ECLI:CZ:NS:2021:29.NSCR.12.2020.1
KSOL 10 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 12/2020-A-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka L. Č. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 10 INS XY, o ustanovení insolvenčního správce, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Lukášem Fialou, advokátem, se sídlem v Praze 10, Na Křivce 1562/18, PSČ 101 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. října 2019, č. j. KSOL 10 INS XY, 2 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 12. února 2019, č. j. KSOL 10 INS XY, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“) mimo jiné zjistil úpadek dlužníka L. Č. (bod I. výroku), ustanovil insolvenční správkyní Ing. Moniku Fabrinskou MBA, LL.M. (dále jen „M. F.“) [bod II. výroku] a povolil řešení úpadku oddlužením (bod III. výroku).
[2] K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10. října 2019, č. j. KSOL 10 INS XY, 2 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku.
[3] Odvolací soud vyšel z toho, že opatřením předsedkyně Krajského soudu v Ostravě byla určena insolvenční správkyní M. F., která je rovněž insolvenční správkyní společnosti N. I. (dále jen „společnost N“) [ustanovenou v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSOL 10 INS XY], jejímž jediným jednatelem a většinovým společníkem je dlužník. M. F. přitom jménem společnosti N podala vůči dlužníkovi žalobu na určení neúčinnosti právního úkonu a vydání částky 1 831 785,62 Kč do majetkové podstaty společnosti N (incidenční spor je veden u insolvenčního soudu pod sp. zn. 44 ICm XY). Ostatní závazky dlužníka činí 5 604 202 Kč.
[4] Námitku dlužníka, že nebyl důvod pro ustanovení M. F. mimo pořadí uvedené v ustanovení §25 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), odvolací soud shledal nedůvodnou s tím, že v odvolacím řízení nelze přezkoumávat podkladové opatření předsedy insolvenčního soudu vydané podle ustanovení §25 odst. 5 insolvenčního zákona.
[5] Odvolací soud dále uzavřel, že nejsou dány důvody pro vyloučení M. F. pro podjatost podle ustanovení §24 odst. 1 insolvenčního zákona. Na případnou podjatost M. F. související s jejím postavením v incidenčním sporu o odpůrčí žalobě vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. 44 ICm XY (v němž M. F. vystupuje jako žalobkyně a dlužník jako žalovaný) „by pak bylo možné reagovat“ ustanovením odděleného insolvenčního správce podle ustanovení §34 insolvenčního zákona.
[6] Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od (blíže označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí insolvenčního soudu v bodu II. výroku zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
[7] V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel uvádí, že předsedkyně insolvenčního soudu v podkladovém opatření neodůvodnila řádně jmenování insolvenční správkyně mimo stanovené pořadí (§25 odst. 2 insolvenčního zákona), když nebyly splněny podmínky podle §25 odst. 4 insolvenčního zákona.
[8] Dovolatel dále namítá, že M. F. je podjatá, neboť proti němu podala trestní oznámení a vede s ním jménem společnosti N soudní spor o částku 1 831 785,62 Kč s tím, že v případě úspěchu ve věci by společnost N získala v insolvenčním řízení dlužníka rozhodující postavení. Uzavírá, že situaci nelze řešit ustanovením odděleného insolvenčního správce podle §34 insolvenčního zákona.
[9] Rozhodné znění zákona č. 99/1993 Sb., občanského soudního řádu, pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2. článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[10] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v ustanovení §238 o. s. ř., odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v otázce přezkumu podkladového opatření předsedkyně insolvenčního soudu i v otázce tvrzené podjatosti M. F. v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které dovolací soud neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
[11] Ve vztahu k otázce ustanovení insolvenčního správce do funkce Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. prosince 2016, sp. zn. 29 NSČR 130/2014, uveřejněném pod číslem 47/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – na které přiléhavě odkázal již odvolací soud – vysvětlil, že rozhodnutí, jímž insolvenční soud ustanovil do funkce insolvenčního správce dlužníka osobu určenou opatřením předsedy insolvenčního soudu mimo stanovené pořadí (§25 odst. 2 a 5 insolvenčního zákona), nelze účinně zpochybnit argumentem, že opatření je nezákonné, jelikož pro takový postup nebyly splněny zákonem požadované podmínky. Nejde o způsobilý odvolací (dovolací) důvod ve smyslu ustanovení §26 věty druhé insolvenčního zákona, když případný nesprávný postup předsedy insolvenčního soudu při vydání opatření nečiní z takto ustanoveného insolvenčního správce osobu, u které je (proto) důvod pochybovat o její nepodjatosti pro její poměr k věci nebo k osobám účastníků ani osobu, která nesplňuje podmínky pro ustanovení. V odvolacím (dovolacím) řízení pojmově nelze přezkoumávat podkladové opatření předsedy insolvenčního soudu vydané podle ustanovení §25 odst. 5 insolvenčního zákona, neboť jde o úkon hybridní povahy na pomezí státní správy a rozhodovací činnosti soudu, který nemá povahu rozhodnutí.
[12] Se závěry uvedenými v odstavci [11] je napadené rozhodnutí v souladu.
[13] Ke druhé otázce stran tvrzené podjatosti M. F. Nejvyšší soud předesílá, že při úvaze, zda je (dovoláním zpochybněné) právní posouzení věci dovolacím soudem správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 28/2013, uveřejněný pod číslem 94/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[14] V posuzované věci se z obsahu insolvenčního spisu informace o tom, že M. F. podala na dlužníka trestní oznámení nepodává. Dovolání je tak v tomto rozsahu pouhou (nepřípustnou) polemikou se skutkovými závěry odvolacího soudu a v mezích daných ustanovením §237 o. s. ř. neotevírá žádnou relevantní právní otázku, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí spočívalo. Nadto lze podotknout, že se Nejvyšší soud k otázce podání trestního oznámení insolvenčním správcem vyjádřil již v usnesení ze dne 30. září 2020, sen. zn. 29 NSČR 126/2019, tak, že samotné podání trestního oznámení insolvenčním správcem při podezření ze spáchání trestného činu dlužníkem bez dalšího nezakládá důvod k vyloučení insolvenčního správce (pochybnosti o schopnosti insolvenčního správce postupovat v insolvenčním řízení věc objektivně a nestranně).
[15] Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. června 2014, sen. zn. 29 NSČR 107/2013, uveřejněném pod číslem 114/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 114/2014“), uzavřel, že podmínky, za nichž je insolvenční správce vyloučen z insolvenčního řízení (§24 odst. 1 insolvenčního zákona), lze v zásadě (s níže uvedenou výjimkou) poměřovat s podmínkami určenými ustanovením §14 odst. 1 o. s. ř. Přitom vztah insolvenčního správce k účastníkům řízení (dlužníku či věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku - §14 odst. 1 insolvenčního zákona), popř. účastníkům řízení v incidenčních sporech (§16 insolvenčního zákona), pro který je dán důvod pochybovat o nepodjatosti insolvenčního správce, může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský (k tomu srov. mutatis mutandis důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněného pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně platí, že pro přijetí závěru o vyloučení insolvenčního správce postačí, že jsou zde důvody pochybovat o jeho nepodjatosti, tj. jeho podjatost nemusí být „prokázána“. K uvedenému závěru se Nejvyšší soud znovu přihlásil např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2017, sen. zn. 29 NSČR 103/2015, uveřejněném pod číslem 23/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 110/2014, 29 NSČR 80/2015, uveřejněném pod číslem 47/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[16] Ustanovení §24 insolvenčního zákona nepovažuje za důvod vyloučení insolvenčního správce z insolvenčního řízení jeho poměr jen k některému z dlužníkových věřitelů nebo jen k některému ze zástupců dlužníkových věřitelů. V takovém případě se uplatní úprava obsažená v ustanovení §34 insolvenčního zákona, která váže vyloučení insolvenčního správce z insolvenčního řízení na splnění další „podmínky“, a to, že je zde se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a jeho postavení v insolvenčním řízení důvod pochybovat, že tento vztah neovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce. Mezi skutečnosti, které se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a k jeho postavení v insolvenčním řízení zakládají důvod pochybovat, že tento vztah neovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce (a které proto nedovolují řešit možnou podjatost insolvenčního správce pouhým ustanovením odděleného insolvenčního správce), typově patří skutečnost, že pohledávka je takového rozsahu, že věřitel má rozhodující vliv na průběh insolvenčního řízení, jakož i skutečnost, že stejný věřitel vede (byť v jiném procesním postavení) další spory, jež se významně týkají majetkové podstaty dlužníka (srov. R 114/2014).
[17] V poměrech dané věci odvolací soud neshledal důvod vyloučit M. F. z insolvenčního řízení dlužníka podle §24 insolvenčního zákona za situace, kdy pohledávka společnosti N přihlášená do insolvenčního řízení představuje 24 % přihlášených pohledávek; ve vztahu k této pohledávce je podle odvolacího soudu možné ustanovit odděleného insolvenčního správce podle §34 insolvenčního zákona. Takové posouzení je se závěry shora odkazovaných rozhodnutí představujících ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu v souladu.
[18] Bez ohledu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud nepřehlédl, že usnesením ze dne 28. dubna 2020, č. j. KSOL 10 INS XY, jež bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 29. dubna 2020 a nabylo právní moci dne 20. května 2020, insolvenční soud pro účely přezkoumání přihlášky věřitelky M. F. (coby insolvenční správkyně společnosti N) ustanovil odděleného insolvenčního správce (Indra – Šebesta v.o.s.). Přihlášená pohledávka výši 1.831.785,62 Kč pak byla odmítnuta usnesením insolvenčního soudu ze dne 5. listopadu 2020, č. j. KSOL 10 INS XY, jež bylo téhož dne zveřejněno v insolvenčním rejstříku a nabylo právní moci dne 1. prosince 2020.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2021
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu