ECLI:CZ:NS:2021:29.NSCR.90.2020.1
KSOS 36 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 90/2020-P-12-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka J. P. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS XY, o účasti na insolvenčním řízení, o dovolání České republiky – Ministerstva spravedlnosti , jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. února 2020, č. j. KSOS 36 INS XY, 3 VSOL XY, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. února 2020, č. j. KSOS 36 INS XY, 3 VSOL XY, se mění takto:
Odvolání České republiky – Ministerstva spravedlnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. listopadu 2019, č. j. KSOS 36 INS XY, se odmítá .
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 20. listopadu 2019, č. j. KSOS 36 INS XY, zamítl návrh, kterým se Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti (dále jen „navrhovatel“) domáhala vstupu do insolvenčního řízení vedeného vůči dlužníku (J. P.) namísto věřitele Komerční banky, a. s. (dále jen „věřitel K“), a to ohledně přihlášené pohledávky č. 12.
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §18 a §183 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k následujícím závěrům:
3. Návrh na vstup do řízení podle ustanovení §18 insolvenčního zákona může podat toliko přihlášený věřitel. V projednávané věci podal dne 8. října 2018 (P12-5) návrh navrhovatel, tedy nikoli přihlášený věřitel.
4. Navrhovatel není oprávněn podat návrh na vstup do řízení ani podle ustanovení §183 odst. 3 insolvenčního zákona, neboť není spoludlužníkem, ručitelem, či jinou osobou, která svým majetkem zajišťuje pohledávku věřitele K za dlužníkem.
5. Účast věřitele K v insolvenčním řízení byla pravomocně ukončena usnesením insolvenčního soudu ze dne 23. května 2018, č. j. KSOS 36 INS XY, tudíž zde není „probíhající řízení o pohledávce“, do něhož by bylo možné vstoupit.
6. K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. února 2020, č. j. KSOS 36 INS XY, 3 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
7. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §7, §18, §168, §169, §183 a §184 insolvenčního zákona, z ustanovení §1 odst. 1, §3 odst. 1 písm. b/, §4, §5, §16 a §26 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), z ustanovení §32 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, z ustanovení §135 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a z ustanovení §1876 odst. 2 a §1937 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání usnesení insolvenčního soudu k následujícím závěrům:
8. Věřitel K přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku č. 12 ve výši jistiny 190 346,72 Kč z titulu „nevyplaceného výtěžku exekuce prodejem nemovitých věcí“ vedené dlužníkem coby soudním exekutorem pod sp. zn. 068 EX 01831/11.
9. Věřitel K „uplatnil náhradu škody“ vůči navrhovateli a dne 18. dubna 2018 obdržel od navrhovatele „škodu“ ve výši 190 346,72 Kč, vzal poté přihlášku pohledávky zpět a jeho účast v insolvenčním řízení byla ukončena usnesením insolvenčního soudu ze dne 23. května 2018, které nabylo právní moci 21. června 2018.
10. Osobami, které jsou samostatně legitimovány k podání návrhu na vstup do řízení podle ustanovení §183 odst. 3 insolvenčního zákona, jsou osoby, které svým majetkem zajišťují věřitelovu pohledávku za dlužníkem, osoby, které věřiteli odpovídají za splnění dluhu společně a nerozdílně s dlužníkem, anebo osoby, které ručí za plnění dluhu dlužníkem.
11. Odpovědnost státu za škodu, kterou způsobil soudní exekutor nesprávným úředním postupem při výkonu státní moci, a odpovědnost soudního exekutora za škodu, kterou způsobil nesprávným úředním postupem při výkonu státní moci, stojí nezávisle vedle sebe. Navrhovatel (stát) a dlužník (soudní exekutor) tudíž nejsou v postavení solidárních dlužníků. Navrhovatel rovněž není osobou, která ručí za splnění dluhu dlužníkem. Z žádného zákonného ustanovení přitom nelze dovodit, že stát svým majetkem zajišťuje pohledávku poškozeného. Navrhovatel tudíž není osobou samostatně legitimovanou k podání návrhu na vstup do řízení.
12. Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu „dosud nebyla vyřešena a zároveň ji insolvenční soudy vykládají odlišně“. Dovolatel namítá (posuzováno podle obsahu dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel uvádí, že v jeho postavení ve vztahu k dlužníku dochází ke kombinaci znaků solidárního dlužníka a ručitele a je tudíž oprávněn k podání návrhu na vstup do řízení podle ustanovení §183 odst. 3 insolvenčního zákona. Znak solidarity spatřuje v tom, že věřitel K mohl zvolit, zda bude uplatňovat nárok na náhradu škody po státu (dovolateli) či po soudním exekutorovi (dlužníku), přičemž uplatnil-li nárok na náhradu škody po státu, vznikl státu regresní nárok ve smyslu ustanovení §16 zákona č. 82/1998 Sb. Znak ručitelství shledává v tom, že „při úspěšném uplatnění nároku vůči oběma odpovědným osobám zanikne plněním jedné z nich nárok vůči druhé v rozsahu poskytnutého plnění“.
14. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
15. Dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., je přípustné podle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení jeho přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., neboť ohledně právní otázky dovolatelem předestřené se jedná o věc dovolacím soudem doposud neřešenou.
16. U přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 (tzv. zmatečnostem), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
17. Odvolací soud věcně přezkoumal rozhodnutí insolvenčního soudu o návrhu navrhovatele ze dne 8. října 2018 na vstup do insolvenčního řízení namísto věřitele K.
18. V rozsudku ze dne 30. listopadu 2017, sp. zn. 29 Cdo 5504/2015, Nejvyšší soud vysvětlil, že v insolvenčním řízení je účastenství vymezeno v ustanovení §14 insolvenčního zákona. Samostatnou úpravu pak obsahuje i procesní nástupnictví v případě, kdy dochází k singulární sukcesi, a to v ustanovení §18 insolvenčního zákona. S ohledem na komplexní úpravu procesního nástupnictví je postup podle ustanovení §107a o. s. ř. v insolvenčním řízení vyloučen [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2009, uveřejněné pod číslem 109/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“)].
19. Ustanovení §183 odst. 3 věty druhé části věty za středníkem insolvenčního zákona pak legitimuje k podání návrhu na vstup do řízení ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 insolvenčního zákona též osoby, které zjednodušeně řečeno tvrdí, že dosavadnímu věřiteli zaplatily dlužníkův dluh (nebo jeho část) a od kterých může věřitel požadovat plnění podle ustanovení §183 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Insolvenční zákon konkrétně v ustanovení §183 odst. 1 a 2 vymezuje, že jde o:
[1] osoby, které svým majetkem zajišťují věřitelovu pohledávku za dlužníkem, nebo
[2] osoby, které věřiteli odpovídají za splnění dluhu společně a nerozdílně s dlužníkem, anebo
[3] osoby, které ručí za plnění dluhu dlužníkem,
a to vždy za předpokladu, že v průběhu insolvenčního řízení splnily (zcela nebo zčásti uspokojily) pohledávku přihlášeného věřitele, bez zřetele k tomu, zda samy předtím přihlásily pohledávku z titulu takového (předpokládaného) plnění do insolvenčního řízení jako podmíněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 63/2011, uveřejněné pod číslem 34/2014 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2018, sen. zn. 29 NSČR 103/2018).
20. Tato pozitivně a výslovně formulovaná odchylka od režimu nastaveného ustanovením §18 insolvenčního zákona je dále doplněna (v §183 odst. 3 insolvenčního zákona, větě druhé části věty před středníkem in fine) formulací, podle které pro vstup těchto osob do řízení platí §18 (insolvenčního zákona) „přiměřeně“. Již v nálezu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. II. ÚS 179/01, uveřejněném pod číslem 139/2002 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, Ústavní soud ozřejmil, že poukaz na „přiměřenou“ aplikaci příslušné právní normy, nedává soudu prostor pro libovůli v dotčeném směru, povinností soudu je v takovém případě právní normu, o jejíž přiměřenou použitelnost jde, aplikovat (nemůže vyloučit její užití).
21. Z ustanovení §183 insolvenčního zákona (ani z jiných ustanovení insolvenčního zákona) se nepodává, proč by pro osoby oprávněné k podání návrhu na vstup do řízení mělo být ustanovením §183 odst. 3 věty druhé části věty za středníkem insolvenčního zákona vyloučeno použití pravidel vyjádřených v ustanovení §18 odst. 3 a 4 insolvenčního zákona, včetně pravidla, podle kterého odvolání proti rozhodnutí o takovém návrhu sice není přípustné, insolvenční soud však tímto rozhodnutím není vázán (§18 odst. 4 druhá věta insolvenčního zákona). Závěr, že pravidlo vyjádřené v ustanovení §18 odst. 4 druhé větě insolvenčního zákona se neuplatní pro rozhodnutí o návrhu osob, jejichž legitimaci zakládá ustanovení §183 odst. 3 insolvenčního zákona, nepodporuje ani jazykový výklad ustanovení §183 odst. 3 insolvenčního zákona. K tomu srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 103/2018.
22. Uvádí-li insolvenční zákon, že proti rozhodnutí insolvenčního soudu není odvolání přípustné a odvolací soud v rozporu s uvedeným o odvolání navrhovatele (věcně) rozhodl, místo toho, aby je jako nepřípustné odmítl (§218 písm. c/ o. s. ř.), zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu, aniž se mohl zabývat jeho věcnou (ne)správností, změnil a odvolání navrhovatele jako nepřípustné odmítl (§243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
23. Nejvyšší soud nepřehlédl, že insolvenční soud bodem I. výroku usnesení ze dne 14. dubna 2021, č. j. KSOS 36 INS XY, zrušil konkurs na majetek dlužníka, přičemž uvedený výrok nabyl právní moci dne 1. května 2021 a insolvenční řízení tak tímto dnem skončilo (§309 odst. 4 insolvenčního zákona). Na rozhodnutí o dovolání však skončení insolvenčního řízení nemá vliv.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2021
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu