ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.45.2021.1
KSBR 26 INS 4979/2008
4 ICm 2042/2019
sp. zn. 29 ICdo 45/2021-320
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce MIPL, spol. s r. o. , se sídlem v Uherském Brodě, Šumická 2325, PSČ 688 01, identifikační číslo osoby 47 91 10 34, proti žalovanému Mgr. Jiřímu Ostravskému , se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI/671, PSČ 760 01, jako insolvenčnímu správci žalobce, zastoupenému JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, o peněžité plnění, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 ICm 2042/2019, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka MIPL, spol. s r. o., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 26 INS 4979/2008, o návrhu dlužníka na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, takto:
Věc vedená u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 ICm 2042/2019 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 9. března 2009, č. j. KSBR 24 INS 4979/2008-A-55, k návrhu insolvenčních navrhovatelů a) Komerční banky, a. s., a b) TIPAFROST, a. s, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka (žalobce); usnesením ze dne 27. dubna 2009, č. j. KSBR 24 INS 4979/2008-B-6 (mimo jiné) prohlásil konkurs na majetek žalobce.
Žalobou doručenou insolvenčnímu soudu 23. srpna 2017 se žalobce domáhá vůči žalovanému (Mgr. Jiřímu Ostravskému, jako insolvenčnímu správci žalobce) náhrady škody na majetkové podstatě vzniklé porušením povinností insolvenčním správcem.
Podáním ze dne 21. března 2021 (č. l. 310) žalobce navrhl, aby věc byla přikázána Městskému soudu v Praze z důvodu vhodnosti.
V této souvislosti uvedl, že „u Městského soudu v Praze probíhá řízení sp. zn. 37 Cm 72/2013, v téměř totožné věci, jen na straně žalované není toliko insolvenční správce, ale i členové věřitelského výboru a bývalí insolvenční správci, kteří tvoří společenství žalovaných.“
Žalobce má za to, že řízení u Městského soudu v Praze umožní hospodárnější, rychlejší a zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci; současně nelze pominout možnost postupu (spojení věcí) podle ustanovení §112 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Navíc považuje samosoudkyni insolvenčního soudu „za nezákonného soudce“.
Žalovaný ve svém vyjádření ze 7. dubna 2021 hodnotí návrh žalobce jako nedůvodný a rozporný s procesními předpisy; požaduje, aby věc nadále projednával insolvenční soud.
Podle ustanovení §12 o. s. ř. věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti (odstavec 2). O přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána (odstavec 3).
Nejvyšší soud zkoumal návrh na přikázání věci z důvodu vhodnosti jako soud nejblíže společně nadřízený insolvenčnímu soudu, u nějž je věc vedena, a Městskému soudu v Praze, jemuž má být věc přikázána (§12 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší nebo zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než příslušným soudem. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má podle zákona věc projednat, je základní zásadou, a že případná delegace této příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je nutno − právě proto, že jde o výjimku − vykládat restriktivně.
Přikázání věci jinému soudu je výjimkou z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (článek 38 Listiny základních práv a svobod). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Srov. v této souvislosti též nález Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, uveřejněný pod číslem 172/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné pod číslem 3/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Žalobcem uváděné důvody Nejvyšší soud neshledal natolik závažnými, aby byly způsobilé prolomit výše popsané ústavní principy.
Ostatně obecná místní příslušnost soudu v incidenčních sporech, kterým je i tento spor [§159 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)], se neurčuje prostřednictvím obecného soudu žalovaného (§84, §85 o. s. ř.), nýbrž prostřednictvím insolvenčního soudu dlužníka, z jehož insolvenčního řízení vzešel incidenční spor [§7b odst. 4, ve spojení s §7a písm. b) insolvenčního zákona]. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2017, sen. zn. 29 ICdo 138/2017, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2018, sen. zn. 29 ICdo 102/2018.
Názor žalobce, podle něhož není samosoudkyně insolvenčního soudu „zákonným soudcem“, je pro účely rozhodnutí o návrhu na delegaci vhodnou, nevýznamný.
Nejvyšší soud proto rozhodl, že se věc nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu