ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.30.2021.1
sp. zn. 29 ICdo 30/2021
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce S. V. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Romanem Vytejčkem, advokátem, se sídlem v Praze, Jaromírova 531/9, PSČ 128 00, proti žalovaným 1/ Mgr. Janu Zachariášovi , se sídlem v Praze 2, Trojanova 342/18, PSČ 120 00, jako insolvenčnímu správci dlužnice L. O., a 2/ L. O. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Miroslavem Ťupou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Francouzská 75/4, PSČ 120 00, o určení pravosti nevykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 75 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci druhé žalované, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 71 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2020, č. j. 75 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPH 71 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
III. Žalobce je povinen zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.400 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce druhé žalované.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 11. srpna 2020, č. j. 75 ICm XY, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (S. V.) domáhal vůči žalovaným (1/ Mgr. Janu Zachariášovi, jako insolvenčnímu správci dlužnice L. O., a 2/ dlužnici) určení, že jeho pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice ve výši 9.520.000 Kč, je po právu (bod I. výroku).
[2] Určil, že žalobce a první žalovaný vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení.
[3] Uložil žalobci zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 10.200 Kč (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §397 a §497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a z ustanovení §533 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že první žalovaný účinně vznesl námitku promlčení pohledávky (vzešlé ze smlouvy o úvěru ze dne 21. června 2007), když pohledávka se stala splatnou nejpozději 30. června 2010 a promlčela se 17. července 2014.
3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. prosince 2020, č. j. 75 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPH 71 INS XY):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §497 a násl. obch. zák., z ustanovení §533 obč. zák. a z ustanovení §153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – po přezkoumání napadeného rozhodnutí přitakal závěru insolvenčního soudu, že pohledávka se promlčela, s tím, že úvěr měl být uhrazen nejpozději 16. července 2010, takže posledním dnem čtyřleté promlčecí doby byl 16. červenec 2014; žalobce přitom přihlásil pohledávku do insolvenčního řízení až 18. dubna 2018 a první žalovaný vznesl námitku promlčení (byť až v průběhu incidenčního sporu, čemuž nic nebrání).
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje (poměřováno obsahem dovolání) ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu na téma vázanosti žalobou, představované „rozhodnutím“ Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 3445/2011 [ jde o rozsudek, který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu ], jakož i argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek dovolacím soudem dosud neřešených. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel ve prospěch závěru, že námitka promlčení neměla být zohledněna, jelikož žalovaní ji neuplatnili jako důvod popření pohledávky [ první žalovaný tak učinil (námitku promlčení vznesl) až v průběhu incidenčního sporu ] .
7. Žalovaní ve vyjádřeních mají napadené rozhodnutí za správné; druhá žalovaná navrhuje dovolání odmítnout.
8. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v posouzení dovoláním předestřené otázky (na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí), konkrétně otázky, zda insolvenční správce může rozšířit důvod popření nevykonatelné pohledávky (v této věci namítnout promlčení) až v průběhu incidenčního sporu o určení pravosti pohledávky, kterou (původně) popřel z jiných důvodů, je napadené rozhodnutí souladné s níže označenou (ustálenou) judikaturou Nejvyššího soudu.
9. Judikatura Nejvyššího soudu týkající se popěrného úkonu insolvenčního správce je (totiž) ustálena v následujících závěrech:
10. Popření přihlášené pohledávky je procesním úkonem, pro nějž přiměřeně platí §41 odst. 2 o. s. ř. a co do obsahových náležitostí úkonu §42 odst. 4 o. s. ř. Pro posouzení, zda a v jakém rozsahu popřel insolvenční správce pravost, výši, nebo pořadí pohledávky, je určující obsah popěrného úkonu insolvenčního správce při přezkumném jednání (do skončení přezkumného jednání) [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 716/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 39/2016, uveřejněný pod číslem 39/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 39/2019“)].
11. Z hlediska určitosti popěrného úkonu přitom není významné, zda v něm popírající insolvenční správce také skutkově blíže vymezí důvody svého popření (jakkoli je jinak v obecné rovině uvedení takových údajů pro další postup účastníků insolvenčního řízení jistě žádoucí) [R 39/2019].
12. V mezích „určitého“ popěrného úkonu je insolvenční správce vázán důvody svého popření jen při popření vykonatelné pohledávky, tedy podává-li následně sám žalobu (srov. §199 odst. 3 insolvenčního zákona). Důvody popření pravosti nebo výše nevykonatelné pohledávky, stejně jako důvody popření pořadí pohledávky (lhostejno, zda vykonatelné) může insolvenční správce (jako žalovaný v mezích obrany proti incidenční žalobě věřitele popřené pohledávky) doplňovat nebo měnit po dobu, po kterou tomu v incidenčním sporu nebrání účinky koncentrace řízení (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 716/2012, R 39/2019).
13. Určitým popěrným úkonem insolvenčního správce je již jen prohlášení, že popírá pohledávku zcela (respektive v plné výši) co do pravosti, bez uvedení bližšího důvodu popření. Tím je pohledávka popřena co do základu, tj. co do skutečností uvedených coby důvod přihlášení pohledávky v její přihlášce (R 39/2019).
14. Na výše shrnutých závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
15. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
16. U prvního žalovaného představuje jeho náklady před dovolacím soudem paušální náhrada ve výši 300 Kč za 1 úkon (vyjádření k dovolání ze dne 9. března 2021) podle §151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §1 odst. 1, odst. 3 písm. a/ a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu.
17. U druhé žalované tyto náklady sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 11. března 2021). Incidenční spor o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky je ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 písm. c/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v aktuálním znění, pro věc rozhodném, sporem ve věcech rozhodovaných v insolvenčním nebo obdobném řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč (srov. dále §7 bod 5. advokátního tarifu). Mimosmluvní odměna tak náleží dle §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu, ve spojení s ustanovením §9 odst. 4 písm. c/ a §7 bodu 5. advokátního tarifu, ve výši 3.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 3.400 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal druhé žalované k tíži žalobce.
18. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. června 2021
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu