ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.25.2021.1
KSPH 60 INS XY
60 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 25/2021-267
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce R. B. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, PSČ 147 00, proti žalovanému JUDr. Ing. Pavlu Fabianovi , jako insolvenčnímu správci dlužnice M. B., se sídlem v Brně, Marešova 304/12, PSČ 602 00, zastoupenému JUDr. Janem Šafrou, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 1082/8, PSČ 110 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 60 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice M. B. , narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 60 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2020, č. j. 60 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 60 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 12. prosince 2019, č. j. 60 ICm XY, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (R. B.) domáhal určení, že jeho pohledávka ve výši 976 894,88 Kč přihlášená do insolvenčního řízení dlužnice (M. B.) přihláškou č. 12 je po právu (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud dospěl po provedeném dokazování jednak k závěru, že dlužnice se žalobcem neuzavřela žádnou smlouvu o půjčce (smluvní stranou byl pouze její manžel), jednak k závěru, že dlužnice a její manžel půjčku zcela splatili.
3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. dubna 2020, č. j. 60 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 60 INS XY), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud po přezkoumání odvoláním napadeného rozhodnutí dospěl (na rozdíl od insolvenčního soudu) k závěru, že žalobce uzavřel dne 3. června 2013 smlouvu o půjčce nejen s bývalým manželem dlužnice, ale i s dlužnicí, přičemž splatnost vrácení půjčky byla dohodnuta dne 31. srpna 2013 (dále jen „první půjčka“). K zajištění první půjčky uzavřel žalobce s dlužnicí a jejím bývalým manželem dne 3. června 2013 zástavní smlouvu a vystavili směnku na řad žalobce.
5. Odvolací soud dále vyšel z toho, že bývalý manžel dlužnice uzavřel dne 31. srpna 2013 s žalobcem další smlouvu o půjčce ve výši 1 000 000 Kč se splatností vrácení půjčky dne 31. ledna 2014 (dále jen „druhá půjčka“). K zajištění druhé půjčky vystavil bývalý manžel dlužnice dne 31. srpna 2013 směnku na řad žalobce a dluh z druhé půjčky uznal.
6. Ve prospěch účtu žalobce byly provedeny následující platby: první ve výši 100 000 Kč provedl bývalý manžel dlužnice dne 15. listopadu 2013, druhou ve výši 800 000 Kč provedla kupující nemovité věci dlužnice dne 7. ledna 2014 a třetí ve výši 100 000 Kč provedl bývalý manžel dlužnice dne 28. února 2014. Vyjma platby ze dne 7. ledna 2014 (s poznámkou „platba za byt“), kterou kupující poukázala na účet žalobce podle ujednání s dlužnicí, neměly platby uvedeny svůj důvod.
7. Po právní stránce odvolací soud vyšel z toho, že nestačí-li plnění na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele a že neurčil-li dlužník při plnění, který z více dluhů (popřípadě v jaké části) chce vyrovnat, nepřechází „právo volby“ na věřitele. Při úvaze, který z dluhů byl vyrovnán, pak lze vycházet buď ze zásady priority (přednostního vyrovnání některého z více dluhů) nebo ze zásady proporcionality (poměrného vyrovnání všech dluhů); nemůže-li se uplatnit zásada priority, neboť pravidla stanovení pro přednostní vyrovnání dopadají na více dluhů, je třeba postupovat podle zásady proporcionality.
8. První půjčka byla splatná již ke dni 31. srpna 2013, druhá půjčka až ke dni 31. ledna 2014, přičemž „v tomto druhém případě se jednalo o samostatný závazek“ bývalého manžela dlužnice. Platby ze dne 15. listopadu 2013 a 7. ledna 2014 tak mohly směřovat pouze na úhradu první půjčky, přičemž těmito platbami byla „zcela vyrovnána“ přihlášená pohledávka žalobce (800 000 Kč jistina a 35 506,85 Kč příslušenství podle stavu ke dni 8. ledna 2014). Odvolací soud tak (byť z jiných důvodů) dospěl ke stejnému závěru jako insolvenční soud, že přihlášená pohledávka žalobce není po právu.
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem , že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně dovolatel předestřel následující právní otázky:
[1] Může soud při posuzování, zda je určitý závazek součástí společného jmění manželů, „nahradit tvrzení účastníků řízení a dokazování svou vlastní úvahou“? Dovolatel tímto napadá závěr odvolacího soudu, že je druhá půjčka „výlučným závazkem manžela dlužnice“, přičemž zdůrazňuje, že „k tomu absentují tvrzení účastníků“ a soud nezkoumal majetkové poměry manželů, tudíž závazek z druhé půjčky je součástí společného jmění manželů.
[2] Má při určování pořadí uspokojování více pohledávek podle zásady priority „nejvyšší význam úroveň zajištění pohledávky“? K tomu dovolatel argumentuje, že podle zásady priority by měly být platby započítány na úhradu druhé půjčky, neboť první půjčka byla zajištěna zástavním právem.
[3] Přechází „právo volby“ na věřitele v případě, že dlužník neurčí, na který z více dluhů má být započtena jeho částečná platba? Dovolatel „považuje za nejasné“, zda závěr, že „právo volby“ na věřitele nepřechází, představuje ustálenou judikaturu dovolacího soudu a poukazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2012, sp. zn. 28 Cdo 338/2012.
10. Dovolatel tak namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
11. Rozhodné znění zákona č. 99/1993 Sb., občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění ) se podává z bodu 2. článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
12. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání, které (vzhledem k tomu, že nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř.) může být přípustné pouze podle §237 o. s. ř.
13. Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tj. i tu část prvního výroku, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně, jakož i druhý výrok, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Ve vztahu k těmto výrokům však přípustnost dovolání vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto v této části dovolání bez dalšího odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
14. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí v té části, jíž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního soudu ve věci samé, pak Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadený rozsudek je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
15. K první otázce.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. srpna 2015, sen. zn. 29 ICdo 32/2013, uveřejněném pod číslem 60/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“),
– jímž navázal na závěry, které k výkladu ustanovení §143 odst. 1 písm. b/ a §145 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), zformuloval již v rozsudku ze dne 12. září 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, uveřejněném pod číslem 24/2008 Sb. rozh. obč. – vysvětlil, že věřiteli nevzniká uzavřením smlouvy s dlužníkem (s jedním z manželů) pohledávka vůči manželu dlužníka, i když závazek, který na sebe dlužník takovou smlouvou převzal, je závazkem, který tvoří společné jmění manželů ve smyslu §143 odst. 1 písm. b/ obč. zák. Neměl-li věřitel pohledávku vůči manželovi obligačního dlužníka před zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek manžela, nestal se majitelem pohledávky, kterou by mohl (v době od zahájení insolvenčního řízení do uplynutí propadné lhůty určené rozhodnutím o úpadku) přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek manžela obligačního dlužníka ani dnem zahájení takového insolvenčního řízení. K tomu srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018, sp. zn. 29 Cdo 2055/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2018, sen. zn. 29 ICdo 170/2017.
16. Odvolací soud při posouzení, na kterou z půjček je třeba započítat částečné plnění, vyšel z toho, že dlužnice nebyla smluvní stranou druhé půjčky a že tak šlo „o samostatný závazek manžela dlužníka“, což je závěr souladný se shora označenou ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Výše citované závěry z R 24/2008 přitom dokládají, že pohledávku ze smlouvy o půjčce uzavřené jen s jedním z manželů (v poměrech této věci pohledávku z druhé půjčky) nelze (přihláškou) vymáhat po druhém manželu (dlužnici) jen proto, že i tento dluh náleží do společného jmění manželů.
17. Ke druhé a třetí otázce.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 7. července 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004, přijal a odůvodnil závěr, podle něhož nestačí-li poskytnuté plnění na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele a dlužník při plnění neurčil, který z více dluhů (popřípadě v jaké části) chce vyrovnat, nepřechází „právo volby“, který z více dluhů byl uhrazen (popřípadě v jaké výši), na věřitele. Případná vůle věřitele, na který z více dluhů si plnění započte (nestačí-li poskytnuté plnění na úhradu všech dluhů dlužníka), nemá žádnou právní relevanci. Při úvaze, který z dluhů byl za takové situace vyrovnán, pak lze vycházet – obecně vzato – buď ze zásady priority (přednostního vyrovnání některého z více dluhů, založeného například na době jejich splatnosti, na úrovni jejich zajištění, na jejich povaze apod.) nebo ze zásady proporcionality, tj. poměrného vyrovnání všech dluhů. Aplikace uvedených zásad přitom musí odpovídat okolnostem jednotlivého případu. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2010, sp. zn. 33 Cdo 1598/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1696/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 1128/2014. V poslední době srov. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2020, sp. zn. 33 Cdo 2878/2019, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2021, sp. zn. I. ÚS 849/20.
18. Výše řečené znamená, že je třeba vždy vycházet z okolností konkrétní věci a posoudit mezi jinými okolnostmi např. splatnost, zajištění nebo povahu dluhů, na něž mohou být částečné platby započítány; zajištění pohledávky je jen jednou z těchto okolností a nemá bez dalšího mezi ostatními „nejvyšší význam“. Vyšel-li odvolací soud při aplikaci zásady priority z toho, že první půjčka (na rozdíl od druhé) byla v době první a druhé částečné platby již splatná a že u první půjčky (na rozdíl od druhé) byla dlužnice (spolu se svým manželem) smluvní stranou (takže „jen“ na úhradu této první půjčky „mohla směřovat“ platba, kterou na základě smluvního ujednání s dlužnicí uhradila na účet žalobce třetí osoba), je jeho závěr o započtení plateb na první půjčku souladný se shora označenou ustálenou judikaturou dovolacího soudu; opačný závěr nelze dovodit ani s přihlédnutím k rozdílnému zajištění pohledávek.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 5. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu