ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.2.2020.1
KSOL 10 INS 15659/2013
10 ICm 235/2014
sp. zn. 29 ICdo 2/2020-421
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Mgr. Radoslava Lavičky , se sídlem v Olomouci, Hodolanská 413/32, PSČ 779 00, jako insolvenčního správce dlužníka MORA – TOP s. r. o., zastoupeného JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem, se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 1447/10, PSČ 750 02, proti žalovanému BRANO INVEST s. r. o. , se sídlem v Hradci nad Moravicí, Opavská 1000, PSČ 747 41, identifikační číslo osoby 28642546, zastoupenému Mgr. Robertem Němcem, LL. M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, PSČ 110 00, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci , se sídlem v Olomouci, Studentská 7, PSČ 771 11, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 10 ICm 235/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka MORA – TOP s. r. o. , se sídlem v Uničově, Šumperská 1349, PSČ 783 91, identifikační číslo osoby 25869001, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 10 INS 15659/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. května 2019, č. j. 10 ICm 235/2014, 13 VSOL 183/2018-374 (KSOL 10 INS 15659/2013), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 16. listopadu 2017, č. j. 10 ICm 235/2014-283, rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“) o odpůrčí žalobě Mgr. Radoslava Lavičky, insolvenčního správce dlužníka MORA – TOP s. r. o., směřující proti žalovanému BRANO INVEST s. r. o., za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, tak, že:
[1] Určil, že vůči věřitelům (dlužníka) v (insolvenčním) řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSOL 10 INS 15659/2013 jsou neúčinné:
- úhrada dlužníka žalovanému ve výši 40.000 EUR ze dne 3. května 2013 jako platba splátky úvěru poskytnutého dlužníkovi žalovaným 4. května 2012 (bod I. výroku odst. 1/),
- „zápočet pohledávky“ dlužníka za žalovaným ve výši 13.839,82 EUR ze dne 16. května 2013, kterým byla započtena pohledávka dlužníka za žalovaným na částečnou úhradu pohledávky ve výši 59.140,80 EUR oproti pohledávce žalovaného za dlužníkem ve výši 6.000.000 Kč dle smluv (ve výroku blíže specifikovaných) uzavřených mezi dlužníkem a žalovaným (bod I. výroku odst. 2/).
[2] Uložil žalovanému vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 53.839,82 EUR (bod I. výroku odst. 3/).
[3] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 177.426 Kč (bod II. výroku).
[4] Uložil žalovanému zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozhodnutí soudní poplatek ve výši 2.000 Kč (bod III. výroku).
2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. května 2019, č. j. 10 ICm 235/2014, 13 VSOL 183/2018-374 (KSOL 10 INS 15659/2013):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. odstavcích 1/ a 3/ výroku ohledně částky 40.000 EUR (první výrok).
[2] Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. odstavci 2/ výroku a ve zbývající části bodu I. odstavce 3/ výroku tak, že potud žalobu zamítl (druhý výrok).
[3] Uložil žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů řízení před insolvenčním soudem částku 19.140,15 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6.171 Kč (třetí výrok).
[4] Uložil žalovanému zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozhodnutí soudní poplatek ve výši 1.000 Kč (čtvrtý výrok).
3. Proti prvnímu, třetímu a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (od rozhodnutí v dovolání označených), jakož i na vyřešení právní otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené. Konkrétně jde o následující otázky:
[1] Je závěr o neúčinnosti právního úkonu dle §241 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), který soud přijme, aniž zkoumá, zda jsou naplněny i podmínky uvedené v obecné definici neúčinného právního úkonu stanovené v §235 insolvenčního zákona, v souladu s insolvenčním zákonem?
[2] Je možné, aby soud učinil závěr o neúčinnosti zvýhodňujícího právního úkonu ve smyslu §241 insolvenčního zákona pouze s odůvodněním, že ke dni, kdy učinil právní úkon, byl dlužník v úpadku, když z obsahu přihlášek pohledávek do insolvenčního řízení vyplývá, že dlužník měl také další věřitele, tj. aniž by soud zkoumal, zda dlužník skutečně zvýhodnil věřitele na úkor jiných a zda se mu (rozuměj věřiteli) dostalo vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu?
4. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), požaduje, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí v dovoláním dotčeném výroku o věci samé v tom duchu, že žalobu potud zamítne, aby žalobci uložil nahradit mu náklady řízení před soudy všech stupňů, a aby změnil výrok o soudním poplatku tak, že k jeho úhradě zaváže žalobce.
5. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
6. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
7. V rozsahu, v němž směřuje proti třetímu výroku napadeného rozhodnutí (o nákladech řízení) a proti čtvrtému výroku napadeného rozhodnutí (o soudním poplatku), Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., bez dalšího odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., jelikož přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. a přípustnost dovolání proti výroku o soudním poplatku vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. i/ o. s. ř.
8. V rozsahu, v němž směřuje proti prvnímu (potvrzujícímu) výroku napadeného rozhodnutí (o věci samé), Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v posouzení otázky č. 1 je napadené rozhodnutí souladné s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu a otázku č. 2 formuloval dovolatel způsobem, který její zodpovězení činí nepřípustným.
K otázce č. 1 (Vazba mezi §235 a §241 insolvenčního zákona).
9. Argumentaci k této otázce opírá dovolatel o úsudek, že při hodnocení neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonů by měly být (respektive musí být) naplněny jak podmínky stanovené v §235 odst. 1 insolvenčního zákona, který obsahuje obecnou definici neúčinnosti právního úkonu (generální klauzuli), tak (současně) podmínky jedné ze skutkových podstat uvedených v §240 až §242 insolvenčního zákona dovolávaje se „komentářové literatury“, jakož i závěrů obsažených v „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, „sp. zn.“ 29 ICdo 6/2012, a v „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, „sp. zn.“ 29 ICdo 48/2013 [správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 6/2012, uveřejněný pod číslem 65/2014 Sb. rozh. obč. ( dále jen „ R 65/2014“), a o rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněný pod číslem 106/2016 Sb. rozh. obč. ( dále jen „ R 106/2016“); rozsudky jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ].
10. Koncepci předestíranou mu dovolatelem [o nutnosti zkoumat samostatně nejen to, zda jsou splněny předpoklady formulované v některém z ustanovení §240 až §242 insolvenčního zákona, nýbrž (vedle toho) i to, zda jsou splněny předpoklady generální klauzule formulované v §235 odst. 1 insolvenčního zákona] odmítl Nejvyšší soud jako nesprávnou již v rozsudku ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněném pod číslem 60/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 60/2014“). V něm uzavřel, že:
„Z textu §235 odst. 1 insolvenčního zákona se především podává, že věta druhá žádné samostatné vymezení neúčinného právního úkonu dlužníka neobsahuje (…) Věta první samostatnou definicí neúčinného právního úkonu dlužníka rovněž není, když pouze pojmenovává základní rys takového právního úkonu dlužníka, totiž, že jde o právní úkon nebo o právní úkony, kterými dlužník „zkracuje“ možnost uspokojení věřitelů nebo „zvýhodňuje“ některé věřitele na úkor jiných.
Z ustanovení §240 až §242 insolvenčního zákona se pak podává, že právě jejich prostřednictvím se dává (pro insolvenční účely) obsah pojmu ¸zkracující právní úkon dlužníkaʼ a ¸zvýhodňující právní úkon dlužníkaʼ.
(…)
Výrazy použité v ustanovení §235 odst. 1 věty první insolvenčního zákona (právní úkony, kterými dlužník „zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných“) přitom insolvenční zákon vykládá právě jen prostřednictvím ustanovení §240 až §242 insolvenčního zákona.
Lze tedy shrnout, že ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, v rozporu s ustanovením §111 a §246 odst. 2 insolvenčního zákona, lze podle ustanovení §235 až §243 insolvenčního zákona odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v ustanoveních §240 až §242 insolvenčního zákona.“
11. Text R 60/2014 (jak citován v předchozím odstavci) vylučuje jinou interpretaci než tu, že jsou-li naplněny předpoklady některé ze skutkových podstat uvedených v §240 až §242 insolvenčního zákona, pak jde logicky též o zvýhodňující nebo zkracující právní úkon ve smyslu §235 odst. 1 insolvenčního zákona. Dokazovat tuto tezi samostatně (zde vedle předpokladů podle §241 insolvenčního zákona) potřebné není a takový závěr neplyne z žádného z rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž dovolatel odkazuje (jak R 65/2014 tak R 106/2016 se pouze dovolávají R 60/2014). V témž duchu se závěrů R 60/2014 dovolává rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 307/2014, uveřejněný pod číslem 64/2017 Sb. rozh. obč. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 44/2014, uveřejněný pod číslem 117/2017 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 86/2016, vydaný v jiném incidenčním sporu v insolvenční věci téhož dlužníka (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 1, ročníku 2020, pod číslem 8).
K otázce č. 2 (Zkoumání neúčinnosti dle §241 insolvenčního zákona insolvenčním soudem).
12. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč. , a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit.
13. Otázku č. 2 formuluje dovolatel tak, že na možnost soudu učinit závěr o neúčinnosti zvýhodňujícího právního úkonu ve smyslu §241 insolvenčního zákona se ptá poté, co sám ve skutkové rovině presumuje, co vyplývá z obsahu přihlášek; nadto již v rámci položené otázky dovozuje, že závěr o neúčinnosti přijal odvolací soud pouze s odůvodněním, že ke dni, kdy učinil právní úkon, byl dlužník v úpadku, aniž by zkoumal, zda dlužník skutečně zvýhodnil věřitele na úkor jiných, a zda se věřiteli dostalo vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu. Otázkou, zda ke dni, kdy učinil právní úkon, byl dlužník v úpadku, se odvolací soud zabýval na základě dovolatelovy odvolací námitky (srov. odstavce 41. až 51. odůvodnění napadeného rozhodnutí), nešlo však o jedinou otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá. Odvolací soud se zabýval i námitkou dovolatele směřující proti závěru insolvenčního soudu, že dlužník dovolatele zvýhodnil plněním dluhu (srov. odstavec 30. odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu a odstavce 55. a násl. odůvodnění napadeného rozhodnutí), takže odpovídat na otázku č. 2 žádný smysl nemá [otázka presumuje absenci závěrů, které napadené rozhodnutí obsahuje, a jako taková je nezodpověditelná (bezcenná) ] .
14. K dovolacím námitkám ohledně nezákonného „soudce“, respektive „soudu“ (odstavce 35. až 38. dovolání), Nejvyšší soud uvádí, že jejich prostřednictvím dovolatel vystihuje z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vady řízení podle §229 odst. 1 písm. e/ a f/ o. s. ř. Takové vady ale podle ustanovení §241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. nejsou způsobilým dovolacím důvodem (k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejich posouzení proto nelze připustit dovolání. Srov. k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sb. rozh. obč. , jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sb. rozh. obč.
15. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolateli právo na jejich náhradu nevzniklo (§243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.), a u žalobce žádné účelně vynaložené náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. července 2021
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu