ECLI:CZ:NS:2021:29.NSCR.14.2019.1
KSCB 25 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 14/2019-B-348
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka BORSAY a. s. , se sídlem v Táboře, Husova 1444/122, PSČ 390 02, identifikační číslo osoby 00541397, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 25 INS XY, o odvolání věřitele z funkce člena věřitelského výboru, o dovolání věřitele č. 39 S. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Moravcem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Mikulandská 122/4, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2017, č. j. KSCB 25 INS XY, 4 VSPH XY, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2017, č. j. KSCB 25 INS XY, 4 VSPH XY, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 16. listopadu 2016, č. j. KSCB 25 INS XY, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) odvolal z funkce člena věřitelského výboru dlužníka ( BORSAY a. s.) věřitele č. 39 S. (dále též jen „věřitel S“).
2. Insolvenční soud – vycházeje z obsahu insolvenčního spisu a cituje ustanovení §58 odst. 1, §59 odst. 2 a §63 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru, že věřitel S „je osobou, u níž lze pochybovat o její důvěryhodnosti“ a jejíž setrvání ve funkci člena věřitelského výboru by mohlo mít „negativní vliv na rychlé, hospodárné a co nejvyšší uspokojení všech věřitelů“.
3. Přitom zdůraznil, že již od počátku probíhajícího insolvenčního řízení byly soudu zasílány opakovaně podněty, aby prošetřil, zda věřitel S splňuje zákonné podmínky pro své členství ve věřitelském výboru. Insolvenční soud pak při jejich prověřování dospěl k následujícím závěrům:
[1] Podle zápisu v obchodním rejstříku je věřitel S jediným akcionářem společnosti LKOCZ, a. s. (dále jen „společnost L“), vůči níž má dlužník pohledávku ve výši přesahující 45 milionů Kč. Tato pohledávka sice dosud nebyla zapsána do majetkové podstaty dlužníka (ani nebylo zjištěno, že by takový postup prosazoval věřitel S), uvedené propojení s dlužníkem dlužníka však „samo o sobě vzbuzuje otazníky“.
[2] Věřitel S jako zajištěný věřitel souhlasil s tím, aby ke zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění došlo bez jeho ocenění znaleckým posudkem. Přestože insolvenční zákon neukládá věřitelskému výboru, aby se ve vztahu k zajištěnému majetku vyjadřoval k otázkám souvisejícím s jeho zpeněžením, nelze podle insolvenčního soudu pominout, že objektivní zjištění obvyklé ceny zajištěného majetku je nezbytné i v zájmu ostatních věřitelů. Jestliže věřitel S „ani ve své vlastní věci nepostupuje dostatečně zodpovědně“ (tj. nepožaduje vyhotovení znaleckého posudku při prodeji majetku nikoli zanedbatelné hodnoty), pak není způsobilý zastupovat ostatní věřitele a hájit jejich zájmy.
[3] Prostřednictvím jednatele věřitele S (T. M.) jsou (případně donedávna byly) s tímto věřitelem personálně propojeny také další společnosti [NORTHERN GROUP s. r. o. (jde o společnost, na kterou byly postoupeny pohledávky některých přihlášených věřitelů a která se stala také dalším členem věřitelského výboru) a B. (jde o společnost zmiňovanou v jednom z podnětů k odvolání člena věřitelského výboru, která měla být ve smluvním vztahu s dlužníkem)].
4. Všechny výše uvedené skutečnosti podle insolvenčního soudu vážně zpochybňují důvěryhodnost věřitele S a tím i jeho schopnost hájit společný zájem věřitelů a v součinnosti s insolvenčním správcem přispívat k naplnění účelů insolvenčního řízení. Pochybnostem o transparentním průběhu insolvenčního řízení lze tak nejlépe předejít jen odvoláním věřitele S z věřitelského výboru.
5. K odvolání věřitele S Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. ledna 2017, č. j. KSCB 25 INS XY, 4 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
6. Odvolací soud se ztotožnil s důvody, pro které insolvenční soud odvolal věřitele S z funkce člena věřitelského výboru dlužníka, maje (ve shodě s insolvenčním soudem) za to, že v projednávané věci „jsou dány objektivní okolnosti, pro které lze pochybovat o nepodjatosti věřitele S, jeho důvěryhodnosti a způsobilosti k výkonu činnosti“.
7. K odvolacím námitkám věřitele S uvedl, že jakkoli odpovědnost za zpeněžení majetkové podstaty nese insolvenční správce, nelze přehlédnout, že podle §58 odst. 2 insolvenčního zákona věřitelský výbor mimo jiné dohlíží na činnost insolvenčního správce, poskytuje mu podporu při jeho činnosti a chrání společný zájem věřitelů v součinnosti s ním. Proto doporučení věřitelského výboru nebo jeho členů, které by ovlivnilo insolvenčního správce „při neplnění povinností s řádnou péčí, zvláště pak při prodeji majetku dlužníka v majetkové podstatě“, může být vnímáno jako neplnění funkce člena věřitelského výboru vedoucí k pochybnostem o jeho důvěryhodnosti a způsobilosti k výkonu této funkce. Věřitel S (jak se podává též z jeho odvolání) přitom minimálně ve vztahu k věřitelskému výboru prosazoval názor, že znalecký posudek (k ocenění zajištěného majetku) není nutné zpracovávat.
8. Věřitel S rovněž v řízení žádným způsobem nedoložil své tvrzení, že v okamžiku svého zvolení členem věřitelského výboru již nebyl akcionářem společnosti L. Je-li tato společnost dlužníkovým dlužníkem, pak – bez zřetele k důvodům, pro které se dlužníkova pohledávka nestala součástí majetkové podstaty – lze dovodit, že zájem věřitele S je neslučitelný se zájmy dlužníka i ostatních věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení. Tento závěr podle odvolacího soudu podporují i zjištění o majetkovém a personálním propojení věřitele S „s dalšími osobami a subjekty, jež vyvíjejí aktivity neslučitelné se zájmy věřitelů, dlužníka a jeho majetkové podstaty“.
9. Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel S dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatel namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
10. Dovolatel konkrétně předkládá Nejvyššímu soudu k řešení následující otázky:
[1] Z jakých důvodů lze pochybovat o (ne)podjatosti člena věřitelského výboru ve smyslu §59 odst. 2 insolvenčního zákona?
[2] Kdy lze podle ustanovení §219 odst. 3 a 4 insolvenčního zákona upustit z důvodu hospodárnosti od ocenění zajištěného majetku?
[3] Může být okolnost, že člen věřitelského výboru z důvodu hospodárnosti netrval na zpracování znaleckého posudku (za účelem ocenění zajištěného majetku), důvodem pro jeho odvolání z funkce člena věřitelského výboru?
11. Dovolatel má za nesprávný především výklad §59 odst. 2 insolvenčního zákona, když odvolací soud – v rozporu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 31. května 2016, sen. zn. 29 NSČR 55/2014 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 106/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 106/2017“) – dospěl k závěru, že je zde důvod pochybovat o nepodjatosti dovolatele, aniž by ovšem zkoumal jeho skutečné chování v insolvenčním řízení. Podle dovolatele dosavadní výsledky řízení neposkytují žádný podklad pro závěr zastávaný odvolacím soudem; jen to, že dovolatel disponuje majoritním podílem na hlasovacích právech, ještě bez dalšího neznamená, že by měl být důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Takový výklad by ostatně vedl k absurdnímu závěru, že věřitelé s největšími pohledávkami nemohou zastávat funkce ve věřitelských orgánech.
12. Dále zdůrazňuje, že nikdy nebránil v případném vymáhání pohledávky dlužníka vůči společnosti L, naopak její vymáhání na schůzi věřitelů prosazoval. Akcionářem této společnosti ostatně v rozhodné době ani nebyl, nehledě k tomu, že ani případná majetková účast v označené společnosti by bez dalšího nemohla vést k pochybnostem o jeho nepodjatosti. Stejně tak nelze dovolatele považovat za nedůvěryhodného jen proto, že jeho jednatel vystupoval rovněž v orgánech jiných společností, s nimiž dlužník uzavřel smlouvy, kterým insolvenční správce neodporoval. Žádný z popisovaných vztahů zjevně nedosahuje takové intenzity, aby byl způsobilý založit podezření o jednání v rozporu se společným zájmem věřitelů v insolvenčním řízení.
13. Dovolatel nesouhlasí s odvolacím soudem ani v tom, že stanovisko člena věřitelského výboru, podle kterého není nezbytné provést ocenění zajištěného majetku znaleckým posudkem, zakládá důvod k pochybnostem o jeho důvěryhodnosti. Podle dovolatele je i při oceňování zajištěného majetku nutné respektovat zásadu hospodárnosti řízení vyjádřenou v §219 odst. 3 insolvenčního zákona. Odvolací soud podle dovolatele přehlíží, že zpeněžen měl být majetek ve značně zanedbaném stavu, jehož ocenění bylo nabízeno za tak vysoké částky, že v porovnání s odhadem možného výtěžku je nebylo smysluplné vynakládat. Dovolatel se navíc aktivně podílel na vyhledávání zájemců o koupi majetku zapsaného v majetkové podstatě tak, aby bylo dosaženo co nejvyšší prodejní ceny. Požadavek soudu na vyhotovení znaleckého posudku dovolatel považuje v daných poměrech za absurdní, porušující nejen zásadu hospodárnosti, ale i zájem všech věřitelů.
14. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (znění účinné od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
15. Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť dovoláním předestřené otázky (týkající se výkladu ustanovení §59 a §63 insolvenčního zákona) dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu v daných souvislostech beze zbytku řešeny.
16. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
17. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
18. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemůže být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
19. S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 30. června 2017.
Podle §59 insolvenčního zákona členy a náhradníky věřitelského výboru mohou být jen přihlášení věřitelé, kteří se svým zvolením souhlasí. Stane-li se členem nebo náhradníkem věřitelského výboru právnická osoba, oznámí neprodleně insolvenčnímu soudu fyzickou osobu, která bude jejím jménem ve věřitelském výboru jednat (odstavec 1). Členy ani náhradníky věřitelského výboru nemohou být osoby, u kterých je vzhledem k jejich vztahu k dlužníkovi důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Takto lze usuzovat zejména, jde-li o osoby dlužníkovi blízké, vedoucí zaměstnance dlužníka, podle §33 odst. 3 a §73 odst. 3 zákoníku práce, společníky dlužníka, s výjimkou akcionářů, pokud nepůsobí v orgánech dlužníka nebo nevlastní dlužníkovy akcie anebo jiné jím vydané účastnické cenné papíry v souhrnné hodnotě více než desetiny základního kapitálu dlužníka, a osoby tvořící s dlužníkem koncern (odstavec 2). Insolvenční soud nepotvrdí volbu člena nebo náhradníka věřitelského výboru, je-li tu důvod pochybovat o jejich důvěryhodnosti nebo o tom, že budou k výkonu funkce způsobilí. Toto rozhodnutí musí insolvenční soud vyhlásit do skončení schůze věřitelů, na které k volbě došlo (odstavec 3).
Dle ustanovení §63 insolvenčního zákona funkce člena nebo náhradníka věřitelského výboru zaniká jeho odvoláním z funkce, odstoupením z funkce nebo ukončením jeho účasti v insolvenčním řízení (odstavec 1). Z důležitých důvodů, zejména při porušování nebo zanedbávání povinností, může insolvenční soud odvolat věřitelský výbor nebo některého z jeho členů a náhradníků. Může tak učinit i bez návrhu (odstavec 3).
20. Nejvyšší soud předesílá, že již v dovolatelem zmiňovaném R 106/2017 se přihlásil k závěru obsaženému v usnesení Ústavního soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. III. ÚS 3251/10, podle kterého výklad rozhodných podmínek závěru, že věřitel je osobou, u které je vzhledem k jejímu vztahu k dlužníkovi důvod pochybovat o její nepodjatosti (§59 odst. 2 insolvenčního zákona), spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu. Důvod pochybovat o nepodjatosti určité osoby pro její vztah k dlužníku (§59 odst. 2 insolvenčního zákona) je obecně řečeno dán, je-li zde objektivní skutečnost (nikoli pouhá domněnka nebo pouhé difamující tvrzení), která, poměřeno „osobou dlužníka“, vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti oné osoby. V této souvislosti Nejvyšší soud odkázal dále na závěry formulované při výkladu obdobného slovního spojení v §14 odst. 1 o. s. ř. Ústavním soudem v nálezu ze dne 3. července 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, uveřejněném pod číslem 98/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 17. července 2014, sen. zn. 29 NSČR 79/2014, uveřejněného pod číslem 20/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
21. V usnesení ze dne 31. října 2019, sen. zn. 29 NSČR 178/2017 (uveřejněném pod číslem 72/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) pak Nejvyšší soud doplnil, že z výše citované judikatury se ve spojení s dikcí §59 odst. 2 insolvenčního zákona podává, že důvod k pochybnostem o nepodjatosti člena věřitelského výboru je dán, je-li zde objektivní skutečnost (nikoli pouhá domněnka nebo pouhé difamující tvrzení), která, poměřeno „osobou dlužníka“, vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti oné osoby. Jinak řečeno, podjatost člena věřitelského výboru nemusí být prokázána; postačí, že na základě objektivně zjištěných skutečnosti lze (jen) důvodně pochybovat o tom, že není nepodjatý. Důležitými důvody, pro které může insolvenční soud odvolat člena věřitelského výboru postupem podle §63 odst. 3 insolvenčního zákona, mohou být i skutečnosti obsažené v §59 odst. 2 insolvenčního zákona.
22. V projednávané věci odvolací soud založil svůj závěr o tom, že „jsou dány objektivní okolnosti, pro které lze pochybovat o nepodjatosti věřitele S, jeho důvěryhodnosti a způsobilosti k výkonu činnosti“ především na zjištění, že dovolatel 1/ nepožadoval jako člen věřitelského výboru, aby insolvenční správce zadal podle §219 odst. 4 insolvenčního zákona vypracovat znalecký posudek k ocenění majetku tvořícího předmět zajištění, a 2/ neprokázal, že není (jak se podává ze zápisu v obchodním rejstříku) jediným akcionářem společnosti L, vůči níž má dlužník neuspokojenou pohledávku. Ani jedna z uvedených skutečností však oproti mínění odvolacího soudu bez dalšího nezakládá důvod pochybovat ani o dovolatelově nepodjatosti (§59 odst. 2 insolvenčního zákona), ani o jeho důvěryhodnosti či o tom, že je k výkonu funkce člena věřitelského výboru způsobilý (§59 odst. 3 insolvenčního zákona).
23. Dovolateli lze především přisvědčit v tom, že k přijetí závěru, podle něhož vystupování v insolvenčním řízení zakládá důvod pochybovat o jeho nepodjatosti nebo důvěryhodnosti, nepostačují pouhé domněnky o záměrech, jež sleduje v insolvenčním řízení, ale musí být zjištěny objektivní skutečnosti, na jejichž základě lze mít pochyby o nepodjatosti či důvěryhodnosti člena věřitelského výboru za opodstatněné. Takové objektivní okolnosti se však ze skutkového stavu, z něhož vyšel odvolací soud, nepodávají.
24. V situaci, kdy z a ocenění majetku tvořícího předmět zajištění podle §219 odst. 4 insolvenčního zákona (včetně případné volby znalce a zhodnocení znaleckých závěrů), případně za uplatnění výjimky podle §219 odst. 3 insolvenčního zákona (umožňující upustit od vypracování znaleckého posudku v případech, kdy lze důvodně předpokládat, že náklady na ocenění majetku znalcem budou vyšší než přínos pro majetkovou podstatu získaný tímto způsobem jeho ocenění), odpovídá v insolvenčním řízení insolvenční správce, nelze jen z toho, že zajištěný věřitel neodporuje insolvenčním správcem zvolenému způsobu ocenění zpeněžovaného zajištěného majetku, nebo dokonce sám takový způsob prosazuje, dovozovat existenci skutečnosti odůvodňující pochybnosti o jeho nepodjatosti či důvěryhodnosti.
25. Stejně tak ani případná majetková účast dovolatele ve společnosti L, vůči níž měl mít dlužník neuspokojenou pohledávku, nečiní z dovolatele osobu, u které je ve smyslu ustanovení §59 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona důvod pochybovat o její nepodjatosti či důvěryhodnosti, případně o tom, že bude způsobilá k výkonu funkce člena věřitelského výboru. U vedené platí tím spíše, že předmětná pohledávka dlužníka ani nebyla zahrnuta do soupisu majetkové podstaty a insolvenční správce ji vůči společnosti L nevymáhá. Ze zjištěných skutečností se přitom nepodává, že by se dovolatel na tomto stavu jakkoli podílel či se o něj přičinil.
26. Oporu v konkrétních objektivně zjištěných okolnostech pak nemá ani odvolacím soudem zdůrazňované majetkové a personální propojení dovolatele „s dalšími osobami a subjekty, jež vyvíjejí aktivity neslučitelné se zájmy věřitelů, dlužníka a jeho majetkové podstaty“. Potud nejde o nic jiného než pouhou spekulaci odvolacího soudu (co by mělo být oněmi „aktivitami neslučitelnými se zájmy věřitelů“, odvolací soud blíže nijak nevysvětluje).
27. Pro úplnost budiž dodáno, že ve výše uvedených skutečnostech nelze spatřovat ani porušení či zanedbání povinností člena věřitelského výboru; žádnou konkrétní povinnost, již by měl dovolatel svým jednáním porušit, ostatně odvolací soud ani neoznačuje.
28. Lze tudíž shrnout, že pouhá skutečnost, že zajištěný věřitel nepožaduje, aby insolvenční správce podle §219 odst. 4 insolvenčního zákona nechal vypracovat znalecký posudek k ocenění majetku tvořícího předmět zajištění, ani okolnost, že je (případně v minulosti byl) akcionářem společnosti, vůči níž má dlužník neuspokojenou pohledávku, nečiní z takového věřitele bez dalšího osobu, u které je ve smyslu ustanovení §59 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona důvod pochybovat o její nepodjatosti či důvěryhodnosti, případně o tom, že bude způsobilá k výkonu funkce člena věřitelského výboru; jen proto nejde ani o porušení či zanedbání povinností člena věřitelského výboru, nebo o jiný důležitý důvod, pro který by bylo možné odvolat věřitele podle §63 odst. 3 insolvenčního zákona z funkce člena věřitelského výboru .
29. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru, že zjištěné skutečnosti odůvodňují odvolání dovolatele z funkce člena věřitelského výboru dlužníka) není správné, Nejvyšší soud jeho rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu