ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.9.2019.1
KSOL 10 INS 17564/2016
1 ICm 1272/2017
sp. zn. 29 ICdo 9/2019-86
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Tekro, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 4, Višňová 484/2, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 18628851, zastoupeného Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 139/57, PSČ 150 00, proti žalovaným 1) Mgr. Ing. Petře Hýskové , se sídlem v Praze 2, Tyršova 1835/13, PSČ 120 00, jako insolvenční správkyni dlužníka HOPR TRADE CZ, s. r. o., zastoupené Mgr. Petrem Řehákem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Domažlická 1256/1, PSČ 130 00, a 2) HOPR TRADE CZ, s. r. o. , se sídlem v Olomouci, Libušina 667/72, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 26869306, zastoupenému JUDr. Kateřinou Martínkovou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, PSČ 702 00, o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 1 ICm 1272/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci druhého žalovaného, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 10 INS 17564/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. září 2018, č. j. 1 ICm 1272/2017, 13 VSOL 333/2018-62 (KSOL 10 INS 17564/2016), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 22. března 2018, č. j. 1 ICm 1272/2017-32, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“) určil, že žalobce (Tekro, spol. s r. o.) má za dlužníkem (HOPR TRADE CZ, s. r. o.) pohledávku v celkové výši 707.782,04 Kč s příslušenstvím zajištěnou „platným zadržovacím právem“ k pěti kusům (blíže označených) kontejnerů ve vlastnictví dlužníka (bod I. výroku) a má právo na její „oddělené uspokojení“ ze zpeněžení zadržených věcí dlužníka (bod II. výroku); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (body III. a IV. výroku).
2. Insolvenční soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
[1] Žalobce (jako prodávající) uzavřel s dlužníkem (jako kupujícím) dne 25. dubna 2016 rámcovou kupní smlouvu (dále též jen „smlouva“), jejímž předmětem byl jednak závazek prodávajícího dodat kupujícímu kovový odpad (mimo jiné železo a ocel – dále též jen „zboží“) a převést na něj vlastnické právo k tomuto zboží, jednak závazek kupujícího zboží odebrat a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou kupní cenu. V článku IV. smlouvy se kupující dále zavázal zdarma přistavit kontejnery k „vychystání“ zboží a následnému odvozu dle dílčí telefonické objednávky na provozovnu kupujícího s tím, že místem předání a převzetí zboží bude areál společnosti NAVOS, a. s. Dle ujednání smluvních stran mělo být zboží odebráno v období od 25. dubna 2016 do 31. července 2016.
[2] Dlužník dne 27. července 2016 přistavil do areálu společnosti NAVOS, a. s. celkem pět kontejnerů ( dále též jen „předmětné movité věci“) k naložení ocelového šrotu objednaného dle smlouvy.
[3] Dne 27. července 2016 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka. Insolvenční soud zveřejnil téhož dne v 12:43 hodin v insolvenčním rejstříku vyhlášku ze dne 27. července 2016, č. j. KSOL 10 INS 17564/2016-A-2, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení.
[4] Přípisem ze dne 28. července 2016 žalobce sdělil dlužníkovi, že k tomuto dni eviduje vůči němu pohledávku v celkové výši 701.696 Kč z titulu nezaplacené kupní ceny kovového odpadu dodaného na základě uzavřené rámcové kupní smlouvy. Vzhledem k tomu, že na stavbě žalobce probíhající v provozovně společnosti NAVOS, a. s. je umístěno celkem pět (blíže označených) kontejnerů ve vlastnictví dlužníka, uplatňuje k těmto movitým věcem zadržovací právo podle §1395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), s tím, že toto zadržovací právo zanikne úplným uhrazením závazku dlužníka nebo jinými způsoby předvídanými §1399 o. z. Přípis byl dlužníku doručen poštou dne 2. srpna 2016.
[5] Usnesením ze dne 9. listopadu 2016, č. j. KSOL 10 INS 17564/2016-A-27, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka.
[6] Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávky v celkové výši 707.782,04 Kč s tím, že jde o pohledávky zajištěné zadržovacím právem k movitým věcem (pěti kusům kontejnerů) ve vlastnictví dlužníka. Na přezkumném jednání konaném dne 8. února 2017 popřel dlužník i jeho (tehdejší) insolvenční správkyně (Mgr. Gabriela Nejedlíková) pořadí přihlášených pohledávek s odůvodněním, že poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, již nebylo možné zřídit k věcem dlužníka zadržovací právo.
[7] Usnesením ze dne 13. února 2017, č. j. KSOL 10 INS 17564/2016-B-36, insolvenční soud (mimo jiné) povolil reorganizaci dlužníka.
3. Na takto ustaveném základě insolvenční soud – cituje ustanovení §2 písm. g), §109 odst. 1 písm. b), odst. 4, §196 odst. 2, §198 odst. 1 a §336 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a na ustanovení §1395 odst. 1 a §1396 odst. 2 o. z. – přisvědčil názoru žalobce, že pohledávky, které přihlásil v insolvenčním řízení, jsou zajištěny zadržovacím právem k předmětným movitým věcem dlužníka.
4. Přitom zdůraznil, že právní úprava obsažená v ustanovení §1396 odst. 2 o. z. představuje lex specialis ve vztahu k §109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. Jinak řečeno, jestliže občanský zákoník v označeném ustanovení výslovně umožňuje zadržet dlužníkovu věc v situaci, kdy již bylo zahájeno insolvenční řízení, ve kterém se řeší jeho úpadek nebo hrozící úpadek, musí mít toto pravidlo „přednost před obecnou úpravou danou insolvenčním zákonem“. Za daného skutkového stavu proto také není pro rozhodnutí dané věci významné, k jakému konkrétnímu okamžiku žalobci skutečně vzniklo zadržovací právo k předmětným movitým věcem. I kdyby k uplatnění zadržovacího práva došlo až následujícího dne poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nic by to nezměnilo na závěru, že podle právní úpravy obsažené v občanském zákoníku došlo ke vzniku zadržovacího práva.
5. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání dlužníka změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl (první výrok); dále rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok) a uložil žalobci zaplatit České republice na účet insolvenčního soudu soudní poplatek za odvolací řízení ve výši 2.000 Kč (třetí výrok).
6. Odvolací soud nepovažoval – na rozdíl od insolvenčního soudu – úpravu obsaženou v ustanovení §1396 odst. 2 o. z. za speciální ve vztahu k §109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, ostatně nejde podle něj ani o úpravu vzájemně rozpornou. „Pro insolvenční poměry“ se podle odvolacího soudu plně uplatní úprava insolvenčního zákona, včetně §109 odst. 1 písm. b), který poté, co nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení, vylučuje vznik práva na uspokojení ze zajištění, jde-li o majetek ve vlastnictví dlužníka nebo majetek náležející do majetkové podstaty (s výjimkami danými insolvenčním zákonem).
7. V projednávané věci nebylo podle odvolacího soudu žádných pochyb o tom, že movité věci, na kterých mělo podle žalobce váznout zadržovací právo, jsou ve vlastnictví dlužníka, přičemž účinky zahájení insolvenčního řízení nastaly dne 27. července 2016 v 12:43 hodin. Aby bylo možné dovodit vznik zadržovacího práva, musel by žalobce v řízení tvrdit a prokázat, že ke vzniku zajištění došlo před uvedeným časovým okamžikem; později již jeho vzniku bránilo ustanovení §109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. Žalobce opíral vznik zadržovacího práva o přípis vyhotovený dne 28. července 2016, tedy až den po zahájení insolvenčního řízení. Za právní jednání, jímž by žalobce projevil vůli zadržet (k zajištění splatného dluhu) předmětné movité věci, pak nelze považovat ani pouhé „držení“ těchto věcí „na zaploceném pozemku“ (v areálu společnosti NAVOS, a. s.) .
8. Odvolací soud proto uzavřel, že v daných skutkových poměrech nelze dovodit vznik zadržovacího práva k předmětným movitým věcem a tudíž ani existenci práva žalobce na uspokojení jeho pohledávek za dlužníkem ze zpeněžení těchto věcí.
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Namítá, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
10. Dovolatel argumentuje ve prospěch závěru, podle kterého lze v souladu s ustanovením §1396 odst. 2 o. z. uplatnit zadržovací právo rovněž k věci, kterou věřitel drží v době, kdy je zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka. V tomto směru je totiž významné jen to, zda všechny předpoklady pro vznik zadržovacího práva uvedené v ustanovení §1395 o. z. byly splněny dříve, než nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Bylo-li tomu tak, nenabyl věřitel právo na uspokojení ze zajištění nově ve smyslu §109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona.
11. Dále namítá, že úprava vzniku zadržovacího práva podle ustanovení §1396 odst. 2 o. z. je ve vztahu speciality k ustanovení §109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona a má proto (před insolvenční úpravou) přednost.
12. Konečně dovolatel nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že opíral vznik zadržovacího práva o své podání vyhotovené dne 28. července 2016. Podle dovolatele byly všechny předpoklady pro vznik zadržovacího práva splněny již dříve, označený přípis pak byl jen vyrozuměním dlužníku, tedy notifikací toho, že žalobce jako věřitel zadržel předmětné movité věci dlužníka.
13. Nejvyšší soud dovolání žalobce, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
14. Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem (ústící v závěr, že v insolvenčním řízení přihlášené pohledávky žalobce nejsou zajištěny zadržovacím právem k předmětným movitým věcem ve vlastnictví dlužníka a žalobce tudíž nemá právo na uspokojení svých pohledávek ze zpeněžení těchto věcí) je v souladu se závěry, jež Nejvyšší soud (v době po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí) formuloval v rozsudku ze dne 20. listopadu 2019, sen. zn. 29 ICdo 13/2018.
15. V něm na dané téma (navazuje potud na závěry přijaté již při výkladu institutu soudcovského zástavního práva v usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněném pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) uzavřel, že je nutno rozlišovat možnost zadržet věc dlužníka a založit tak v rovině hmotného práva vznik zadržovacího práva k věci na straně jedné a existenci práva v insolvenčním řízení na přednostní oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení zadržené věci na straně druhé. Právo na oddělené uspokojení v insolvenčním řízení vzniká věřiteli jen tehdy, byl-li proces vzniku zajištění pohledávky dovršen předtím, než nastaly účinky §109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. Nevzniká-li právo na oddělené uspokojení ani tehdy, je-li proces vzniku zajištění dovršen v průběhu insolvenčního řízení s účinky ex tunc (k okamžiku předcházejícímu nastolení účinků zahájení insolvenčního řízení), logicky nemůže právo na oddělené uspokojení ze zajištění vzniknout ani v případě, kdy celý proces vzniku zajištění (u zadržovacího práva jednorázové jednání věřitele spočívající v zadržení věci) proběhl až po vzniku účinků zahájení insolvenčního řízení.
16. Tamtéž dodal, že uvedené platí obecně pro všechny způsoby řešení úpadku, což plyne již ze zařazení pravidla obsaženého v §109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona do části první, obecné části insolvenčního zákona. Ustanovení §248 odst. 2 insolvenčního zákona na tomto závěru nic nemění, neboť, jak vysvětleno výše, nevyvolává účinky v rámci insolvenčního řízení (zabraňující oddělenému uspokojení věřitele z předmětu zajištění), když ty nastoluje již vyvolání účinků zahájení insolvenčního řízení dle §109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, ale má obecné účinky v rovině práva hmotného, kde nedovoluje prosazení uspokojení z předmětu zajištění (ani) mimo rámec insolvenčního řízení.
17. Důvod ke změně výše uvedených závěrů, s nimiž je (co do výsledku) napadené rozhodnutí odvolacího soudu souladné, pak Nejvyšší soud nenachází ani v argumentech obsažených v podaném dovolání. Jestliže účinek spojený se zahájením insolvenčního řízení uvedený v §109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona (tedy s výjimkou případů upravených přímo insolvenčním zákonem zákaz uplatnit a nově nabýt právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku náležejícího do majetkové podstaty) nastal dříve, než žalobce zadržel předmětné movité věci ve vlastnictví dlužníka, nemůže podle označeného ustanovení žalobci svědčit právo na uspokojení ze zajištění k zadrženým věcem.
18. Současně není žádných pochyb o tom, že podle skutkového stavu, z něhož shodně vyšly oba soudy, žalobce uplatnil zadržovací právo (zadržel k zajištění splatného dluhu dlužníka předmětné movité věci, umístěné v souladu s ujednáním smluvních stran obsaženým v rámcové kupní smlouvě, v areálu společnosti NAVOS, a. s.) až dne 28. července 2016, tedy následujícího dne poté, co insolvenční soud zveřejnil v insolvenčním rejstříku vyhlášku, kterou oznámil zahájení insolvenčního řízení (viz pochybnosti nevyvolávající obsah přípisu žalobce ze dne 28. července 2016, založeného na č. l. 6 spisu). Jen z pouhé skutečnosti, že žalobce měl věci u sebe již dříve (na stavbě prováděné ve zmiňovaném areálu společnosti NAVOS, a. s.), zjevně ještě neplyne vůle je zadržet k zajištění splatného dluhu dlužníka, jak také přiléhavě dovodil již odvolací soud.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
20. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
V Brně dne 28. 1. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu