ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.49.2021.1
KSPL 56 INS XY
56 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 49/2021-129
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně J. T. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Štillipem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Plzni, Lukavická 2019/16, PSČ 301 00, proti žalovanému JUDr. Jiřímu Vodovi, LL.M. , se sídlem v Praze 8, Sokolovská 85/104, PSČ 186 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka P. T., o vyloučení nemovitých věcí z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 56 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. T. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 56 INS XY, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2020, č. j. 56 ICm XY, 102 VSPH XY (KSPL 56 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 2. března 2020, č. j. 56 ICm XY, Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) odmítl – odkazuje na ustanovení §160 odst. 4 a §225 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – jako opožděnou žalobu doručenou insolvenčnímu soudu 5. prosince 2019, kterou se žalobkyně (J. T,) domáhala vůči žalovanému (JUDr. Jiřímu Vodovi, LL.M., jako insolvenčnímu správci dlužníka P. T.) vyloučení označených nemovitých věcí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
2. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání žalobkyně potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Odvolací soud (ve shodě s insolvenčním soudem) zdůraznil, že lhůta pro podání vylučovací žaloby podle ustanovení §225 insolvenčního zákona je lhůtou hmotněprávní, přičemž nejpozději poslední den lhůty musí být žaloba doručena insolvenčnímu soudu (§225 odst. 2 insolvenčního zákona). V poměrech dané věci výše řečené znamená, že bylo-li žalobkyni doručeno vyrozumění o soupisu nemovitých věcí do majetkové podstaty dlužníka
4. listopadu 2019, mohla vylučovací žalobu podat u soudu nejpozději 4. prosince 2019. Jestliže žaloba došla insolvenčnímu soudu až následující den (5. prosince 2019), stalo se tak po marném uplynutí zákonné třicetidenní lhůty a insolvenční soud zcela správně žalobu odmítl jako opožděnou.
4. Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požadujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Dovolání žalobkyně, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
6. Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o řešení otázky včasnosti podané vylučovací žaloby (ve vazbě na povahu lhůty k podání žaloby podle §225 odst. 2 insolvenčního zákona), je souladné se závěrem, jenž Nejvyšší soud formuloval již v rozsudku ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněném pod číslem 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a k němuž se následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 47/2018), podle kterého je jedním z předpokladů, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle §225 insolvenčního zákona (excindační žalobě), to, že vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od dlužníka došla soudu nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy této osobě bylo doručeno vyrozumění insolvenčního správce o soupisu majetku, k němuž tato osoba uplatňuje právo vylučující soupis.
7. Odpověď na dovolatelkou předestřenou otázku (zda jde o lhůtu hmotněprávní či procesní) ostatně jednoznačně plyne již ze samotné dikce ustanovení §225 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona („Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu.“), jež činí otázku zkoumání povahy lhůty k podání vylučovací žaloby zjevně zbytečnou. I kdyby totiž byla z jakéhokoli důvodu označena jako lhůta procesní, pak by stále platilo, že k jejímu dodržení zákon požaduje (ve větě druhé označeného ustanovení), aby žaloba v této lhůtě insolvenčnímu soudu „došla“. Pro lhůtu dle §225 odst. 2 insolvenčního zákona, chápanou jako lhůta „procesní“, by tedy věta druhá uvedeného ustanovení vylučovala úvahy o byť jen přiměřené aplikaci ustanovení §57 o. s. ř. o běhu procesních lhůt, neboť insolvenční zákon „stanoví jinak“ (srov. §7 insolvenčního zákona a mutatis mutandis též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2018).
8. Důvod ke změně výše uvedených závěrů pak Nejvyšší soud nenacházíani v argumentech obsažených v podaném dovolání.
9. Přípustnost dovolání pak nezakládá ani řešení otázky, zda dovolatelka v projednávané věci měla k dispozici institut prominutí zmeškání lhůty (k podání vylučovací žaloby) dle ustanovení §58 o. s. ř. Jak je totiž zřejmé z obsahu spisu, dovolatelka žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání vylučovací žaloby v průběhu řízení vůbec nevznesla (samostatným podáním tak dovolatelka neučinila a návrh podle §58 o. s. ř. není ani součástí žaloby doručené insolvenčnímu soudu 5. prosince 2019, z jejíhož obsahu se žádným způsobem nepodává, že by ji dovolatelka měla za opožděnou a že by se jakkoli vyslovila k důvodům, pro které měla lhůtu k podání vylučovací žaloby zmeškat). Zabývat se za tohoto stavu předestřenou otázkou pak nemá pro rozhodnutí dané věci žádný smysl.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §163 insolvenčního zákona, §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když procesně úspěšnému žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení; ty v dané věci sestávají z paušální náhrady ve výši 300 Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu) za jeden úkon právní služby, a to vyjádření k dovolání ze dne 29. dubna 2021.
11. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. 5. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu