ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.131.2019.1
KSUL 69 INS XY
69 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 131/2019-96
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Ing. Aleše Klaudyho , se sídlem v Děčíně, Masarykovo náměstí 191/18, PSČ 405 02, jako insolvenčního správce dlužníka J. D., zastoupeného Mgr. et Mgr. Milanem Svobodou, advokátem, se sídlem v Děčíně, Tyršova 1434/4, PSČ 405 02, proti žalovanému Intrum Czech, s. r.o. , se sídlem v Praze 9, Prosecká 851/64, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 27221971, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, o určení pravosti vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 69 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. D. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 69 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2019, č. j. 69 ICm XY, 101 VSPH XY (KSUL 69 INS XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2019, č. j. 69 ICm XY, 101 VSPH XY (KSUL 69 INS XY), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobou podanou 16. září 2016 se žalobce (Ing. Aleš Klaudy, jako insolvenční správce dlužníka J. D.) domáhal vůči žalovanému (Intrum Czech, s. r. o.) určení, že vykonatelná pohledávka žalovaného ve výši 238.529,70 Kč není po právu.
2. Rozsudkem ze dne 28. března 2019, č. j. 69 ICm XY, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Určil, že žalovaný má za dlužníkem pohledávku ve výši 238.529,70 Kč, přiznanou mu vykonatelným rozhodčím nálezem ze dne 30. dubna 2012, č. j. Va – PD 256/2012-6, vydaným JUDr. Evou Vaňkovou (dále jen „rozhodčí nález“) [bod I. výroku].
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení [bod II. výroku].
3. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §192 odst. 1, §198 odst. 1 a §199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a ze závěrů obsažených v „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013 [ správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 106/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 106/2013“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu ] – uzavřel, že žaloba není důvodná, neboť ustanovení §199 insolvenčního zákona zapovídá popřít vykonatelnou pohledávku jen z důvodu jiného právního posouzení věci. Předmětná pohledávka byla žalovanému přiznána pravomocným rozhodčím nálezem, přičemž její právní posouzení proběhlo v rovině zkoumání předpokladů, za nichž bylo možné rozhodčí nález vydat.
4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. června 2019, č. j. 69 ICm XY, 101 VSPH XY (KSUL 69 INS XY):
[1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že určil, že pohledávka žalovaného není po právu (první výrok).
[2] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 16.456 Kč.
5. Odvolací soud poté, co ve shodě s insolvenčním soudem dovodil, že rozhodčí smlouva ze dne 31. srpna 2011 (na jejímž podkladě byl vydán rozhodčí nález) není neplatná, se dále zabýval povahou rozhodčího nálezu a dospěl k závěru, že nejde o rozhodčí nález pro uznání. Rozhodce sice dlužníka vyzval, aby se vyjádřil k rozhodčímu návrhu ve lhůtě 30 dnů, není však zřejmé, zda a jaká poučení byla dlužníku v souvislosti s touto výzvou poskytnuta. Z odůvodnění rozhodčího nálezu navíc vyplývá, že rozhodce vycházel při jeho vydání z předložených důkazů, přičemž takový postup nepřipadá při vydání rozhodnutí pro uznání v úvahu (v této souvislosti odkázal odvolací soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2006, sp. zn. 26 Cdo 1253/2005). Rozhodce tak byl povinen rozhodčí nález řádně odůvodnit, včetně právního posouzení uplatněného nároku, což se nestalo. V incidenčním sporu proto lze zkoumat uplatněné důvody popření pohledávky bez omezení.
6. K povaze přihlášené pohledávky odvolací soud uvedl, že právním důvodem, na jehož základě byla pohledávka přihlášena do insolvenčního řízení, je smlouva o úvěru ze dne 31. října 2008, uzavřená mezi dlužníkem a GE Money Bank a. s. (dále jen „banka“) [ dále jen „úvěrová smlouva“ ] , a na ni navazující dohoda o uznání dluhu se splátkovým kalendářem ze dne 31. srpna 2011, uzavřená mezi dlužníkem (v pozici spotřebitele) a žalovaným poté, co žalovaný nabyl od banky pohledávku z úvěrové smlouvy postoupením. Přitom ze struktury dohody o uznání dluhu vyplývá, že jeho text je pro potřeby konkrétního právního vztahu individualizován pouze na první straně, zbytek představují předem předtištěná „Smluvní ujednání“, a to včetně článku 7.2 písm. c/, v němž je formulován závazek dlužníka k úhradě smluvní pokuty ve výši 0,15 % denně z dosud nesplaceného „konečného závazku“.
7. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 ( j de o nález uveřejněný pod číslem 183/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu ) , měl proto odvolací soud takto sjednanou smluvní pokutu za neplatnou. Neplatnost ujednání navíc způsobuje i to, že v něm došlo ke kumulaci smluvních pokut [smluvní pokuta podle čl. 7.2 písm. c/ je počítána z „konečného závazku“, sestávajícího podle čl. 5.2 z původní (postoupené) pohledávky banky a jednorázově sjednané smluvní pokuty dle čl. 5.1], a že v době jejího sjednání si byl žalovaný vědom problémů dlužníka se splácením původního závazku. Smluvní pokuta tak již neplnila svou preventivní, uhrazovací, ani sankční funkci a šlo o zajišťovací prostředek za účelem dosažení neodůvodněného plnění. Dlužník jako spotřebitel se tak dostal do horšího postavení, než ve kterém byl v původním vztahu s bankou.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež směřuje (poměřováno obsahem) proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Konkrétně jde o otázky:
[1] Lze v incidenčním sporu o určení pohledávky hodnotit vykonatelnou pohledávku po právní stránce jinak než v nalézacím řízení, v němž se dlužník nevyjádřil?
[2] Obsahuje předmětný rozhodčí nález právní posouzení (byť kusé, či neúplné); pokud ano, může insolvenční správce uplatnit jako důvod popření pohledávky jiné právní posouzení věci?
9. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel uvádí, že obě otázky vyřešil Nejvyšší soud uspokojivě v R 106/2013 a v rozsudku ze dne 31. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročníku 2014, pod číslem 110. Z R 106/2013 následně obsáhle cituje, přičemž zdůrazňuje pasáž, podle níž:
„(…) jakékoliv (byť kusé, málo srozumitelné nebo hrubě nepřesné právní posouzení věci příslušným orgánem) právní posouzení vždy vylučuje možnost popření takové pohledávky pro právní posouzení ‚jiné‘.“
Odtud dovozuje, že rozhodčí nález obsahuje právní posouzení věci, včetně úsudku, že jím přiznávané nároky neodporují právním předpisům a že objektivně existují. Námitky žalobce proto má za nepřípustné námitky jiného právního posouzení věci.
11. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
12. Dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., je přípustné podle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř. a v posouzení otázky, zda rozhodčí nález obsahuje právní posouzení věci, je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
13. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
14. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
15. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
16. Pro další úvahy Nejvyššího soudu je rozhodné následující ustanovení insolvenčního zákona (ve znění, jež od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka nedoznalo změn):
§199
Popření vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem
(…)
(2) Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci.
(…)
17. U přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (§199 odst. 2 insolvenčního zákona). Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz), nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání) [R 106/2013].
18. Pravidlo, podle kterého u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu nemůže být důvodem popření její pravosti nebo výše „jiné právní posouzení věci“ (§199 odst. 2 část věty za středníkem insolvenčního zákona), typově dopadá na situace, kdy při nezpochybněném skutkovém základu věci (tedy, nejsou-li důvodem popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, nebo takové skutečnosti sice byly uplatněny, ale v porovnání s dřívějším rozhodnutím nevedly ke změně skutkových závěrů) měl zjištěný skutkový stav vést k jinému právnímu posouzení věci, než které o něm v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, učinil příslušný orgán. Může jít např. o situaci, kdy příslušný orgán přiznal věřiteli pohledávku vůči dlužníku jako plnění ze smlouvy, ač plnění mělo být přiznáno jako náhrada škody nebo jako bezdůvodné obohacení nebo o situaci, kdy příslušný orgán sice správně určil (pojmenoval) právní normu, podle které měl být posouzen zjištěný skutkový stav věci, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (…). Přitom je zjevné, že chybné právní posouzení věci příslušným orgánem mohlo vést k přiznání pohledávky věřiteli vůči dlužníku tam, kde by „jiné“ (správné) právní posouzení věci vedlo k závěru, že pohledávka není po právu, nebo že nemá být přiznána v celé požadované výši (R 106/2013).
19. Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne (R 106/2013). Přitom jakékoliv (byť kusé, málo srozumitelné nebo hrubě nepřesné právní posouzení věci příslušným orgánem) právní posouzení vždy vylučuje možnost popření takové pohledávky pro právní posouzení „jiné“ (R 106/2013).
20. Z výše formulovaných závěrů Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází. Srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 392/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sen. zn. 29 ICdo 31/2013, uveřejněný pod číslem 3/2014 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 4/2012, uveřejněný pod číslem 59/2014 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2014, sen. zn. 29 ICdo 26/2012, uveřejněný pod číslem 25/2015 Sb. rozh. obč.
21. Relevantní judikaturu Nejvyššího soudu coby základ právního posouzení věci nezpochybňuje ani napadené rozhodnutí ani dovolání. Neshoda však panuje v posouzení, zda zkoumaný rozhodčí nález právní posouzení věci obsahoval (a zda tedy odvolací soud ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu na daný skutkový stav aplikoval správně).
22. Ve skutkové rovině nebylo před oběma soudy sporu o tom, že podle odůvodnění rozhodčího nálezu poté, co rozhodce dlužníka vyzval, aby se k věci vyjádřil (což ten neučinil, čímž dle rozhodce závazek uznal), rozhodce posuzoval dohodu o uznání dluhu, o níž uzavřel, že nevzbuzuje pochybnosti o své pravosti a její obsah je v souladu s tvrzeními obsaženými v žalobě. Tamtéž dovodil, že dlužník ve stanoveném termínu neplnil svůj závazek z dohody o uznání dluhu v plné výši, proto věřitel uplatnil vůči dlužníku pohledávku ve výši 144.540,10 Kč, se smluvní pokutou 0,15 % denně, sestávající z neuhrazené části závazku ve výši 109.739,46 Kč, neuhrazené části smluvní pokuty ve výši 28.934,54 Kč, úroků dle dohody o uznání dluhu ve výši 5.866,10 Kč (vyzval jej k úhradě dlužné částky). Dlužník do dne podání návrhu uhradil 1.000 Kč.
23. V takto ustaveném skutkovém a právním rámci Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že rozhodčí nález v projednávané věci není rozhodčím nálezem pro uznání. Oproti odvolacímu soudu pak má rovněž za to, že ve vztahu k dohodě o uznání dluhu obsahuje rozhodčí nález (poměřováno kritérii plynoucími především z R 106/2013) právní posouzení věci (jakkoliv se omezuje na konstatování, že rozhodce nemá pochybnosti o pravosti předložených listin, že tyto listiny jsou platné a jejich obsah je v souladu s tvrzeními obsaženými v žalobě).
24. Napadené rozhodnutí, jež pro účely posouzení mezí popěrného úkonu dle §199 insolvenčního zákona vycházelo z opačného názoru, tedy není správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislého výroku o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
25. V rozsahu, v němž dovolání výslovně směřovalo i proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech řízení, je Nejvyšší soud neodmítl (jako objektivně nepřípustné dle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.) právě proto, že šlo o závislý výrok, jenž musel být zrušen při zrušení rozhodnutí ve věci samé.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2021
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu