ECLI:CZ:NS:2021:29.NSCR.7.2020.1
KSHK 33 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 7/2020-B-157
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužníka J. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lenkou Vančurovou, advokátkou, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Na Pláni 3794/2, PSČ 466 02, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 33 INS XY, o ustanovení insolvenčního správce, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2019, č. j. KSHK 33 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 7. května 2019, č. j. KSHK 33 INS XY, ustanovil společnost Správce insolvencí v. o. s. insolvenčním správcem dlužníka.
2. Učinil tak z důvodu úmrtí dosavadního insolvenčního správce. Insolvenčním správcem ustanovil osobu určenou předsedou soudu postupem podle §25 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), s odkazem na hospodárnost řízení s tím, že stejný insolvenční správce má být ustanoven v jiném insolvenčním řízení(vedeném pod sp. zn. KSHK 41 INS XY), v němž mají být zpeněženy spoluvlastnické podíly na stejných nemovitých věcech jako v tomto insolvenčním řízení.
3. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
4. O dvolací soud – odkazuje na §26 insolvenčního zákona – tak učinil proto, že dlužník neuvedl žádný konkrétní důvod podjatosti insolvenčního správce a odvolací soud sám žádný takový důvod nezjistil. Uzavřel, že postup dle §25 odst. 5 insolvenčního zákona je zcela legitimní tam, kdy je mezi dvěma insolvenčními věcmi dána souvislost věcná (majetková) či právní (spoluodpovědnost za dluhy), jako je tomu v projednávané věci a věci vedenépod sp. zn. KSHK 41 INS XY.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to v otázce „splnění podmínek pro vyloučení insolvenčního správce pro pochybnosti o nepodjatostidle §24 insolvenčního zákona“ a v otázce „řádného provádění dohlédací činnosti dle §11 insolvenčního zákona včetně řádného zjištění skutkového stavu věci“. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
6. Dovolatel odvolacímu soudu konkrétně vytýká, že v situaci, kdy pohledávka věřitele Fio banka a. s. představuje více než 90 % všech přihlášených pohledávek, tedy věřitele, který má rozhodující vliv na průběh insolvenčního řízení, měly soudy důsledně dbát o vyloučení pochybností o nepodjatosti insolvenčního správce tím, že by provedly řádné šetření, zda mezi insolvenčním správcem a většinovým věřitelem není bližší vztah. Dovolatel má totiž za to, že většinový věřitel má s insolvenčním správcem „bližší vztah a tají to, přičemž se může jednat i o jeho ‚dvorního‘ insolvenčního správce“.
7. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že se nepokusil o jakákoli zjištění, neprovedl žádná šetření, ani si nevyžádal vyjádření insolvenčního správce ve smyslu §31 insolvenčního zákona, čímž fakticky rezignoval na výkon dohlédací činnosti ve smyslu §11 insolvenčního zákona, což má za následek nedostatečné zjištění skutkového stavu věci.
8. V neposlední řadě dovolatel uvádí, že odvolací soud postupoval v rozporu se zákonem, když ustanovil insolvenčního správce s odkazem na §25 odst. 5 insolvenčního zákona, tj. mimo pořadí uvedené v §25 odst. 2 insolvenčního zákona, a tento postup řádně a dostatečně neodůvodnil; obecný poukaz na hospodárnost řízení je dle dovolatele nedostatečný.
9. Dovolatel má za to, že se odvolací soud odchýlil od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, sen. zn. 29 NSČR 107/2013, uveřejněného pod číslem 114/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 114/2014“), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2017, sen. zn. 29 NSČR 103/2015, uveřejněného pod číslem 23/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 23/2019“).
10. Nejvyšší soud dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatel (oproti svému mínění) nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
11. V usnesení ze dne 22. prosince 2016, sen. zn. 29 NSČR 130/2014, uveřejněném pod číslem 47/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil,že v odvolacím (dovolacím) řízení proti usnesení, jímž insolvenční soud ustanovil do funkce insolvenčního správce osobu určenou předsedou soudu, pojmově nelze přezkoumávat podkladové opatření předsedy insolvenčního soudu vydané podle §25 odst. 5 insolvenčního zákona, neboť jde o úkon hybridní povahy na pomezí státní správy a rozhodovací činnosti soudu, který nemá povahu rozhodnutí.
12. Právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru, že v dané věci nejsou dány důvody k odvolání insolvenčního správce pro podjatost) nijak nevybočuje z rámce vytýčeného judikaturou Nejvyššího soudu ani při výkladu ustanovení §24, §31 a §34 insolvenčního zákona k důvodům pro odvolání insolvenčního správce z funkce. Srov. v této souvislosti zejména závěry, jež Nejvyšší soud formuloval již v R 114/2014 a k nimž se posléze přihlásilnapř. v usnesení ze dne 30. června 2014, sen. zn. 29 NSČR 78/2013, nebo v usnesení ze dne 31. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 110/2014, 29 NSČR 80/2015, uveřejněném pod číslem 47/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 47/2016“).
13. V označených rozhodnutích Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení §24, §31 a §34 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není ustanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
14. Tamtéž Nejvyšší soud dovodil, že podmínky, za nichž je insolvenční správce vyloučen z insolvenčního řízení (§24 odst. 1 insolvenčního zákona), lze v zásadě poměřovat s podmínkami určenými ustanovením §14 odst. 1 o. s. ř. Přitom vztah insolvenčního správce k účastníkům řízení (dlužníku či věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku– §14 odst. 1 insolvenčního zákona), popř. účastníkům řízení v incidenčních sporech(§16 insolvenčního zákona), pro který je dán důvod pochybovat o nepodjatosti insolvenčního správce, může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský. Současně platí, že pro přijetí závěru o vyloučení insolvenčního správce postačí, že jsou zde důvody pochybovat o jeho nepodjatosti, tj. jeho podjatost nemusí být „prokázána“.
15. V R 47/2016 Nejvyšší soud dále konstatoval, že o tom, zda insolvenční správce má být odvolán z funkce (podle §31 odst. 1 insolvenčního zákona), rozhoduje insolvenční soud zpravidla po slyšení insolvenčního správce (tj. na základě vysvětlení, jež insolvenční správce podal ke skutečnostem, které by dle podnětů účastníků insolvenčního řízení či dle insolvenčního soudu mohly vyvolat pochybnosti o jeho nepodjatosti) a na základě obsahu insolvenčního spisu. Hodnotící soudy o (ne)opodstatněnosti návrhu, aby insolvenční správce byl odvolán z funkce, pak insolvenční soud zásadně přijímá na základě obsahu spisu,aniž by formálně prováděl dokazování listinami tvořícími obsah insolvenčního spisu (respektive doloženými účastníky insolvenčního řízení, insolvenčním správcem nebo opatřenými insolvenčním soudem).
16. K posouzení důvodu podjatosti insolvenčního správce pro vztah k věřiteli, který má vzhledem k výši své pohledávky rozhodující vliv na průběh insolvenčního řízení, srov. především opět R 47/2016. Rozhodnutí odvolacího soudu se též nikterak neprotiví závěrům R 23/2019, neboť skutková východiska projednávané věci se diametrálně liší od skutkového základu R 23/2019.
17. Závěrem lze dodat, že ohledně tvrzené podjatosti insolvenčního správce jsou mutatis mutandis uplatnitelné i závěry, jež Nejvyšší soud (k otázkám podjatosti soudce) zformuloval (vycházeje též z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. července 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, uveřejněného pod číslem 98/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) v důvodech usnesení ze dne 17. července 2014, sen. zn. 29 NSČR 79/2014, uveřejněného pod číslem 20/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tyto závěry lze pro potřeby projednávané věci shrnout tak, že „důvod“ pochybovat o nepodjatosti insolvenčního správce je dán, je-li zde objektivní skutečnost (nikoli pouhá domněnka nebo pouhé difamující tvrzení), která vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti insolvenčního správce.
18. Od takto vymezené ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se odvolací soud neodchýlil, dospěl-li k závěru, že zde není důvod ukončit výkon funkce insolvenčního správce v dané věci.
19. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2021
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu