ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.49.2019.1
KSOL 10 INS XY
10 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 49/2019-243
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce R. R. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Irenou Valíčkovou, MBA, advokátkou, se sídlem v Brně, náměstí Svobody 87/18, PSČ 602 00, proti žalované V. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Krátkým, advokátem, se sídlem v Jeseníku, Dukelská 722/14, PSČ 790 01, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 10 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobce, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 10 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. září 2018, č. j. 10 ICm XY, 14 VSOL XY (KSOL 10 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 26. září 2018, č. j. 10 ICm XY, 14 VSOL XY (KSOL 10 INS XY), potvrdil rozsudek ze dne 31. ledna 2018, č. j. 10 ICm XY, jímž Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (dlužník R. R.) domáhal vůči žalovaným [1) Mgr. Pavlíně Jaškové, insolvenční správkyni dlužníka a 2) V. P.] určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 12. července 2017, kterou insolvenční správkyně zpeněžila ve výroku označené nemovitosti (dále jen „kupní smlouva“ a „nemovitosti“), a zrušení kupní smlouvy.
Odvolací soud – cituje ustanovení §225, §289 a §293 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném od 1. července 2017 – shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že insolvenční správkyně dlužníka mohla nemovitosti prodat na základě pokynu zajištěného věřitele (§289 odst. 2 insolvenčního zákona) za cenu nižší než odhadní a bez souhlasu insolvenčního soudu. Ztotožnil se i s jeho závěrem, že důvodem pro opakované snížení kupní ceny (viz jednotlivé pokyny zajištěného věřitele) byl nedostatek součinnosti žalobce a jeho „obstrukční jednání“, když odmítl zpřístupnit nemovitosti za účelem prohlídky osobami, které měly o odkoupení nemovitostí zájem.
Za stavu, kdy je žalobce výlučným vlastníkem nemovitostí, nebránila prodeji zajištěného majetku sepsaného v majetkové podstatě dlužníka ani žaloba jeho manželky na vypořádání společného jmění manželů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné k řešení právní otázky, dosud Nejvyšším soudem nezodpovězené, a to, zda je insolvenční správce vázán pokynem zajištěného věřitele i tehdy, přesahuje-li hodnota předmětu zajištění výrazně zajištěnou pohledávku a zda je v takovém případě povinností „insolvenčního správce a insolvenčního soudu postupovat zvlášť obezřetně s ohledem na to, že zajištěný věřitel není motivován co nejvyšší částkou za prodej zajištěné věci“.
Dovolatel zdůrazňuje, že nemovitosti byly v roce 2013 oceněny částkou 2.748.250,- Kč, přičemž „výsledná“ prodejní cena byla (jen) 1.470.000,- Kč. Nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů ohledně „obstrukcí“, s tím, že považoval „zpřístupnění vlastního domova“ za nezákonné, jelikož proti rozhodnutí o prohlášení konkursu podal opravný prostředek. Navíc mu „nebylo vysvětleno“, proč by měl umožnit třetím osobám vstup do nemovitostí, když tyto byly oceněny znaleckým posudkem a „veškeré další požadavky byly zcela nadbytečné“.
S poukazem na ustanovení §5 insolvenčního zákona a na dosavadní průběh insolvenčního řízení zastává názor, podle něhož by byl při prodeji nemovitostí až po ukončení incidenčních sporů výtěžek zpeněžení vyšší.
Konečně dovolatel upozorňuje na skutečnost, že přihlášená (zajištěná) pohledávka věřitele činila 273.487,90 Kč, přičemž ke dni podpisu kupní smlouvy (12. července 2017) „byla hodnota pohledávky z důvodu poměrného uspokojování“ podstatně nižší (dle přípisu věřitele ze dne 25. dubna 2017 činila 41.984,80 Kč).
Proto dovolatel hodnotí postup insolvenčního soudu a insolvenční správkyně při prodeji nemovitostí jako nesprávný (nerespektující práva dovolatele ani dalších věřitelů), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Insolvenční správkyně považovala rozhodnutí odvolacího soudu za správné, když při zpeněžení nemovitostí postupovala v souladu s pokyny zajištěného věřitele a současně nešlo o situaci, kdy by předmět zajištění bylo možno zpeněžit výhodněji. K tomu poukázala též na chování žalobce, který účelově bránil zpeněžení nemovitostí zejména tím, že neumožnil zájemcům jejich prohlídku, jakož i na konečnou zprávu, podle níž byli nezajištění věřitelé v řízení uspokojeni ve výši 100 % zjištěných pohledávek.
V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 9. září 2020, č. j. KSOL 10 INS XY, které nabylo právní moci dne 25. září 2020, zrušil konkurs na majetek dlužníka po splnění rozvrhového usnesení [§308 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona]. Nejvyšší soud pokračoval v incidenčním sporu o (ne)platnost kupní smlouvy [§159 odst. 1 písm. f) insolvenčního zákona] v souladu s ustanovením §159 odst. 4 a 5 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. května 2019, pro věc rozhodném), s tím, že žalovanou zůstala (jen) V. P.
Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Ustanovení §283 a §293 insolvenčního zákona jsou koncipována tak, aby insolvenční správce postupoval pouze ve spolupráci se zajištěným věřitelem, případně s insolvenčním soudem. Ingerence ostatních věřitelů je vyloučena, když jejich práva (zejména na co nejvyšší uspokojení) a společný zájem (i) na tomto místě hájí právě insolvenční správce (§36 odst. 1 insolvenčního zákona). Proto i odpovědnost za řádnou správu a zpeněžení zajištěného majetku nese insolvenční správce a za udělené pokyny pak právě zajištěný věřitel.
Pro zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění se tak aplikuje §293 insolvenčního zákona ve spojení s obecnými ustanoveními o zpeněžení, kromě těch, která počítají s potřebou získat i souhlasy věřitelského výboru (zástupce věřitelů) a insolvenčního soudu.
Ustanovení §293 insolvenčního zákona obsahuje kontrolní mechanismus, podle kterého (vycházeje ze zásady, že insolvenční správce hájí společný zájem věřitelů, tedy i ostatních věřitelů vedle věřitelů zajištěných) může insolvenční správce pokyny zajištěného věřitele odmítnout, má-li za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji, a následně se musí obrátit na insolvenční soud, aby je přezkoumal a udělil případně jiné pokyny, přičemž tento mechanismus nijak nepočítá s ingerencí věřitelského výboru (zástupce věřitelů). Nelze tedy uvažovat ani o tom, že by si insolvenční správce musel v souladu s ustanoveními §286 odst. 2, §287 odst. 2 či §289 odst. 1 insolvenčního zákona zajišťovat dané souhlasy.
K tomu viz výslovné znění ustanovení §293 odst. 2 insolvenčního zákona, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2019, sen. zn. 29 ICdo 136/2017, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2020, pod číslem 103, včetně judikatury zmíněné v jeho důvodech.
2) Podle ustanovení §289 odst. 2 věty první insolvenčního zákona lze při prodeji mimo dražbu kupní cenu stanovit pod cenu odhadní, přičemž rozhodný je pouze pokyn zajištěného věřitele; ten může insolvenční správce odmítnout, lze-li předmět zajištění zpeněžit výhodněji. Případná (ne)výhodnost takového prodeje může založit odpovědnost insolvenčního správce a zajištěného věřitele, avšak není významná pro posouzení platnosti kupní smlouvy. Je-li prodej předmětu zajištění za cenu nižší než odhadní podle zvláštní (insolvenční) úpravy platný, je zřejmé, že nemůže být jen z těchto důvodů současně neplatný pro rozpor s dobrými mravy.
Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 87/2018, včetně judikatury Nejvyššího soudu zmíněné v jeho důvodech, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020, sen. zn. 29 ICdo 114/2018 a ze dne 30. září 2020, sen. zn. 29 ICdo 32/2019.
Argumentace dovolatele ohledně výše přihlášené (zajištěné) pohledávky je zjevně nepřípadná již proto, že zajištěnému věřiteli byl na uspokojení zajištěné pohledávky vydán výtěžek zpeněžení v částce 127.487,90 Kč (viz usnesení insolvenčního soudu ze dne 30. dubna 2019, č. j. KSOL 10 INS XY); k rozsahu uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů srov. rozvrhové usnesení ze dne 27. května 2020, č. j. KSOL 10 INS XY, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. července 2020, č. j. KSOL 10 INS XY, 3 VSOL XY.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalované podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu