ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1128.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1128/2021-312
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce Z. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 872 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 24/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2020, č. j. 44 Co 355/2019-293, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal původně zaplacení částky 422 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 31 Cm 31/2000 (dále jen „posuzované řízení“). V řízení před odvolacím soudem navrhl navýšení zadostiučinění „za průtahy v kompenzačním řízení“ o dalších 450 000 Kč.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 2. 2019, č. j. 46 C 24/2008-234, ve znění usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2019, č. j. 46 C 24/2008-239, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 36 348,50 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), v části, aby žalovaná zaplatila 385 651,50 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně (odvolací soud) v záhlaví označeným rozsudkem zastavil „odvolací řízení ohledně odvolání žalované proti výroku I v části o zaplacení částky 36 348,50 Kč“ (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v části o zaplacení úroků z prodlení z částky 36 348,50 Kč změnil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 353 148,20 Kč s příslušenstvím a změnil co do zaplacení částky 32 503,30 kč s příslušenstvím (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výrok V rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu rozsahu výroků II, III a IV napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl dílem pro nepřípustnost a dílem pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K přípustnosti dovolání žalobce pouze obecně uvedl, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.“ Dále v dovolání formuloval celkem osmnáct otázek, které měl odvolací soud nesprávně vyřešit: zda je neaplikace ustanovení §2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ze dne 16. 10. 2013 v daném případě správná, zda byl odvolací soud povinen vypořádat se s odvolací námitkou ohledně nutnosti aplikace ustanovení §2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ze dne 16. 10. 2013 na daný případ, zda je předmětem tohoto soudního řízení i nárok na odškodnění za nesprávný úřední postup v exekučním řízení vedeném u Městského soudu Brno pod sp. zn. 77 EXE 1042/2010, zda měl event. soud povinnost žalobce ohledně předmětu tohoto soudního řízení o něčem poučit a k něčemu vyzvat, zda jsou kritizované závěry odvolacího soudu o údajné složitosti posuzovaného řízení v souladu s judikaturou dovolacího soudu přezkoumatelné, zda jsou kritizované závěry odvolacího soudu o údajné složitosti posuzovaného řízení opřeny o obsah soudního spisu a provedené dokazování, zda se odvolací soud vypořádal řádně s žalobcovými relevantními odvolacími námitkami proti závěrům soudu prvního stupně o údajné složitosti posuzovaného řízení, zda svědčí počet stupňů soudní soustavy, na kterém bylo posuzované řízení vedeno, ve smyslu judikatury dovolacího soudu o složitosti posuzovaného řízení, zda jsou kritizované závěry odvolacího soudu o údajné žalobcově spoluvině na předmětném nesprávném úředním postupu přezkoumatelné, zda se odvolací soud vypořádal řádně s relevantními odvolacími námitkami proti závěrům soudu prvního stupně o údajném žalobcově podílu na nesprávném úředním postupu, zda je pro rozhodnutí o nároku na odškodnění za nesprávný úřední postup v tomto odškodňovacím řízení rozhodný „výpočet přiměřeného zadostiučinění“ za (původní) posuzované řízení, zda je pro rozhodnutí o nároku na odškodnění za nesprávný úřední postup v tomto odškodňovacím řízení rozhodné, kdy žalobce coby právní nástupce původního žalobce - zemřelého bratra - vstoupil po něm do tohoto řízení, který moment je třeba za takový vstup považovat jako rozhodný a jaký význam to má při posuzování nároku na odškodnění, zda je pro rozhodnutí o nároku na odškodnění nesprávného úředního postupu v tomto odškodňovacím řízení relevantní, zda jsem „o záležitosti svého bratra řešené v nalézacím či kompenzačním řízení projevoval zájem i za života zůstavitele, příp. alespoň bezprostředně po jeho smrti“, mělo-li být relevantní pro rozhodnutí dané věci, zda jsem „o záležitosti svého bratra řešené v nalézacím či kompenzačním řízení projevoval zájem i za života zůstavitele, příp. alespoň bezprostředně po jeho smrti“, zda bylo povinností soudu žalobce o tom poučit a vyzvat k případnému doplnění tvrzení a důkazních návrhů, zda je závěr o zamítnutí nároku na odškodnění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup v tomto soudním řízení postaven na relevantních důvodech, či naopak na důvodech zcela nevýznamných, a proto i v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, zda je napadané rozhodnutí v části odškodnění nesprávného úředního postupu v tomto odškodňovacím řízení přezkoumatelné.
Žalobce však pro jednotlivé dovolací důvody nekonkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro ně za splněný. Vymezení přípustnosti dovolání provedené souhrnně pro všechny dovolací námitky je nedostatečné, neboť vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nepostačuje ani tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva či soudu dovolacího, aniž by žalobce blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu má na mysli a v čem se řešení přijaté odvolacím soudem od této judikatury odchyluje. Posuzované dovolání tak v této části neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237-238a o. s. ř.). K náležitostem dovolání dále srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, či stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Z obsahu dovolání lze nicméně dovodit, že podle žalobce se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 30 Cdo 2921/2013 či 30 Cdo 2434/2010), když složitost posuzovaného řízení odůvodnil počtem stupňů soudní soustavy, na nichž byla věc projednávána. Uvedená námitka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při hodnocení složitosti posuzovaného řízení odvolací soud sice zmínil, že pro složitost věci svědčí i počet stupňů soudní soustavy, avšak jen jako argument podpůrný („navíc“). Primárním důvodem, proč shledal posuzované řízení složité, byly procesní komplikace a skutková složitost případu.
Žalobce odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se při posuzování jeho nároku na navýšení zadostiučinění, který je samostatným nárokem, závislým toliko na průběhu tohoto řízení, a nikoli řízení posuzovaného, odchýlil od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“. Takový závěr však ze Stanoviska nevyplývá. Nejvyšší soud v něm mj. konstatoval, že lze zvýšit základní částku za příslušný časový úsek v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011). V rozsudku ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, pak Nejvyšší soud vyložil, že je na poškozeném, zda bude žádat náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení procesně samostatným přímým, a tedy dalším, nárokem za jeho délku, anebo zda bude požadovat promítnutí délky kompenzačního řízení do stanovení výše zadostiučinění, které jinak ve vztahu k původnímu řízení žádá, v již probíhajícím kompenzačním řízení. Zadostiučinění, které je navyšováno z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, je stále zadostiučiněním ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení – nejde o uplatnění nového, dalšího nároku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3532/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. III. ÚS 2217/20). Odvolací soud založil své rozhodnutí o nedůvodnosti tohoto nároku na závěru, že žalobce jako právní nástupce původního účastníka neprojevoval zájem o zůstavitelovy záležitosti řešené v nalézacím či kompenzačním řízení, a není tak odůvodněna jeho tvrzená újma spojená s nepřiměřenou délkou řízení. Tento závěr přitom žalobce v dovolání účinně nezpochybňuje, a jeho námitka se tudíž míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem a nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Vytýká-li pak dovolatel odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi jeho námitkami a že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, uplatňuje vady řízení. K tvrzeným vadám řízení dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu