ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.139.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 139/2021-655
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2021 o dovolání, které podal obviněný T. V., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 61 To 544/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 105/2019 takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 61 To 544/2020, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 7 T 105/2019, zrušují .
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 7 T 105/2019, byl obviněný T. V. uznán vinným ze spáchání přečinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 4 trestního zákoníku. Za to byl podle §212 odst. 4 trestního zákoníku ve spojení s §68 odst. 1, 2, 3 a §69 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře jedno sto denních sazeb ve výši 1.000 Kč, tedy celkem 100.000 Kč. Pro případ nevykonání peněžitého trestu ve stanovené lhůtě byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody.
2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 61 To 544/2020 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu ve spojení s důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu. Obviněný zdůraznil, že v řízení nebylo zjištěno, kdo padělal dvě nabídky J. M. a M. K. přikládané k žádosti o grant. Skutkový závěr učiněný soudy, podle kterého obviněný věděl, že cenové nabídky jsou fiktivní, nemá žádnou vazbu na obsah provedeného dokazování. Okolnost, kdo dvě fiktivní cenové nabídky padělal, se v řízení nepodařilo objasnit. Soud prvního stupně na jednu stranu dospěl k závěru, že padělat nabídky J. M. a M. K. musel někdo ze společnosti R., na druhou stranu uvěřil svědkovi M. F., že tento svědek fiktivní cenové nabídky nevypracoval a určitě je ani obviněnému od těchto osob nepředal. V tom spatřuje obviněný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy. Při hlavním líčení konaném dne 1. 7. 2020 obviněný navrhl provedení výslechu svědka M. F. (například k vysvětlení, jaké údaje měl svědek obviněnému předat, jakou formou tak měl učinit a zda tyto údaje vůbec byly použitelné k vyhotovení předmětných nabídek), což však soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že skutkový stav byl řádně prokázán provedeným dokazováním a strany souhlasily se čtením jeho výpovědi z přípravného řízení podle §211 odst. 6 trestního řádu. Bez tohoto doplnění dokazování však podle názoru obviněného nemohl soud dostát své povinnosti zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí, ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu. Pokud obviněný navrhl provedení, resp. doplnění výslechu svědka M. F., odvolal tím ipso facto svůj souhlas se čtením úředního záznamu o podaném vysvětlení tohoto svědka podle §211 odst. 6 trestního řádu. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu spatřuje obviněný v tom, že soud prvního stupně odsoudil obviněného k peněžitému trestu, aniž by zkoumal jeho majetkové poměry. Nelze vyloučit, že peněžitý trest nebylo možné obviněnému uložit z důvodu uvedeného v §68 odst. 6 trestního zákoníku, tedy pro nedobytnost peněžitého trestu. Obviněný dále zdůraznil, že se soudy nadbytečně zabývaly otázkou, zda zakázka byla předražena a zda o tom obviněný věděl. To však nemá žádný význam pro posouzení, zda došlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, navíc Policie České republiky ve svém usnesení ze dne 14. 5. 2019, č. j. KRPA-125449-118/TČ-2018-001193-1-AH, dospěla k závěru, že cena výměny a výroby těchto dveří je v adekvátní výši, tedy že zakázka nebyla předražena. Přesto zejména soud druhého stupně neustále zdůrazňoval, že zakázka byla předražená a že si tedy obviněný musel s někým rozdělit zisk. To jen vypovídá o tom, jakým způsobem soudy k věci přistoupily.
3. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 a 2 trestního řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 61 To 544/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 trestního řádu Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že ze skutkových zjištění jednoznačně vyplynulo, že buď přímo padělatel, nebo jiná osoba ze společnosti R., musela spolupracovat s některým členem výboru SVJ. Z vyjádření zástupce společnosti R., která nakonec zakázku získala, a sice svědka M. F., vyplynulo, že jednal právě s obviněným, což tento sám potvrdil. Uvedený svědek uvedl, že obviněnému dal kontakty právě na M. K. a J. M., ačkoliv ti poté ve svých výpovědích uvedli, že je nikdo v souvislosti s předmětnou zakázkou neoslovil. Jestliže obviněný sám ve své výpovědi připouští, že navštívil různé veletrhy, aby zmapoval cenovou nabídku na vchodové dveře, muselo mu být zřejmé, že nabídka společnosti R., je nadhodnocena. Navíc je vyloučeno, že by se sami dodavatelé obraceli se zájmem o získání zakázky na výbor SVJ, neboť s ohledem na specifičnost zakázky muselo SVJ každému potenciálnímu dodavateli nejdříve aktivně zaslat konkrétní poptávku se specifikací dveří a dalšími požadavky než mohli obdržet nabídku dodavatele. Skutečnost, že podle přesvědčení obviněného měla být stíhána i jiná osoba, a to ze společnosti R., která předmětné padělky vyhotovila, je podle státní zástupkyně nerozhodná, neboť soud je vázán podanou obžalobou, takže nemůže zasahovat do práva státního zástupce jako veřejného žalobce koho žalovat. Státní zástupkyně k tomu odkázala na rozhodnutí R-53/1990, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 3 Tz 49/2016, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1019/2014. Státní zástupkyně dále uvedla, že pokud obviněný a státní zástupce podle §211 odst. 6 trestního řádu dali souhlas s přečtením úředního záznamu o vysvětlení opatřeného podle §158 odst. 3 písm. a) trestního řádu, pak tím současně souhlasili i s jeho použitím jako důkazu v řízení před soudem, když takový souhlas ani jiný význam mít nemůže. Obviněnému nic nebránilo souhlas neudělit. Nelze tedy přijmout verzi obviněného, že úřední záznam čtený s jeho souhlasem a souhlasem státního zástupce by byl důkazem nepoužitelným a nepřípustným pouze z toho důvodu, že obviněný by následně změnil názor a takový souhlas by později již neudělil. K námitce obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu státní zástupkyně uvedla, že majetkové poměry obviněného byly v řízení zjištěny. Bylo prokázáno, že obviněný má stálé zaměstnání s dobrým příjmem, neboť pracuje v energetice a má vysokoškolské vzdělání. S ohledem na výši ukládaného peněžitého trestu jsou uvedené údaje dostatečné pro jeho uložení a není pochyb o tom, že takový trest bude dobytný.
5. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
6. Obviněný T. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl odmítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
8. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
9. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Ve výjimečných případech je ovšem – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení, pokud existuje extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Do práva na spravedlivý proces rovněž zasahuje nesprávná realizace důkazního řízení v případech tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž byl návrh na provedení konkrétního důkazu soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04). Právě na extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry soudů a provedenými důkazy a rovněž na existenci opomenutých důkazů dovolatel poukazoval, což činilo jeho námitky z hlediska uplatněného důvodu dovolání relevantními.
10. Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom zjistil, že dovolání je důvodné.
11. V předcházejícím řízení především došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, zejména práva vyslýchat a dát vyslýchat svědky [čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, publikovaného pod č. 120/1976 Sb., čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb., čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb.] tím, že byl zamítnut návrh obhajoby na provedení, resp. doplnění důkazu svědeckou výpovědí M. F. Nalézací soud zamítl návrh obhajoby pro nadbytečnost, když podle názoru soudu byl skutkový stav řádné prokázán provedeným dokazováním, strany souhlasily se čtením úředního záznamu o podaném vysvětlení M. F. z přípravného řízení podle §211 odst. 6 trestního řádu a odročení hlavního líčení za účelem výslechu tohoto svědka by vedlo pouze k zbytečnému prodloužení trestního řízení. Podle odvolacího soudu je výpověď svědka F. pořízená v přípravném řízení a čtená podle §211 odst. 6 trestního řádu pro rozhodování soudu dostatečná a koresponduje s ostatními provedenými důkazy.
12. Podle §211 odst. 6 trestního řádu lze se souhlasem státního zástupce a obžalovaného v hlavním líčení číst i úřední záznamy o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů (§158 odst. 3 a 6 trestního řádu). Státní zástupce i obžalovaný jako nejdůležitější proti sobě stojící procesní strany tedy musí souhlasit s tím, aby byl místo výslechu svědka přečten úřední záznam o vysvětlení osoby z přípravného řízení. Je věcí uvedených procesních stran, zda takový souhlas udělí, ovšem jednou udělený souhlas již nelze později odvolat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1377/2019). Za splnění uvedených předpokladů se tedy přečte úřední záznam k důkazu, takže poté z něj soud může činit skutkové závěry v těch otázkách, jichž se týká obsah podaného vysvětlení nebo dalšího úkonu provedeného před zahájením trestního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 4 Tdo 579/2016, uveřejněné pod č. 13/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Souhlas obviněného (obžalovaného) s přečtením úředního záznamu však neznamená souhlas s jeho obsahem a se skutečnostmi v něm uvedenými, takže obviněný se k němu může po přečtení vyjádřit a případně zpochybňovat tvrzení v něm obsažená a navrhovat k tomu důkazy. Neexistuje žádný důvod, aby takovým důkazem nebyl samotný výslech osoby, která vysvětlení podala (viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 1 Tmo 21/2013, uveřejněné pod č. 3/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1377/2019). Trestní řád z pochopitelných důvodů nijak nebrání ani opakovanému vyslýchání svědků.
13. Vedle formálních předpokladů provedení důkazu podle §211 odst. 6 trestního řádu spočívá další omezení v tom, že takto čtený úřední záznam o vysvětlení nemůže být jediným nebo rozhodujícím důkazem sloužícím k usvědčení obviněného (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 2633., který v této části odkazuje na publikaci: Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M., Evropská úmluva o lidských právech. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 817). Obdobně důvodová zpráva k zákonu č. 459/2011 Sb., jímž bylo dotčené ustanovení zařazeno do trestního řádu, uvádí, že úřední záznamy budou v hlavním líčení využitelné jako důkaz, přičemž musí být dodrženo omezení, že takový úřední záznam nesmí mít určující význam pro odsouzení, což vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva v návaznosti na čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (došlo-li by k odsouzení pachatele pouze nebo přinejmenším v rozhodujícím rozsahu na základě takového důkazu, ESLP by nemusel navzdory tomu, že obžalovaný vyslovil se čtením záznamu souhlas, považovat takový postup za postup v intencích spravedlivého procesu) .
14. V projednávané věci lze výpověď svědka M. F. označit de facto za stěžejní důkaz usvědčující obviněného. Podstata trestného jednání obviněného měla spočívat v tom, že jako předseda výboru SVJ učinil vůči Městské části Praha 1 žádost o dotaci ve výši 360.000 Kč, k žádosti o grant doložil mimo jiné 3 cenové nabídky různých dodavatelů, přičemž tímto postupem jen předstíral splnění podmínek pro udělení grantu, neboť si byl vědom toho, že nabídky dodavatelů J. M. a M. K., které si opatřil nezjištěným způsobem, jsou fiktivní, nebyly vyhotoveny těmito dodavateli, ve skutečnosti zde byl pouze jediný možný a takto předem určený dodavatel, a to sice obchodní společnosti R., kdy městská část na podkladě této žádosti rozhodla o přidělení grantu ve výši 216.000 Kč . Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že J. M. ani M. K. předmětné nabídky nevyhotovili a obviněného vůbec neznají. Oba naopak znají společnosti R., a jejího zaměstnance M. F. Podle svého vysvětlení z přípravného řízení, jež bylo v hlavním líčení přečteno podle §211 odst. 6 trestního řádu, vyhotovil M. F. cenovou nabídku za společnost R., a obviněnému dále předal kontaktní údaje na svědky J. M. a M. K., avšak dvě fiktivní nabídky nevytvořil. Kdo tyto nabídky ve skutečnosti vytvořil, se v řízení nepodařilo zjistit. Je zřejmé, že svědek M. F. představuje spojovací článek mezi obviněným a osobami J. M. a M. K. Soudy čtené vysvětlení svědka F. považovaly za věrohodné a opřely o něj své skutkové závěry. Jelikož je obviněnému vytýkána úmyslná trestná činnosti, zavinění obviněného v takovém případě muselo vycházet ze skutkové verze, podle které fiktivní nabídky vytvořil sám obviněný nebo někdo další podle jeho zadání (pokud soudy v této souvislosti poněkud nejasně připouští, že fiktivní nabídky mohl vytvořit někdo ze společnosti R., výpověď svědka F. vlastně samy rozporují). Výpověď svědka M. F. je tudíž rozhodující pro závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu. Proto o ní jako o důkaz provedený podle §211 odst. 6 trestního řádu nemohlo být opřeno usvědčení obviněného, nadto pokud obhajoba opakovaně navrhovala doplnění výslechu tohoto svědka. Jestliže soudy zamítly tento návrh obhajoby na doplnění dokazování, zasáhly tím do práva obviněného na spravedlivý proces.
15. Soudům je třeba vytknout i další pochybení při zjišťování skutkového stavu věci. Dosud nelze považovat za dostatečně přesvědčivý závěr, že obviněný o fiktivnosti nabídek J. M. a M. K. skutečně musel vědět. Poukázat je nutné zejména na obhajobou opakovaně zdůrazňovanou okolnost, že všechny tři cenové nabídky obsahují ve svém textu stejný překlep ve slově „S.“ . Soudy tuto významnou okolnost ve svých rozhodnutích vůbec nezmínily, jedná se tudíž o typický případ tzv. opomenutého důkazu. Logicky se nabízí závěr, že všechny tři cenové nabídky byly vytvořeny jedinou osobou. S ohledem na zjištění, že nabídku za společnost R., připravoval M. F., směřuje podezření právě k této osobě. Bez dalšího výslechu svědka F. proto nelze přijmout jeho vysvětlení, že fiktivní cenové nabídky nevytvořil. Nevěrohodná je ostatně i ta část jeho vysvětlení, podle které předal obviněnému pouze kontakty na svědky M. a K. Pokud by je F. obviněnému předal jako skutečné kontakty na potenciální zhotovitele zakázky, nedávalo by smysl, aby si u těchto osob obviněný neověřil jejich případný zájem a cenu, a místo toho by rovnou, aniž by je kontaktoval, vytvořil fiktivní nabídky s vyšší cenou, než kterou nabídla společnost R. Lze na úrovni hypotézy připustit i verzi, že po vzájemné dohodě mezi obviněným a svědkem F. někdo z nich vytvořil záměrně fiktivní nabídky s vyšší cenou pouze proto, aby byla splněna podmínka nejméně tří nabídek pro udělení grantu a zakázku získala společnost R. Tato verze ovšem zatím postrádá skutkový podklad.
16. Za současného skutkového stavu nelze vyvrátit verzi obhajoby, že fiktivní cenové nabídky vytvořil někdo bez vědomí obviněného. Mohl to být totiž právě svědek F., který k tomu měl z předchozí spolupráce s J. M. a M. K. potřebné informace – mohl nepochybně lépe než obviněný napodobit podpis M. K., a který měl současně zájem na tom, aby společnost R., zakázku získala. Obviněnému mohl všechny tři cenové nabídky následně předložit jako pravé nebo je doručil výboru SVJ (obviněný tvrdí, že si nepamatuje, odkud nabídky přišly). Pokud by obviněný o fiktivnosti nabídek nevěděl, nebylo by u něj možné dovodit zavinění. K tomu by totiž nestačilo samotné zjištění, že věděl o jistém předražení cenových nabídek, pokud by je jinak považoval za reálné. Z napadených rozhodnutí ostatně nevyplývá jako přesvědčivé ani konstatování o předražení zakázky (cenových nabídek). Sám odvolací soud odkazuje na zápis ze schůze výboru SVJ ze dne 15. 4. 2017, kde je konstatováno, že bylo osloveno mnoho firem na výrobu dveří, ovšem jediná firma Next z oslovených umí dveře v požadované specifikaci , přičemž se uvádí cena dveří Next cca 200.000 Kč za jedny dveře bez DPH . V případě celé zakázky by tedy jen cena těchto dveří bez dalších prací činila přibližně 600.000 Kč bez DPH. V tomto ohledu proto není zřejmé, proč by měla být nabídka společnosti R., i další dvě fiktivní cenové nabídky z pohledu obviněného zjevně předražené (podle cenové nabídky společnosti R., na č. l. 122 činila cena 629.200 Kč bez DPH). Odkaz odvolacího soudu na zmínku v zápise výboru SVJ, že některé firmy umí nabídnout cenu za tři dveře od 430.000 Kč bez DPH, ani obecný poukaz na znalecké posudky založené ve spise dostatečně nezohledňuje otázku, zda by zakázka byla za těchto podmínek skutečně realizovatelná a že takové informace obviněný v dané době skutečně měl.
17. Za současného důkazního stavu nelze přijmout skutkový závěr, že obviněný si byl v době podání žádosti o grant vědom toho, že nabídky dodavatelů J. M. a M. K. jsou fiktivní. Byť se takový závěr jeví jako pravděpodobný, nelze jej přijmout bez důvodných pochybností, neboť dosud nelze vyvrátit obhajobu obviněného, že o fiktivnosti cenových nabídek nevěděl. Na tomto základě proto nemůže být obviněný usvědčen ze spáchání úmyslné trestné činnosti. Vzhledem k existenci opomenutých důkazů i dalších závažných pochybení soudů při zjišťování skutkového stavu věci byl postup soudů v předcházejícím řízení zatížen vadami odpovídajícími důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Tím došlo také na naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu ve spojení právě s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Protože dovolací soud rozhodl kasačním způsobem, kdy zrušil obě napadená rozhodnutí, tedy i výrok o vině z rozsudku nalézacího soudu, staly se námitky obviněného vztahující se k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu bezpředmětnými, a proto se jimi dovolací soud blíže nezabýval.
18. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů zrušil podle §265k odst. 1, 2 věta druhá trestního řádu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 61 To 544/2020, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 7 T 105/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 trestního řádu pak Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
19. Věc se tím vrací do stadia, kdy Obvodní soud pro Prahu 1 jí bude muset znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 trestního řádu). Jde v podstatě o to, aby soud vyhověl návrhu obviněného a provedl výslech klíčového svědka M. F. Soud se bude muset zaměřit na všechny časové a obsahové souvislosti komunikace mezi obviněným a tímto svědkem, přičemž svoji pozornost bude muset věnovat i na obhajobou zmíněném překlepu uvedenému ve všech třech cenových nabídkách. Pokud by měla vědomostní složku zavinění obviněného podpůrně dovozována z faktu předražení zakázky (všech tří cenových nabídek), musí soud této okolnosti věnovat daleko větší pozornost. Teprve potom bude možné učinit přesvědčivé a odůvodněné skutkové závěry ohledně okolností majících vliv na posouzení subjektivní stránky žalovaného trestného činu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu