ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.11.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 11/2021-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 48 562 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 28/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2020, č. j. 51 Co 319/2020-137, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu prvního stupně ze dne 2. 6. 2020, č. j. 17 C 28/2017-114, a to jednak ve výroku I, podle kterého je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 48 562 Kč s příslušenstvím, jednak ve výroku III o nákladech řízení (výrok I napadeného rozsudku). Současně odvolací soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu, a to ve vztahu k částce 100 000 Kč s příslušenstvím, napadl žalobce dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Žalobce se v řízení před soudem prvního stupně domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Okresním soudem Praha-východ pod sp. zn. 4 C 339/2011, přičemž požadoval zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně výše zmíněným rozsudkem tomuto žalobnímu požadavku vyhověl pouze zčásti, když vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobci částku 48 562 Kč s příslušenstvím, zatímco ve vztahu ke zbývající části předmětu řízení představované částkou 101 438 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Odvolání proti tomuto rozsudku následně podala pouze žalovaná, která tak zpochybnila jeho vyhovující výrok o věci samé. Zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně tedy odvoláním žalobce napaden nebyl. V době vydání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu byl tudíž předmět odvolacího řízení představován částkou 48 562 Kč s příslušenstvím.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V rozsudku ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015, Nejvyšší soud dovodil, že v případě rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb. se jedná o případ, kdy způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, jak to mají na mysli §153 odst. 2 a §212 písm. c) o. s. ř., pročež odvolací soud není vázán rozsahem, ve kterém se odvolatel domáhá přezkoumání vydaného rozhodnutí. Nejvyšší soud však zároveň konstatoval, že tento závěr neznamená, že by soud či úřad v rámci předběžného projednání nebyl vůbec vázán požadavkem poškozeného, minimálně z hlediska požadované formy satisfakce či výše finanční satisfakce. Je to totiž v prvé řadě poškozený, který se musí rozhodnout, zda bude za utrpěnou nemajetkovou újmu zadostiučinění požadovat a jaká forma či výše zadostiučinění by mu mohla nemajetkovou újmu nahradit. Z tohoto požadavku tak soud vychází.
Podle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy odvolací soud může změnit (nebo zrušit) rozhodnutí soudu prvního stupně o poskytnutí zadostiučinění podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. i v širším rozsahu, než bylo odvoláním napadeno, a tudíž může rozhodnout i v neprospěch odvolatele (např. z důvodu, že odpovědnost státu za nemajetkovou újmu vůbec nevznikla, anebo z důvodu, že přiměřené zadostiučinění bylo již poskytnuto jinak). Na druhou stranu může samostatně nabýt právní moci zamítavý výrok o zaplacení peněžité částky, pokud soud prvního stupně současně vyhověl žalobě konstatováním porušení práva, uložením omluvy či přiznáním části požadované peněžité satisfakce, a to za situace, kdy odvolání podá pouze žalovaná. V takovém případě se totiž projeví shora vyslovená zásada, že soud (a to i odvolací soud) je omezen požadavkem poškozeného. V tomto smyslu je žalobce nadále pán sporu (dominus litis) a požaduje-li i po zamítavém rozsudku soudu prvního stupně zadostiučinění v penězích (ve vyšší částce), je na něm, aby tuto svoji vůli v řízení i adekvátně projevil, a to nejlépe tím, že podá proti takovému zamítavému výroku odvolání (je-li přípustné).
V souladu s tím, co bylo uvedeno výše, však žalobce v posuzovaném případě proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně podaným odvoláním nebrojil, v důsledku čehož byl předmět odvolacího řízení následně omezen pouze na částku 48 562 Kč s příslušenstvím. Nevyužil-li žalobce svého procesního práva podat odvolání proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně, čímž dal v souladu s dispoziční zásadou současně najevo, že o vyšší finanční zadostiučinění, než jaké mu soud prvního stupně přiznal, nadále v řízení neusiluje, pak z toho plynoucí logický závěr o vázanosti odvolacího soudu takto aktualizovaným žalobním požadavkem nerovnost účastníků řízení, kterou žalobce v podaném dovolání namítá, nezakládá. Nejvyšší soud tudíž neshledává, na rozdíl od žalobce, žádný důvod, pro který by se mohl od své dosavadní judikatury nyní odchýlit.
Dovolání proti rozsudku, v jehož vydání odvolací řízení vyústilo, tedy není přípustné, neboť dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč. Není-li dovolání přípustné podle §238 odst. 1 o. s. ř., pak v souladu s tímto ustanovením nelze jeho přípustnost dovozovat ani z §237 o. s. ř., jak dovolatel v podaném dovolání činí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu