ECLI:CZ:NS:2021:29.NSCR.3.2021.1
KSPH 74 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 3/2021-B-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníků F. Ch. , narozeného XY, a L. Ch. , narozené XY, obou bytem XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 74 INS XY, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužníků, zastoupených Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, PSČ 261 01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2020, č. j. KSPH 74 INS XY, 4 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 4. srpna 2020, č. j. KSPH 74 INS XY, (mimo jiné) neschválil oddlužení dlužníků (F. Ch. a L. Ch.) [výrok I.], schválil zprávu o přezkumu zveřejněnou dne 3. února 2020 (B-7) s doplněním zveřejněným dne 13. července 2020 (B-15) [výrok II.], prohlásil konkurs na majetek dlužníků (výrok III.), s tím, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (výrok IV.), a uložil insolvenčnímu správci (Insolvency Project v. o. s.), aby vždy k poslednímu dni každého kalendářního čtvrtletí podával zprávu o stavu insolvenčního řízení (výrok VIII.).
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení, kterým bylo dne 4. října 2019 zahájeno insolvenční řízení, se dlužníci domáhali, aby insolvenční soud rozhodl o jejich úpadku a jako způsob řešení úpadku povolil oddlužení.
2) Usnesením ze dne 1. listopadu 2019, č. j. KSPH 74 INS XY, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníků, povolil řešení jejich úpadku oddlužením a ustanovil insolvenčního správce.
3) Insolvenční správce přezkoumal přihlášené pohledávky a podal zprávu přezkumu a zprávu pro oddlužení, proti kterým nebyly ve lhůtě podány námitky.
4) Věřitel BNP PARIBAS PERSONAL FINANCE (dále jen „věřitel“) podal dne 20. listopadu 2019 podnět na zrušení oddlužení z důvodu, že dlužník uzavřel s věřitelem dne 7. října 2019 smlouvu o revolvingovém úvěru (s úvěrovým rámcem 60.000,- Kč), ze kterého dne 8. října 2019 čerpal částku ve výši 19.098,- Kč, a to za účelem pořízení mobilního telefonu IPhone X (dále jen „mobilní telefon“).
5) Podle soupisu majetkové podstaty ze dne 31. ledna 2020 dlužníci vlastní bytovou jednotku č. 68/2 v budově č. p. XY, XY, XY, XY, XY, XY v katastrálním území a obci XY na pozemku parc. č. st. XY, XY, XY, XY, XY, XY, včetně podílu o velikosti 419/74440 na společných částech budovy a na pozemcích, zapsanou na listech vlastnictví XY, XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „bytová jednotka“). Jiný majetek dlužníků nebyl ke dni vydání usnesení (4. srpna 2020) znám.
6) Dlužník pracuje jako osoba samostatně výdělečně činná s průměrným čistým měsíčním příjmem 19.000,- Kč; dlužnice byla do konce února 2020 „sankčně vyřazena z úřadu práce“. Krom vzájemné vyživovací povinnosti mají dlužníci vyživovací povinnost k nezletilému synovi.
Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §395 odst. 1 písm. a) a §405 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – vyhodnotil chování dlužníků (sjednání smlouvy o úvěru za účelem nákupu mobilního telefonu v hodnotě cca 20.000,- Kč) po zahájení insolvenčního řízení jako nepoctivé.
Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníků usnesením ze dne 17. září 2020, č. j. KSPH 74 INS XY, 4 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a III. výroku (o neschválení oddlužení a prohlášení konkursu) jako věcně správné; dále odmítl odvolání dlužníků proti bodu II. výroku (o schválení zprávy o přezkumu a jejího doplnění).
Odvolací soud především poukázal na (další) skutečnosti vyplývající z insolvenčního spisu, podle nichž: a) dlužníci v insolvenčním návrhu uvedli 14 závazků vůči různým věřitelům v celkové výši 934.880,82 Kč; b) bytová jednotka představuje chráněné bydlení, které nejsou dlužníci povinni vydat ke zpeněžení; c) výše přihlášených pohledávek činí 2.559.257,- Kč (a zjištěných pohledávek 2.404.824,81 Kč).
Na tomto základě ̶ cituje ustanovení §395, §403 a §405 insolvenčního zákona ̶ vyhodnotil rozhodnutí insolvenčního soudu ve výrocích o neschválení oddlužení a o řešení úpadku dlužníků konkursem jako věcně správné (souladné s judikaturou Nejvyššího soudu v důvodech usnesení konkretizovanou).
Přitom zdůraznil, že: 1) na nepoctivý záměr dlužníků při podání návrhu na povolení oddlužení lze usuzovat již z toho, že dlužníci převzali po podání insolvenčního návrhu další závazek (čerpali úvěr na nákup drahého mobilního telefonu), a 2) v insolvenčním návrhu uvedli své závazky v částce 3x nižší oproti následně přihlášeným (a zjištěným) pohledávkám věřitelů, což svědčí o lehkomyslném a nedbalém jednání dlužníků v insolvenčním řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu (v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé) podali dlužníci dovolání, které mají za přípustné k řešení právní otázky, zda „nezbytné zajištění mobilního přístroje pro realizaci podnikatelské činnosti dlužníků, tedy faktická snaha o získání finančních prostředků na umoření dluhů, sleduje nepoctivý záměr“.
V této souvislosti opakují, že v žádném stádiu insolvenčního řízení (ani před jeho zahájením) nesledovali svým jednáním nepoctivý záměr. Naopak se snažili ze svých dluhů vymanit a nákupem „odpovídajícího“ mobilního telefonu znovu nastartovat své podnikatelské činnosti, kterou by mohli vytvářet zisk a uspokojit pohledávky věřitelů.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání dlužníků, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a podle něhož dlužníci sledovali návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr (a jednali v insolvenčním řízení lehkomyslně a nedbale), je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Ustanovení §395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2) Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda oddlužením je sledován nepoctivý záměr [§395 odst. 1 písm. a), §405 odst. 1, §414 odst. 1, §418 odst. 3 insolvenčního zákona], vychází z „okolností“ (terminologií §405 odst. 1 insolvenčního zákona pak „skutečností“), na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr, „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý „záměr“ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl) [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2020, pod číslem 63].
3) V tom, že dlužník v seznamu závazků zamlčel některé své věřitele a že v seznamu svého majetku neoznačil část svého majetku (…) Nejvyšší soud spatřuje vzorový příklad toho, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
4) Souhrnné hodnocení jednotlivých „nedbalostí“ dlužníka může založit (i ve spojení s dalším chováním dlužníka v průběhu insolvenčního řízení) „důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu, že oddlužením je sledován nepoctivý „záměr“ (usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 41/2017).
5) Skutečnost, že po povolení oddlužení vyšlo najevo, že oproti seznamu závazků, který dlužník připojil k insolvenčnímu návrhu spojenému s návrhem na povolení oddlužení, je celkový počet věřitelů dlužníka téměř trojnásobný a že celkový souhrn pohledávek přihlášených věřitelů více než dvojnásobně převyšuje souhrn závazků (dluhů) udávaných dlužníkem v seznamu závazků, dokládá „nedbalý“ a „lehkomyslný“ přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení a je důvodem pro neschválení oddlužení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2020, sen. zn. 29 NSČR 147/2018).
Přitom v poměrech projednávané věci neshledává Nejvyšší soud úvahu odvolacího soudu, podle níž dlužníci návrhem na řešení úpadku oddlužením sledovali nepoctivý záměr a nedbale přistupovali k plnění povinností v insolvenčním řízení, ani zjevně nepřiměřenou.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu