ECLI:CZ:NS:2021:29.NSCR.112.2019.1
MSPH 93 INS 4348/2015
sp. zn. 29 NSČR 112/2019-B-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužníka TRADE B. G. M. a. s. , se sídlem v Praze 10, Žernovská 1316/6, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 26155681, zastoupeného JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Na zábradlí 205/1, PSČ 110 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 4348/2015, o povolení výjimky ze zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty, o dovolání B. G. M. holding a. s. , se sídlem v Praze 10, Žernovská 1316/6, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 43873871, zastoupeného Mgr. Jakubem Urbánkem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Hošťálkova 852/46, PSČ 169 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2019, č. j. MSPH 93 INS 4348/2015, 1 VSPH 536/2019-B-102, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 21. února 2019, č. j. MSPH 93 INS 4348/2015-B-88, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh B. G. M. holding a. s. na povolení výjimky ze zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty dlužníka (TRADE B. G. M. a. s.) podle §295 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
2. K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
3. Učinil tak (ve shodě s insolvenčním soudem) proto, že navrhovatel tvoří s dlužníkem koncern, a nebyly zjištěny žádné zvláštní okolnosti případu, jež by povolení výjimky ze zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty uvedené v §295 odst. 3 insolvenčního zákona odůvodňovaly. Zástupce věřitelů se k návrhu na povolení výjimky vyjádřil negativně.
4. Odvolací soud zdůraznil, že smyslem omezení osob uvedených v §295 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona stran nabývání majetku z majetkové podstaty je především zamezit takovým spekulacím s majetkem, jejichž výsledkem by bylo jen to, že se těmto osobám podaří v relativně krátké době pro sebe (či skrytě pro dlužníka samého) ke škodě věřitelů znovu získat zpět zpeněžovaný majetek, tedy ve své podstatě má toto ustanovení mimo jiné bránit podvodným úpadkům. Při vědomí této skutečnosti je proto třeba nahlížet na žádosti podle §295 odst. 3 insolvenčního zákona a vyhovět jim jen zcela mimořádně.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil i rozhodnutí insolvenčního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Dovolatel brojí především proti závěru odvolacího soudu, podle kterého lze výjimku ze zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty povolit jen ve zvlášť odůvodněných případech. Za správný považuje naopak postup, kdy insolvenční soud – po zjištění, že nejde o „podvodný úpadek“ – povolí výjimku ze zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty vždy. Povolení výjimky může totiž (dle dovolatele) přinést vyšší uspokojení věřitelům dlužníka. Jelikož samotné podmínky nabytí majetku a účinnost převodu se řídí dalšími ustanoveními §283 a násl. insolvenčního zákona, povolení výjimky nepoškozuje věřitele, ba naopak může z důvodu větší konkurence přinést pouze zvýšení částky získané zpeněžením majetkové podstaty.
7. Protože v projednávané věci nebylo prokázáno, že jde o „podvodný úpadek“ má dovolatel za to, že mu odvolací soud měl výjimku dle §295 odst. 3 insolvenčního zákona povolit. V nepovolení výjimky shledává dovolatel porušení základních zásad insolvenčního řízení zakotvených v §5 písm. a) a b) insolvenčního zákona.
8. V neposlední řadě vytýká dovolatel soudům nižších stupňů, že „při svém rozhodování přikládaly až příliš velkou váhu ničím nepodloženému“ vyjádření zástupce věřitelů, přestože v řízení označil a předložil celou řadů důkazů, které soudy neprovedly a které vyvracejí „obvinění“ zástupce věřitelů.
9. Závěrem dovolatel uvádí, že se postupem soudů nižších stupňů ocitl v „bludném kruhu“, když soudy naznačily, že by výjimka mohla být povolena, kdyby dovolatel učinil ve výběrovém řízení na určení vítězného zájemce o koupi majetku z majetkové podstaty dlužníka nejvyšší nabídku, dovolatel však pro účely podání jakékoli nabídky potřeboval předchozí povolení výjimky. Jinak řečeno, nemohl učinit žádnou nabídku, když podle bodu 4.2 písm. f) pravidel výběrového řízení (B-85) byl coby osoba, jež podle §295 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona nesmí nabývat majetek z majetkové podstaty, vyloučen z výběrového řízení.
10. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. bod 2., článek II. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
11. Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázek dovolatelem předestřených, dovolacím soudem dosud beze zbytku nezodpovězených.
12. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
13. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
14. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají a dovolatel rovněž tyto vady v dovolání nenamítá, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
15. Podle §295 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. května 2019, pro věc rozhodném) nesmí dlužník, osoby mu blízké a osoby, které s ním tvoří koncern, nabývat majetek náležející do majetkové podstaty, a to ani v případě, že k jeho zpeněžení došlo dražbou; tento majetek nesmí být na ně převeden ani ve lhůtě 3 let od skončení konkursu. Právní úkony uskutečněné v rozporu s tímto ustanovením jsou neplatné (odstavec 1).
Ustanovení odstavce 1 se vztahuje také na a) vedoucí zaměstnance dlužníka, podle §33 odst. 3 a §73 odst. 3 zákoníku práce, a osoby jim blízké, b) osoby, které vykonávaly v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení nebo po jeho zahájení rozhodující vliv na provoz dlužníkova podniku nebo podstatnou měrou ovlivňovaly jeho jinou majetkovou činnost, c) společníky dlužníka, je-li jím jiná obchodní společnost než akciová, d) akcionáře dlužníka, kterým je akciová společnost, pokud jim patří akcie odpovídající více než desetině základního kapitálu, e) prokuristy dlužníka, f) členy a náhradníky věřitelského výboru, kterým schůze věřitelů neudělila souhlas s nabytím majetku z majetkové podstaty, g) osoby tvořící s členy a náhradníky věřitelského výboru podle písmene f) koncern a osoby členům a náhradníkům věřitelského výboru podle písmene f) blízké (odstavec 2).
Na návrh osob uvedených v odstavci 1 nebo v odstavci 2 písm. a) až e) a po vyjádření věřitelského výboru může insolvenční soud v odůvodněných případech povolit výjimku ze zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty. Má-li k nabytí tohoto majetku dojít až po skončení konkursu, rozhodne o tomto návrhu insolvenční soud samostatně a tuto výjimku může v takovém případě povolit i osobám uvedeným v odstavci 2 písm. f) a g); proti jeho rozhodnutí může podat odvolání jen osoba, která návrh podala (odstavec 3).
16. V dané věci nebylo sporu o tom, že dovolatel je omezen úpravou obsaženou v ustanovení §295 insolvenčního zákona v možnosti nabývání majetku z majetkové podstaty dlužníka proto, že s dlužníkem tvoří koncern (§295 odst. 1 insolvenčního zákona), takže přezkumem tohoto závěru (dovoláním nezpochybněného) se Nejvyšší soud nezabýval [jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř. a např. nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu)].
17. Ustanovení §295 odst. 3 věty první insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet při posuzování otázky, zda povolit osobě uvedené v §295 odst. 1 nebo odst. 2 písm. a) až e) insolvenčního zákona výjimku ze zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty. Vyžaduje pouze, aby se vyjádřil věřitelský výbor (pro zástupce věřitelů platí ustanovení o věřitelském výboru obdobně – srov. §68 odst. 2 insolvenčního zákona). Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou dány okolnosti odůvodňující povolení výjimky dle §295 odst. 3 věty první insolvenčního zákona, je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.
18. Dovolatel se tedy mýlí, má-li za to, že okolnost, že osoba vyjmenovaná v §295 odst. 1 nebo odst. 2 písm. a) až e) insolvenčního zákona nabízí při zpeněžování v konkursu nejvyšší cenu, má být automatickým důvodem pro udělení výjimky. Naopak, skutečnost, že majetek z majetkové podstaty dlužníka nabude ten, kdo za něj nabídne nejvyšší cenu, je základním pravidlem zpeněžování majetkové podstaty dlužníka. Kdyby mechanicky platilo, že majetek podstaty má být bez dalšího prodán zájemci nabízejícímu nejvyšší cenu, bylo by ustanovení §295 insolvenčního zákona nadbytečné. V kontextu úvah o povolení výjimky tak nabídka nejvyšší ceny představuje (pouze) výchozí předpoklad pro udělení výjimky, ke kterému musí přistoupit zvážení dalších rozhodných okolností případu, mezi něž patří i stanovisko věřitelského výboru (zástupce věřitelů).
19. Vyjádření věřitelského výboru (nebo zástupce věřitelů) je jedinou konkrétní okolností, kterou insolvenční zákon zmiňuje v rámci hypotézy pravidla o udělení výjimky. Účel tohoto ustanovení je zřejmý – ekonomické důsledky (ne)udělení výjimky vždy nesou věřitelé. Proto právě jejich postoj nejlépe vystihuje výsledek proporčního testu posouzení možného vyššího výnosu zpeněžení na straně jedné a možného nespravedlivého výsledku zpeněžování (osoby navázané na dlužníka by znovu nabyly tentýž majetek, aniž byly zcela uhrazeny dluhy z jeho dřívějšího užívání) na straně druhé.
20. Shodně je smysl §295 insolvenčního zákona chápán i v literatuře. Srov. např. dílo Richter, T. Insolvenční právo. 2. vydání. Praha: Wolters Kluver ČR, a. s., 2017, str. 437, v němž se uvádí: „Účelem pravidla je nepochybně zabránit managementu společnosti či osobám s ním spřízněným ve strategii, kterou lze nazvat jako ‚ loupeživý management buy-out ‘ , tedy postup, při němž management přivede společnost do úpadku a její aktiva poté v insolvenci koupí za redukovanou cenu.“
21. Konečně, pro každou výjimku platí, že má být uplatňována restriktivně, což v poměrech znění §295 odst. 3 insolvenčního zákona vyjádřil zákonodárce tím, že výjimka má být udělena „v odůvodněných případech“, tedy že má existovat konkrétní důvod či důvody pro její udělení. Jestliže žádný takový důvod neexistuje, výjimka udělena být nemá. K nutnosti restriktivního výkladu §295 insolvenčního zákona dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2016, sp. zn. 29 ICdo 77/2014, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2018, pod číslem 53.
22. Jelikož obecná východiska, na nichž vybudoval své právní posouzení věci odvolací soud, jsou správná, zbývá určit, zda je odvolací soud také přiléhavě aplikoval na daný případ.
23. Skutečnosti popsané v napadeném usnesení odvolací soud i podle názoru dovolacího soudu hodnotil přiléhavě. Odvolací soud vyšel ze stanoviska věřitelského orgánu a uzavřel, že nezjistil žádné skutečnosti odůvodňující udělení výjimky. Tento závěr odvolacího soudu nemá Nejvyšší soud důvod korigovat.
24. Konečně, ani dovolací argumentace „bludným kruhem“ (srov. odstavec 9. výše) případná není. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na tom, že předpokladem pro udělení výjimky musí být nejvyšší nabídka předložená v již probíhajícím výběrovém řízení.
25. Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné zamítl [§243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
26. Pro úplnost zbývá dodat (k návrhu dovolatele na odklad právní moci napadeného rozhodnutí), že §243 o. s. ř. v insolvenčním řízení nelze aplikovat (viz §90 insolvenčního zákona).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu