ECLI:CZ:NS:2021:29.NSCR.63.2020.1
KSOL 16 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 63/2020-B-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka J. P. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 16 INS XY, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Pařížská 67/11, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2020, č. j. KSOL 16 INS XY, 2 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 18. prosince 2019, č. j. KSOL 16 INS XY, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“) schválil zprávu o přezkumu (bod I. výroku), rozhodl, že není důvodná námitka věřitele R. I. (dále jen „věřitel R. I.“) proti zprávě pro oddlužení (bod II. výroku), rozhodl, že jsou důvodné námitky věřitelů V. R. (dále jen „věřitel V. R.“) a Creamfinance Czech, s. r. o. (dále jen „věřitel C“), proti zprávě pro oddlužení (body III. a IV. výroku), neschválil oddlužení dlužníka (J. P.) [bod V. výroku], zastavil insolvenční řízení (bod VI. výroku), určil odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce (INSOL.UTION, v. o. s.) [bod VII. výroku] a insolvenčního správce zprostil funkce (bod VIII. výroku).
2. Insolvenční soud dospěl k závěru, že dlužník návrhem na povolení oddlužení doručeným insolvenčnímu soudu dne 9. července 2019 sleduje nepoctivý záměr. Dlužník byl zaměstnán v období od ledna do května 2019 u společnosti S. B. (dále jen „společnost S“), kde rovněž působil jako předseda představenstva a člen dozorčí rady, a jeho průměrný měsíční příjem činil 9 924,80 Kč. Uzavřel přitom s věřitelem R. I. dne 10. května 2018 smlouvu o zápůjčce částky 100 000 Kč (se splatností dluhu dne 5. května 2019) a dne 20. listopadu 2018 smlouvu o zápůjčce částky 290 000 Kč (se splatností dluhu dne 31. května 2019). Dále uzavřel dne 2. dubna 2019 smlouvu o zápůjčce částky 100 000 Kč s věřitelem V. R. (se splatností dluhu dne 31. května 2019), dne 9. dubna 2019 smlouvu o zápůjčce částky 15 547 Kč s věřitelem COOL CREDIT, s. r. o. (podle přihlášky pohledávky P10 jde správně o částku 12 500 Kč se splatností dluhu dne 9. května 2019), dne 15. dubna 2019 smlouvu o zápůjčce částky 12 000 Kč s věřitelem C (se splatností dluhu dne 16. května 2019), dne 18. dubna 2019 smlouvu o úvěru s věřitelem Zaplo Finance s. r. o. ohledně částky 8 000 Kč (podle přihlášky pohledávky P2 se splatností dluhu dne 19. května 2019) a dne 30. dubna 2019 „požádal“ o úvěr věřitele CreditPortal, a. s. (podle přihlášky pohledávky P1 jde o poskytnutou částku 10 000 Kč se splatností dluhu dne 30. května 2019). Dlužník tak „věděl, že má více závazků, některé po splatnosti, jiné splatné v následujících měsících“, zároveň věděl, že „nemá dostatečné příjmy na řádné splácení, a i přes tyto skutečnosti nadále své dluhy navyšoval“. Insolvenční soud neschválil oddlužení dlužníka vzhledem k jeho nepoctivému záměru a insolvenční řízení zastavil, neboť dlužník „nedisponoval žádným majetkem“.
3. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. března 2020, č. j. KSOL 16 INS XY 9, 2 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v napadených bodech V. a VI. výroku.
4. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §395 odst. 1 a §405 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z judikatury Nejvyššího soudu – se ztotožnil se závěry insolvenčního soudu o nepoctivém záměru dlužníka. Dlužník si „musel být vědom své špatné finanční situace, blížících se dat splatnosti závazků a výše svých příjmů, jež mu zdaleka neumožňovala pokrytí jeho závazků“; podle svého vyjádření navíc dlužník poskytnuté finanční prostředky použil ke krytí ztrát společnosti S, nikoliv k řešení své „neuspokojivé finanční situace“. Lze tak důvodně předpokládat, že návrhem na povolení oddlužení „v poměrně krátkém časovém odstupu po uzavření a zesplatnění některých závazků“ dlužník sledoval nepoctivý záměr, konkrétně záměr vyhnout se plnění části „nedávno sjednaných a mnohdy i již splatných závazků“.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od (v dovolání blíže označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Konkrétně dovolatel (podle obsahu dovolání) předestřel Nejvyššímu soudu k řešení následující otázky:
[1] Lze při aplikaci ustanovení §395 insolvenčního zákona dovodit nepoctivý záměr dlužníka jen ze skutečnosti, že má dlužník více závazků? K tomu dovolatel argumentuje, že se soudy nižších stupňů nezabývaly dalšími okolnostmi věci, jako jsou zdravotní problémy dlužníka a jeho úmysl uspokojit věřitele z předpokládaných vyšších příjmů z působení ve společnosti S.
[2] Je možné posoudit nepoctivost záměru dlužníka při podání návrhu na povolení oddlužení, aniž by se konala schůze věřitelů, na které by měl dlužník možnost zodpovědět dotazy věřitelů a insolvenčního soudu? Dovolatel k tomu uvádí, že soudy nižších stupňů postupovaly nesprávně, jestliže mu nedaly možnost vyvrátit na schůzi věřitelů případné pochybnosti o poctivosti jeho záměru.
[3] Lze nepoctivý záměr dlužníka dovozovat z toho, že při podání návrhu na povolení oddlužení neuvedl všechny své věřitele? K tomu dovolatel namítá, že podle „platné a účinné zákonné úpravy“ se již nevyžaduje, aby dlužník k návrhu na povolení oddlužení přikládal seznam svých závazků s uvedením svých věřitelů.
6. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
7. Insolvenční správce ve vyjádření navrhl dovolání odmítnout. Dodal, že dlužník neuhradil zálohu na odměnu insolvenčního správce, což považuje za další skutečnost „významnou pro posouzení poctivého přístupu k plnění povinností v rámci oddlužení“.
8. Věřitelé R. I. a V. R. společným vyjádřením rovněž navrhli dovolání odmítnout jako nepřípustné.
9. Rozhodné znění zákona č. 99/1993 Sb., občanského soudního řádu, pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2. článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
10. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v ustanovení §238 o. s. ř., odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které dovolací soud neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
11. K první otázce.
Judikatura Nejvyššího soudu je ohledně zkoumání poctivosti záměru dlužníka ustálena v závěrech, podle kterých:
[1] Ustanovení §395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Tomuto závěru je nutno přizpůsobit i míru přezkumné činnosti dovolacího soudu při posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr. K tomu srov. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[2] Povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením ve smyslu ustanovení §395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona poctivý záměr trvá po celou dobu oddlužení; po celou tuto dobu je poctivost dlužníkova záměru při oddlužení povinen zkoumat insolvenční soud a reagovat (z úřední povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, jakmile vyjdou v insolvenčním řízení najevo. Insolvenční soud je tedy povinen zkoumat (z úřední povinnosti, podle toho, co vyšlo v řízení najevo) poctivost dlužníkových záměrů a jeho případný lehkomyslný nebo nedbalý přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení i při schvalování oddlužení (§405 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2020, pod číslem 63.
[3] Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda je oddlužením sledován nepoctivý záměr (§395 odst. 1 písm. a/, §405 odst. 1, §414 odst. 1, §418 odst. 3 insolvenčního zákona), vychází z „okolností“ (terminologií §405 odst. 1 insolvenčního zákona pak „skutečností“), na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr, „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý „záměr“ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 41/2017.
[4] Posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr (§395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona), je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Souhrnné hodnocení jednotlivých „nedbalostí“ dlužníka může založit (i ve spojení s dalším chováním dlužníka v průběhu insolvenčního řízení) „důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr (srov. opětovně usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 41/2017).
[5] Insolvenční soud je při rozhodování o (ne)schválení oddlužení povinen přihlédnout k jednání, kterého se dlužník dopustil v období před podáním návrhu na povolení oddlužení (do rozhodnutí insolvenčního soudu, respektive odvolacího soudu o tomto návrhu) a které mělo dopad na majetkové poměry dlužníka. Případnou „nápravu“ dlužníka (ve smyslu závěrů R 112/2012) má insolvenční soud zvažovat i ve vazbě na charakter a intenzitu dlužníkova předchozího chování (a potud rozlišovat, zda šlo o jednání „jen“ lehkomyslné či nezodpovědné, nebo o jednání úmyslné). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 NSČR 153/2016, uveřejněné pod číslem 64/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
12. Promítnuto do poměrů projednávané věci odvolací soud oproti mínění dovolatele nedovodil nepoctivost jeho záměru pouze z existence více jeho závazků u různých věřitelů (což je samo o sobě pojmový znak úpadku v obou jeho formách, srov. §3 odst. 1 a 4 insolvenčního zákona), nýbrž vzal v úvahu rovněž dobu vzniku jednotlivých závazků, způsob využití získaných finančních prostředků a jeho chování před zahájením insolvenčního řízení; dovolatel před podáním návrhu na povolení oddlužení sjednával u různých věřitelů nové zápůjčky a úvěry s krátkou lhůtou splatnosti, aniž by uhradil předchozí dluhy, respektive aniž by je s ohledem na deklarovanou výši svých příjmů z objektivního hlediska vůbec mohl uhradit. Vzhledem k těmto skutečnostem nemá Nejvyšší soud žádné pochyby, že úvaha odvolacího soudu, podle níž dovolatel návrhem na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr, není zjevně nepřiměřená (odpovídá výše citované judikatuře).
13. Buduje-li dovolatel právní závěr o svém poctivém záměru na částečně odlišných skutkových závěrech než těch, z nichž vyšel odvolací soud (jeho nepříznivý zdravotní stav; předpoklad vyšších příjmů od společnosti S), činí tak nepřípustně. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Připustit dovolání na základě argumentace opírající se o jiný (než soudy zjištěný) skutkový stav věci, možné není.
14. Ke druhé otázce.
Dovolatel namítá, že mu nesprávným postupem soudů nižších stupňů byla odňata možnost jednat před soudem; tím vystihuje zmatečnostní důvod podle §229 odst. 3 o. s. ř. Namítaná vada řízení ale podle ustanovení §241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosadí i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
15. Ke třetí otázce.
S dovolatelem lze souhlasit, že podle rozhodného znění insolvenčního zákona [s ohledem na datum zahájení insolvenčního řízení (9. července 2019) účinného od 1. června 2019, k tomu srov. přechodné ustanovení čl. II zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony] nebyl povinen připojit k insolvenčnímu návrhu spojenému s návrhem na povolení oddlužení seznam svých závazků s uvedením svých věřitelů (§104 odst. 1 písm. b/, §392 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona). Odvolací soud své rozhodnutí ovšem nezaložil na tom, že dovolatel k insolvenčnímu návrhu nepřipojil správný a úplný seznam závazků s uvedením věřitelů, nýbrž – jak shora rozvedeno – zohlednil způsobem odpovídajícím ustálené judikatuře Nejvyššího soudu chování dovolatele před zahájením insolvenčního řízení. Na vyřešení dovolatelem položené otázky tak napadené rozhodnutí nezávisí a dovolání je i potud nepřípustné.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2021
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu