ECLI:CZ:NS:2021:29.NSCR.94.2020.1
KSPA 60 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 94/2020-A-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka I. K. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 60 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitele AX INVESTORS a. s. , se sídlem v Borovnici 245, PSČ 544 77, identifikační číslo osoby 25 29 76 35, zastoupeného JUDr. Erikem Zemanem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, PSČ 120 00, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Janou Staňkovou, advokátkou, se sídlem v Chrudimi, Štěpánkova 83, PSČ 537 01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2020, č. j. MSPH 77 INS XY, 3 VSPH XY, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Insolvenčním návrhem doručeným Městskému soudu v Praze (dále jen „insolvenční soud“) dne 15. dubna 2020 (A-1) se věřitel (AX INVESTORS a. s. – dále jen „insolvenční navrhovatel“) domáhal zjištění úpadku dlužníka (I. K.).
Usnesením ze dne 16. dubna 2020, č. j. MSPH 77 INS XY, insolvenční soud odmítl insolvenční návrh jako zjevně bezdůvodný (výrok I.) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Cituje ustanovení §108 odst. 1 a §128a odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), uzavřel, že věřitel včas a řádně nezaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10.000,- Kč.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. června 2020, č. j. MSPH 77 INS XY, 3 VSPH XY, k odvolání insolvenčního navrhovatele (mimo jiné) změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že „se insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost neodmítá“.
Odvolací soud především zdůraznil, že insolvenční navrhovatel s podáním insolvenčního návrhu předložil doklad o zaplacení zálohy ve výši 10.000,- Kč, ze kterého vyplývá, že tato platba byla „zaúčtována“ Komerční bankou, a. s. (dále jen „banka“) dne 15. dubna 2020 ve prospěch účtu Městského soudu v Praze s variabilním symbolem (rodným číslem dlužníka).
Proto odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož insolvenční navrhovatel zálohu na náklady insolvenčního řízení zaplatil při podání insolvenčního návrhu; nebyl tak dán důvod pro odmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost, když věřiteli nelze přičítat k tíži, že platba byla zaúčtována bankou insolvenčního soudu až následujícího dne (16. dubna 2020).
Navíc akceptace právního názoru insolvenčního soudu by znamenala, že by věřitel předem zaplatil zálohu, aniž by bylo zřejmé, jaké věci se týká.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právní otázky, dosud Nejvyšším soudem nezodpovězené, zda záloha na náklady insolvenčního řízení podle ustanovení §108 odst. 1 insolvenčního zákona musí být insolvenčním navrhovatelem uhrazena „v okamžiku splatnosti“, tj. aby v okamžiku podání insolvenčního návrhu byla částka (rovnající se záloze na tyto náklady) připsána na účtu poskytovatele platebních služeb insolvenčního soudu.
Dovolatel akcentuje, že záloha na náklady insolvenčního řízení by byla uhrazena řádně a včas jen tehdy, byla-li by připsána na účet insolvenčního soudu v okamžiku její splatnosti, tj. nejpozději v okamžiku podání insolvenčního návrhu. Dostala-li se záloha zaplacená insolvenčním navrhovatelem „do sféry“ insolvenčního soudu až po splatnosti, postupoval insolvenční soud p správně, když odmítl insolvenční návrh jako zjevně bezdůvodný.
V této souvislosti dovolatel odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 30. května 2019, sen. zn. 29 ICdo 13/2019, podle nichž je lhůta ke složení jistoty na náklady řízení incidenčního sporu určená ustanovením §202 odst. 3 insolvenčního zákona při platbě jistoty prováděné na základě bezhotovostního příkazu k úhradě prostřednictvím banky (poskytovatele platebních služeb) zachována, jen tehdy, je-li stanovená částka (jistota) nejpozději posledního dne lhůty připsána na účet příslušného insolvenčního soudu [viz též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2019, sen. zn. 29 ICdo 141/2018, uveřejněného pod číslem 28/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 28/2020“)].
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost odmítá.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky dovolatelem otevřené, týkající se včasnosti složení zálohy na náklady insolvenčního řízení podle ustanovení §108 odst. 1 insolvenčního zákona, dosud Nejvyšším soudem nezodpovězené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §108 odst. 1 insolvenčního zákona, je-li podán insolvenční návrh věřitele proti právnické osobě, která je podnikatelem, je navrhovatel povinen složit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50 000 Kč, a je-li podán insolvenční návrh věřitele proti právnické osobě, která není podnikatelem, nebo proti fyzické osobě, zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10 000 Kč; záloha je splatná spolu s podáním insolvenčního návrhu. To neplatí, je-li insolvenčním navrhovatelem zaměstnanec nebo bývalý zaměstnanec dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích, je-li insolvenčním navrhovatelem spotřebitel, jehož pohledávka spočívá v nároku vyplývajícím ze spotřebitelské smlouvy, a v případech podle §107 odst. 1.
Podle ustanovení §128a insolvenčního zákona insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud odmítne také tehdy, je-li zjevně bezdůvodný; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán (odstavec 1). Insolvenční návrh je zjevně bezdůvodný zejména tehdy, jestliže (…) d) záloha na náklady insolvenčního řízení splatná s podáním insolvenčního návrhu nebyla věřitelem, který insolvenční návrh podal, řádně a včas zaplacena.
Již na tomto místě Nejvyšší soud podotýká, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost, přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem již ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, uveřejněném pod č. 294/1996 Sb. Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým. Srov. shodně např. též rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 31 Cdo 1693/2008, uveřejněný pod číslem 34/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněný pod číslem 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
K povaze zálohy na náklady insolvenčního řízení se Nejvyšší soud vyslovil (při výkladu ustanovení §108 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2016, které dikci §108 odst. 1 insolvenčního zákona ve výše citované podobě neobsahovalo) v usnesení ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 NSČR 172/2017, tak, že záloha na náklady řízení (...) svou povahou není ani soudním poplatkem, ani jistotou (kaucí), jež by měla sloužit k případnému uspokojení škody nebo jiné újmy způsobené insolvenčnímu dlužníku, případně dalším osobám, nedůvodně zahájeným insolvenčním řízením a opatřeními přijatými v jeho průběhu.
Ustanovení §108 odst. 1 insolvenčního zákona v aktuálním znění (v podobě citované výše) bylo vtěleno do insolvenčního zákona s účinností od 1. července 2017, novelou provedenou zákonem č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (srov. bod 38., článku 1, části první uvedeného zákona). Vládní návrh pozdějšího zákona č. 64/2017 Sb. projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 7. volebním období 2013 - 2017 jako tisk č. 785, přičemž návrh nového odstavce 1 v §108 obsahoval bod 33., článku 1, části první, vládního návrhu ve stejném znění, v němž byl posléze přijat.
Důvodová zpráva k tomuto vládnímu návrhu (dále jen „důvodová zpráva“) se úpravě zaváděné ustanovením §108 odst. 1 insolvenčního zákona věnuje ve své obecné části (B. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky) v těchto pasážích:
Navrhovaná úprava obsahuje řadu dalších prvků, které mají napříště zabránit tomu, aby bylo insolvenční řízení zneužíváno jako nástroj konkurenčního boje. Insolvenčnímu navrhovateli se proto ukládá ve stanovených případech povinnost spolu s insolvenčním návrhem zaplatit zálohu na náklady řízení (§108 odst. 1 insolvenčního zákona) a doložit pohledávku uplatněnou spolu s insolvenčním návrhem způsobem stanoveným (§105 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona). Současně se stanoví, že věřitel nemůže v krátkém časovém intervalu zahájit insolvenční řízení proti témuž dlužníku, byl-li jeho dřívější insolvenční návrh odmítnut jako zjevně bezdůvodný (§128a odst. 4 insolvenčního zákona). Zdánlivý nepoměr mezi požadavky kladenými na prokázání pohledávky uplatňované při zahájení insolvenčního řízení a uplatňované přihláškou v již zahájeném řízení je odůvodněn rozdílným charakterem obou úkonů z hlediska jejích dopadů do právní sféry dlužníka i dalších osob.
Přísnější požadavky kladené na insolvenční návrh reflektují závažnost účinků zahájení insolvenčního řízení jak pro dlužníka, který je v jejich důsledku omezen v nakládání se svým majetkem a diskreditován jako spolehlivý obchodní partner v očích svých klientů i dodavatelů, tak pro dlužníkovy věřitele, kteří jsou v jejich důsledku omezeni v možnosti vymáhat své pohledávky. Jeví se proto zcela legitimním požadovat po insolvenčním navrhovateli, aby pohledávku, kterou osvědčuje důvodnost insolvenčního návrhu, náležitě prokázal buďto exekučním titulem nebo potvrzením o tom, že o pohledávce účtuje. Věřitel, který nemůže pohledávku doložit způsobem stanoveným v §105 insolvenčního zákona, však není zbaven práva na přístup k soudu, když tuto může vymáhat v nalézacím, vykonávacím nebo exekučním řízení nebo ji uplatnit přihláškou v insolvenčním řízení zahájeném na základě insolvenčního návrhu podaného jiným věřitelem.
Z týchž důvodů je za ústavně konformní považován také další z nástrojů prevence zneužití insolvenčního řízení. Ten představuje povinnost insolvenčního navrhovatele složit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Zaplacením této zálohy je podmíněno projednání věřitelského insolvenčního návrhu [§108 odst. 1 ve spojení s §128a odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona]. Navrhovaná úprava vychází z předpokladu, že by se na nákladech na provoz infrastruktury insolvenčního řízení měl podílet dlužník a ̶ v případě nedostatku prostředků v majetkové podstatě dlužníka ̶ věřitelé, jimž insolvenční řízení slouží především. Předpokládá se také, že vyšší finanční náročnost zahájení insolvenčního řízení v kombinaci s perspektivou vyměření peněžité sankce za zjevně bezdůvodný insolvenční návrh (§128a odst. 3 insolvenčního zákona) odradí věřitele, kteří insolvenčního řízení využívají jako formy nátlaku na dlužníka, případně jako nástroje konkurenčního boje, od jeho iniciace. S ohledem na závažnost dopadů účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení do právního postavení dlužníka i právního postavení jeho dalších věřitelů je legitimní podrobit věřitele, který je insolvenčním navrhovatelem, požadavku na zaplacení zálohy na náklady řízení. Prostřednictvím požadavku na složení zálohy je mimo jiné testována vážnost úmyslu věřitele ve vztahu k insolvenčnímu řízení. Odmítnutí insolvenčního návrhu jako zjevně bezdůvodného pro nezaplacení zálohy nezbavuje věřitele možnosti podat nový insolvenční návrh neprodleně poté, co získá potřebné peněžní prostředky (§128a odst. 4 in fine insolvenčního zákona). Omezením práva na projednání insolvenčního návrhu věřitele z důvodu nezaplacení zálohy v insolvenčním řízení jakožto zvláštním druhu kolektivního řízení, nedochází ani k odepření práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť i nadále zůstává věřiteli zachováno právo vymáhat pohledávku v nalézacím, vykonávacím nebo exekučním řízení, resp. právo uplatnit pohledávku přihláškou v insolvenčním řízení zahájeném na základě insolvenčního návrhu podaného jiným věřitelem či dlužníkem samým.
Ve své zvláštní části [K bodu 33 až 37, 40 a 41 (§108 a §128a odst. 2)] pak důvodová zpráva mimo jiné uvádí, že:
Podmínkou projednání věřitelského insolvenčního návrhu je podle §108 odst. 1 insolvenčního zákona zaplacení zálohy na náklady řízení ve stanovené výši. Nejvyšší částka (50.000,- Kč) je stanovena pro případ, že věřitelský insolvenční návrh směřuje proti právnické osobě - podnikateli, neboť ty jsou terčem šikanózních insolvenčních návrhů nejčastěji. Stanovením povinnosti zaplatit spolu s insolvenčním návrhem zálohu na náklady řízení je poskytnuta ochrana před šikanózními návrhy rovněž právnickým osobám, které nejsou podnikateli, a fyzickým osobám. Nezaplacení zálohy na náklady řízení, která je splatná spolu s podáním věřitelského insolvenčního návrhu podle §108 odst. 1 insolvenčního zákona, je jedním z důvodů, pro které insolvenční soud insolvenční návrh odmítne jako zjevně bezdůvodný [§128a odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona]. Vzhledem k možnosti okamžité kontroly splnění této povinnosti (povinnosti zaplatit uvedenou zálohu) v rámci předběžného posouzení insolvenčního návrhu lze očekávat, že nezaplacení zálohy vzbudí v insolvenčním soudu důvodnou pochybnost o důvodnosti insolvenčního návrhu.
Z důvodové zprávy, jež ozřejmuje záměr zákonodárce, se tedy především podává, že úprava zavedená ustanovením §108 odst. 1 insolvenčního zákona vybočuje z povahy institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení, jak ji popsal Nejvyšší soud v usnesení sen. zn. 29 NSCR 172/2017. Podle zákonodárce nejde o to, zajistit touto úpravou finanční prostředky nezbytné pro další chod insolvenčního řízení, nýbrž o to: 1) Odradit věřitele, kteří insolvenčního řízení využívají jako formy nátlaku na dlužníka, případně jako nástroje konkurenčního boje, od jeho iniciace, a 2) Testovat vážnost úmyslu věřitele ve vztahu k insolvenčnímu řízení, s tím, že nezaplacení zálohy vzbudí u insolvenčního soudu důvodnou pochybnost o důvodnosti insolvenčního návrhu. S výjimkou těch věřitelů, které z povinnosti zaplatit tuto „quasi zálohu" vylučuje ustanovení §108 odst. 1 věty druhé, §368 odst. 2 a §380 odst. 2 insolvenčního zákona, je povinnost insolvenčního navrhovatele, jímž je věřitel, zaplatit „quasi zálohu“ s podáním insolvenčního návrhu nastavena bezvýjimečně, tedy: 1) Bez zřetele k tomu, zda jde o zálohu potřebnou pro další chod insolvenčního řízení, 2) Bez zřetele ke kvalitě věřitelovy pohledávky a k tomu, jaké kroky případně bezvýsledně činil pro vymožení pohledávky ve vykonávacím (exekučním) řízení, a 3) Bez zřetele k majetkovým poměrům věřitele (jež mu mohou úhradu zálohy objektivně znemožňovat).
Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že při platbě zálohy na náklady insolvenčního řízení prováděné na základě bezhotovostního příkazu k úhradě prostřednictvím banky (poskytovatele platebních služeb) se taková záloha pokládá za uhrazenou dnem, kdy je příslušná (poukázaná) částka připsána na účet příslušného insolvenčního soudu (srov. obdobně R 28/2020). Ve skutkové rovině pak není pochyb o tom, že částka poukázaná insolvenčním navrhovatelem (10.000,- Kč) byla připsána na účet insolvenčního soudu dne 16. dubna 2020. V době (ke dni), kdy insolvenční soud rozhodoval o odmítnutí insolvenčního návrhu (rovněž 16. dubna 2020), tedy insolvenční navrhovatel zálohu na náklady insolvenčního řízení podle §108 odst. 1 insolvenčního zákona již zaplatil. Insolvenční zákon neobsahuje v §128a ani na jiném místě výslovný pokyn k odmítnutí insolvenčního návrhu (jako zjevně bezdůvodného) v případě, že insolvenční navrhovatel zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení sice později než ke dni podání insolvenčního návrhu, leč dříve, než insolvenční soud rozhodl o odmítnutí insolvenčního návrhu dle §128a odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona; neobsahuje ani pravidlo v obdobných případech pro účely odstranění nejistoty obvyklé, z nějž by plynulo, že k pozdější (než ke dni splatnosti provedené) úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení splatné s podáním insolvenčního návrhu se nepřihlíží (srov. např. §9 odst. 1 poslední větu zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů).
Jakkoli dikce uvedeného ustanovení, vybízející insolvenční soud, aby „neprodleně“, nejpozději do 7 dnů poté, co byl podán, odmítl věřitelský insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost, jestliže insolvenční navrhovatel zálohu na náklady insolvenčního řízení splatnou s podáním insolvenčního návrhu nezaplatil „řádně“ a „včas“, sama o sobě nevylučuje výklad prosazovaný dovolatelem (že insolvenční návrh má být odmítnut, i když v době, kdy insolvenční soud takové usnesení přijímá, je již záloha uhrazena), Nejvyšší soud je přesvědčen, že předmětné ustanovení má být vždy vykládáno (pro poměry té které insolvenční věci) prostřednictvím odpovědi na otázku, zda úhrada zálohy na náklady insolvenčního řízení provedená sice po dni podání insolvenčního návrhu (po dni splatnosti) avšak ještě předtím, než insolvenční soud mohl přistoupit k odmítnutí insolvenčního návrhu podle §128a odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona, přesto naplňuje účel, pro který se úprava obsažená v §108 odst. 1 insolvenčního zákona stala součástí insolvenčního zákona (jak byl rozebrán výše).
V poměrech projednávané věci je nesporné, že přílohou věřitelského insolvenčního návrhu (doručeného insolvenčnímu soudu dne 15. dubna 2020) byla též kopie listiny (oznámení o provedení příkazu k úhradě), podle níž banka dne 15. dubna 2020 zaúčtovala odchozí úhradu ve výši 10.000,- Kč z účtu zástupce věřitele na účet insolvenčního soudu, a to s variabilním symbolem (rodným číslem dlužníka) a popisem „I. K. insol“. Jakkoli byla označená platba (záloha podle ustanovení §108 odst. 1 insolvenčního zákona) připsána na účet insolvenčního soudu až následného dne (tj. dne, kdy insolvenční soud rozhodl o odmítnutí insolvenčního návrhu), nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že nebyl dán (posuzováno z hlediska účelu institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení) důvod pro odmítnutí insolvenčního návrhu [§128a odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona. Opačný názor, zastávaný insolvenčním soudem a dovolatelem, by byl zjevným příkladem Ústavním soudem opakovaně kritizovaného přepjatého formalismu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5. dubna 2016, sp. zn. II. ÚS 703/2016, včetně další judikatury Ústavního soudu zmíněné v jeho důvodech).
Poukaz dovolatele na závěry formulované Nejvyšším soudem při výkladu ustanovení §202 odst. 3 insolvenčního zákona je v poměrech dané věci vzhledem k výše uvedenému, jakož i vzhledem k odlišnostem, jde-li o určení „lhůty“ ke složení zálohy, právně nevýznamný.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je správné, Nejvyšší soud [při absenci vad řízení, k jejichž existence u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.)], dovolání dlužníka zamítl jako nedůvodné [§243d písm. a) o. s. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
V Brně dne 27. 5. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu