ECLI:CZ:NS:2021:29.NSCR.48.2019.1
KSBR 26 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 48/2019-B-547
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v insolvenční věci dlužníka M. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Jakubem Hartmanem, advokátem, se sídlem v Tišnově, Janíčkova 333, PSČ 666 01, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 26 INS XY, o návrhu dlužníka na zproštění funkce insolvenčního správce, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. ledna 2019, č. j. KSBR 26 INS XY, 4 VSOL XY, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 24. ledna 2018, č. j. KSBR (26) 24 INS XY, zamítl návrh dlužníka na zproštění insolvenčního správce Mgr. Jiřího Ostravského (dále též jen „insolvenční správce“) funkce.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužníka usnesením ze dne 22. ledna 2019, č. j. KSBR 26 INS XY, 4 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
Přitom šlo o třetí usnesení soudů nižších stupňů, když první usnesení ze dne 3. července 2014, č. j. KSBR 24 INS XY, jímž insolvenční soud zamítl návrh dlužníka na zproštění funkce insolvenčního správce, zrušil (k odvolání dlužníka) Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 16. dubna 2015, č. j. KSBR 24 INS XY, 1 VSOL XY; druhé (rovněž zamítavé) usnesení insolvenčního soudu ze dne 31. srpna 2015, č. j. KSBR 24 INS XY, zrušil (k odvolání dlužníka) Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. února 2017, č. j. KSBR 24 INS XY, 1 VSOL XY, s tím, že ve věci rozhodovala soudkyně (JUDr. Eva Krčmářová ̶ dále jen „původní soudkyně“), které byla věc přidělena v rozporu s „tehdy“ platným rozvrhem práce.
Odvolací soud v prvé řadě – cituje ustanovení §7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona“), a ustanovení §14 odst. 1 a 4, §15a, §15b a §16 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ̶ vyhodnotil jako nedůvodnou námitku podjatosti soudkyně insolvenčního soudu (JUDr. Ludmily Hanzlíkové ̶ dále jen „soudkyně“), vznesenou dlužníkem v rámci odvolání proti usnesení insolvenčního soudu.
Přitom zdůraznil, že: a) skutečnost, že soudkyně v krátkém časovém úseku vydala ve věci tři obsáhlá rozhodnutí (usnesení ze dne 24. ledna 2018, č. j. KSBR 26 INS XY, usnesení ze dne 25. ledna 2018, č. j. KSBR 26 INS XY, a usnesení ze dne 25. ledna 2018, č. j. KSBR 26 INS XY), v nichž využila text odůvodnění usnesení, které zpracovala původní soudkyně v předchozím (odvolacím soudem zrušeném) usnesení, b) postup soudkyně v insolvenčním řízení a c) její vztah k původní insolvenční soudkyni, nejsou důvodem pro pochybnosti o nepodjatosti soudkyně z titulu jejího vztahu k projednávané věci, účastníkům řízení či jejich zástupcům, respektive k insolvenčnímu správci (Mgr. Jiřímu Ostravskému). Případný vzájemný vztah k původní soudkyni by mohl být důvodem pro vyloučení soudkyně jen tehdy, podával-li by se z tohoto vztahu vztah soudkyně k projednávané věci, a to z důvodu přímého právního či ekonomického zájmu na řízení. Takové skutečnosti však dlužník v námitce podjatosti netvrdil, přičemž obě (shora jmenované) soudkyně výslovně vyloučily bližší než kolegiální vztah, jakož i to, že by se původní soudkyně, poté, kdy byla věc přidělena soudkyni, jakkoli podílela „na projednání či rozhodnutí“ této věci. Současně odvolací soud poukázal na důvody svého usnesení ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 1 VSOL XY, jímž neshledal důvodnou (předchozí) námitku dlužníka o vyloučení původní soudkyně.
Následně odvolací soud podrobně popsal dosavadní průběh insolvenčního řízení, které bylo zahájeno věřitelským insolvenčním návrhem Komerční banky, a. s. (dále jen „banka“) dne 8. prosince 2008. Insolvenční soud usnesením ze dne 9. března 2009, č. j. KSBR 24 INS XY, rozhodl o úpadku dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil Ing. Ivo Beera; následným usnesením ze dne 27. dubna 2009, č. j. KSBR 24 INS XY, prohlásil konkurs na majetek dlužníka. V dalším průběhu insolvenčního řízení insolvenční soud usnesením ze dne 20. září 2011 zprostil funkce insolvenčního správce Ing. Ivo Beera a ustanovil novým insolvenčním správcem Ing. Vladimíra Neznala; usnesením ze dne 21. února 2012 odvolal posledně jmenovaného z funkce insolvenčního správce a insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Jiřího Ostravského. Podáním ze dne 7. února 2014 (B-137) navrhl dlužník, aby insolvenční soud zprostil insolvenčního správce funkce; přitom konkretizoval důvody, které (podle jeho názoru) nasvědčují tomu, že insolvenční správce nevykonává funkci svědomitě a s odbornou péčí. Následnými podáními dlužník doplnil důvody pro zproštění insolvenčního správce funkce.
Dále odvolací soud ̶ vycházeje z obsahu insolvenčního spisu, jakož i z obsahu spisů Krajského soudu v Brně sp. zn. 24 Cm XY, sp. zn. 24 ICm XY a sp. zn. 74 ICm XY, Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 5 C 17/2012 a sp. zn. 10 C 2/2012, Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 23 C 247/2013 a z obsahu sběrného spisu Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 12 Cmo 5/2010, a z dalších listin v důvodech usnesení specifikovaných [usnesení Okresního státního zastupitelství ze dne 21. listopadu 2014, č. j. 1 ZN 2697/2012-60, přihlášky pohledávky insolvenčního navrhovatele (banky), zpráv Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „úřad“) a rozhodnutí předsedy úřadu, včetně stanoviska Z. K. (dále jen „patentový zástupce“)], a cituje ustanovení §32 a §36 odst. 1 insolvenčního zákona, jakož i závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 26. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 93/2014, uveřejněném pod číslem 58/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ̶ uzavřel, že:
1) Dlužník [ani jeho jednatel D. P. (dále jen „jednatel P“)] žádnému z insolvenčních správců (přes výzvu) nepředal ani účetnictví, ani seznam majetku (s prohlášením, že jde o seznam úplný a správný). Insolvenčnímu správci se nepodařilo přes veškeré úsilí, které na něm lze spravedlivě požadovat (ani prostřednictvím Policie České republiky a společností CT Real s. r. o. a Centis, spol. s r. o.), získat aktuální a kompletní účetnictví (včetně účetních sestav) dlužníka, který mu v tomto směru neposkytl žádnou součinnost.
2) Nevymáhal-li (soudní cestou) insolvenční správce (při absenci účetních či jiných dokladů) pohledávky dlužníka, postupoval v souladu se zásadou odborné péče; v opačném případě (při nesouhlasných stanoviscích „dlužníků“) by nemohl ve sporech uspět a hrozilo by riziko vzniku nákladů soudních řízení. Přitom podklady pro vymáhání pohledávek nemohl získat ani z přihlášky pohledávky banky [jde-li o bankou uplatněné právo na uspokojení ze zajištění zástavou (pohledávkami dlužníka za jeho dlužníky)]. Část těchto pohledávek, které se nepodařilo zpeněžit, insolvenční správce po právu vyloučil (se souhlasem věřitelského výboru a insolvenčního soudu) z majetkové podstaty dlužníka.
3) V neprospěch insolvenčního správce nelze přičítat, že předložil insolvenčnímu soudu soupis majetkové podstaty až 21. prosince 2012, když insolvenční zákon „neváže“ příslušnost majetku k majetkové podstatě na jeho soupis, nýbrž na skutečnost, že jde o vlastnictví dlužníka [§206 odst. 1 písm. h) a §217 odst. 1 insolvenčního zákona]. Insolvenčnímu správci nelze vytýkat ani to, že „z opatrnosti“ zahrnul do soupisu majetkové podstaty všechny pohledávky dlužníka, o nichž se dozvěděl, a to bez ohledu na jejich promlčení či zánik (viz nedostatek podkladů o majetku dlužníka).
4) Neměl-li insolvenční správce podklady pro vymáhání pohledávky dlužníka za společností TIPAFROST, a. s. (dále jen „společnost T“), nelze mu přičítat k tíži, že tuto pohledávku (přes tvrzení dlužníka ohledně „neplatnosti“ postoupení této pohledávky) neuplatnil u soudu.
5) Insolvenční správce nepochybil, ani jde-li o (ne)vymáhání dalších „pohledávek“ dlužníka (za dlužníky: P. Š., MORAVIA trading a. s., K. S., COOP MORAVA, s. r. o., H R U Š K A, spol. s r. o.).
To platí i o dlužníkem tvrzené „pohledávce“ (ve výši 45 miliónů Kč) za společností CTM Galicja Sp. z o. o. (dále jen „společnost C“) z titulu užívání jeho distribuční sítě, když dlužník smlouvami ze dne 3. listopadu 2008 převedl „na třetí osoby“ nemovitosti, v nichž provozoval podnikatelskou činnost, i práva k ochranným známkám, dne 30. října 2008 uzavřel smlouvu „na převod vlastnického práva k movitým věcem a právům“ a dne 24. října 2008 smlouvu o zřízení věcného břemene na nemovitém majetku (areál v Uherském Brodě).
Přitom insolvenční správce nemohl (po právu) podat ani žalobu o neúčinnost smlouvy o zřízení věcného břemene, když lhůta pro podání takové žaloby (marně) uplynula dříve, než byl insolvenční správce ustanoven do funkce.
6) S odbornou péčí insolvenční správce postupoval i ve vztahu k pohledávce dlužníka za společností CTM GALICJA s. r. o. (po změně obchodní firmy iCTM DISTRIBUTOR s. r. ř. ̶ dále jen „společnost iD“); k tomu viz výsledek řízení o vylučovací žalobě vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 Cm 11/2009, jakož i průběh řízení vedeného u Okresního soudu v Uherském Hradišti o zaplacení částky 3.151.613,- Kč (za užívání nemovitostí dlužnice bez právního důvodu v období od října 2009 do května 2012). Pohledávku za touto společností z titulu bezdůvodného obohacení za užívání týchž nemovitostí za období od června 2012 do 19. prosince 2014 (datum prodeje ve veřejné dražbě) následně insolvenční správce prodal (se souhlasem věřitelského výboru a insolvenčního soudu) mimo dražbu podle ocenění provedeného znalcem MONTEKALA, spol. s r. o. (dále též jen „znalec“).
7) Pohledávka dlužníka za společností iD (za užívání nemovitostí dlužníka v období od října 2009 do května 2012) činila 3.151.613,- Kč (nikoli 63.151.613,- Kč); viz usnesení insolvenčního sodu ze dne 24. ledna 2018 (B-405), ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. května 2018 (B-436), jimiž byla opravena „nesprávná částka“ uvedená v usnesení insolvenčního soudu ze dne 6. ledna 2014 (B-134).
Případné pochybení znalce při ocenění pohledávky dlužníka za společností iD (za období od října 2009 do května 2012) nelze přičítat k tíži insolvenčního správce (k tomu viz též dohled věřitelského výboru a zajištěných věřitelů při zpeněžení majetku veřejnou dražbou). Potud jednatel znalce (K.) potvrdil, že odborné vyjádření (vyhotovené znalcem 19. prosince 2012) podepsal.
8) Insolvenční správce jednal s odbornou péčí i ve vztahu k „movitým věcem dlužníka“, když doplnil soupis majetkové podstaty, ač neměl k dispozici účetnictví a seznam majetku dlužníka, a následně vzhledem k důkazní nouzi v řízení o vylučovací žalobě se souhlasem věřitelského výboru vyloučil 229 movitých věcí z majetkové podstaty. Tyto věci přitom nemohl předat dlužníku, neboť je nikdy neměl v držení.
9) Ohledně mrazících boxů, které měly být umístěny „na různých místech v České republice“, neměl insolvenční správce relevantní doklady; nelze mu tak vytýkat, že je bez účetní evidence nedohledal, nezdokumentoval a nezapsal do majetkové podstaty. Izotermické nádstavby železničních vagónů (po upozornění dlužníka) zapsal „z opatrnosti“ do majetkové podstaty i bez existence dokladů o jejich vlastnictví. Vzhledem k absenci těchto dokladů nelze uvažovat o odpovědnosti insolvenčního správce za škodu vzniklou jejich znehodnocením (neudržováním). Tvrzení, podle něhož nádstavby zpeněžuje „přítel a soused“ insolvenčního správce Ing. Mudrák „prostřednictvím společnosti TRUCKFIN s. r. o.“, dlužník nedoložil a insolvenční správce popřel.
10) Insolvenční správce řádně pokračoval v řízení vedeném u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 10 C 2/2012 o určení neexistence věcného břemene (zahájeném předchozím insolvenčním správcem Ing. Vladimírem Neznalem).
11) Důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce nemohou být ani tvrzení dlužníka o neplatnosti veřejné dražby konané 31. ledna 2013. Otázka (ne)platnosti veřejné dražby mohla být řešena jen na základě žaloby podané podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách; navíc je takové posouzení nevýznamné, když vydražitel (M. L.) od dražby odstoupil a dražené věci tak „neopustily majetkovou podstatu“. Se zpeněžením majetku touto formou vyslovil souhlas věřitelský výbor i zajištění věřitelé.
Neopodstatněná je i výhrada dlužníka, podle níž znalec ocenil majetek dlužníka (jeho pohledávky) formou odborného vyjádření a nikoli znaleckým posudkem, když ustanovení §219 odst. 4 insolvenčního zákona vyžaduje (jen) ocenění zajištěného majetku znalcem, bez určení „formy“.
12) Dražba konaná dne 19. prosince 2014 (jejímž předmětem byly mimo jiné i ochranné známky, jejichž držitelem byl dlužník) není nicotná. Dražební společnost (MORAVA s. r. o.) byla osobou oprávněnou k provádění veřejných dražeb, k dražbě dal souhlas věřitelský výbor a výše vyvolávací ceny byla určena v souladu s pokynem zajištěného věřitele. Za průběh dražby je odpovědná dražební společnost a nikoli insolvenční správce.
13) Insolvenční správce nepochybil ani ve vztahu k ochranným známkám dlužníka. Nelze mu totiž vytýkat pochybení k těm ochranným známkám, které „byly negativně ukončeny, respektive které zanikly“ do data, kdy byl insolvenční správce ustanoven do funkce. V souladu s odbornou péčí (a podle pokynů věřitelského výboru a s jeho souhlasem) insolvenční správce postupoval i ve vztahu k ochranným známkám, které „byly prodány ve veřejné dražbě (konané dne 19. prosince 2014). To platí i o ochranných známkách, které byly zrušeny na základě rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví z důvodu, že nebyly využívány v rozhodném období (od 26. března 2007 do 26. března 2012), tj. převážně v období, kdy insolvenční správce nevykonával funkci. V řízení před tímto úřadem byl insolvenční správce zastoupen patentovým zástupcem (osobou odborně znalou v problematice ochranných známek), který ve věcech ochranných známek (dříve) zastupoval (i) dlužníka.
14) Ve vztahu k ochranným známkám měli „insolvenční správci“ komplikovanou situaci, když dlužník před zahájením insolvenčního řízení (3. listopadu 2008) uzavřel smlouvu o převodu práv k ochranným známkám a do pravomocného ukončení sporu vedeného u „Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 Cm 19/2009“ byla otázka vlastnictví ochranných známek dlužníka nejistá. Insolvenčnímu správci nelze důvodně vytýkat ani to, že nevymáhal úplatu za (dlužníkem tvrzené) užívání ochranných známek „třetím subjektem“, když z usnesení Policie České republiky (ze dne 27. května 2014) a Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti (ze dne 21. listopadu 2014) vyplývá, že se nepodařilo prokázat „konkrétní užívání konkrétních ochranných známek dlužníka v konkrétním období konkrétním třetím subjektem“.
15) Dlužník neprokázal zánik pohledávky banky započtením proti pohledávce dlužníka ve výši 30 miliónů Kč z titulu náhrady škody za protiprávní zápis dlužníka do seznamu společností, které jsou v prodlení s úhradou svých závazků [viz podání dlužníka ze dne 29. října 2008 (B-365)]. Ostatně pohledávku banky přezkoumal (včetně zajištění) předchozí insolvenční správce (ing. Beer).
16) Budovu vrátnice insolvenční správce zpeněžil v souladu s pokynem věřitelského výboru a insolvenčního soudu mimo dražbu za cenu určenou znalcem. Skutečnost, že v ceně byla zahrnuta i hodnota garáže, nemohla vést k újmě majetkové podstaty, když „šlo o cenu vyšší“.
17) „Nové“ námitky (viz podání ze dne 9. října 2018 a 29. října 2018) ohledně činnosti insolvenčního správce ve vztahu k zásobám a vybavení gastrostudia dlužník uplatnil až v průběhu odvolacího řízení; jde o nové skutečnosti, které nemohou být předmětem přezkumu odvolacího soudu.
Proto odvolací soud ve shodě se soudem insolvenčním uzavřel, že nejsou dány důvody pro zproštění Ing. Ostravského funkce insolvenčního správce.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení otázek hmotného a procesního práva, které odvolací soud zodpověděl (podle jeho názoru) v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, respektive které dosud nebyly Nejvyšším soudem vyřešeny.
K otázkám procesního práva dovolatel zdůrazňuje, že:
Odvolací soud ignoroval ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanoveními §167 odst. 2 a §211 o. s. ř. a ponechal bez povšimnutí skutečnost, že rozhodnutí soudu prvního stupně je plagiátem, když usnesení insolvenčního soudu ze dne 24. ledna 2018 je „naprosto totožné“ s usnesením insolvenčního soudu ze dne 31. srpna 2015, které vydala původní soudkyně. Přitom v mezidobí se udála řada skutečností, na které dlužník upozorňoval [viz škoda na vagónech způsobená pochybením insolvenčního správce, který je včas nesepsal do majetkové podstaty a neudržoval je (B-389), pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Brně - pobočky Zlín ve věci sp. zn. 68 T 5/2013, jímž byl jednatel P „v plném rozsahu zproštěn obžaloby“].
Soudy neprovedly (dlužníkem navržené a v dovolání specifikované) důkazy, které jsou součástí insolvenčního spisu.
Odvolací soud nemůže nedostatek skutkových zjištění nahradit vlastním dokazováním; přitom v dané věci šlo o rozsáhlé dokazování, které odvolací soud provedl, aniž nařídil jednání.
Otázky hmotného práva dovolatel formuluje a odůvodňuje následovně:
a) Je ustanovení §219 odst. 4 insolvenčního zákona kogentní a lze je vykládat tak, že „výstupem znaleckého ocenění nemusí být znalecký posudek, ale i antedatované odborné vyjádření“?
S poukazem na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 31. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 28/2011 (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2016, pod číslem 74), dovozuje, že takové ocenění musí být provedeno formou znaleckého posudku [nikoli (jen) odborným vyjádřením, které nemá stanovené náležitosti, nemusí být vypracováno znalcem, neeviduje se a není závazné]. Současně podrobně popisuje okolnosti dražby ze dne 31. ledna 2013 (touto dražbou insolvenční správce zpeněžoval pohledávky dlužníka a vydražitel p. L. následně od dražby odstoupil), včetně odborného vyjádření znalce (data jeho vypracování, osoby zpracovatele a výše ocenění).
b) Je postup insolvenčního správce, který vědomě zpeněžuje aktiva dlužníka za podhodnocenou cenu osobě, která má zákaz nabývání majetku z majetkové podstaty ve smyslu ustanovení §295 odst. 1 a 2 písm. b) insolvenčního zákona (a současně tvoří „holding s dlužníkem dlužníka“), v souladu s povinnostmi insolvenčního správce určenými ustanoveními §32 odst. 1 a §36 odst. 1 insolvenčního zákona?
V této souvislosti dovolatel poukazuje na dražbu ze dne 19. prosince 2014, ve které majetek dlužníka (pohledávky, nemovitosti a další) vydražil jediný zájemce (společnost FAL Services s. r. o. – dále jen „společnost F“), včetně vazeb této společnosti na další osoby (mimo jiné společnost iD), jakož i na skutečnost, že společnost F „si v průběhu insolvenčního řízení registrovala u Úřadu průmyslového vlastnictví ochranné známky, jejichž platnost insolvenční správce opomíjel prodlužovat“. Přitom zmíněnou dražbou insolvenční správce zpeněžoval majetek dlužníka jako zatížený věcným břemenem užívání ve prospěch společnosti iD, tj, s „právní vadou“, která ve skutečnosti neexistovala (dlužník sice uzavřel se společností C smlouvu o zřízení věcného břemene, ale „od této smlouvy bylo odstoupeno“ pro nezaplacení úplaty). Zpeněžil-li by insolvenční správce (věcným břemenem nezatížený) majetek dlužníka, dosáhl by výrazně vyšší ceny. Dále upozorňuje na nepřiměřeně nízké ocenění pohledávek dlužníka za společností iD (z titulu užívání nemovitostí), které vypracoval znalec.
c) Je postup insolvenčního správce, který „vědomě ignoruje skutečnosti a důkazy svědčící tomu, že někteří členové věřitelského výboru nejsou věřiteli dlužníka (a porušují povinnosti uložené jim zákonem), a udržuje a vyvolává protiprávní stav tím, že nevymáhá pohledávky dlužníka za členy věřitelského výboru, v souladu s ustanoveními §32 odst. 1 a §36 odst. 1 insolvenčního zákona?
Potud dovolatel namítá, že společnost T měla splatnou pohledávku za dlužníkem ve výši 273.529,- Kč a dlužník měl vzájemnou pohledávku za touto společností ve výši 630.000,- Kč; společnost T (jako člen věřitelského výboru) odsouhlasila zpeněžení pohledávky dlužníka vůči ní (jako nedobytnou) za 0,52 % jistiny. Následně „našla“ listiny (oznámení o postoupení pohledávky a vzájemný zápočet závazků a pohledávek datované 3. září 2008), podle nichž dlužník postoupil pohledávku za společností T společnosti FAJN ZMRZLINA s. r. o. a následně zmíněné společnosti provedly zápočet označených pohledávek. Tyto listiny dovolatel hodnotí jako padělky a je přesvědčen, že o tom musel vědět (i) insolvenční správce. S ohledem na nečinnost insolvenčního správce dlužník dne 16. června 2014 započetl vzájemné pohledávky vůči společnosti T (a nejpozději dnem 26. dubna 2014 společnost T přestala být věřitelem dlužníka).
Věřitelem dlužníka není ani banka, když její pohledávka zanikla započtením proti pohledávce dlužníka ve výši 30 miliónů Kč z titulu náhrady škody za protiprávní zápis dlužníka do seznamu společností, které jsou v prodlení s úhradou svých závazků [viz podání dlužníka ze dne 29. října 2008, jakož i zápočet ze dne 17. února 2015 provedený bankou (ve spise vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 23 C 247/2013)]. Přesahující část pohledávky dlužníka za bankou insolvenční správce nevymáhal; porušil tak povinnosti plynoucí z ustanovení §230 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona.
d) Je v souladu s ustanoveními §32 odst. 1 a §36 odst. 1 insolvenčního zákona postup insolvenčního správce, který sepíše do majetkové podstaty movité věci nacházející se v nemovitostech dlužníka (též zapsaných v majetkové podstatě), následně tyto věci označí za neprodejné, z majetkové podstaty je vyjme a dlužníkovi nevrátí s tvrzením, že je nikdy neměl v držení, to vše za stavu, kdy je bezplatně užívá třetí osoba? Poruší insolvenční správce (jako osoba s dispozičními oprávněními) povinnost spravovat majetkovou podstatu, když „rezignuje“ na správu věcí ve vlastnictví dlužníka, které jsou zapsány v majetkové podstatě?
Dovolatel připomíná, že insolvenční správce movité věci zdokumentoval (B-78) a dne 23. března 2012 sepsal do majetkové podstaty (položky 1 až 229). Následně je se souhlasem insolvenčního soudu vyňal (jako neprodejné) z majetkové podstaty; na žádost dlužníka o jejich předání sdělil, že je nemá (a nikdy neměl) v držení. Informace o tom, že sepsal movité věci na základě „neúplných sjetin“ účetnictví a tyto věci po právu užívá společnost iD, hodnotí jako „stěží uvěřitelné“. Přitom část vyňatých věcí zpeněžuje M. (jeho „korporace – TRUCKFIN s. r. o.), který je (též) statutárním orgánem této společnosti.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudů nižších stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Insolvenční správce považuje usnesení odvolacího soudu za správné; dovolací argumentaci shledává neopodstatněnou (a zčásti vycházejí z jiného, než soudy zjištěného skutkového stavu).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění)) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání dlužníka je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení právních otázek dovolatelem otevřených, týkajících se výkladu ustanovení §32 odst. 1 a §36 odst. 1 insolvenčního zákona, dosud Nejvyšším soud v daných skutkových souvislostech beze zbytku nezodpovězených.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §32 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenčního správce, který neplní řádně své povinnosti nebo který nepostupuje při výkonu své funkce s odbornou péčí anebo který závažně porušil důležitou povinnost, uloženou mu zákonem nebo soudem, může insolvenční soud na návrh věřitelského orgánu nebo dlužníka anebo i bez tohoto návrhu jeho funkce zprostit. Učiní tak zpravidla po slyšení insolvenčního správce; o podaném návrhu rozhodne neprodleně.
Podle ustanovení §36 odst. 1 insolvenčního zákon insolvenční správce je povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí; je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Společnému zájmu věřitelů je povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je ustálena v závěrech, podle nichž:
1) Ustanovení §32 odst. 1 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Důležitým důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce ve smyslu ustanovení §32 odst. 1 insolvenčního zákona je zejména skutečnost, že při výkonu funkce neplní insolvenční správce řádně povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení §36 insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje majetek náležející do majetkové podstaty v rozporu s ustanovením §225 odst. 4 nebo s ustanovením §226 odst. 5 insolvenčního zákona, nebo že nesplnil povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce. Takovým důvodem může být též skutečnost, že insolvenční správce bezdůvodně nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele, nebo že nerespektuje soudní rozhodnutí o vyloučení majetku z majetkové podstaty. V závislosti na míře a intenzitě pochybení insolvenčního správce může vést soud ke zproštění správce funkce i zjištění ojedinělého, leč závažného, porušení důležité povinnosti stanovené zákonem nebo uložené soudem.
O tom, zda insolvenční správce má být zproštěn funkce (podle §32 insolvenčního zákona), rozhoduje insolvenční soud „po slyšení insolvenčního správce“ (tedy na základě vysvětlení, jež insolvenční správce podal k tvrzením osoby, jež žádá jeho zproštění) a na základě obsahu insolvenčního spisu, jenž by měl příslušná tvrzení potvrzovat nebo vyvracet. Hodnotící skutkové soudy o (ne)opodstatněnosti návrhu, aby insolvenční správce byl zproštěn funkce, pak insolvenční soud zásadně přijímá na základě obsahu spisu, aniž by formálně prováděl dokazování listinami tvořícími obsah insolvenčního spisu. Je tomu tak i proto, že postupuje-li insolvenční správce při výkonu funkce svědomitě a s odbornou péčí (§36 odst. 1 insolvenčního zákona), projevuje se to zpravidla i dokumentací jeho postupu (lhostejno, zda na vyžádání insolvenčního soudu při výkonu dohlédací činnosti nebo prostřednictvím insolvenčního spisu) a neděje-li se tak, jsou případné nedostatky postupu insolvenčního správce patrny právě již z insolvenčního spisu. Tomu ostatně odpovídá též zákonem předepsaný požadavek, aby insolvenční soud rozhodl o podaném návrhu „neprodleně“ (§32 odst. 1 poslední věta insolvenčního zákona).
Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 2/2014, uveřejněné pod číslem 48/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 48/2016“), včetně předchozí judikatury Nejvyššího soudu shrnuté v jeho důvodech.
2) Povinnost insolvenčního správce postupovat (při správě a zpeněžování zajištěného majetku dlužníka) v souladu s pokyny zajištěného věřitele je základní povinností insolvenčního správce. Ustanovení §293 insolvenčního zákona obsahuje ve své větě druhé kontrolní mechanismus, podle kterého (vycházeje ze zásady, že insolvenční správce hájí společný zájem věřitelů, tedy i ostatních věřitelů vedle věřitelů zajištěných) může insolvenční správce pokyny zajištěného věřitele odmítnout, má-li za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji, a následně se musí obrátit na insolvenční soud, aby je přezkoumal a udělil případně jiné pokyny, přičemž tento mechanismus nijak nepočítá s ingerencí věřitelského výboru (zástupce věřitelů). Nelze tedy uvažovat ani o tom, že by si insolvenční správce musel v souladu s §286 odst. 2, §287 odst. 2 či §289 odst. 1 insolvenčního zákona zajišťovat dané souhlasy. Přitom není možné přehlédnout, že stejné principy se uplatní při správě majetku tvořícího předmět zajištění dle §230 odst. 2 insolvenčního zákona.
Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016, sen. zn. 29 NSČR 147/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017, sen. zn. 29 NSČR 47/2015, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2018, pod číslem 105, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2018, sen. zn. 29 NSČR 179/2016.
Obecně k otázce (ne)předání účetnictví insolvenčnímu správci.
Ve skutkové rovině soudy nižších stupňů (na základě vyhodnocení obsahu insolvenčního spisu) dospěly k závěru, podle něhož dlužník nepředal žádnému z insolvenčních správců účetnictví; insolvenční správce nalezl část účetnictví dlužníka při prohlídce jeho nemovitostí až v březnu 2012. Tvrzení dovolatele, podle něhož předal účetnictví insolvenčnímu správci F. C. (jednatel společnosti CT R., se sídlem XY), dokládané e-mailem ze dne 14. července 2014 (B-150), vyvrací čestné prohlášení jmenovaného ze dne 15. ledna 2015, opatřené doložkou, podle níž C. tuto listinu vlastnoručně podepsal (B-167). Přehlédnout nelze ani skutečnost, že smlouvu o úschově písemností uzavřel dlužník s výše označenou společností 8. prosince 2008 (tj. téhož dne, kdy insolvenční soud zveřejnil vyhlášku o zahájení insolvenčního řízení) [B-170]. Viz dále i dopis patentového zástupce ze dne 7. prosince 2018 (B-484).
Opodstatněné nejsou ani výhrady dovolatele, podle nichž si insolvenční správce mohl vyžádat účetnictví (v elektronické podobě) od společnosti CENTIS, spol. s r. o. K tomu srov. vyjádření insolvenčního správce ze dne 15. ledna 2015 a sdělení předchozího insolvenčního správce (Ing. Neznala) [B-167].
Konečný závěr soudů nižších stupňů ohledně (ne)předání účetnictví Nejvyšší soud neshledává ani zjevně nepřiměřeným.
K výkladu ustanovení §295 insolvenčního zákona.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. prosince 2016, sen. zn. 29 ICdo 77/2014, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2018, pod číslem 53, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož ustanovení §295 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013) obsahuje taxativní výčet osob, které nesmí nabývat majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka. Omezení možnosti nabývat majetek z majetkové podstaty podle ustanovení §295 odst. 2 písm. f) insolvenčního zákona se nevztahuje na osoby blízké členům a náhradníkům věřitelského výboru či na osoby s nimi tvořící koncern (viz též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 NSČR 112/2019).
Shora zmíněný závěr se uplatní i v poměrech projednávané věci, když k obsahové změně, jde-li okruh osob, kterým je zapovězeno nabývat majetek z majetkové podstaty dlužníka, došlo (až) s účinností od 1. července 2017 zákonem č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány (čl. II bod 1. tohoto zákona). Jinými slovy, společnost F, která nabyla majetek z majetkové podstaty dlužníka v době před 1. červencem 2017, nebyla osobou ve smyslu ustanovení §295 insolvenčního zákona; není tak významné, zda byla osobou podle ustanovení §295 odst. 1 písm. g) insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. července 2017).
K námitce, že členové věřitelského výboru nejsou věřiteli dlužníka (a porušují povinnosti, které jim ukládá insolvenční zákon), a že insolvenční správce nevymáhá pohledávky dlužníka za členy věřitelského výboru.
V této souvislosti je zřejmé, že zánik pohledávky banky dlužník dovozuje s poukazem na započtení vzájemné pohledávky z titulu náhrady škody (vyčíslené dlužníkem na částku 30 miliónů Kč), která měla vzniknout dlužníku v důsledku (bankou provedeného) protiprávního zápisu dlužníka do seznamu společností, které jsou v prodlení s úhradou svých závazků [viz podání dlužníka ze dne 29. října 2008 (A-12)]. Jelikož pohledávka banky byla přezkoumána a zjištěna, včetně práva na uspokojení ze zajištění [srov. seznam přihlášených pohledávek, přezkumné jednání 1. června 2009, pořadové číslo přihlášky 1 (B-14)], přičemž tvrzená vzájemná pohledávka nebyla prokázána (zůstala nejistá) [viz usnesení insolvenčního soudu ze dne 9. ledna 2009 (A-22) a vyjádření dlužníka, včetně připojených listin ̶ výkazu zisku a ztrát, podání společnosti T a M. H. (A-34)], nelze přičítat k tíži insolvenčního správce, že banku nadále považoval za přihlášeného (zajištěného) věřitele (člena věřitelského výboru). V tomto směru je nevýznamný (i) poukaz dovolatele na započtení provedené bankou (v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 274/2013), když banka uplatnila námitku započtení „pro případ, že by soud považoval nárok žalobce za prokázaný“.
K tomu, že schůze věřitelů je povinna ustanovit věřitelský výbor (§56 insolvenčního zákona) a že volbu (a odvolání) členů věřitelského výboru potvrzuje insolvenční soud (§57 odst. 3 insolvenčního zákona) [jinými slovy, že v tomto směru nejde o povinnost insolvenčního správce], srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2019, sen. zn. 29 NSČR 9/2018, uveřejněného pod číslem 49/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ostatně, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. března 2012 (B-76) potvrdil usnesení ze dne 20. září 2011 (B-48), jímž insolvenční soud zamítl návrh na odvolání banky z funkce člena věřitelského výboru.
Pohledávka věřitele T za dlužníkem ve výši 278.044,- Kč byla zjištěna [viz seznam přihlášených pohledávek, přezkumné jednání dne 1. června 2009; pořadové číslo přihlášky 25 (B-14)]. Jde-li o pohledávku dlužníka za společností T ve výši 630.000,- Kč, insolvenční správce vyzval společnost T k její úhradě; označená společnost insolvenčnímu správci sdělila, že si není vědoma žádného závazku vůči dlužníku a doložila listiny týkající se postoupení pohledávky a jejího zápočtu. Pohledávku insolvenční správce nevymáhal (i) vzhledem k absenci listin prokazujících její existenci (B-141). Konečně, pohledávky dlužníka [specifikované v doplnění soupisu majetkové podstaty ze dne 21. prosince 2012 (B-101)], včetně pohledávky ze společností T, insolvenční správce vyňal (vyjma pohledávky za společností iD) z majetkové podstaty dlužníka se souhlasem insolvenčního soudu (B-134).
K námitce vztahující se k movitým věcem.
Z obsahu spisu (B-78) vyplývá, že insolvenční správce za asistence Policie České republiky provedl prohlídku nemovitostí dlužníka v Uherském Brodě (užívané společností iD na základě smlouvy o zřízení věcného břemene), „fotograficky zdokumentoval objekt a vnitřní prostory“, přičemž nalezl část účetnictví dlužníka a ostatní majetek ponechal na místě; následně (23. března 2012) doplnil (po srovnání s inventurami majetku dlužníka z předchozích let) soupis majetkové podstaty o movitý majetek (položky 1 až 229). V řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. 24 ICm 1215/2012 (KSBR 24 INS 4979/2008) se společnost iD domáhala vůči insolvenčnímu správci (mimo jiné) vyloučení těchto věci z majetkové podstaty; řízení v dané části insolvenční soud zastavil pro zpětvzetí žaloby (ze dne 26. května 2015). Movité věci vyňal insolvenční správce z majetkové podstaty na základě souhlasu věřitelského výboru (ze dne 3. září 2013) a insolvenčního soudu (ze dne 6. února 2014) [B-135 a 136].
Vzhledem k tomu, že k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu nebylo řízení (vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 10 C 2/2012) o zrušení věcného břemene skončeno, nelze insolvenčnímu správci po právu vytýkat, že movité věci (poté, kdy zanikly účinky jejich soupisu do majetkové podstaty) „nepředal dlužníku“; naopak bylo na dlužníku, aby začal vykonávat vlastnické právo k těmto věcem. Potud nelze přehlédnout, že dlužník žádnému z insolvenčních správců [jako osobám s dispozičním oprávněním k majetku náležejícímu do majetkové podstaty podle ustanovení §229 odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona] zmíněné věci nepředal (nedoložil ani řádné seznamy majetku).
K ocenění položek soupisu, včetně ocenění hodnoty zajištění (§219 insolvenčního zákona).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 87/2018 (s poukazem na svou dřívější, v důvodech rozsudku specifikovanou, judikaturu) uzavřel, že:
1) Za zajištěné věřitele se pro účely udělování pokynů pro správu a zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění dle ustanovení §230 a §293 insolvenčního zákona považují v souladu s ustanovením §167 odst. 3 insolvenčního zákona pouze zajištění věřitelé [§2 písm. g) insolvenčního zákona] uplatňující právo na uspokojení svých pohledávek ze zajištění.
2) Insolvenční zákon ukládá insolvenčnímu správci, aby nechal u majetku tvořícího předmět zajištění vždy vypracovat znalecký posudek.
3) Za ocenění majetku tvořícího předmět zajištění včetně volby znalce a zhodnocení znaleckých závěrů odpovídá v insolvenčním řízení insolvenční správce, stejně jako za (ne)odmítnutí pokynů zajištěných věřitelů dle ustanovení §293 odst. 1 poslední věty insolvenčního zákona, ve spojení s ustanoveními §167 odst. 1 a 3 a §219 odst. 4 insolvenčního zákona či též za správu a zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění; za pokyny samotné pak odpovídá zajištěný věřitel nebo zajištění věřitelé, je-li jich podle ocenění podle ustanovení §167 odst. 3 insolvenčního zákona více.
Srov. též následně i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 NSČR 14/2019, podle nichž za ocenění majetku tvořícího předmět zajištění podle §219 odst. 4 insolvenčního zákona (včetně případné volby znalce a zhodnocení znaleckých závěrů), případně za uplatnění výjimky podle §219 odst. 3 insolvenčního zákona (umožňující upustit od vypracování znaleckého posudku v případech, kdy lze důvodně předpokládat, že náklady na ocenění majetku znalcem budou vyšší než přínos pro majetkovou podstatu získaný tímto způsobem jeho ocenění), odpovídá v insolvenčním řízení insolvenční správce.
Insolvenční zákon výslovně neupravuje, jakou formou má znalec ocenění majetku (včetně majetku tvořícího zajištění) provést [a v tomto směru mlčí i důvodová zpráva k vládnímu návrhu insolvenčního zákona, jež ve zvláštní části k §219 uvádí (jen), že osnova upravuje i ocenění hodnot pojatých do soupisu (§219), včetně povinného ohodnocení zajištění znalcem, a řeší v této souvislosti pochybnosti, které existovaly ohledně vztahu tohoto ocenění a účetnictví dlužníka].
Podle ustanovení §127 odst. 1 o. s. ř., závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce.
Z výše citovaného ustanovení (použitelného v dané věci podle ustanovení §7 insolvenčního zákona) plyne, že forma odborného vyjádření se vztahuje jen k posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ze strany orgánů veřejné moci; znalec se k takovým skutečnostem „vyjadřuje“ (krom svého výslechu) formou (znaleckého) posudku.
Přitom možnost, aby místo posudku znalce použil soud potvrzení nebo odborné vyjádření, o jejichž správnosti nemá pochybnosti (viz ustanovení §127 odst. 4 o. s. ř. ve znění účinném do 31. srpna 2011), odstranila (s účinností od 1. září 2011) novela občanského soudního řádu, provedená zákonem č. 218/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Promítnuto do poměrů dané věci, insolvenční správce (za stavu, kdy sám neměl za to, že šlo o případ podle ustanovení §219 odst. 3 a §219 odst. 4 věty za středníkem insolvenčního zákona) nepostupoval správně, když „se spokojil“ s oceněním hodnoty zajištění (pohledávek dlužníka) pro účely připravované dražby formou „odborného vyjádření“ znalce ze dne 19. prosince 2012 (B-167). Zmíněné pochybení se však nijak neprojevilo v právech dlužníka a věřitelů [včetně zajištěného věřitele (banky)], když vydražitel (p. L.) od dražby (konané dne 31. ledna 2013) odstoupil (B-128),
K námitkám ohledně výše ceny za zpeněžení majetku (pohledávek dlužníka).
Tvrzení dovolatele ohledně zpeněžení majetku dlužníka za 0,52 % jistiny je nevýznamné již proto, že se vztahuje k dražbě ze dne 31. ledna 2013, od které vydražitel odstoupil. Současně je zjevné, že předmětem této dražby byly pohledávky dlužníka ve výši 19.318.007,96 Kč; přitom šlo o promlčené pohledávky ve výši 16.166.394,96 Kč a o pohledávku za společností iD ve výši 3.151.613,- Kč, která byla předmětem (neskončeného) soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C 17/2012. Posledně označenou pohledávku ocenil znalec (pro účely zpeněžení dražbou) částkou 100.000,- Kč [viz znalecký posudek ze dne 10. listopadu 2014 (B-229)]. Srov. též dále protokol o dražbě ze dne 19. prosince 2014 (B-183). Pohledávku za označenou společností z téhož právního důvodu za následné období (do dražby konané 19. prosince 2014) v nominální výši 2.963.333,- Kč zpeněžil insolvenční správce se souhlasem věřitelského výboru a insolvenčního soudu přímým prodejem ze částku 97.000,- Kč [viz dodatek ke znaleckému posudku vypracovaný znalcem 12. června 2015, jakož i další listiny nacházející se v insolvenčním spisu (B-224, B-225) a (B-242)].
O tom, že v poměrech dané věci nelze spatřovat porušení povinností insolvenčního správce při prodeji majetku dlužníka v pouhé skutečnosti, že se tak stalo za cenu výrazně nižší, než činila nominální výše zpeněžované pohledávky (či obvyklá cena jiného majetku), nemá ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti.
K ochranným známkám.
Jde-li o posouzení (ne)správnosti postupu insolvenčního správce ve vztahu k ochranným známkám (a jejich ocenění), rozhodnutí odvolacího soudu po právu vychází ze skutečností plynoucích z obsahu spisu, zejména pak z přípisu Z. K. ze dne 16. prosince 2012 (B-167), ze zpráv (a jejich příloh) Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 4. října 2018 (B-456) a ze dne 30. října 2018 (B-466); k tomu viz též námitky dlužníka (B-481), stanovisko insolvenčního správce k těmto námitkám, včetně sdělení patentového zástupce ze dne 7. prosince 2018 (B-484) a protokol o dražbě (B- 183).
Ke zjištění soudů nižších stupňů vztahujících se k trestnímu řízení vedenému proti jednateli P u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně.
Z obsahu insolvenčního spisu se dále podává, že jednatel P byl rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 25. července 2014, č. j. 68 T 5/2013-5931, (nepravomocně) uznán vinným z trestné činnosti, spočívající v uzavření smluv: a) o zřízení věcného břemene se společností C dne 24. října 2008, b) o převodu nemovitostí se společností DEVELOPER INVESTMENT, Sp. z o. o. ze dne 24. října 2008 a c) o převodu práv k ochranným známkám s posledně označenou společností ze dne 3. listopadu 2008 (B-158). Proti tomuto rozsudku podal jednatel P odvolání (B-159). Rozsudkem téhož soudu ze dne 30. července 2018, č. j. 68 T 5/2013, byl jednatel P zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene. Ze shora uvedeného plyne, že jednatel P byl (posuzováno podle obsahu insolvenčního spisu) zproštěn obžaloby pouze u jednoho z více skutků.
Jinými slovy, posouzení, zda jednatel P vyvedl majetek dlužníka, je pro řešení otázky (ne)existence předpokladů pro zproštění insolvenčního správce, právně nevýznamná.
K (dovolatelem tvrzeným) procesním pochybením.
Argumentace dovolatele, podle níž je rozhodnutí insolvenčního soudu plagiátem, je z hlediska věcné správnosti rozhodnutí insolvenčního soudu (a případných vad řízení) nevýznamná již proto, že občanský soudní řád (ani jiný právní předpis) nebrání soudu, aby pro účely odůvodnění svého rozhodnutí použil (bez jakékoli změny) pasáže v odůvodnění předchozího (odvolacím soudem zrušeného) rozhodnutí. To platí tím spíše, když důvodem pro kasaci původního rozhodnutí nebyl závěr odvolacího soudu o jeho věcné nesprávnosti, nýbrž skutečnost, že původní rozhodnutí vydal soudce, kterému byla věc přidělena v rozporu s rozvrhem práce (tj. nikoli pro věcnou nesprávnost). Skutečnost, že předchozí rozhodnutí vydal jiný soudce, je v tomto ohledu právně nevýznamná.
Výhrada týkající se (ne)provedení navržených důkazů a nepřiměřeného doplnění dokazování odvolacím soudem je zjevně neopodstatněná již proto, že při rozhodování o (ne)opodstatněnosti návrhu na zproštění funkce insolvenčního správce soud přijímá na základě obsahu spisu, aniž by formálně prováděl dokazování (srov. opět R 48/2016). K tomu srov. též argumentaci dovolatele, podle níž jsou „opomenuté důkazy“ součástí insolvenčního spisu. Navíc (bez vazby na výše uvedené) je zjevné, že závěry, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, by obstály (viz argumentace ve vztahu k jednotlivým dovolacím námitkám) i tehdy, pokud by výslechy navržených svědků byla prokázána tvrzení ohledně (ne)postoupení pohledávky za společností T.
K nedůvodnosti námitky ohledně nicotnosti rozhodnutí vydaných původní insolvenční soudkyní srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněného pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jelikož se shora zmíněné pochybení insolvenčního správce nijak neprojevilo v právech dlužníka a věřitelů [včetně zajištěného věřitele (banky)], když vydražitel (p. L.) od dražby (konané dne 31. ledna 2013) odstoupil (B-128), Nejvyšší soud je nevyhodnotil (ani v souvislosti s dalším počínáním insolvenčního správce, jak se podává z insolvenčního spisu), jako natolik závažné, aby odůvodňovalo zproštění insolvenčního správce funkce podle ustanovení §32 odst. 1 insolvenčního zákona.
Proto dovolání dlužníka [při absenci jiných vad, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.)] jako nedůvodné zamítl [§243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu