ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.6.2020.1
KSCB 28 INS 1949/2009
42 ICm 3178/2018
sp. zn. 29 ICdo 6/2020-72
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobce města Třeboň , se sídlem v Třeboni, Palackého náměstí 46, PSČ 379 01, identifikační číslo osoby 00247618, zastoupeného JUDr. Vladimírem Peškem, advokátem, se sídlem v Třeboni, Šustova 902, PSČ 379 01, proti žalovanému JUDr. Ing. Miroslavu Kořenářovi , se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 133/1, PSČ 370 01, jako insolvenčnímu správci dlužníka INDES INVEST s. r. o., zastoupenému Mgr. Martinem Kolaříkem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 133/1, PSČ 370 01, o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 42 ICm 3178/2018, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka INDES INVEST s. r. o. , se sídlem v Třeboni, Svobody 80, PSČ 379 01, identifikační číslo osoby 25431552, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 1949/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2019, č. j. 42 ICm 3178/2018, 101 VSPH 273/2019-57 (KSCB 28 INS 1949/2009), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 22. ledna 2019, č. j. 42 ICm 3178/2018-27, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) určil, že „žalobcem uplatněná pohledávka z titulu rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. srpna 2017, č. j. 9 C 314/2015-166, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. ledna 2018, č. j. 8 Co 1816/2017-192, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. ledna 2018, č. j. 8 Co 1816/2017-209, v celkové uplatněné výši 3.896.036 Kč je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou“ (bod I. výroku); dále uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15.733 Kč (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce dne 12. dubna 2013 (tj. po zahájení insolvenčního řízení) zaplatil do majetkové podstaty dlužníka částku 3.000.000 Kč s příslušenstvím, a to na základě rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne „3. července 2012“ (správně „30. července 2012“), č. j. 9 C 211/2010-50, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. února 2013, č. j. 7 Co 3027/2012-112. Toto rozhodnutí následně Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 18. září 2014, č. j. 33 Cdo 4048/2013-135.
[2] Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. srpna 2017, č. j. 9 C 314/2015-166, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. ledna 2018, č. j. 8 Co 1816/2017-192, ve znění usnesení ze dne 30. ledna 2018, č. j. 8 Co 1816/2017-209, bylo vyhověno žalobě, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému (jako insolvenčnímu správci dlužníka) vrácení zaplacené částky 3.000.000 Kč s příslušenstvím (insolvenčnímu správci bylo uloženo zaplatit žalobci celkem 3.291.241,51 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 604.794 Kč) s tím, že jde o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení.
3. Na tomto základě insolvenční soud – odkazuje na ustanovení §121 odst. 3 a §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. prosince 2013, pro věc rozhodném), a §169 odst. 1 písm. f) a §206 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že právním důvodem pohledávky, jejíž pořadí žalobce požadoval určit, bylo shora označené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, které bylo následně zrušeno dovolacím soudem. Žalobce tedy plnil do majetkové podstaty dlužníka na základě právního důvodu, který později odpadl. Jelikož poukázáním předmětné částky do majetkové podstaty nepochybně došlo k jejímu zhodnocení, je třeba pohledávku žalobce na vrácení zaplacené částky považovat za pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou.
4. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku, změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, podle kterého pochybnosti o pořadí sporné žalobcovy pohledávky byly (pro účastníky řízení závazným způsobem) odstraněny pravomocnými rozsudky vydanými v řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 314/2015. Tam bylo na základě žaloby podané podle §203 odst. 4 insolvenčního zákona rozhodnuto o existenci žalobcova nároku a soudy v nyní projednávané věci (ve sporu o pořadí pohledávky podle §203a insolvenčního zákona) nemohou tuto otázku znovu posuzovat ani jako otázkou předběžnou.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, případně při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, že pohledávka žalobce z titulu bezdůvodného obohacení není pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení §168 insolvenčního zákona ani pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení §169 insolvenčního zákona. Dále namítá, že žalobcem popsaným způsobem ke vzniku bezdůvodného obohacení ani nedošlo.
8. Nejvyšší soud dovolání žalovaného, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř.), odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
9. Učinil tak proto, že dovolatelem předestřenou otázku, týkající se charakteru pohledávky uplatněné žalobcem v insolvenčním řízení, Nejvyšší soud zodpověděl již v rozsudku ze dne 28. května 2020, sp. zn. 29 Cdo 1942/2018, kterým zamítl dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. ledna 2018. V něm (mimo jiné) uzavřel, že pohledávka vzniklá tím, že žalobce po prohlášení konkursu na majetek dlužníka poskytl do majetkové podstaty dlužníka peněžité plnění bez právního důvodu (z právního důvodu, který odpadl), je pohledávkou za majetkovou podstatou podle §168 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona (srov. v této souvislosti dále též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020, uveřejněného pod číslem 109/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 109/2020“).
10. Právní názor zastávaný dovolatelem, podle kterého pohledávka žalobce na vydání bezdůvodného obohacení není pohledávkou s právem přednosti (jinak řečeno, že nejde ani o pohledávku za majetkovou podstatou dle §168 insolvenčního zákona, ani o pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou dle §169 insolvenčního zákona), tedy zjevně neobstojí.
11. Dovolání pak nečiní přípustným ani výhrady, jimiž dovolatel zpochybňuje samotnou existenci žalobcovy pohledávky. V incidenčním sporu o určení, zda pohledávka uplatněná v insolvenčním řízení způsobem uvedeným v §203 insolvenčního zákona, je co do svého pořadí pohledávkou se zvláštním právem přednosti se totiž insolvenční soud zabývá pouze okolnostmi rozhodnými pro posouzení správnosti uplatněného pořadí pohledávky, bez zřetele k tomu, zda spornou je i existence nebo výše této pohledávky. Skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodu vzniku pohledávky, nebo důvodu jejího možného zániku, anebo důvodu, pro který se stala soudně nevymahatelnou, případně pro posouzení (určení) správné výše pohledávky jsou vyhrazeny sporu o splnění povinnosti (o zaplacení peněžité pohledávky) vedenému u obecného soudu. K tomu srov. opět důvody R 109/2020.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
13. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu