ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.60.2020.1
KSBR 54 INS XY
74 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 60/2020-229
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce J. Š. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Lubošem Komůrkou, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Benešova 1304/8, PSČ 586 01, proti žalovanému Burián & Penka, insolvence, v. o. s. , se sídlem v Brně, Středova 94/1, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 29352037, jako insolvenčnímu správci dlužníka P. P., zastoupenému Mgr. Jakubem Hanyášem, advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 53/24, PSČ 602 00, o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 74 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. P. , narozeného XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Mírov, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 54 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. listopadu 2019, č. j. 74 ICm XY, 11 VSOL XY (KSBR 28 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 4 114 Kč, k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 30. dubna 2019, č. j. 74 ICm XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce ( J. Š. ) domáhal vůči žalovanému ( Burián & Penka, insolvence, v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužníka P. P.) vyloučení podílu o velikosti id. ½ na (ve výroku blíže specifikovaných) nemovitostech z majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku).
[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 20 400 Kč (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §224 a §225 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení §4, §3028 odst. 3 a §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a z ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům.
3. Žalobce byl ke konci roku 2006 ve finanční tísni, neboť měl dluhy ve výši zhruba 400 000 Kč; zároveň chtěl s rodinou zůstat bydlet v předmětných nemovitostech (rodinném domě). Vzhledem ke svým nízkým příjmům nezískal půjčku u banky, a proto oslovil dlužníka (který formou inzerátu nabízel půjčení peněz) se žádostí o půjčku ve výši 450 000 Kč. Dlužník navrhl, aby žalobce na něj a jeho manželku (P. P.) převedl vlastnické právo k nemovitostem, s tím, že (žalobce) zůstane s rodinou v domě bydlet; dlužník s manželkou si přitom na koupi nemovitostí obstarají hypoteční úvěr. Již tehdy bylo patrně dohodnuto i to, že dlužník nemovitosti pronajme zpět žalobci a současně si bude žalobce „předplácet“ budoucí kupní cenu nemovitostí, které se mu dlužník zavázal prodat zpět za 20 let. Dne 22. prosince 2006 tak žalobce jako prodávající a dlužník a jeho manželka jako kupující uzavřeli kupní smlouvu k nemovitostem jako celku (dále jen „kupní smlouva“), dne 6. března 2007 byla pro účely získání hypotečního úvěru uzavřena zástavní smlouva, dne 19. dubna 2007 byla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí kupní (s tím, že žalobce za 20 let získá zpět vlastnické právo k nemovitostem), jakož i smlouva o finančním pronájmu a dne 20. dubna 2007 žalobce podepsal notářský zápis s doložkou přímé vykonatelnosti, v němž se zavázal vyklidit nemovitosti, bude-li v prodlení s úhradou nájemného, které dlužník později opakovaně jednostranně navýšil a které žalobce hradil na dlužníkem určený účet.
4. Kupní smlouva nenaplňuje znaky lichevní smlouvy. Objektivní znak lichvy nebyl naplněn, když nabídka dlužníka nebyla „nijak zásadně nevýhodná“ a dlužník přílišný zisk z uzavřené kupní smlouvy neměl. Naplněn nebyl ani subjektivní znak lichevní smlouvy, neboť stav tísně na straně žalobce nedosahoval potřebné intenzity. Pokud jde o úmysl dlužníka získat na úkor žalobce majetkový prospěch, „soudu v průběhu řízení nebylo ani tvrzeno (natož aby byla otázka prokazována), že by byly na počátku smluvního vztahu nastaveny extrémně nevýhodné podmínky pro žalobce“.
5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. listopadu 2019, č. j. 74 ICm XY, 11 VSOL XY (KSBR 28 INS XY):
[1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že z majetkové podstaty dlužníka se vylučuje podíl o velikosti id. ˝ na p ředmětných nemovitostech (první výrok).
[2] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před insolvenčním soudem částku 40 454 Kč (druhý výrok).
[3] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 14 012 Kč (třetí výrok).
6. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §225 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, z ustanovení §3 odst. 1, §39, §51, §553 a §588 obč. zák., z ustanovení §3028 odst. 3 o. z. , z ustanovení §218 odst. 2 písm. c/ zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, z ustanovení §69a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – poté, co dokazování částečně zopakoval a doplnil, dospěl po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně k následujícím závěrům.
7. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že dlužník neměl z uzavřené kupní smlouvy zisk. Naopak dospěl k závěru, že byl naplněn objektivní znak lichvy, tj. hrubý nepoměr vzájemných plnění. Žalobce totiž prodal předmětné nemovitosti za polovinu jejich obvyklé hodnoty, podle smlouvy o finančním pronájmu uzavřené dne 19. dubna 2007 se zavázal platit dlužníku a jeho manželce daň z převodu nemovitostí i pojištění nemovitostí a dále hradil splátky „na budoucí kupní cenu“ i nájemné za užívání předmětných nemovitostí.
8. Podle odvolacího soudu je naplněn i subjektivní znak lichevní smlouvy. Z nejistého vyjadřování žalobce je zřejmá jeho nezkušenost s řešením neběžných finančních záležitostí, kterým je i řešení dluhů a získání peněz na jejich úhradu. Žalobce byl pod tlakem vymáhání dluhů a jeho úmyslem bylo zachovat bydlení pro rodinu, nikoli prodat předmětné nemovitosti.
9. Úmysl dlužníka při uzavírání kupní smlouvy přitom odvolací soud dovodil jednak ze skutečnosti, že se žalobce obrátil na dlužníka s žádostí o půjčku, kdy dlužník jej následně „vmanipuloval do systému smluv“, jimiž žalobce na dlužníka převedl vlastnické právo k předmětným nemovitostem, jednak z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2013, č. j. 46 T 10/2012-4489, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. března 2015, č. j. 6 To 35/2014-5015 (dále jen „trestní rozsudky“), jimiž byl dlužník uznán vinným zločinem podvodu, přičemž závažnou trestnou činnost páchal dlužník dlouhodobě v souvislosti s poskytováním půjček obdobným způsobem jako v projednávané věci. Odvolací soud k důkazu trestními rozsudky uvedl, že „se nejedná o novou skutečnost, která vyšla najevo až v odvolacím řízení, ale byla známa již v řízení před soudem prvního stupně“.
10. Kupní smlouva naplňuje znaky lichevní smlouvy; příčí se dobrým mravům, a je proto absolutně neplatná. Předmětné nemovitosti tak neměly být zahrnuty do soupisu majetkové podstaty dlužníka.
11. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které (poměřováno jeho obsahem) směřuje proti výroku ve věci samé a jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od blíže označené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že se rozsudek insolvenčního soudu potvrzuje, nebo aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel argumentuje, že nebyl naplněn objektivní znak lichevní smlouvy, neboť při jeho posuzování je nutné zohlednit konkrétní okolnosti daného případu, a nikoliv pouze poměřovat „čistou“ hodnotu převáděných plnění (hodnotu nemovitostí a výši zisku dlužníka). Potenciální finanční zisk dlužníka přitom mohl představovat „pouze částku ve výši zhruba 400 000 Kč“, nadto rozloženou do období 20 let, tedy 1 600 Kč měsíčně.
13. Dovolatel dále uvádí, že odvolací soud nesprávně posoudil naplnění subjektivního znaku lichevní smlouvy. Zdůrazňuje, že žalobce má středoškolské vzdělání s maturitou, a měl by tedy být schopen zhodnotit finanční výhodnost dlužníkem nabízeného řešení. Skutečnost, že se žalobce vyjadřoval „nejistě“, neznamená, že nerozumí následkům uzavření kupní smlouvy.
14. Konečně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně dovodil úmyslné lichevní jednání dlužníka. Okolnost, že dlužník byl odsouzen za páchání majetkové trestné činnosti, sama o sobě neznamená, že dlužník ve všech případech jednal s úmyslem zneužít tísně druhé strany a s cílem se na její úkor obohatit. Zjištění odvolacího soudu stran úmyslného lichevního jednání dlužníka považuje dovolatel za nedostatečná. Zdůrazňuje, že trestní rozsudky představují skutečnosti, které nebyly v řízení před insolvenčním soudem tvrzeny (ani k nim nebyly navrženy důkazy), a byly tedy uplatněny v rozporu s ustanovením §205a o. s. ř.
15. Žalobce ve vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
16. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
17. Nejvyšší soud dovolání, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v otázkách předestřených dovolatelem v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které dovolací soud neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
18. V rozsudku ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, Nejvyšší soud k problematice tzv. lichevních smluv přijal a odůvodnil následující závěry:
[1] Subjekty lichevní smlouvy jsou jednak osoba profitující z lichevního jednání, a dále osoba, která z určitého důvodu převádí svůj nemovitý majetek, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k plnění, jež se převodci za takový majetkový transfer dostává.
[2] Objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Při posuzování, zda v konkrétním případě jde o hrubý nepoměr ve vzájemném plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem případu, které – společně s naplněním jednoho ze subjektivních znaků lichevního jednání – mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd.).
[3] Vedle popsaných objektivních znaků (existence smlouvy a hrubého nepoměru ve vzájemném plnění) je lichevní smlouva charakterizována i některým ze subjektivních znaků, které lze v tomto směru podpůrně vymezit z přečinu lichvy ve smyslu §218 trestního zákoníku. Mezi tyto znaky náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce, přičemž alespoň jeden z těchto znaků musí být v konkrétním případě naplněn a ve vztahu k popsanému hrubému nepoměru musí být také v příčinné souvislosti, tj. uvedený stav „poškozeného“ je alespoň jednou z příčin, kdy lichevním jednáním postižený účastník vstoupil do nevýhodného vztahu s účastníkem, který tímto zákonem nedovoleným způsobem na uvedeném majetkovém transferu pro již zmíněný hrubý nepoměr ve vzájemném plnění profituje, anebo kdo takové plnění (profit) poskytne nebo slíbí jinému.
[4] Z uvedeného také vyplývá, že lichvář musí jednat úmyslně alespoň v nepřímém úmyslu (ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. b/ trestního zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně také tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn; přitom podle druhého odstavce téhož zákonného ustanovení „srozuměním“ se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem). Bude pak v konkrétním případě věcí soudu, aby při posuzování subjektivní stránky lichevní smlouvy, resp. lichevního jednání ve světle skutkových okolnost pečlivě posoudil, zda byl vskutku naplněn alespoň jeden z výše vyložených subjektivních znaků, a pokud ano, aby ve spojitosti s naplněnou objektivní stránkou lichevního jednání též zjistil příčinnou souvislost mezi subjektivní a objektivní stránkou věci, a měl též za prokázané, že osoba takto popsaným způsobem profitující z lichevní smlouvy jednala úmyslně, tedy vědomě těžila z takto nepříznivé situace na straně převodce a tímto svým výkonem práv z realizované smlouvy se dopustila jednání, které je v rozporu s dobrými mravy, v důsledku čehož je lichevní smlouva absolutně neplatná podle ustanovení §39 obč. zák.
19. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v rozsudku ze dne 30. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 415/2018, v usnesení ze dne 29. srpna 2019, sp. zn. 29 Cdo 4497/2016, v rozsudku ze dne 18. října 2017, sp. zn. 30 Cdo 1500/2017, či v rozsudku ze dne 30. září 2020, sen. zn. 24 ICdo 63/2020, jakož i (byť jen ve formě pouhého obiter dicta) v důvodech rozsudku ze dne 6. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 2729/2010, uveřejněného pod číslem 47/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“).
20. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je zřejmé, že se odvolací soud shora vymezenými znaky tzv. lichevní smlouvy podrobně zabýval, když správně zohlednil všechny právně rozhodné okolnosti případu, včetně trestněprávního jednání dlužníka a z toho plynoucí další konsekvence jeho chování (vypovídající o naplnění subjektivních znaků lichevní smlouvy); správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel, přitom v dovolacím řízení zpochybňovat nelze. Odvolací soud vyšel nejen z toho, že kupní cena, kterou žalobce prodejem nemovitostí získal, činila pouze polovinu jejich skutečné obvyklé ceny, ale i širšími okolnostmi případu; dlužníkův zisk z celé hospodářské transakce představovalo i nájemné (které pod hrozbou vyklizení nemovitosti v případě prodlení s jeho úhradou dlužník opakovaně jednostranně zvyšoval) a dále ujednání o tom, že žalobce bude hradit měsíční splátky na budoucí kupní cenu, jakož i náklady související s vlastnictvím nemovitosti. V tomto směru uzavřel, že dlužník „nic neriskoval“, neboť se stal (spolu)vlastníkem nemovitostí za polovinu jejich obvyklé ceny, aniž by přitom na úhradu kupní ceny musel vynaložit vlastní peněžní prostředky (úvěr na kupní cenu byl splácen z nájemného placeného žalobcem a byl zajištěn zástavním právem k nemovitostem). Hospodářský význam všech propojených smluvních ujednání tedy byl takový, že žalobce kvůli tomu, aby získal požadované peněžní prostředky („půjčku“), převedl na dlužníka a jeho manželku vlastnické právo k nemovitostem představujícím jeho jediný majetek, souhlasil se zatížením nemovitostí zástavním právem a za další užívání nemovitostí hradil nájem převyšující splátku úvěru, jakož i další související platby. Ani Nejvyšší soud tak nemá nejmenších pochyb, že závěr o absolutní neplatnosti kupní smlouvy podle §39 obč. zák. (z důvodu, že naplňuje znaky lichevní smlouvy) je souladný s citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
21. Námitka dovolatele, že odvolací soud neměl s ohledem na §205a o. s. ř. přihlédnout ke skutečnosti, že vůči dlužníku bylo vedeno trestní řízení a že byl „odsouzen za páchání trestné závažné majetkové činnosti“, obsahově vystihuje tzv. jinou vadu řízení, k níž Nejvyšší soud přihlíží pouze u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud však pro úplnost uvádí, že podle obsahu spisu nemůže jít o novou skutečnost, která nebyla uplatněna v řízení před insolvenčním soudem. Insolvenčnímu soudu totiž muselo být známo z úřední činnosti v insolvenčním řízení (§121 o. s. ř.), že Krajský soud v Brně vedl vůči dlužníku trestní řízení pod sp. zn. 46 T 10/2012 a že dlužník byl v tomto řízení odsouzen (k tomu srov. odůvodnění usnesení insolvenčního soudu o úpadku a o prohlášení konkursu na majetek dlužníka ze dne 17. září 2015, č. j. KSBR 28 INS XY); k informaci o následném „prověřování ze strany orgánů činných v trestním řízení“ srov. protokol o jednání před insolvenčním soudem ze dne 25. září 2018 [č. l. 91 (C1-11)].
22. Potud Nejvyšší soud připomíná, že je-li (pro účely insolvenčního zákona) incidenční spor sporem vyvolaným insolvenčním řízením (o kterém tak stanoví insolvenční zákon), projednávaným v rámci insolvenčního řízení (§2 písm. d/ insolvenčního zákona, §160 odst. 1 insolvenčního zákona), pak je odtud zjevné, že (v každém případě) ty skutečnosti nebo důkazy, které tvořily součást insolvenčního spisu před zahájením incidenčního sporu, jsou pro insolvenční soud, který takový incidenční spor rozhoduje, přirozeným zdrojem poznatků jako skutečnosti nebo důkazy, jež mohou mít případně vliv na skutkový stav věci rozhodované incidenčním sporem, a v tomto ohledu je lze bez dalšího považovat za skutečnosti nikoli nové (skutečnosti, které vyšly najevo v průběhu incidenčního sporu). Úprava, která činí z incidenčního sporu spor rozhodovaný „v rámci insolvenčního řízení“ zásadně soudcem, který vede insolvenční řízení (srov. §160 insolvenčního zákona), má těžit právě z toho, že soudce rozhodující incidenční spor bude dobře obeznámen se všemi okolnostmi týkajícími se průběhu insolvenčního řízení (a bude je moci i aplikovat). Srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 86/2016, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 1, ročníku 2020, pod číslem 8, odstavec [37], nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 148/2019, odstavec [44]).
23. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 19. května 2020), určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném od 17. dubna 2020. Advokátu žalobce přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna podle ustanovení §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Incidenční spor o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka je ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50 000 Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 ICdo 13/2013, uveřejněné pod číslem 91/2013 Sb. rozh. obč.). Tomu odpovídá (podle §7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a připočtením částky 714 Kč, odpovídající 21% dani z přidané hodnoty, tak jde o částku 4 114 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 8. 6. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu