ECLI:CZ:NS:2021:29.NSCR.52.2019.1
KSBR 32 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 52/2019-B-65
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka R. P. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 32 INS XY, o osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Hanou Kuncovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Marie Cibulkové 394/19, PSČ 140 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. března 2019, č. j. KSBR 32 INS XY, 1 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 24. ledna 2019, č. j. KSBR 32 INS XY , Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka (R. P.) [bod I. výroku].
[2] Určil odměnu insolvenční správkyně dlužníka (JUDr. Bronislavy Orbesové) ve výši 57 172,50 Kč včetně daně z přidané hodnoty, s tím, že část odměny ve výši 54 450 Kč byla uhrazena zálohami a zbylá část odměny ve výši 2 722,50 Kč bude uspokojena ze složené zálohy na náklady insolvenčního řízení (bod II. výroku).
[3] Schválil náhradu hotových výdajů insolvenční správkyně dlužníka ve výši 12 596,50 Kč včetně daně z přidané hodnoty, s tím, že část náhrady hotových výdajů ve výši 10 890 Kč byla uhrazena zálohami a zbylá část ve výši 277,50 Kč bude uspokojena ze složené zálohy na náklady insolvenčního řízení (bod III. výroku).
[4] Zprostil insolvenční správkyni funkce (bod IV. výroku).
[5] Neosvobodil dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení (bod V. výroku).
2. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením p otvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu V. výroku.
3. Odvolací soud – cituje ustanovení §412 odst. 1 a 2, §413 odst. 1 a §414 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněné pod číslem 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 77/2013“), usnesení ze dne 11. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 2/2018, a usnesení ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“) [usnesení jsou, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu] – přisvědčil insolvenčnímu soudu v závěru, že dlužníku nelze (pro jeho chování v průběhu oddlužení) přiznat osvobození od placení zbytku pohledávek nezajištěných věřitelů. Odvolací soud ve shodě s insolvenčním soudem dospěl k závěru, podle něhož měl dlužník (vyjma období od konce roku 2014 do začátku roku 2016) dostatečně vysoké příjmy ze zaměstnání, které však od října 2015 do dubna 2018 nepoužíval k plnění splátkového kalendáře.
4. Odvolací soud shrnul, že insolvenční soud vyhověl žádosti dlužníka a v usnesení o schválení oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře snížil dlužníku splátky na částku 20 000 Kč měsíčně, neboť bylo možno důvodně předpokládat, že dlužník bude schopen zaplatit nezajištěným věřitelům 100 % jejich pohledávek, což také slíbil. Za dobu trvání splátkového kalendáře dlužník uhradil pouze 50 % pohledávek nezajištěných věřitelů. Za 33 měsíců neposkytl žádné plnění (prosinec 2014, duben 2015, říjen 2015 až březen 2018, srpen 2018), přestože je od dubna 2016 zaměstnán u ČEPS a. s. s průměrným čistým příjmem 32 500 Kč měsíčně. Dlužník nesplnil povinnost doložit příjmy od ledna 2014, kterou mu uložil insolvenční soud usneseními ze dne 5. ledna 2017 a ze dne 5. června 2018. Podle odvolacího soudu zpráva PM Otrokovice s. r. o. naznačuje, že dlužník měl vedlejší příjmy. Tvrzení dlužníka o finanční výpomoci jeho otci, nemocné tetě a o nákladech spojených se stykem s nezletilým synem považoval odvolací soud za nedoložená. Závěrem odvolací soud dodal, že při poctivém a zodpovědném přístupu k oddlužení byl dlužník schopen uspokojit pohledávky nezajištěných věřitelů v mnohem vyšším poměru než 50 %, blížícímu se přislíbenému rozsahu 100 %.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně má být dovolacím soudem již vyřešená právní otázka posouzena jinak. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu i usnesení insolvenčního soudu v bodu V. výroku a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
6. Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení následující otázky:
[1] Odpovídá zásadám právní jistoty postup, kdy soud po splnění oddlužení (byť nepravidelnými splátkami) nepřizná dlužníku osvobození od placení zbytku neuspokojených pohledávek, přestože „souhlasil s navrhovaným plněním v minimální výši 50 % a z tohoto důvodu“ nezrušil schválené oddlužení?
[2] Může být důvodem pro nepřiznání osvobození od placení zbytku neuspokojených pohledávek skutečnost, že dlužník v důsledku nikoliv nepoctivého, lehkomyslného či nedbalého jednání „nedodržel předpoklad 100 % plnění“, ale splnil požadavek minimálního plnění ve výši 50 % pohledávek nezajištěných věřitelů?
7. V mezích uplatněného dovolacího důvodu pak dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně vyhodnotil jeho jednání jako nepoctivé a lehkomyslné, když upřednostnil pomoc blízkým osobám (ohroženým na existenci a zdraví) před řádným plněním oddlužení. Dále namítá, že pro schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře a snížení splátek bylo podstatné, že hodnota plnění bude vyšší než 50 % pohledávek nezajištěných věřitelů. Plnění ve výši 100 % pohledávek nezajištěných věřitelů nebylo podmínkou snížení splátek, ale mělo být „jakýmsi bonusem“.
8. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. bod 2., článek II, část první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
9. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
10. Učinil tak proto, že v posouzení předpokladů aplikace §414 insolvenčního zákona je napadené rozhodnutí souladné se závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu (na kterou přiléhavě odkázal i odvolací soud), podle nichž:
[1] Ačkoli dikce ustanovení §417 odst. 1 insolvenčního zákona definuje tam popsané jednání dlužníka výslovně jen coby důvod k odnětí již přiznaného osvobození (od zbytku dluhů), teleologickému výkladu příslušných ustanovení insolvenčního zákona odpovídá, že vyjde-li stejné jednání dlužníka najevo ještě před rozhodnutím o přiznání osvobození, bude namístě takové osvobození dlužníku nepřiznat, přičemž kritériem, o jehož nesplnění v daném stadiu věci půjde, bude (v souladu s dikcí §414 odst. 1 insolvenčního zákona) to, že dlužník nesplnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Výčet těchto povinností je obsažen v ustanovení §412 odst. 1 písm. a/ až písm. g/ a odst. 3 insolvenčního zákona. Všechny tyto povinnosti jsou „podstatnými“ povinnostmi podle schváleného způsobu oddlužení. K tomu srov. důvody R 86/2013 a R 77/2013.
[2] Ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů), je zásada poctivosti dlužníka (§395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení, nýbrž i při posouzení, zda má být oddlužení schváleno, ale i po skončení insolvenčního řízení (coby důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů). Viz opět R 86/2013.
[3] Zjistí-li insolvenční soud za doby trvání oddlužení skutečnosti, které jsou důvodem pro rozhodnutí dle §418 insolvenčního zákona, měl by oddlužení zrušit a na majetek dlužníka prohlásit konkurs. I když tak neučiní, nebrání mu to v tom, aby při rozhodování o přiznání osvobození od zbytku dluhů podle §414 insolvenčního zákona znovu posuzoval, zda dlužník splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Dlužník je povinen chovat se poctivě, vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení, přičemž to, že insolvenčnímu soudu je výslovně předepsáno zkoumat (ne)naplnění podmínek §418 insolvenčního zákona po celou dobu plnění oddlužení až do rozhodnutí o splnění oddlužení, nezbavuje insolvenční soud povinnosti zkoumat splnění povinností podle schváleného způsobu oddlužení také při rozhodování o návrhu dlužníka na osvobození od placení zbytku dluhů, a to bez ohledu na skutečnost, kdy takové nesplnění povinnosti vyšlo najevo. Domáhá-li se dlužník dobrodiní osvobození od placení zbytku dluhů, pak je na něm, aby osvědčil, že podmínkám pro osvobození dostál. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 97/2015, k nimž se Nejvyšší soud přihlásil v dalších následně vydaných rozhodnutích; za mnohá např. usnesení sen. zn. 29 NSČR 2/2018, ze dne 29. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 40/2016, nebo ze dne 30. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 227/2016.
11. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že dlužníku nelze přiznat osvobození od zbytku dluhů (§414 odst. 1 insolvenčního zákona) proto, že dlužník neplnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře, když po dobu 33 měsíců neposkytoval pro účely oddlužení žádné plnění (přestože měl dostatečně vysoký příjem), a když část svých příjmů použil k finanční výpomoci příbuzným a přes výzvy insolvenčního soudu nedoložil všechny příjmy za dobu trvání oddlužení, nijak nevybočil z (výše uvedených) ustálených judikaturních závěrů Nejvyššího soudu.
12. Na závěru řešitelném odpovědí na otázku, zda důvodem pro nepřiznání osvobození od placení zbytku neuspokojených pohledávek může být skutečnost, že dlužník, jemuž byly stanoveny nižší než zákonem určené měsíční splátky, splnil zákonem předepsanou 50% hranici, nedodržel však předpoklad 100 % plnění, napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud totiž neformuloval závěr, že důvodem pro nepřiznání osvobození od placení zbytku neuspokojených pohledávek byla výše hodnoty plnění, které při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé. Pouze vyslovil názor, že dlužník byl schopen při poctivém a zodpovědném přístupu k oddlužení uspokojit nezajištěné věřitele ve vyšší než 50% hranici jejich pohledávek.
13. Pro úplnost zbývá dodat (k návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti, případně právní moci rozhodnutí soudů obou stupňů), že ustanovení §243 o. s. ř. v insolvenčním řízení nelze aplikovat (viz §90 insolvenčního zákona).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2021
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu