ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.94.2019.1
KSPH 40 INS XY
70 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 94/2019-384
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce V. B. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1043/11, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. Františku Červenkovi , se sídlem v Praze 6, Krásného 8, PSČ 162 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka J. H., zastoupenému JUDr. Sylvou Kopeckou, advokátkou, se sídlem v Praze, Zborovská 1023/21, PSČ 150 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 70 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. H. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 40 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2019, č. j. 70 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 40 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 3. června 2019, č. j. 70 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 40 INS XY), potvrdil rozsudek ze dne 5. srpna 2018, č. j. 70 ICm XY, jímž Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) [mimo jiné] vyloučil z majetkové podstaty dlužníka (J. H.) nemovitosti specifikované ve výroku rozsudku (dále jen „sporné nemovitosti“) [první výrok] a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení [druhý výrok].
Přitom šlo o v pořadí druhé rozhodnutí soudů nižších stupňů, když první (rovněž vyhovující) rozsudek insolvenčního soudu ze dne 26. září 2016, č. j. 70 ICm XY, zrušil Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 8. srpna 2017, č. j. 70 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 40 INS XY).
Odvolací soud – cituje ustanovení §132 odst. 1 a §133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a odkazuje na skutková zjištění insolvenčního soudu – shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že žalobce nabyl vlastnické právo ke sporným nemovitostem na základě kupní smlouvy ze dne 14. ledna 2011 (od prodávajících J. a H. S.) [s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí dne 17. ledna 2011], když prokázal, že byl v dobré víře o vlastnickém právu prodávajících ke sporným nemovitostem. Potud poukázal (mimo jiné) na nález Ústavního soudu ze dne 27. srpna 2015, sp. zn. III. ÚS 415/2015, podle něhož „princip ochrany dobré víry působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka“; řešení vzniklého sporu tak musí vyjít z pečlivého zkoumání individuálních okolností každého případu, včetně náležitého přísného hodnocení dobré víry nabyvatele vlastnického práva.
Podle rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právní otázky týkající se nabytí vlastnického práva od nevlastníka za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., kterou odvolací soud (podle názoru dovolatele) zodpověděl odchylně od ustálené (v dovolání specifikované) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Dovolatel akcentuje, že prodávající (manželé S.) se nestali vlastníky sporných nemovitostí, když je nabyli na základě neplatné darovací smlouvy ze dne 31. října 2008. Za stavu, kdy žalobce kupní smlouvu, na základě které měl nabýt vlastnické právo ke sporným nemovitostem, uzavřel již 14. ledna 2011, nebylo možno na danou věc aplikovat závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012.
Konečně nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o existenci dobré víry žalobce ohledně vlastnického práva prodávajících ke sporným nemovitostem a dovozuje, že s ohledem na existenci záznamu o předběžném opatření na příslušném listu vlastnictví, na zapsaná zástavní práva a další (v dovolání označené) skutečnosti žalobce dobrou víru v tomto směru neprokázal.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za souladné s již ustálenou judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a s poukazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, shledává závěr odvolacího soudu ohledně existence vlastnického práva žalobce ke sporným nemovitostem správným.
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, respektive do 31. prosince 2014 (k tomu srov. §3064 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.
Srov. např. shora zmíněný rozsudek sp. zn. 31 Cdo 353/2016, včetně judikatury Ústavního soudu zmíněné v jeho důvodech, jakož i důvody rozsudků ze dne 29. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 1508/2015, ze dne 14. srpna 2017, sp. zn. 26 Cdo 1118/2016, ze dne 20. prosince 2017, sen. zn. 29 ICdo 32/2016, ze dne 30. října 2019, sp. zn. 22 Cdo 2379/2019.
2) Dobrá víra je vnitřní přesvědčení osoby, že nejedná bezprávně. Jde o psychický stav jednající osoby, který sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Na dobrou víru lze usuzovat z konkrétních vnějších skutečností, jejichž prostřednictvím se toto vnitřní přesvědčení projevuje navenek, a které dokazovány být mohou. Otázku dobré víry je třeba posuzovat nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) smluvní strany, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem.
Viz např. rozsudek ze dne 29. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 2050/2011, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2015, pod číslem 99, a rozsudek ze dne 25. června 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018.
Závěr o existenci dobré víry žalobce ve správnost zápisu vlastnického práva prodávajících v katastru nemovitostí soudy nižších stupňů učinily na základě vyhodnocení všech relevantních skutečností a v souladu se závěry ustálené judikatury Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. prosince 2020, sp. zn. II. ÚS 623/20).
Konečně pochyby nelze mít ani o tom, že judikatura Nejvyššího soudu slouží ke sjednocení výkladu těch ustanovení zákonů, jež jsou právní praxí vykládána rozdílně (jež si část právní praxe vykládá chybně); přitom je samozřejmé, že taková judikatura vzniká s určitým časovým odstupem a může se vyvíjet i bez změny litery zákona (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2016, sen. zn. 29 ICdo 81/2015).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobci vzniklo vůči žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 31. července 2019) určené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu).
Incidenční spor o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka je ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení [z ustanovení §2 písm. d) a §160 insolvenčního zákona se podává, že spory vyvolané insolvenčním řízením se projednávají v rámci insolvenčního řízení], u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000,- Kč. Tomu odpovídá (dle §7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 4.114,- Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 3. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu