka žádnou pohledávku (či jiné právo) – dospěl k závěru, podle něhož T. G. „nelze přiznat“ postavení účastníka insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, a to ani z titulu, že: 1) společnost D je akcionářem dlužníka a 2) T. G. sepsal do majetkové podstaty společnosti D akcie dlužníka v rozsahu 45 % základního kapitálu dlužníka [viz ustanovení §256 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „z. o. k.“), jakož i závěry formulované Ústavním soudem v usnesení ze dne 28. března 2000, sp. zn. I. ÚS 137/2000].
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. srpna 2019, č. j. 41 ICm 2872/2015, 103 VSPH 289/2019-151 (KSHK 40 INS 35112/2013), potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku; v bodě II. výroku je zrušil.
Odvolací soud – cituje ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. a ustanovení §14 a §15 insolvenčního zákona – ve shodě s insolvenčním soudem uzavřel, že T. G. není účastníkem insolvenčního řízení ani procesním subjektem podle ustanovení §9 insolvenčního zákona; „jednotlivý akcionář“ dlužníka nemůže být účastníkem insolvenčního řízení, neboť neuplatňuje v řízení svá práva (není-li zároveň věřitelem uplatňujícím pohledávku za dlužníkem), když zájmy dlužníka jsou hájeny jeho statutárním orgánem (představenstvem).
Proti usnesení odvolacího soudu (v rozsahu jeho potvrzujícího výroku) podal T. G. dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky (dosud v rozhodování dovolacího soudu nezodpovězené), zda „má společník či akcionář právnické osoby, zejména kapitálové společnosti, na jejíž majetek byl soudem prohlášen konkurs, právo žádat v insolvenčním řízení přezkum rozhodnutí o úpadku a jeho řešení“.
Závěr soudů nižších stupňů o tom, že jako akcionář (dlužníka) není účastníkem řízení o projednání návrhu na zrušení konkursu, považuje (z hlediska ustanovení čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 17 a 47 Charty základních práv Evropské unie) za nepřípustný zásah do vlastnického práva společnosti D k akciím dlužníka. Jako správný prosazuje výklad, podle něhož má při výkonu práv k akciím dlužníka zahrnutým do majetkové podstaty společnosti D právo žádat o přezkum základních otázek spojených s jeho majetkem (akciemi dlužníka), týkajících se úpadku dlužníka a osoby zástupce věřitelů.
Konečně dovolatel dodává, že „žádným způsobem“ nebylo rozhodnuto o jeho návrhu na odvolání věřitele K z funkce zástupce věřitelů; přitom jeho ustanovení do funkce považuje za rozporné se zákonem, když věřitel K je ve vážném konfliktu zájmů (viz žaloba ve prospěch dlužníka vůči tomuto věřiteli o splacení emisního kursu akcií ve výši 20.9000.000,- Kč vedená u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 31/2013) a nesplňuje podmínky minoritního akcionáře dlužníka (vlastní 55 % akcií dlužníka), pročež je ze zákona vyloučen z funkce zástupce věřitelů podle ustanovení §59 odst. 2 insolvenčního zákona.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudu nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovolatelem otevřené, týkající se legitimace T. G. (jako insolvenčního správce menšinového akcionáře dlužníka) k podání návrhu na zrušení konkursu a na odvolání věřitele K z funkce zástupce věřitelů, dosud Nejvyšším soudem v daných skutkových souvislostech beze zbytku nezodpovězené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §9 insolvenčního zákona procesními subjekty podle tohoto zákona jsou a) insolvenční soud, b) dlužník, c) věřitelé, kteří uplatňují svá práva vůči dlužníku, d) insolvenční správce, popřípadě další správce, e) státní zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení nebo do incidenčního sporu, a f) likvidátor dlužníka.
Podle ustanovení §14 odst. 1 insolvenčního zákona účastníky insolvenčního řízení jsou dlužník a věřitelé, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku.
Podle ustanovení §15 insolvenčního zákona, nejde-li o přihlášené věřitele, jsou jiné osoby uplatňující své právo v insolvenčním řízení účastníky tohoto řízení jen po dobu, po kterou insolvenční soud o tomto právu jedná a rozhoduje.
Podle ustanovení §59 insolvenčního zákona členy a náhradníky věřitelského výboru mohou být jen přihlášení věřitelé, kteří se svým zvolením souhlasí. Stane-li se členem nebo náhradníkem věřitelského výboru právnická osoba, oznámí neprodleně insolvenčnímu soudu fyzickou osobu, která bude jejím jménem ve věřitelském výboru jednat (odstavec 1). Členy ani náhradníky věřitelského výboru nemohou být osoby, u kterých je vzhledem k jejich vztahu k dlužníkovi důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Takto lze usuzovat zejména, jde-li o osoby dlužníkovi blízké, vedoucí zaměstnance dlužníka, podle §33 odst. 3 a §73 odst. 3 zákoníku práce, společníky dlužníka, s výjimkou akcionářů, pokud nepůsobí v orgánech dlužníka nebo nevlastní dlužníkovy akcie anebo jiné jím vydané účastnické cenné papíry v souhrnné hodnotě více než desetiny základního kapitálu dlužníka, a osoby tvořící s dlužníkem koncern (odstavec 2).
Podle ustanovení §63 insolvenčního zákona funkce člena nebo náhradníka věřitelského výboru zaniká jeho odvoláním z funkce, odstoupením z funkce nebo ukončením jeho účasti v insolvenčním řízení (odstavec 1). Jestliže účast věřitele v insolvenčním řízení skončí postupem podle §18, přechází na nabyvatele jeho pohledávky i členství tohoto věřitele ve věřitelském výboru; to neplatí, nabylo-li tímto způsobem pohledávku dosavadního věřitele více osob (odstavec 2). Z důležitých důvodů, zejména při porušování nebo zanedbávání povinností, může insolvenční soud odvolat věřitelský výbor nebo některého z jeho členů a náhradníků. Může tak učinit i bez návrhu (odstavec 3).
Podle ustanovení §68 insolvenčního zákona, není-li volba věřitelského výboru povinná, může schůze věřitelů místo něho zvolit zástupce věřitelů a jeho náhradníka (odstavec 1). Ustanovení o věřitelském výboru platí pro zástupce věřitelů a jeho náhradníka obdobně (odstavec 2).
Podle ustanovení §308 insolvenčního zákona insolvenční soud rozhodne i bez návrhu o zrušení konkursu a) zjistí-li, že nebyl ani dodatečně osvědčen dlužníkův úpadek; to neplatí, došlo-li již ke zpeněžení podstatné části majetkové podstaty, b) zjistí-li, že zde není žádný přihlášený věřitel a všechny pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň jsou uspokojeny, c) po obdržení zprávy insolvenčního správce o splnění rozvrhového usnesení, d) zjistí-li, že pro uspokojení věřitelů je majetek dlužníka zcela nepostačující; přitom se nepřihlíží k věcem, právům a jiným majetkovým hodnotám vyloučeným z majetkové podstaty (odstavec 1). Insolvenční soud rozhodne o zrušení konkursu též na návrh dlužníka, jestliže dlužník k tomuto návrhu připojil listinu, na které všichni věřitelé a insolvenční správce vyslovili se zrušením konkursu souhlas a na které je úředně ověřena pravost podpisu osob, které ji podepsaly (odstavec 2).
V tomto znění (účinném od 1. ledna 2014) platila výše citovaná ustanovení insolvenčního zákona již k datu rozhodnutí úpadku dlužníka a jeho řešení konkursem (22. ledna 2014) a do současné doby nedoznala změn.
Pro další úvahy Nejvyššího soudu je dále významné, že dovolatel není ani procesním subjektem podle insolvenčního zákona (§9 insolvenčního zákona), ani účastníkem insolvenčního řízení [tj. není (přihlášeným) věřitelem, který uplatňuje v insolvenčním řízení své právo vůči dlužníku (§14 odst. 1 insolvenčního zákona), respektive jinou osobou uplatňující své právo v insolvenčním řízení (§15 insolvenčního zákona)].
Přitom takové (či jemu obdobné) postavení dovolatele není způsobilá založit ani skutečnost, že: a) společnost D je (menšinovým) akcionářem dlužníka a b) dovolatel (jako insolvenční správce společnosti D) sepsal akcie dlužníka, jejichž vlastníkem je společnost D, do majetkové podstaty této společnosti.
Jakkoli není pochyb o tom, že dovolateli [jako osobě s dispozičním oprávněním podle §229 odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona] svědčí (mimo jiné) výkon práv akcionáře ohledně akcií zahrnutých do majetkové podstaty [viz ustanovení §228 písm. c) insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením §256 z. o. k.], mezi tato práva zjevně nepatří právo na vrácení předmětu vkladu po dobu trvání obchodní korporace ani po jejím zrušení (§16 odst. 1 z. o. k.).
Pouhá skutečnost, že společnost D je akcionářem dlužníka, nezakládá ani pohledávku dovolatele (respektive společnosti D) vůči dlužníku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2005, sp. zn. 29 Odo 955/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2005, pod číslem 193, jehož závěry v tomto směru, ač přijaté při výkladu ustanovení §179 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, se prosadí i při výkladu ustanovení §256 z. o. k.).
Na výše uvedených závěrech není způsobilá nic změnit ani argumentace dovolatele odůvodněná „nepřípustným zásahem“ do vlastnického práva společnosti D k akciím dlužníka; k nápravě majetkové újmy, která by (případně) vznikla společnosti D v příčinné souvislosti s porušením povinností třetí osobou, jde-li o (ne)existenci předpokladů pro zrušení konkursu podle ustanovení §308 odst. 1 insolvenčního zákona nebo výkon funkce zástupce věřitelů, má dovolatel k dispozici jiné právní prostředky.
Vzhledem k tomu, že T. G. nebyl věcně legitimován k podání návrhu na odvolání zástupce věřitelů (věřitele K) z funkce a na zrušení konkursu [podle ustanovení §308 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona], a insolvenční soud po právu vyhodnotil jím podaný „návrh“ (jen) jako podnět, mělo usnesení insolvenčního soudu ze dne 8. srpna 2014 povahu rozhodnutí vydaného v rámci dohlédací činnosti [§10 písm. b) insolvenčního zákona ve spojení s ustanovením §11 insolvenčního zákona], proti němuž není odvolání přípustné, jelikož insolvenční zákon nestanoví jinak (§91 insolvenčního zákona). Na tomto závěru nic nemění ani nesprávné poučení insolvenčního soudu o přípustnosti odvolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001, a ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněná pod čísly 73/2001 a 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i obdobně důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07). Podal-li T. G. proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 8. srpna 2014 odvolání, odvolací soud je (usnesením ze dne 24. března 2015) po právu odmítl; skutečnost, že tak učinil, zastávaje nesprávný právní názor, podle něhož T. G. nebyl subjektivně legitimován k podání odvolání, a nikoli proto, že odvolání nebylo objektivně přípustné, je nevýznamná.
Za stavu, kdy shledal žalobou pro zmatečnost napadené usnesení odvolacího soudu ve výroku správným, Nejvyšší soud (při absenci jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) zamítl jako nedůvodné dovolání T. G. proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zamítnutí žaloby pro zmatečnost [§243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu