ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.90.2019.1
KSPL 56 INS XY
156 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 90/2019-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Věry Sedloňové, Ph.D. , se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 46, PSČ 130 00, jako insolvenční správkyně dlužníka K. Ch., proti žalovanému M. H. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Markem Dejmkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Perlová 68/7, PSČ 301 00, o zaplacení částky do majetkové podstaty dlužníka a ve prospěch zajištěných věřitelů, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 156 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka K. Ch. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 56 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2019, č. j. 156 ICm XY, 101 VSPH 157/2019-119 (KSPL 56 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 26. září 2018, č. j. 156 ICm XY, Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) uložil žalovanému (M. H.) zaplatit částku 728.008 Kč jednak do majetkové podstaty dlužníka (K. Ch.) [bod I. výroku], jednak ve prospěch zajištěných věřitelů, kteří přihlásili pohledávku se zajištěním ke stejnému majetku dlužníka (vedenému dle soupisu majetkové podstaty pod položkou n1) [bod II. výroku]; dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku), a uložil žalovanému zaplatit státu na soudním poplatku částku 5.000 Kč (bod IV. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel při posuzování žalobou uplatněného nároku (zejména) z toho, že:
[1] Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka směnečnou pohledávku v celkové výši 14.560.160 Kč, a to jako pohledávku zajištěnou soudcovským zástavním právem k nemovité věci ve vlastnictví dlužníka.
[2] Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. října 2013, č. j. 156 ICm XY, bylo k žalobě věřitele (FINCOM TRADE LTD. – dále jen „společnost F“) určeno, že směnečná pohledávka žalovaného nebyla do insolvenčního řízení dlužníka přihlášena po právu co do pravosti, výše i pořadí. Odvolání žalovaného proti označenému rozsudku odmítl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. března 2014, č. j. 156 ICm XY, 104 VSPH 42/2014-30 (KSPL 56 INS XY); rozhodnutí nabylo právní moci dne 7. dubna 2014.
[3] Žalovaný dne 22. února 2013 popřel pohledávku, kterou do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka přihlásila společnost F. Žalobu, jíž žalovaný uplatnil své popření u soudu, insolvenční soud následně odmítl (rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. července 2013).
[4] Přípisem ze dne 4. března 2012 adresovaným insolvenčním soudu žalovaný požadoval, aby byl jako „vlastník nejvyšší pohledávky“ za dlužníkem „jmenován zástupcem věřitelů“. Insolvenční soud jej následně (3. června 2013) jmenoval členem prozatímního věřitelského výboru.
[5] Žalovaný dále požádal přípisem ze dne 31. května 2013 o odložení přezkumného jednání nařízeného na den 3. června 2013, a to s odůvodněním, že je největším věřitelem dlužníka, přezkumného jednání se však z neodkladných pracovních důvodů nemůže zúčastnit a nemůže za sebe poslat ani kvalifikovaného zástupce.
3. Na tomto základě insolvenční soud – cituje ustanovení §178, §179 a §180 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 22. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 30/2016, uveřejněném pod číslem 40/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 40/2019“) – uzavřel, že žalovaný v insolvenčním řízení dlužníka vykonával věřitelská práva spojená se svou přihlášenou nezjištěnou pohledávkou, když popřel pohledávku jiného přihlášeného věřitele, požadoval, aby byl jmenován zástupcem věřitelů a bezprostředně před konáním nařízeného přezkumného jednání požádal o jeho odročení. Žalovanému přitom muselo být zřejmé, že nemůže být ani zajištěným věřitelem, neboť o jeho návrhu na zřízení soudcovského zástavního práva dosud nebylo rozhodnuto.
4. V projednávané věci tak byly podle insolvenčního soudu splněny podmínky pro uložení sankce dle §178 odst. 1 a §179 odst. 1 insolvenčního zákona, přičemž za přiměřenou považoval (s ohledem na okolnosti dané věci) sankci v symbolické výši 5 % hodnoty přihlášené pohledávky ve prospěch majetkové podstaty a 5 % hodnoty přihlášené pohledávky ve prospěch zajištěných věřitelů, kteří přihlásili pohledávku se zajištěním ke stejnému majetku. V toto souvislosti zdůraznil, že spor o pravost pohledávky společnosti F., vyvolaný popřením žalovaného, zasáhl do insolvenčního řízení, stejně tak jako „aktivita věřitele k jmenování zástupcem věřitelů“. Žalovanému přitom nic nebránilo v tom, aby po přezkumném jednání, kde byla jeho pohledávka popřena, odstoupil z funkce člena prozatímního věřitelského výboru, stejně jako tak učinila (s ohledem na popření její pohledávky) společnost F.
5. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných insolvenčním soudem a ve shodě s ním uzavřel, že v projednávané věci byly podmínky pro uložení sankce podle ustanovení §178 a 179 insolvenčního zákona splněny.
7. Přitom (k odvolacím námitkám žalovaného) zdůraznil, že nesouhlas žalovaného s výsledkem řízení vedeného insolvenčním soudem pod sp. zn. 156 ICm XY (o popření pohledávky žalovaného společností F) nemůže mít žádný vliv na výsledek řízení o zaplacení sankce podle §178 a §179 insolvenčního zákona. Rovněž tak je bezvýznamné, že žalobkyně při přezkumném jednání popřela pouze pořadí pohledávky žalovaného.
8. Podle odvolacího soudu insolvenční soud správně vycházel ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v R 40/2019 a neshledal důvody pro aplikaci ustanovení §180 insolvenčního zákona. Za správný měl pak rovněž postup insolvenčního soudu při určení výše ukládané sankce, když vzal v úvahu všechny relevantní okolnosti. Žalovaný ani podle přesvědčení odvolacího soudu nemohl být v dobré víře, že je zajištěným věřitelem, neboť o zřízení soudcovského zástavního práva nebylo dosud rozhodnuto. V řízení navíc vyšlo najevo, že žalovaný neměl v držení ani samotnou směnku (z níž měla vzejít jeho přihlášená pohledávka).
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, maje za to, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a která je současně dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, a proto „má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
10. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého v projednávané věci byly splněny podmínky pro uložení sankce podle ustanovení §178 a §179 insolvenčního zákona. Podle dovolatele „zjištěné úkony“ přihlášeného věřitele není možné považovat za jednání, kterým by mohlo být jakkoli ovlivněno probíhající insolvenční řízení. Potud odkazuje rovněž na důvody R 40/2019, jež odvolací soud podle názoru dovolatele mylně interpretuje. Dovolatel přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka směnečnou pohledávku přiznanou pravomocným a vykonatelným rozhodnutím soudu, byl v dobré víře, že jeho pohledávka existuje a nelze jej za tento postup sankcionovat. Právní posouzení věci odvolacím soudem považuje za přepjatě formalistické a neodpovídající smyslu citovaných ustanovení, jakož i judikatuře dovolacího soudu. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů navíc ani neobsahuje konkrétní popis toho, v čem mělo dojít ze strany dovolatele k ovlivnění insolvenčního řízení, což má za následek jejich nepřezkoumatelnost.
11. Podle dovolatele nelze uloženou sankci označit ani za „symbolickou“, jak činí oba soudy, když v součtu dosahuje výše 1.456.016 Kč. Dále poukazuje na skutečnost, že jeho účast v insolvenčním řízení byla ukončena na základě rozsudku pro zmeškání, jímž bylo vyhověno popření společnosti F; dovolatel má nicméně toto rozhodnutí za „nulitní“, neboť pro jeho vydání nebyly splněny zákonné podmínky.
12. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání (posuzováno dle obsahu podaného vyjádření) ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů.
13. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
14. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá (oproti mínění dovolatele) závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v R 40/2019, podle kterých:
[1] Pojem „výkon práv spojených s pohledávkou“ užitý v §180 insolvenčního zákona je značně obecný. Dobrat se jeho konkrétního obsahu tak, aby nedocházelo k nedůvodnému omezení míry participace věřitelů na insolvenčním řízení, je možné s využitím teleologického a systematického výkladu právní úpravy.
[2] Výkonem práv spojených s nezjištěnou pohledávkou ve smyslu §180 insolvenčního zákona především nemůže být podání věřitelského insolvenčního návrhu ani podání přihlášky pohledávky včetně dispozice s ní. Ani podání žaloby o určení pravosti, pořadí či výše přihlášené popřené pohledávky nelze samo o sobě chápat jako „výkon práv spojených s nezjištěnou pohledávkou“; jde o zákonem stanovený prostředek zjištění skutečné výše a pořadí popřené pohledávky, jenž je jedinou možností obrany věřitele proti účinkům popření jeho pohledávky (§198 odst. 1 věta třetí insolvenčního zákona).
[3] Výkonem práv spojených s nezjištěnou pohledávkou ve smyslu §180 insolvenčního zákona naopak zásadně bude jakékoli jednání, jež ovlivňuje insolvenční řízení právě proto, že jde o jednání „z titulu“ přihlášeného věřitele (účastníka insolvenčního řízení). Výkonem práv spojených s nezjištěnou pohledávkou tak může být např. popírání pohledávek jiných věřitelů věřitelem s nadhodnocenou pohledávkou (k níž se po zjištění její skutečné výše nebude přihlížet). Bude jím zpravidla i výkon práv takového věřitele ve věřitelských orgánech a výkon práv, jež mohou vést k posílení jeho vlivu ve věřitelských orgánech. Mezi tato jednání patří zejména (aktivní) hlasování věřitele na schůzi věřitelů nebo (pasivní) účast věřitele na této schůzi, která se promítla do hlasování věřitelů, anebo činnost věřitele ve věřitelském výboru či jako zástupce věřitelů.
[4] Skutečnost, zda věřitel pohledávku přihlásil, případně s ní spojené právo vykonával v dobré víře, a jak závažné dopady na insolvenční řízení takový výkon práva měl, je pro posouzení, zda šlo o výkon práva spojený s touto nezjištěnou pohledávkou ve smyslu §180 insolvenčního zákona, nerozhodná. Tyto skutečnosti soud vezme v úvahu až při určování výše částky, jež věřiteli uloží zaplatit do majetkové podstaty dlužníka, resp. jimi může ve výjimečných případech odůvodnit neuložení povinnosti podle §178 insolvenčního zákona.
[5] Ustanovení §180 insolvenčního zákona dopadá jak na nezajištěné (§178 insolvenčního zákona), tak na zajištěné (§179 insolvenčního zákona) nezjištěné pohledávky.
15. Důvod přikročit na základě obsahu podaného dovolání ke změně takto ustavených judikatorních závěrů, s nimiž je napadené rozhodnutí v souladu (z R 40/2019 výslovně vychází) Nejvyšší soud neshledal.
16. Ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že na základě skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů lze v poměrech projednávané věci dospět k závěru, že žalovaný (ve smyslu ustanovení §180 insolvenčního zákona) vykonával věřitelská práva spojená se svou přihlášenou (zajištěnou) nezjištěnou pohledávkou, když zejména popřel pohledávku přihlášenou v insolvenčním řízení dlužníka jiným věřitelem Jestliže se žalovaný v posuzovaném případě výkonu práv spojených se svou nezjištěnou pohledávkou v probíhajícím insolvenčním řízení nevzdal (naopak popřel pohledávku jiného věřitele a činil podání, jimiž se insolvenční soud musel – coby podáními učiněnými insolvenčním věřitelem, tedy účastníkem insolvenčního řízení – zabývat), nebylo namístě aplikovat ustanovení §180 insolvenčního zákona a uložení sankce podle ustanovení §178 a §179 insolvenčního zákona vyloučit.
17. Za zjevně nepřiměřené Nejvyšší soud nepovažuje ani úvahy soudů nižších stupňů ohledně výše částky, kterou uložily zaplatit žalovanému do majetkové podstaty dlužníka a ve prospěch zajištěných věřitelů, kteří přihlásili pohledávky se zajištěním ke stejnému majetku.
18. Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. má dovolací soud dále za právně bezcenné úvahy dovolatele o nicotnosti rozhodnutí, na jehož základě byla ukončena účast dovolatele v insolvenčním řízení. Bez zřetele k tomu, zda nesouhlas dovolatele s výsledkem incidenčního sporu o pravosti, výši a pořadí jeho přihlášené pohledávky, popřené společností F, je opodstatněný či nikoliv, nepochybně platí, že k nápravě případných vad takového rozhodnutí mohlo dojít jen na základě řádně podaného opravného prostředku v předmětném incidenčním sporu. Jinak řečeno, jestliže takový opravný prostředek nebyl (včas nebo vůbec) podán, případně s ním dovolatel neuspěl, je pro výsledek řízení o žalobě podle §178 nebo §179 insolvenčního zákona tvrzení o tom, že pro vydání rozhodnutí o pravosti, výši či pořadí popřené pohledávky nebyly splněny zákonné podmínky, právně bezvýznamné.
19. Opodstatněné konečně nejsou ani výhrady dovolatele k (ne)přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, příp. rozhodnutí soudu prvního stupně. Potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Poměřováno těmito závěry napadené rozhodnutí zjevně nebylo nepřezkoumatelné.
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §163 insolvenčního zákona, §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobkyni tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z paušální náhrady ve výši 300 Kč za vyjádření k dovolání ze dne 16. července 2019 (srov. §1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
21. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu