ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.33.2021.1
KSPH 64 INS XY
64 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 33/2021-329
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové, v právní věci žalobkyně M. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlem Pernickým, advokátem se sídlem v Sušici, nábřeží Karla Houry 180, PSČ 342 01, proti žalovanému JUDr. Lukáši Holému, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka M. Z., zastoupenému JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, o určení pravosti pohledávek, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 64 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka M. Z., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 64 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2020, č. j. 64 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 64 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 23. října 2019, č. j. 64 ICm XY, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (M. S.) domáhala vůči žalovanému (JUDr. Lukáši Holému, jako insolvenčnímu správci dlužníka M. Z.) určení, že jsou po právu dílčí pohledávky č. 1, č. 2 a č. 5 uplatněné žalobkyní přihláškou č. P11 v insolvenčním řízení dlužníka (bod I. výroku), a uložil žalobkyni uhradit žalovanému náklady řízení (bod II. výroku).
2. Šlo přitom o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci samé. První rozsudek ze dne 21. března 2018, č. j. 64 ICm XY, jímž insolvenční soud žalobu zamítl, k odvolání žalobkyně zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. listopadu 2018, č. j. 64 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 64 INS XY).
3. Insolvenční soud, vycházeje ze závazného právního názoru odvolacího soudu, vyhodnotil právní vztah mezi dlužníkem a žalobkyní jako dohodu o společném bydlení a využívání nemovitosti k tomuto účelu, na jejímž základě žalobkyně poskytla dlužníku finanční prostředky k úpravě dlužníkovy nemovitosti. Cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1399/2005 a §107 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), měl za podstatné zjištění doby, kdy žalobkyně opustila nemovitost, čímž došlo na straně dlužníka k bezdůvodnému obohacení spočívajícímu v investicích žalobkyně do této nemovitosti a žalobkyni se zároveň tímto dnem počalo promlčovat její právo na vydání bezdůvodného obohacení.
4. Po provedeném dokazování insolvenční soud uzavřel, že žalobkyně opustila nemovitost dlužníka 2. května 2013, neboť v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalobkyně po tomto datu udržovala kontakt s dlužníkem vedena snahou zachovat jejich společné soužití. S ohledem na §122 odst. 3 obč. zák. se pohledávka žalobkyně promlčela uplynutím dvou let od rozhodného data a k promlčení tedy došlo dne 4. května 2015; pohledávka byla přihlášena do insolvenčního řízení 21. dubna 2016.
5. K námitce rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy insolvenční soud s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 29/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) , uvedl, že námitka promlčení je v daném případě přípustná, jelikož důvodem promlčení nároku žalobkyně byla primárně její nedostatečná ochrana vlastních práv. Ke skutečnostem, jenž by mohly způsobit nepřípustnost námitky promlčení, došlo teprve až poté, co byl její nárok promlčen.
6. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
7. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry insolvenčního soudu, k nimž dodal, že žalobkyně ostatně i v odvolání tvrdila, že se s dlužníkem (po 2. květnu 2013) stýkala (jen) jako s otcem svých dětí, což nesvědčí o úmyslu neopustit společnou domácnost trvale.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
9. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že opustila společnou domácnost s dlužníkem dne 2. května 2013, neboť i po tomto datu byla s dlužníkem ve vzájemném kontaktu (jako s otcem společných dětí), který není třeba podle dovolatelky prokazovat. Argumentuje také tím, že v nemovitosti měla „uloženy“ finanční prostředky v hodnotě přibližně 800 000 Kč a že k odstěhování z nemovitosti dlužníka byla donucena okolnostmi. Podle jejího názoru žádné její jednání až do prosince 2014 nemohlo vést k naplnění úmyslu opustit trvale domácnost, jež s dlužníkem vedla, neboť v tomto období se s dlužníkem prokazatelně setkávala a řešila společné věci a věci týkající se jejich nezletilých dětí.
10. Dovolatelka namítá procesní vady řízení v obou stupních, a to zejména nesprávné poučení insolvenčního soudu podle §118a o. s. ř.
11. Dovolatelka konečně míní, že soudy neúplně posoudily námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy za situace, kdy ji vznesl insolvenční správce z čistě formálních důvodů, ale nijak ji neposuzovaly z hlediska jednání dlužníka.
12. Žalovaný dovolání považuje za nepřípustné, jelikož argumentace dovolatelky směřuje nikoli vůči právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž proti skutkovým zjištěním.
13. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., jako nepřípustné odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
14. Učinil tak proto, že dovolatelka, byť formálně namítá nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – zpochybňuje skutkové závěry. Polemikou se závěrem, že nemovitost dlužníka neopustila ke dni 2. května 2013, nýbrž až v prosinci 2014, dovolatelka zpochybňuje skutkový stav, z nichž vyšly soudy obou stupňů, a uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který však od 1. ledna 2013 k dispozici nemá. Od uvedeného data lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
15. Dovolacími námitkami zpochybňujícími hodnocení důkazů (zejména jednání dovolatelky vůči dlužníku) nesouhlasí dovolatelka s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
16. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelky, že uplatnění námitky promlčení žalovaným je v rozporu s dobrými mravy. Potud jsou závěry odvolacího soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, jak se podává především z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2018, sp. zn. 26 Cdo 3191/2016.
17. Způsobilým dovolacím důvodem nejsou ani tvrzené „jiné vady“ ( chybějící poučení žalobkyně podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o hrozícím neúspěchu ve věci). Takové vady řízení (k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání) nejsou způsobilým dovolacím důvodem, jestliže nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.
18. Vytýkanými vadami navíc řízení ani netrpí, neboť žalobkyně byla poučena podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. na jednání před insolvenčním soudem konaném dne 18. září 2019 (č. l. 201).
19. O návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, se tento návrh stal bezpředmětným.
20. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 9. března 2021) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), v aktuálním znění. Advokátu žalovaného přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Incidenční spor o určení pohledávek je ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50 000 Kč. Tomu odpovídá (dle §7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 3 400 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 4 114 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalovanému k tíži žalobkyně.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2021
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu