ECLI:CZ:NS:2021:29.NSCR.29.2020.1
MSPH 92 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 29/2020-A-95
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka P. B. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 92 INS XY, o způsobu řešení úpadku dlužníka, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, PSČ 186 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2019, č. j. MSPH 92 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) k návrhu věřitelů [1) M. B. a 2) Jansta Kostka nemovitosti s. r. o.] usnesením ze dne 16. července 2019, č. j. MSPH 92 INS XY, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka (P. B.) [výrok I.], zamítl návrh dlužníka na povolení oddlužení (výrok II.) a rozhodl o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem (výrok III.).
Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka usnesením ze dne 24. října 2019, č. j. MSPH 92 INS XY, 1 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v (napadených) bodech II. a III. výroku.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (a obsahu spisu) plyne, že:
1) Dne 23. května 2018 podala věřitelka (M. B.) insolvenční návrh na majetek dlužníka, s tím, že má za dlužníkem pohledávku z titulu nezaplaceného výživného na nezletilého syna P. B. ve výši 104.000,- Kč, s jejíž úhradou je dlužník v prodlení déle než dva měsíce. Současně označila dalších sedm věřitelů dlužníka s pohledávkami po splatnosti po dobu delší tří měsíců. Celkem uvedla pohledávky za dlužníkem ve výši 7.613.330,58 Kč.
2) Insolvenční soud vyhláškou ze dne 24. května 2018, zveřejněnou v insolvenčním rejstříku téhož dne, oznámil, že 23. května 2018 bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka.
3) Usnesením ze dne 28. května 2018. č j. MSPH 92 INS XY, insolvenční soud (mimo jiné) uložil dlužníku, aby do deseti dnů od doručení tohoto usnesení předložil soudu seznam svého majetku, včetně svých pohledávek s uvedením svých dlužníků, seznam svých závazků s uvedením svých věřitelů a seznam svých zaměstnanců, s tím, aby tyto seznamy podepsal a výslovně v nich uvedl, že jsou správné a úplné.
4) Podáním datovaným 23. června 2018 (A-16 až 18) se dlužník nesouhlasně vyjádřil k insolvenčnímu návrhu; přitom uvedl, že vlastní podíl na nemovitosti v podání specifikované, označil sedm věřitelů, kteří vůči němu uplatňují v podání specifikované pohledávky, a konstatoval, že nemá žádné zaměstnance; neuvedl, že jde o seznamy správné a úplné.
5) Podáním doručeným insolvenčnímu soudu 7. listopadu 2018 (A-38) přistoupil k insolvenčnímu návrhu (další) věřitel Jansta Kostka nemovitosti s. r. o.; přitom uvedl, že do insolvenčního řízení dlužníka přihlásil pohledávku ve výši 6.190.617,97 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o hypotečním úvěru ze dne 26. května 2011, kterou nabyl na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 23. března 2018 od původního věřitele (Hypoteční banky, a. s.).
6) U jednání insolvenčního soudu dne 9. listopadu 2018 dlužník (mimo jiné) sdělil, že dosud nebyl poučen o právu podat návrh na oddlužení a současně požádal o ustanovení zástupce; následně (dne 7. ledna 2019) podal návrh na povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře (A-46). V něm označil celkem třináct vykonatelných závazků (vůči devíti věřitelům), ze kterých nevyplývá právo na uspokojení ze zajištění a jeden vykonatelný závazek, z něhož vyplývá právo na uspokojení ze zajištění (vůči přistoupivšímu insolvenčnímu navrhovateli). Jako majetek, který není předmětem zajišťovacích práv, uvedl (mimo jiné) obchodní podíly ve společnostech B. (dále jen „společnost B“), S. (dále jen „společnost S“), O. (dále jen „společnost O“) a A. (dále jen „společnost A“). Současně doložil (i) darovací smlouvu ze dne 7. ledna 2019, kterou se jeho matka (Z. B.) zavázala poskytovat mu po dobu účinků oddlužení plněním splátkového kalendáře každý měsíc částku 18.500,- Kč tak, aby obdarovaný byl schopen hradit věřitelům částky (měsíční splátky) minimálně v zákonném rozsahu (dále jen „darovací smlouva“).
Na tomto základě odvolací soud – cituje ustanovení §395 odst. 1 písm. a) a §396 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném od 1. června 2019, odkazuje na skutková zjištění učiněná insolvenčním soudem a doplněná odvolacím soudem, a vycházeje ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 NSČR 153/2016 (uveřejněném pod číslem 64/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 64/2018“), a v usnesení ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2020, pod číslem 63) ̶ dospěl k závěrům, podle nichž:
a) Mezi insolvenčními navrhovateli a dlužníkem nebylo sporu o tom, že se dlužník nachází v úpadku; proto se zabýval výhradně otázkou, zda jsou splněny podmínky pro řešení úpadku dlužníka oddlužením, popřípadě, zda je odůvodněn návrh insolvenčních navrhovatelů na prohlášení konkursu na majetek dlužníka.
b) Návrhem na povolení oddlužení dlužník sledoval nepoctivý záměr, když:
- nevykazoval snahu uhradit své závazky ani v době, kdy ještě dosahoval poměrně vysokého příjmu u společnosti O, ve které vykonával funkci statutárního orgánu, a řádně nehradil ani výživné;
- na výzvu soudu nepředložil v určené lhůtě řádné seznamy majetku, závazků, pohledávek a zaměstnanců, o kterých by prohlásil, že jsou úplné a správné; jakkoli dlužník tuto povinnost od 1. června 2019 neměl, v době podání návrhu na povolení oddlužení ho tížila;
- dlužníkovi i nadále „přetrvává“ dluh na výživném, který je možno jakožto pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou [§161 odst. 1 písm. e) insolvenčního zákona] v plné výši uspokojit i po rozhodnutí o úpadku;
- v době, kdy se již objektivně nacházel ve stavu úpadku, si dlužník vypůjčil další finanční prostředky na úhradu obchodního podílu ve společnosti A); tento podíl koupil v době, kdy již probíhalo insolvenční řízení, přičemž není zřejmé, jak „hodlá za pomoci vlastnictví této společnosti stabilizovat svou majetkovou situaci“ a započít s řádným plněním svých závazků (viz stanovisko dlužníka u odvolacího jednání), když současně tvrdil, že společnost A se nachází „ve špatné hospodářské kondici, a jde proto o fakticky neprodejné aktivum“;
- dlužník je jednatelem společností S a B a předsedou představenstva společnosti O; žádná z těchto společností (nejméně) po dobu, kdy dlužník vykonával funkci jejího statutárního orgánu, neplnila svou povinnost řádně, uceleně a veřejně informovat o stavu svého hospodaření (§40 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve spojení s §21a zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví). Porušení této povinnosti má (mimo jiné) za následek, že nelze s určitostí vyjít z tvrzení dlužníka, že jeho obchodní podíly v těchto společnostech nemají „v podstatě žádnou hodnotu“ a společnosti mu nejsou schopny vyplácet odměnu za výkon funkce statutárního orgánu;
- získání zaměstnání dlužníkem u společnosti P. (dále jen „společnost P“), bylo „účelovým krokem k tomu, aby dlužníku bylo povoleno oddlužení a aby následně docílil toho, že budou jeho závazky vůči nezajištěným věřitelům uspokojeny pouze v rozsahu zákonného minima“. Viz „propojení“ společnosti P se společnostmi, v nichž je dlužník jednatelem, jakož i skutečnost, že ani tato společnost řádně neplní povinnost informovat o stavu svého hospodaření;
- nepoctivému záměru dlužníka nasvědčuje i darovací smlouva, jejíž obsah neodpovídá zásadě, podle níž dlužník vyvine maximální úsilí, aby věřitelé byli v době trvání oddlužení uspokojeni v co možná nejvyšší míře. V této souvislosti odvolací soud poukázal i na osobní a majetkové poměry matky dlužníka a vyjádřil pochybnosti v tom směru, zda je schopna dlužníku finanční prostředky v dané výši poskytovat; potud zohlednil i postoj dlužníka, podle něhož nelze po jeho matce požadovat, aby uvedla a prokázala zdroj prostředků použitelných pro účely darovací smlouvy.
Proto odvolací soud (shodně se soudem insolvenčním) uzavřel, že dlužník „nesleduje svým návrhem na povolení oddlužení snahu poctivě se vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozím nehospodárným nakládáním se svým majetkem, nýbrž cílem jeho návrhu je dosáhnout výhod oddlužení ve formě osvobození od placení zbytku dluhů za co nejnižšího uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které má za přípustné k řešení právní otázky týkající se výkladu ustanovení §395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, tj. otázky (ne)poctivosti návrhu dlužníka na povolení oddlužení, kterou odvolací soud (podle jeho názoru) zodpověděl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu představovanou jednak odvolacím soudem zmíněným R 64/2018 a usnesením sen. zn. 29 NSČR 41/2017, jednak usnesením ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněným pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2012“) a usnesením ze dne 17. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 47/2013, uveřejněným pod číslem 24/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i „R 86/2013“ (jde o usnesení ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K jednotlivým důvodům, pro které vyhodnotil odvolací soud jeho návrh na povolení oddlužení jako nepoctivý, dovolatel argumentuje následovně:
a) Příjem od společnosti O ve výši 35.000,- Kč „čistého“ ročně, nelze považovat za tak vysoký, aby z něj bylo možno „vedle zajištění zcela nuzného živobytí pro dlužníka“, byť jen částečně splácet jakýkoli závazek.
b) „Pod nepoctivý záměr nelze zahrnout“ ani skutečnost, že si v době, kdy se již objektivně nacházel ve stavu úpadku, půjčil finanční prostředky na úhradu obchodního podílu ve společnosti A (a podíl koupil v průběhu insolvenčního řízení); ostatně dovolatel nikdy neuvedl, že si půjčil částku ve výši 120.000,- Kč (tj. částku rovnající se „základnímu kapitálu“ společnosti A). K této „vadě řízení“ by měl Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlédnout.
c) Z hlediska výkladu ustanovení §395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona je irelevantní, že (shora označené) společnosti řádně neplnily povinnost veřejně informovat o stavu svého hospodaření. Při ztrátě/zabavení účetnictví totiž nelze „začínat od nuly a pokračovat bez problémů v jeho vedení v dalších obdobích“; dlužník jako statutární orgán těchto společností za daného stavu nemohl plnění těchto povinností zajistit.
d) Je zcela logické, že při hledání zaměstnání se zájemce nejprve „obrací na okruh subjektů jemu známých“ a teprve následně využívá případné jiné nabídky práce; potud je nevýznamná i skutečnost, že jednatelem společnosti P byl (po určitou dobu) P. M., který v minulosti působil též jako jednatel ve společnosti S. Nepřiléhavá je i právní argumentace, podle níž má dlužník „fakticky odpovídat“ za to, že jeho zaměstnavatel dlouhodobě řádně neplní své povinnosti a nelze tak z veřejně přístupných zdrojů učinit závěr o jeho hospodářské situaci.
e) Na nepoctivý záměr nelze usuzovat ani s ohledem na obsah darovací smlouvy ze dne 7. ledna 2019; při výši částky 18.500,- Kč měsíčně „by v jeho postavení bylo sotva možné dosáhnout a požadovat předložení smlouvy jinak formulované“. Skutečnost, že k majetkovým poměrům jeho matky (dárkyně) „bylo doloženo“ pouze to, že je vlastnicí bytové jednotky, je v této souvislosti právně nevýznamná.
Vzhledem k tomu, že okolnosti dané věci (ani ve svém souhrnu) nenaplňují hypotézu ustanovení §395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Přihlášený věřitel (původně Jansta Kostka nemovitosti s. r. o., po změně obchodní firmy EMTONA s. r. o.) považuje dovolání za nepřípustné, respektive nedůvodné.
Dovolání dlužníka, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá ve výsledku ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Ustanovení §395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Tomuto závěru je nutno přizpůsobit i míru přezkumné činnosti dovolacího soudu při posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr (R 14/2012).
2) Posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr [§395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona], je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku. Není vyloučeno ani to, aby jako dlužníkovy kroky směřující k poctivému vypořádání se s věřiteli zohlednil odvolací soud i jednání dlužníka, které může být (až v odvolacím řízení) i reakcí na důvody usnesení, jímž soud prvního stupně neschválil oddlužení [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněné pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 112/2012“)].
3) Ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů), je zásada poctivosti dlužníka [§395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením ve smyslu §395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona poctivý záměr trvá po celou dobu oddlužení; po celou tuto dobu je poctivost dlužníkova záměru při oddlužení povinen zkoumat insolvenční soud a reagovat (z úřední povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, jakmile vyjdou v insolvenčním řízení najevo (R 86/2013).
4) Insolvenční soud je při rozhodování o (ne)schválení oddlužení povinen přihlédnout k jednání, kterého se dlužník dopustil v období před podáním návrhu na povolení oddlužení (do rozhodnutí insolvenčního soudu, respektive odvolacího soudu o tomto návrhu) a které mělo dopad na majetkové poměry dlužníka. Případnou „nápravu“ dlužníka (ve smyslu závěrů R 112/2012) má insolvenční soud zvažovat i ve vazbě na charakter a intenzitu jeho předchozího chování (a potud rozlišovat, zda šlo o jednání „jen“ lehkomyslné či nezodpovědné, nebo o jednání úmyslné) [R 64/2018].
5) Souhrnné hodnocení jednotlivých „nedbalostí“ dlužníka může založit (i ve spojení s dalším chováním dlužníka v průběhu insolvenčního řízení) „důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu, že oddlužením je sledován nepoctivý „záměr“ (usnesení Nejvyššího sen. zn. 29 NSČR 41/2017).
6) Ze samotné okolnosti, že dlužník uzavřel s třetí osobou darovací smlouvu, na jejímž základě získá „pro účely schváleného oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty“ peněžní prostředky, z nichž bude možné uspokojit právě a jen 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů (jinak řečeno, která mu umožní splnit předpoklady pro povolení oddlužení), ještě nelze usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2019, sen. zn. 29 NSČR 140/2017).
Za stavu, kdy dlužník soustavně neplnil své splatné závazky, a to ani na základě vykonatelných soudních rozhodnutí (včetně dluhu na výživném na nezletilého syna), v průběhu insolvenčního řízení nabyl obchodní podíl ve společnosti A (na jeho koupi si půjčil finanční prostředky, k důvodům koupě u jednání před odvolacím soudem dne 24. října 2019 uvedl, že jeho ekonomické problémy neznamenají, že „by měl rezignovat na tvůrčí činnost“, a v dovolání se omezil jen na kritiku odvolacím soudem uvedené výše půjčky, aniž by současně uvedl, jaká byla její skutečná výše a zda půjčku vrátil), a řádně a včas nesplnil povinnosti uložené mu insolvenčním soudem v usnesení ze dne 28. května 2018 (A-7), neshledal Nejvyšší soud úvahu odvolacího soudu, podle níž dlužník návrhem na řešení úpadku oddlužením sledoval nepoctivý záměr, ani zjevně nepřiměřenou.
Na tomto závěru není způsobilé nic změnit ani (případně) nesprávné hodnocení dalších skutečností (pracovního poměru dlužníka, darovací smlouvy a chování shora označených společností) odvolacím soudem.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu