ECLI:CZ:NS:2021:29.NSCR.77.2021.1
KSBR 32 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 77/2021-B-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka A. K. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 32 INS XY, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Bc. Lumírem Šindelářem, advokátem, se sídlem v Rajhradě, Jiráskova 495, PSČ 664 61, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. května 2021, č. j. KSBR 32 INS XY, 2 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 29. ledna 2021, č. j. KSBR 32 INS XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) [mimo jiné] neschválil oddlužení dlužníka (A. K.) [bod III. výroku] a na majetek dlužníka prohlásil konkurs (bod IV. výroku).
2. Insolvenční soud – cituje ustanovení §314 odst. 1 písm. a/, odst. 2, §326, §389, §395 odst. 1 a 2, §397 odst. 2, §405 odst. 1 a 2 a §410 odst. 3 písm. a/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k závěru, že dlužník návrhem na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr; ten insolvenční soud shledal (rovněž) v tom, že dlužník v seznamu majetku ze dne 25. února 2020 neuvedl své vykonatelné a exekučně vymáhané pohledávky v celkové výši 1 910 559 Kč a naopak uvedl pohledávku za J. S., o které věděl, že mu „evidentně nepatří“, když ji postoupil. Nevycházel přitom ze znaleckých posudků ohledně zdravotního stavu dlužníka a jeho schopnosti jednat před soudem, neboť „mezi“ znaleckými posudky jsou „rozpory“, které insolvenčnímu soudu „nepřísluší hodnotit“.
3. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. května 2021, č. j. KSBR 32 INS XY, 2 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v napadených bodech III. a IV. výroku.
4. Odvolací soud – cituje ustanovení §7, §104, §390a odst. 1 písm. a/, §395 odst. 1 písm. a/. odst. 2 a §405 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, ustanovení §227 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ustanovení §29 odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a ustanovení §55 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – se neztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že dlužník sledoval podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, neboť z obsahu insolvenčního spisu nelze dovodit úmysl dlužníka neuvést v seznamu majetku „chybějící pohledávky“. Skutečnost, že dlužník neuvedl vykonatelné a exekučně vymáhané pohledávky v celkové výši 1 910 559 Kč (což představuje 45 % celkové hodnoty jeho majetku sepsaného v majetkové podstatě), však dokládá lehkomyslný nebo nedbalý přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení. Obranu dlužníka, který poukazoval na svou duševní poruchu a neschopnost jednat před soudem, odvolací soud považoval za snahu „vyhnout se případným negativním následkům nedůslednosti a nedbalosti při vypracování insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na oddlužení“, neboť svéprávnost dlužníka není omezena, řízení o omezení svéprávnosti nebylo zahájeno a dlužníkovi ani nebyl „opatrovnickým soudem“ ustanoven opatrovník. Poukázal přitom na to, že znalecké posudky z oboru psychiatrie (MUDr. Marty Holanové ze dne 18. července 2019, doplněný dne 21. září 2019, a MUDr. Tomáše Turka ze dne 30. září 2020) vypracované k otázce, zda dlužník trpí závažnou duševní poruchou (či své jednání „pouze simuluje“), jsou protichůdné. Zohlednil tak především „dosavadní postup dlužníka“ v insolvenčním řízení, přičemž zdůraznil, že je na základě procesní plné moci zastoupen advokátem, který mimo jiné ověřil dlužníkův podpis na čestném prohlášení o tom, že byl řádně poučen o svých povinnostech a poučení rozuměl; dlužník také „výslovně prohlásil“, že vypracované seznamy majetku a zaměstnanců jsou úplné a správné, a uzavřel se svou matkou smlouvu o důchodu; i tyto listiny dlužník podepsal a jeho zástupce podpisy úředně ověřil.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
6. Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k zodpovězení otázku, zda je možné dovodit jeho nepoctivý záměr při podání návrhu na povolení oddlužení, jestliže neuvedl veškerý majetek v seznamu majetku kvůli duševní nemoci, která mu brání „seznam sestavit zcela kompletně“; v tomto ohledu argumentuje, že mu duševní nemoc nemůže být „kladena k tíži“.
7. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
8. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v ustanovení §238 o. s. ř., odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které dovolací soud neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
9. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že jednou z nejdůležitějších povinností dlužníka podávajícího insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení je připojit k insolvenčnímu návrhu seznam svého majetku (§104 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) obsahující všechny předepsané náležitosti (§104 odst. 2 insolvenčního zákona). Význam, jaký má splnění této povinnosti pro insolvenční řízení, je zdůrazněn i požadavkem, aby se dlužník tzv. „osobně zaručil“ za správnost a úplnost takového seznamu tím, že jej podepíše a výslovně uvede, že seznam majetku je správný a úplný (§104 odst. 4 insolvenčního zákona). Neuvede-li dlužník v seznamu svého majetku podstatnou část svého majetku (čímž popře pravdivost jím podepsaného prohlášení o správnosti a úplnosti seznamu majetku), je to podkladem pro závěr, že dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.
10. K tomu srov. především závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 86/2013, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 33/2016, uveřejněné pod číslem 39/2017 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 39/2017“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 47/2013, uveřejněné pod číslem 24/2016 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 24/2016“), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č. 6, ročník 2020, pod číslem 63.
11. V R 24/2016 Nejvyšší soud dále vysvětlil, že je nadbytečné prověřovat, zda jednání dlužníka spočívající v neuvedení podstatné části svého majetku v seznamu majetku bylo jednáním úmyslným (vedoucí k závěru, že dlužník sledoval podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr), když k neschválení oddlužení postačuje nedbalost dlužníka (srov. R 39/2017). Kdyby se prokázalo, že dlužník jednal úmyslně, bylo by již na tomto základě možné důvodně předpokládat, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr. Případné důvody uvedené na vysvětlení toho, proč dlužník porušil povinnost uvést majetek v seznamu majetku, mohou jen ozřejmit intenzitu takového porušení co do „zavinění“ dlužníka (srov. opětovně R 39/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2018, sen. zn. 29 NSČR 92/2016).
12. V usnesení ze dne 30. září 2020, sen. zn. 29 NSČR 16/2020, Nejvyšší soud uzavřel, že n euvede-li dlužník v seznamu majetku pohledávky značné nominální hodnoty na základě vlastní úvahy o jejich nedobytnosti, plní svou povinnost (předložit seznam majetku se zákonem předepsaným obsahem) lehkomyslně a nedbale (a koná-li tak úmyslně, lze důvodně předpokládat, že návrhem na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr). Jak lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení, tak důvodný předpoklad, že dlužník sleduje návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr, pak jsou důvodem pro neschválení oddlužení (§405 odst. 1 insolvenčního zákona).
13. Za stavu, kdy dovolatel v seznamu majetku ze dne 25. února 2020 neuvedl exekučně vymáhané pohledávky v nominální výši 45 % celkové hodnoty jeho majetku, nemá Nejvyšší soud žádné pochyby, že úvaha odvolacího soudu o nedbalém nebo lehkomyslném přístupu dovolatele k plnění povinností v insolvenčním řízení není zjevně nepřiměřená (odpovídá výše citované judikatuře).
14. Odvolací soud přitom své rozhodnutí (na rozdíl od insolvenčního soudu) založil (právě jen) na tom, že přístup dovolatele k plnění povinností v insolvenčním řízení je lehkomyslný a nedbalý, nikoliv na tom, že dlužník sledoval podáním návrhu na povolení oddlužní nepoctivý záměr (srov. bod 4. shora). Na vyřešení dovolatelem položené otázky ohledně poctivosti jeho záměru tak napadené rozhodnutí nezávisí a dovolání je i potud nepřípustné.
15. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Buduje-li dovolatel právní závěr na odlišných skutkových závěrech než těch, z nichž vyšel odvolací soud (na existenci duševní nemoci, pro niž nemůže samostatně právně jednat), činí tak nepřípustně.
16. Dovolací námitka, že dlužník trpí duševní poruchou, jež vylučuje možnost posuzovat jeho jednání jako „zaviněné“ (přičítat jeho procesním úkonům v insolvenčním řízení význam, s nímž jsou spojeny u dlužníka, který duševní poruchou netrpí) nadto směřuje ke zpochybnění procesní způsobilosti dlužníka (§20 o. s. ř.) a z obsahového hlediska vystihuje tzv. zmatečnostní vadu podle §229 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Taková vada ale podle ustanovení §241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. Srov. k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sb. rozh. obč., jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sb. rozh. obč.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2021
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu