ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.42.2021.1
KSPL 66 INS XY/2019
66 ICm XY/2020
sp. zn. 29 ICdo 42/2021-103
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce BIOMAC s. r. o. , se sídlem v Uničově, Brníčko 1009, PSČ 783 91, identifikační číslo osoby 25859145, zastoupeného JUDr. Pavlem Utěšeným, advokátem, se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 341/15, PSČ 120 00, proti žalované Mgr. Radce Šimkové , se sídlem v Praze 2, Trojická 1904/14, PSČ 128 00, jako insolvenční správkyni dlužníka A. M., zastoupené JUDr. Šárkou Kincelovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Trojická 1904/14, PSČ 128 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 66 ICm 1477/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka A. M. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 66 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. ledna 2021, č. j. 66 ICm XY /2020, 104 VSPH XY (KSPL 66 INS XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. ledna 2021, č. j. 66 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPL 66 INS XY), a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. srpna 2020, č. j. 66 ICm XY, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 19. srpna 2020 , č. j. 66 ICm XY, Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu na určení pravosti a výše (ve výroku blíže specifikovaných) pohledávek v celkové výši 769 805,28 Kč (bod I. výroku).
[2] Uložil žalobci (BIOMAC s. r. o.) zaplatit žalované (Mgr. Radce Šimkové, jako insolvenční správkyni dlužníka A. M.) na náhradě nákladů řízení částku 8 228 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (bod II. výroku).
2. Soud prvního stupně vyšel ve skutkové rovině z toho, že:
[1] Dlužník jako kupující uzavřel s žalobcem jako prodávajícím kupní smlouvy na dodání zboží (dále jen „kupní smlouvy“); k úhradě kupní ceny byl vyzván fakturami z roku 2009; nejpozději splatnou (8. prosince 2009) byla faktura označená číslem 11/2009/1188.
[2] Dne 15. června 2011 uplatnil žalobce pohledávky z kupních smluv rozhodčí žalobou v rozhodčím řízení.
[3] Dne 2. srpna 2011 vydal rozhodce JUDr. Tomáš Kovařík rozhodčí nález sp. zn. 11/24/013, který nabyl právní moci dne 13. srpna 2011 (dále jen „rozhodčí nález“).
[4] Dlužník dobrovolně nesplnil platební povinnosti, jež mu byly uloženy rozhodčím nálezem. Žalobce proto dne 31. srpna 2011 podal exekuční návrh k soudnímu exekutorovi JUDr. Tomáši Vránovi, Exekutorský úřad Přerov.
[5] Usnesením ze dne 20. listopadu 2019, č. j. KSPL 66 INS XY, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, povolil řešení úpadku oddlužením a insolvenční správkyní ustanovil žalovanou.
[6] Přihláškou pohledávky (P23) doručenou insolvenčnímu soudu dne 18. ledna 2020 přihlásil žalobce do insolvenčního řízení vykonatelné pohledávky v celkové výši 769 805,28 Kč, které mu byly přiznány rozhodčím nálezem (pohledávka č. 1 ve výši 345 007,55 Kč, pohledávka č. 2 ve výši 152 418,22 Kč, pohledávka č. 3 ve výši 188 159,51 Kč, všechny z titulu kupních smluv, pohledávka č. 4 ve výši 84 220 Kč z titulu nákladů rozhodčího řízení podle rozhodčího nálezu) [dále jen „pohledávky“].
[7] Ze zprávy o přezkumu ze dne 19. února 2020 se podává, že žalovaná pohledávky, které přezkoumala jako nevykonatelné, popřela co do pravosti a výše s odůvodněním, že jsou promlčeny.
[8] Žalobce dne 15. dubna 2020 podal žalobu, doručenou insolvenčnímu soudu dne 17. dubna 2020, v níž se domáhá určení pravosti a výše přihlášených pohledávek za dlužníkem.
3. Na výše uvedeném základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §198 a §199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení §268 odst. 1 písm. h/ zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z ustanovení §40 odst. 1 písm. c/ zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, z ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, z ustanovení §387 odst. 1 a 2, §388 odst. 1, §392 odst. 1, §397, §400 a §402 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a z ustanovení §14 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, a odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům:
4. Rozhodčí doložka neobsahuje přímé určení rozhodce, nýbrž pouze odkazuje na Unii pro rozhodčí a mediační řízení ČR, a. s., a je proto sjednána neplatně.
5. Ke stavení promlčecí doby dochází, i když je rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky. Čtyřletá promlčecí doba k uplatnění pohledávek žalobce tak běžela „nejpozději“ ode dne 8. prosince 2009, kdy nastala splatnost nejpozdější faktury, do dne 15. června 2011, kdy došlo ke stavení promlčecí doby z důvodu zahájení rozhodčího řízení. Promlčecí doba neběžela až do pravomocného skončení rozhodčího řízení dne 13. srpna 2011.
6. Promlčecí doba znovu začala běžet ode dne následujícího po skončení rozhodčího řízení (tj. od 14. srpna 2011). Zahájení exekučního řízení nemělo na další běh promlčecí doby vliv, neboť rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky. Rozhodčí žaloba přitom byla podána až po vydání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 121/2011 (dále jen „R 121/2011“); rozhodnutí je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu . Vydání R 121/2011 je přitom považováno za rozhodný okamžik „pro dovození sjednoceného přístupu rozhodovací praxe“, s tím, že byla-li „rozhodčí doložka uplatněna po uvedeném datu, jde o zneužití práva a nemohlo dojít ke stavení promlčecí doby“.
7. K promlčení nároku žalobce tak došlo nejpozději v únoru 2014, kdy uplynula čtyřletá promlčecí doba.
8. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. ledna 2021, č. j. 66 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPL 66 INS XY):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 114 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (druhý výrok).
9. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §323, §401, §403, §404 odst. 1, §405, §406, §407 a §408 obch. zák., z ustanovení §268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř., a odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
10. Uplatnění práv a povinností v režimu obchodního zákoníku je omezeno neprolomitelnou objektivní promlčecí dobou v délce trvání deseti let.
11. V případě, že je rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky, dojde ke stavení promlčecí doby pouze tehdy, byla-li rozhodčí doložka uplatněna před vydáním R 121/2011 (tj. před 11. květnem 2011), v době neustálené rozhodovací praxe obecných soudů.
12. Žalobce uplatnil svůj nárok v rozhodčím řízení (až) dne 15. června 2011; proto nemohlo dojít ke stavení promlčecí doby v řízení rozhodčím, ani v navazujícím řízení vykonávacím.
13. Právo žalobce se tudíž promlčelo „nejpozději uplynutím obecné promlčecí doby“, tedy uplynutím deseti let od splatnosti pohledávek. K uplynutí objektivní promlčecí doby tak došlo v září 2019. Žalobce přihlásil pohledávky do insolvenčního řízení až dne 20. ledna 2020, tedy po marném uplynutí promlčecí doby.
14. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které směřuje proti prvnímu výroku o věci samé a jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (konkrétně označené) rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel odkazuje na R 121/2011, uváděje, že „den 11. května 2011, není právní dogma, jehož překročením se rozhodčí doložky automaticky považují za neplatné, respektive postup věřitele o ně se opírající, za neústavní vedoucí k závěru o nestavení promlčecích lhůt“. Podle názoru dovolatele totiž lze neústavní postup (zneužití práva) podáním rozhodčí žaloby po 11. květnu 2011 přičítat pouze těm věřitelům, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po uvedeném datu. Odvolacímu soudu proto vytýká, že podmínku „vědomosti“ zcela pominul a nikterak nezkoumal její naplnění. Dále zdůrazňuje, že R 121/2011 bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek až v říjnu 2011, dovolatel tudíž objektivně nemohl znát jeho obsah již v době podání rozhodčí žaloby.
16. Dovolatel podotýká s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 4. června 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18 [jde o nález uveřejněný pod číslem 105/2019 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněné níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu], že „klíč“ k právnímu posouzení předmětné otázky se nachází v hodnocení postupu věřitele při vymáhání pohledávky (v tam označené věci věřitel – úvěrová společnost – podal rozhodčí žalobu v dubnu 2012, tj. téměř po 12 měsících od vydání R 121/2011). Dovolatel pohledávky v rozhodčím řízení uplatnil krátce po vydání R 121/2011 a nikdy nebyl profesionálním poskytovatelem úvěrů; není tedy právním subjektem, jemuž by měla být z důvodu jeho činnosti známa „čerstvá“ judikatura vyšších soudů ohledně podmínek uplatnění pohledávek v rozhodčím řízení.
17. Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, popř. je zamítnout. Podle jejího názoru je závěr soudů obou stupňů o promlčení žalobcova nároku správný a souladný s judikaturou. Přitom zdůrazňuje, že v době podání rozhodčí žaloby žalobce byl zastoupen advokátem, který „měl vědět, že je rozhodčí doložka neplatná“.
18. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
19. Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky jde o věc dosud v judikatuře Nejvyššího soudu v daných skutkových poměrech beze zbytku nezodpovězenou.
20. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právní otázky vymezené dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
21. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
22. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
23. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení obchodního zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů (zákona o soudech a soudcích):
§402 (obch. zák.)
Promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení.
§408 (obch. zák.)
(1) Bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.
(2) Bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno.
§3028 (o. z.)
(1) Tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.
(…)
(3) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.
§3036 (o. z.)
Podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.
§24 (zákona o soudech a soudcích)
(1) Nejvyšší soud vydává Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek, ve které se v zájmu jednotného rozhodování soudů uveřejňují
a/ stanoviska Nejvyššího soudu zaujatá kolegii nebo plénem podle §14 odst. 3,
b/ vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu a ostatních soudů.
(2) Výběr rozhodnutí podle odstavce 1 písm. b/ provádí příslušná kolegia. Usnáší se o tom nadpoloviční většinou všech svých členů.
(3) Před provedením výběru podle odstavce 2 si Nejvyšší soud může vyžádat vyjádření správních úřadů a jiných orgánů, předsedů vrchních a krajských soudů a jiných fyzických nebo právnických osob.
(…)
24. V citované podobě, pro věc rozhodné, platilo ustanovení obchodního zákoníku již v době uzavření kupních smluv a vystavení faktur k úhradě kupní ceny. S účinností od 1. září 2012 pak byla do ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. vložena [novelou provedenou zákonem č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů (zákonem o mediaci)] druhá věta: „Do lhůty podle věty první se nezapočítává doba, po kterou se vede mediace podle zákona o mediaci.“ Ve znění tohoto doplnění (jež ale nemá žádný vliv na dále formulované závěry) pak ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. platilo až do 1. ledna 2014, kdy byl tento zákon zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem. Ustanovení §3028 o. z. a §3036 o. z. platí v citované podobě od 1. ledna 2014 doposud a ustanovení §24 zákona o soudech a soudcích od 1. dubna 2002 doposud.
25. Ve výše ustaveném skutkovém a právním rámci Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že vzhledem k absenci jiného ujednání smluvních stran (§3028 odst. 3 druhá věta o. z.) se jejich práva a povinnosti vzešlé z kupních smluv uzavřených před 1. lednem 2014 řídí dosavadními právními předpisy, tedy především obchodním zákoníkem. S přihlédnutím k tomu, že promlčecí doba ohledně nároků, jež měly vzejít z oněch kupních smluv, rovněž začala běžet před 1. lednem 2014, posuzuje se i možné promlčení těchto nároků podle dosavadních právních předpisů (§3036 o. z.), v poměrech této věci tedy především podle §402 a §408 obch. zák.
26. Ve vztahu ke stavení běhu promlčecí doby ve vazbě na zahájení rozhodčího řízení pak platí (judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru), že promlčecí doba přestává běžet zahájením rozhodčího řízení, i když rozhodčí smlouva je neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněný pod číslem 99/2017 Sb. rozh. obč.). Platí rovněž, že dokud exekuční soud v exekučním řízení, případně insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 41/2014, uveřejněný pod číslem 100/2017 Sb. rozh. obč. Nálezová judikatura Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 996/18, jakož i nález ze dne 17. července 2019, sp. zn. I. ÚS 1091/19, uveřejněný pod číslem 136/2019 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) pak tuto ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (jež se týkala rozhodčích řízení zahájených před 11. květnem 2011) dále rozvedla (doplnila) tak, že věřitelé, kteří uplatnili rozhodčí doložku (podali rozhodčí žalobu) před 11. květnem 2011 (tj. před přijetím R 121/2011), tak činili v období neustálené judikatury obecných soudů k rozhodčím doložkám a aplikuje se tak na ně úvaha o stavení promlčecí lhůty i v případě zahájení rozhodčího řízení na základě neplatné rozhodčí doložky. Neústavní postup (zneužití práva) lze přičítat pouze těm věřitelům, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po uvedeném datu, kdy lze judikaturu považovat za již ustálenou (srov. bod 53. nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18 a bod 50. nálezu sp. zn. I. ÚS 1091/19). Podle Ústavního soudu s takovým (zneužívajícím) postupem nemůže být spjato stavení promlčecích lhůt nejen v rozhodčím řízení, ale ani v případném navazujícím vykonávacím (exekučním) řízení založeném na (neplatném) rozhodčím nálezu. K těmto závěrům Ústavního soudu se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 63/2018, nebo v rozsudku ze dne 28. ledna 2021, sen. zn. 29 ICdo 128/2019.
27. Judikatura Nejvyššího soudu slouží ke sjednocení výkladu těch ustanovení zákonů, jež jsou právní praxí vykládána rozdílně (jež si část právní praxe vykládá chybně). Je samozřejmé, že taková judikatura vzniká s určitým časovým odstupem a může se vyvíjet i bez změny litery zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2016, sen. zn. 29 ICdo 81/2015 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 32 ICdo 86/2015). Tam, kde se při výkladu zákona rozchází rozhodovací praxe tříčlenných senátů Nejvyššího soudu, plní významnou sjednocující roli rozhodnutí velkého senátu příslušného kolegia Nejvyššího soudu (srov. §20 zákona o soudech a soudcích). Takovým rozhodnutím je i R 121/2011 (jde o usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu). 11. květen 2011 je nicméně pouze dnem vydání uvedeného rozhodnutí; vzhledem k tomu, že šlo o usnesení, nebylo rozhodnutí ani veřejně vyhlášeno. Veřejnost (laická i odborná) se s tímto rozhodnutím mohla poprvé seznámit nejdříve 23. května 2011, kdy bylo zveřejněno na webových stránkách Nejvyššího soudu. V souladu s ustanovením §24 odst. 1 písm. b/ zákona o soudech a soudcích následně občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu v zájmu jednotného rozhodování soudů na svém jednání konaném dne 14. září 2011 rozhodlo o uveřejnění tohoto rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. K uveřejnění rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (v čísle 9, ročníku 2011) pak došlo (až) dne 20. října 2011.
28. Ve výše zmíněném rozsudku sen. zn. 29 ICdo 128/2019 Nejvyšší soud přihlédl k tomu, že pohledávka vznikla z úvěrové smlouvy uzavřené se společností, která je pravidelným poskytovatelem úvěrů, a k tomu, že žalobce (jenž pohledávku nabyl postoupením) patří mezi významné společnosti obchodující s pohledávkami poskytovatelů úvěrů. Při zohlednění těchto faktů pak s odkazem na obdobnou argumentaci obsaženou v bodě 37. nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18 a v bodech 48. a 49. nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1091/19 tamtéž uzavřel, že není představitelné, aby takový žalobce nebyl seznámen s takto důležitým rozhodnutím bytostně se dotýkajícím jeho podnikání, obzvlášť bylo-li toto rozhodnutí široce diskutováno v odborných i běžných médiích, to vše v situaci, kdy rozhodčí žaloba byla podána (až) 17. srpna 2012.
29. Na tomto základě Nejvyšší soud uzavírá, že po subjektech, které nepatří mezi pravidelné poskytovatele úvěrů či obchodníky s úvěrovými pohledávkami a jejichž podnikání nebylo vydáním R 121/2011 bytostně dotčeno, lze požadovat seznámení se s jeho obsahem zásadně [ nevyjde-li v průběhu řízení najevo, že o R 121/2011 věděly (nebo se zřetelem ke všem okolnostem té které věci měly vědět) dříve ] , nejdříve okamžikem, kdy došlo k jeho uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (tj. 20. října 2011); právě uveřejněním vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu a ostatních soudů (vedle přijímání a publikace stanovisek kolegií nebo pléna) totiž Nejvyšší soud plní svou zákonnou povinnost přispívat k jednotnému soudnímu rozhodování a zároveň tím informuje širší právnickou veřejnost o zásadních rozhodnutích, jimiž by se měla soudní praxe do budoucna řídit (srov. opět §24 zákona o soudech a soudcích).
30. Jelikož žalobce podle toho, co v řízení dosud vyšlo najevo, mezi výše uvedené podnikatelské subjekty (poskytovatele úvěrů nebo obchodníky s úvěrovými pohledávkami) nepatří, rozhodčí žalobu, jakož i exekuční návrh podal před uveřejněním R 121/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a v průběhu řízení nevyšlo najevo, že o R 121/2011 věděl (nebo se zřetelem ke všem okolnostem dané věci měl vědět) dříve, nelze mu přičítat k tíži, že s obsahem tohoto rozhodnutí nebyl seznámen a nepřizpůsobil mu způsob uplatnění své pohledávky již v době podání rozhodčí žaloby (15. června 2011), respektive v době podání exekučního návrhu (31. srpna 2011).
31. Závěr odvolacího soudu (jenž vědomost dovolatele o R 121/2011 nezkoumal), že s postupem dovolatele „nemůže být spjato stavení promlčecích lhůt nejen v rozhodčím řízení, ale ani v případném navazujícím vykonávacím řízení založeném na (neplatném) rozhodčím nálezu“, tak správný není a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek insolvenčního soudu včetně závislých výroků o nákladech řízení a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
32. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 10. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu