ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1409.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1409/2021-623
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona, v právní věci žalobkyně B.A.R. - Reptofilia, s.r.o. , identifikační číslo osoby 25698109, se sídlem v Praze 10, Mečíková 2892, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalované České republice – Ministerstvu životního prostředí , se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 238/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2019, č. j. 22 Co 17/2019-502, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2019, č. j. 22 Co 17/2019-502, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 10. 2017, č. j. 13 C 238/2010-317, vyjma výroku II, se zrušují a věc se v uvedeném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se prostřednictvím podané žaloby domáhala na žalované zaplacení částky 16 764 300 Kč s příslušenstvím představující náhradu škody, která měla žalobkyni vzniknout v důsledku deseti nepřiměřeně dlouhých řízení vedených Magistrátem hl. m. Prahy o žádostech žalobkyně na udělení výjimek nezbytných pro obchodování s chráněnými exempláři želv, které žalobkyně chová. Po upřesnění žaloby spatřovala základ svého nároku v průtazích v řízeních, které vedl Magistrát hl. m. Prahy, a to za řízení pod sp. zn. MHMP-269263/2005/OOP v délce 741 dnů při počtu 250 želv, pod sp. zn. MHMP-221413/2005 v délce 735 dnů při počtu 423 želv, pod sp. zn. MHMP-247371/2005 v délce 728 dnů při počtu 8 želv, pod sp. zn. MHMP-81094/2006 v délce 743 dnů při počtu 38 želv, pod sp. zn. MHMP-331153/2006 v délce 681 dnů při počtu 131 želv, pod sp. zn. MHMP-427995/2006 v délce 604 dnů při počtu 129 želv, v řízeních vedených pod sp. zn. MHMP-175196/2005, MHMP-194033/2005 a MHMP-227349/05 celkem v délce 1095 dnů při počtu 944 želv a též v řízení pod sp. zn. MHMP-618010/2007 v délce 455 dnů při počtu 86 želv.
2. Žalobkyně podala jednotlivé žádosti o udělení výjimek v průběhu let 2005 až 2007, přičemž konečná rozhodnutí v podobě udělení výjimek byla žalobkyni vydána až v období červenec až říjen 2008, tedy po zákonem stanovené lhůtě. V důsledku vleklých řízení tak žalobkyně nemohla chované exempláře, po kterých byla v dané době poptávka, bez udělené výjimky prodat a musela po dobu trvání jednotlivých řízení vynakládat náklady na péči o žádostí dotčené želvy. Žalobkyně specifikovala škodu jako náklady, které musela vynaložit na péči o neprodané želvy, které nemohla prodat v důsledku včasného nevydání výjimek, a tedy průtahů v řízení. Specifikovala je jako náklady na zaměstnance, kdy v daném období o želvy pečovalo 5 zaměstnanců, náklady na provoz motorových vozidel zajišťujících přepravu exemplářů i ošetřovatelů mezi jednotlivými provozovnami žalobkyně, náklady na místní poplatky, odpad, vodné a stočné, a pokud šlo o její provozovnu v Říčanech, ještě na elektrickou energii, kde se exemplářům muselo topit a svítit, a to zejména v zimním období. Dále požadovala náklady na „telefonní služby“ při kontaktu s úřady, mezi provozovnami žalobkyně, se zaměstnanci i s dodavateli zboží, náklady na veterinární péči, náklady na předměty postupné spotřeby (vaničky, boxy, terária, světelné zdroje) či na opravu předmětů dlouhodobé spotřeby, náklady na zajišťování krmiva, které bylo zajišťováno jednak zaměstnanci žalobkyně a jednak dalšími subjekty, kterým bylo nutno zaplatit. Součástí požadované škody byly i náklady na nákup výpočetní techniky, kopírky, tiskárny a barevných tonerů, náklady na mikročipy dle požadavků orgánů žalované, které se nakonec ukázaly jako neoprávněné a nakonec i náklady na právní služby v důsledku vydávání negativních stanovisek a průtahů v řízení. Žalobkyně uvedla, že v důsledku nemožnosti tyto želvy prodat musela omezit líhnutí dalších želv, ze kterého mohla profitovat. Celkem tyto náklady představovaly mnoho miliónů korun a vzhledem k obtížnosti oddělit, které z nich byly vynaloženy na předmětné exempláře a které na ostatní, kterých se řízení netýkala, navrhla žalobkyně náklady (a tedy škodu) paušalizovat ve výši 10 Kč na jednu želvu za den, kdy takovéto náklady jsou určeny i žalovanou ve vztahu k Zoologické zahradě hl. m. Prahy, která funguje jako záchranné centrum pro případ nalezených či zabavených živých exemplářů, a z uvedené částky proto vycházela žalobkyně i při svém výpočtu.
3. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“), poté, co jeho dva předchozí rozsudky byly zrušeny v odvolacím řízení, v pořadí třetím rozsudkem ze dne 19. 10. 2017, č. j. 13 C 238/2010-317, žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 13 535 400 Kč s příslušenstvím (výrok I), ohledně částky 3 228 900 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 219 094 Kč (výrok III).
4. Soud prvního stupně vázán právními názory odvolacího soudu vyšel po rozsáhlém dokazování ze skutkového zjištění, podle něhož v jednotlivých výše uvedených přezkoumávaných správních řízeních nebyly dodržovány lhůty stanovené pro rozhodnutí, jež byly mnohonásobně překročeny. Zjistil, že ve všech řízeních byla v závěru vydána pro žalobkyni příznivá rozhodnutí o udělení výjimky. Dále zjišťoval, zda přerušení správního řízení bylo v jednotlivých řízeních opodstatněné a zda délka přerušení byla nezbytná. Dovodil, že pro vydání jednotlivých rozhodnutí byla nutná konzultace odborného orgánu, v daném případě Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky nebo CITES, přičemž pro vydání jejich stanoviska nebyla stanovena lhůta, a že pro vydání výjimek bylo potřeba označit exempláře čipy, přičemž žalobkyně exempláře takto označeny neměla, což však nemohlo bránit vydání případného negativního rozhodnutí. Na vydávání rozhodnutí dle závěru soudu prvního stupně nemělo žádný vliv to, že žalobkyně želvy v zimním období hibernovala a nebylo možno je ztotožnit. Vzal za prokázané, že žalobkyně tehdy měla zajištěn odbyt u všech exemplářů želv, ohledně kterých žádala o udělení výjimek, zejména když žalobkyně všechny tyto exempláře hned po udělení výjimek prodala. Souhlasil se žalobkyní, že hlavním důvodem pro prodlení ze strany správního orgánu bylo probíhající trestní řízení s jednateli žalující společnosti. Tato okolnost ale nebyla relevantní pro posouzení, zda v řízení došlo k průtahům, neboť ani probíhající trestní řízení nebránilo vydání včasného, byť negativního rozhodnutí.
5. V rovině právního posouzení soud prvního stupně odkázal na znění §71 odst. 1 a 2 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, a částečně též na §49 odst. 1 a 2 zák. č. 71/1967, správní řád, kdy oba předpisy stanovily třicetidenní (při splnění dalších podmínek maximálně šedesátidenní) lhůty pro vydání rozhodnutí. Současně ale přihlédl k čl. 8 Nařízení Rady (ES) č. 338/97 ze dne 9. 12. 1996, o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi, ve spojení s Nařízením Komise (ES) č. 1808/2001 ze dne 30. 8. 2001, o prováděcích pravidlech k nařízení Rady (ES) č. 338/97 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi, který stanoví lhůtu pro vydání či nevydání výjimky, a to v délce jednoho měsíce od podání žádosti, avšak pokud vydávající orgán konzultuje třetí stranu, takové rozhodnutí lze přijmout pouze po uspokojivém završení takové konzultace. Jako průtahy v jednotlivých správních řízeních označil dobu, kdy mezi jednotlivými úkony uplynula doba překračující 30 dnů, aniž by byl učiněn buď jakýkoliv úkon či úkon směřující k rozhodnutí ve věci. Na základě toho dospěl k podrobněji odůvodněnému závěru o konkrétních průtazích v tom kterém z deseti správních řízení, v čemž spatřoval nesprávný úřední postup, v důsledku něhož vznikla žalobkyni škoda odpovídající paušalizované částce 10 Kč za jeden den na jeden exemplář želvy. Takto zjištěné náklady ve výši 13 535 400 Kč přiznal žalobkyni coby náhradu škody spočívající ve zmenšení jejího majetku, když nemohla po dobu protahujících se správních řízení jednotlivé exempláře želv prodat.
6. Na základě odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu ohledně částky 13 355 400 Kč zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud doplnil dokazování o listinné důkazy (vyžádané zprávy jiných chovatelů želv, České inspekce životního prostředí, Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky a internetové stránky žalobkyně). Ohledně základu nároku dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že ve všech správních řízeních došlo k podstatným průtahům, které však časově ukotvil jinak, než jak to učinil soud prvního stupně (srov. závěry odvolacího soudu rekapitulované v odstavcích 21 až 59 rozsudku odvolacího soudu). Vycházel ze skutkových zjištění, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně v souvislosti s chovem želv, ve vztahu k nimž žádala o udělení výjimky, musela navýšit počet svých pracovníků a že by se zvýšila spotřeba motorových vozidel, jimiž zajišťovala chov zbylé části jí chovaných exemplářů želv a plazů. Tentýž skutkový závěr zaujal odvolací soud i ve vztahu k dalším, tzv. režijním nákladům, včetně nákladů na veterinární péči. Pokud jde o náklady na krmení želv, jichž se správní řízení týkala, odvolací soud zdůraznil, že krmení se projevilo přírůstkem na samotných želvách a jejich cena v úměře k tomu vzrostla. Náklady na právní zastoupení žalobkyně nedoložila. Žalobkyně i nadále prodává skupiny želv ve stáří 5–10 let, cca 5 500 Kč za samici, 3 500 Kč za samce, chovnou samici za 9 500 Kč, 25 ks samic pak podle závěrů odvolacího soudu nabízí za 100 000 Kč.
8. S odkazem na znění §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“ či „zákon č. 82/1998 Sb.“), dospěl odvolací soud k závěru o existenci základu nároku, neboť zjištěné průtahy představovaly nesprávný úřední postup. Dále se zabýval dalšími dvěma předpoklady odpovědnosti státu za škodu, a to existencí žalobkyní tvrzené škody na majetku, která jí měla vzniknout v příčinné souvislosti se zjištěným nesprávným úředním postupem. Při výkladu pojmu škoda odkázal na tehdejší úpravu v §420 odst. 1 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též „obč. zák.“), s tím, že škoda představuje majetkovou újmu, kterou lze objektivně vyčíslit v penězích. Vždy se musí jednat o zásah do práv majetkových a povaha samotné újmy spočívá buď v reálném zmenšení existujícího majetku (skutečná škoda) nebo v jeho nezvětšení, ačkoliv je bylo možné očekávat (ušlý zisk) při pravidelném běhu věcí.
9. Odvolací soud dále zdůraznil, že ačkoliv se (ve svém dřívějším kasačním usnesení) předběžně vyjadřoval k případné škodě a z jím učiněného závazného právního názoru vycházel i soud prvního stupně, který se dále škodou nezabýval, odvolací soud svůj předchozí názor v nyní napadeném rozhodnutí přehodnotil. Připomněl, že žalobkyně nikde neuváděla, že by v důsledku nezbytnosti pečovat o předmětné želvy musela navýšit počet zaměstnanců, přičemž náklady na péči o želvy, stejně jako náklady na provoz motorových vozidel ve stejném rozsahu by jí vznikly i v případě, že by tyto želvy prodala, neboť by bylo třeba pečovat o želvy nové nebo ostatní, jichž se žádosti o výjimky netýkaly, případně o jiné druhy plazů, jejichž chovem se žalobkyně zabývá. A v podstatě totéž platí podle odvolacího soudu i o dalších uvedených nákladech, tj. na místní poplatky, odpad, vodné a stočné, telefonní služby, náklady na předměty postupné spotřeby či na nákup výpočetní techniky, kopírky, tiskárny a tonerů, u které lze předpokládat, že ji již žalobkyně vlastnila, když dodávala spolu se žádostmi i identifikační fotografie želv. Co se týká veterinární péče, pak žalobkyně neuvedla, jaká nezbytná veterinářská péče byla konkrétním předmětným želvám poskytnuta, přičemž pokud provedla čipování starších zvířat, byla to již její povinnost a s ohledem na stáří předmětných želv s tímto musela počítat. Ve vztahu k čipování želv, u nichž bylo žádáno o udělení výjimky, odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že by šlo o povinnost žalobkyně; požadavek správního orgánu na tento způsob identifikace želv považoval odvolací soud za neoprávněný. Co se týká krmiva, náklady s ním spojené se následně projevily přírůstkem na samotných želvách. Co se týká nákladů na právní službu, pak žalobkyně nijak nekonkretizovala jednotlivé úkony svých právních zástupců, které měly směřovat k odstranění průtahů v řízení ve smyslu §31 zák. č. 82/1998 Sb.
10. Ze zpráv chovatelů želv, ale i z internetových stránek žalobkyně, jak jimi bylo v odvolacím řízení doplněno dokazování, je podle odvolacího soudu zřejmé, že se zvyšujícím se věkem (velikostí) se zvyšuje i hodnota a prodejní cena želv. Náklady na želvy vzrůstají v podstatě v průběhu prvních třech let věku želvy. Z jednotlivých řízení je zřejmé, že prodávané želvy v 1. řízení byly o velikosti 4–7 cm, tedy ve stáří cca 1 roku (250 ks), ve 2. a 3. řízení se jednalo o želvy ve stáří 4–17 let (234 a 8 ks), ve 4. řízení o 30 želv ve věku 14–21 let a o 8 želv minimálně sedmiletých, v 5. řízení o želvy nejméně šestileté (127 ks), v 6. řízení o želvy ve stáří 4–8 let (129 ks), v 7., 8., 9. a 10. řízení o želvy čerstvě vylíhnuté, což souviselo s povinností jejich registrace do 30 dnů od vylíhnutí a právě v souvislosti s jejich registrací současně žalobkyně žádala o vydání výjimek k možnosti tyto prodat. Vzhledem k uvedenému odvolací soud uzavřel, že pro žalobkyni bylo v rozhodném období zcela běžné pečovat i o želvy vyššího věku, žalobkyně měla pro to dostatečné prostory, nemusela tyto rozšiřovat, a navíc zvládala ještě produkovat nové želvy, byť pravděpodobně v menším rozsahu. Finanční prostředky, které žalobkyně na své želvy vynakládala, jsou prostředky vynakládanými na udržení a zvýšení hodnoty jejího majetku, neboť hodnota želv v průběhu času stoupla, tedy nelze hovořit o zmenšení majetku, což je podstatným znakem škody. Zároveň, s ohledem na věk želv, jichž se řízení týkalo, lze důvodně předpokládat, že právě ony želvy, které byly předmětem 2.–6. řízení, se významně podílely právě na produkci želv, které byly předmětem 7.–10. řízení a které také dle tvrzení žalobkyně byly prodány, tedy na zvětšení majetku žalobkyně.
11. Z protokolů kontrolních orgánů bylo podle mínění odvolacího soudu zřejmé, že péče o želvy spočívala zejména v tom, že tyto byly vypuštěny na zatravněnou zahradu či dvůr s dřevěnými úkryty, kde pobývaly ve svém přirozeném prostředí. Předmětné želvy byly evropského původu, jež nevyžadují pobyt v teráriu, a oproti tvrzení žalobkyně tak nekladou nároky na spotřebu elektrické energie, neboť nepotřebují ani svícení ani topení. Přes zimu s minimálními náklady hibernují ve sklepě naskládané v plastových bednách, aniž by bylo třeba o ně významně pečovat. Žalobkyní požadovaná denní hodnota nákladů na jednu želvu ve výši 10 Kč pak může vyplývat z dohody hl. m. Prahy se ZOO Praha, tato hodnota však v sobě podstatnou měrou ukrývá poplatek za to, že záchranná stanice je ochotna převzít do péče nalezené nebo zabavené cizí zvíře, nikoliv svůj vlastní majetek. Přitom se u zoologické zahrady nejedná o velkochov, v jehož rámci dochází k podstatnému snížení nákladů na jeden exemplář.
12. Odvolací soud následně shrnul, že výkonem péče o vlastní majetek, tj. vynakládáním finančních prostředků na želvy nemohla žalobkyni vzniknout škoda, neboť tímto nedošlo ke zmenšení jejího majetku. S ohledem na nutnost péče o předmětné želvy muselo dojít ke snížení produkce dalších mladších exemplářů, které se prodají sice za nižší cenu, ale s menšími náklady, a žalobkyni tak vznikla škoda na předpokládaném zisku z prodeje takových exemplářů, ta však v tomto řízení uplatněna nebyla.
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání směřující proti výroku I o věci samé, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se žaloba zamítá, a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Přípustnost dovolání spojovala ve smyslu §237 o. s. ř. s tím, že se odvolací soud odchýlil v otázce vzniku škody od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1807/2001, usnesení ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2316/2005, a rozsudku ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 25 Cdo 453/2005. Řízení je podle žalobkyně zatíženo vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, který se v důvodech svého rozhodnutí nevyrovnal s přípustnými důkazy uplatněnými žalobkyní v rámci odvolacího řízení a rovněž nerespektoval svůj vlastní závazný právní názor, který zaujal v předchozích fázích probíhajícího řízení. Bylo rovněž namítáno, že napadený rozsudek vycházel z řízení, v němž nebylo respektováno právo žalobkyně na spravedlivý proces; jeho porušení vnímala žalobkyně ve shora uvedených skutečnostech (nepřezkoumatelnost a opomenuté důkazy).
14. Podle žalobkyně je napadené rozhodnutí založeno na nesprávném výkladu ustanovení §420 odst. 1 obč. zák., neboť nelze souhlasit se závěry odvolacího soudu, který považoval náklady na péči o želvy jako náklady do vlastního majetku, které není možné považovat za škodu, neboť od 0,5 roku do 4,5 roku věku stoupá cena suchozemských želv. K pojmu škoda žalobkyně odkázala na stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné pod číslem R 55/1971 Sbírky rozhodnutí a stanovisek a na nález Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2000, sp. zn. IV. ÚS 548/99, s tím, že škodu představují nejen majetkové hodnoty, které již bylo nutno vynaložit, ale i ty, které by bylo nutno vynaložit k tomu, aby došlo k uvedení věci do předchozího stavu. Doplnila dále s odkazem na odbornou literaturu, že formami skutečné škody tak jsou například zničení, ztráta, poškození nebo znehodnocení věci, dále náklady vynaložené poškozenou stranou v důsledku škodné události, tzv. marně vynaložené náklady, které poškozená strana dříve uhradila v zájmu výkonu svých majetkových práv, či ztráta majetkových práv (částečná nebo úplná), případně ztráta možnosti v důsledku škodné události vymáhat na dlužníkovi pohledávku. Formy skutečné škody jsou jak zmenšení hodnoty majetku, snížení nebo ztráta majetkového práva, tak i vynaložené náklady, které by jinak nebylo třeba vynaložit. Skutečnou škodou se podle ustálených názorů teorie a praxe rozumí také zmenšení majetkového stavu poškozeného škodlivou skutečností, což znamená peněžní vyvážení tohoto zmenšení, případně majetkové hodnoty nutné pro uvedení toho, co bylo poškozeno, do původního stavu, náklady účelně vynaložené k odvrácení škody či právě náklady účelně vynaložené v důvodném očekávání, že se druhá strana zachová podle práva. Odvolací soud podle dovolatelky v projednávané věci pominul v teorii uváděný pojem „marně vynaložené náklady“, jež je vyhrazen pro náklady, které poškozená strana musela vynaložit v souvislosti se získáním svého majetku a výkonem majetkových práv, které byly poškozeny v souvislosti se škodnou událostí. Typicky se může jednat např. o náklady vynaložené na zprostředkovatelské provize, náklady na mzdy zaměstnanců, kteří nemohli vykovávat práci, k jejímuž účelu byli najati, ale i náklady na jejich získání nebo náklady na vytvoření projektu, k jehož realizaci vinou škodné události nedošlo. Obdobně se dle žalobkyně vyjádřil také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1807/2001, v němž přiznává povahu skutečné škody nákladům na mzdy a dalším souvisejícím nákladům, které byly vynaloženy zbytečně. Nejvyšší soud v označeném rozhodnutí uvedl, že „náklady na mzdy a další související náklady, které poškozený vynaložil zbytečně, tj. k jiné než zamýšlené činnosti, neboť jeho zaměstnanci nemohli vykonávat činnost, pro kterou byli zaměstnáni, představují skutečnou škodu“. Obdobné závěry učinil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 25 Cdo 453/2005. Marně vynaloženými náklady jsou takové náklady, které poškozený vynaloží v očekávání určitého průběhu děje, avšak zásahem škůdce dojde k tomu, že tento děj v důsledku jednání škůdce neproběhne. V konkrétní věci šlo podle dovolatelky o všechny prostředky, které vynaložila na odchov želv, u nichž předpokládala, že je prodá a byla by je bývala prodala nebýt zásahu škůdce v podobě průtahů ve správním řízení.
15. Dovolatelka rovněž nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, že se jednalo o náklady vynaložené do vlastního majetku, a tudíž nemohlo dojit ke vzniku škody. Želvy byly v rámci podnikání žalobkyně chovány za účelem dosažení zisku, přičemž zisk by byl generován, pokud by byly prodány v relativně krátké době po narození. Náklady žalobkyně na chov želv tedy byly stále stejné, měnily se pouze želvy. Pokud by tedy žalobkyně věděla či jakkoli předvídala, že Magistrát hl. m. Prahy nerozhodne o podaných žádostech včas, pak by odchov želv zastavila, což by znamenalo, že by pak nemusela vynakládat prostředky, které podle obsahu žaloby vedly ke vzniku škody. Žalobkyně musela po dobu trvání průtahů vynakládat náklady na chov želv, které nemohla kvůli nečinnosti orgánu veřejné moci prodat. Tvrzení odvolacího soudu, že prostředky vynakládané na chov želv v rozhodném období žalobkyně využila na rozhojnění jejího majetku, považuje dovolatelka za nesprávné. Želvy ve věku 5 a více let není možné prodávat v množství po sto kusech, ale toliko po jednotkách kusů. Výnos z prodeje starších želv (v dovolání blíže kalkulovaný) by byl při zohlednění vynaložených nákladů v době průtahů správního orgánu nižší, než kdyby želvy byly včas prodány. Závěr odvolacího soudu o tom, že výkonem péče o vlastní majetek nemohla vzniknout žalobkyni škoda, zvláště za situace, kdy se jednalo o majetek, u kterého nepočítala s tím, že o něj bude muset pečovat déle než 3 měsíce a taktéž o majetek, se kterým nemohla v souladu s právními omezenými disponovat, nemohla jej prodat ani se ho nemohla jinak zbavit, považuje dovolatelka za nesprávný. Musela o majetek pečovat proti své vůli a proti svému očekávání. Jedná se o péči, kterou by žalobkyně nevynakládala, kdyby správní orgán postupoval v souladu se zákonem. Žalobkyně tak navrhovala, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek dovolacího soudu ve výroku I zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
16. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
18. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
19. Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Dle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. V poměrech projednávané věci je dovolání přípustné pro řešení otázky vzniku škody na vlastním majetku poškozeného v době, kdy došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě průtahů ve správním řízení. Danou otázku odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
22. Dovolání je důvodné.
23. Ustanovení §13 OdpŠk zakládá objektivní odpovědnost státu, jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění třech předpokladů: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
24. Podle §26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.
25. Podle §442 odst. 1 obč. zák., který je z hlediska časové působnosti aplikovatelný v této věci (srov. §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
26. Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Za skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu. Majetkový stav, který je zde východiskem ke zjištění existence škody a k vyčíslení její výše, je tvořen především souhrnem hmotných předmětů (věcí) o určité hodnotě vyjádřené v penězích a jiných hodnot či práv, jsou-li penězi ocenitelné; oproti tomu pasiva se do hodnoty majetkového stavu promítají negativně. Ke zmenšení majetkového stavu dochází tím, že se zmenší hodnota jeho aktiv takovým způsobem, že jeho celkové vyjádření v penězích se oproti předchozímu stavu sníží. Z toho je zřejmé, že porovnání hodnot majetkového stavu pro účely náhrady škody je možné pouze převodem na peníze, které plní úlohu všeobecného ekvivalentu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000). V teoretické rovině je smyslem a účelem náhrady škody to, aby ohledně majetku poškozeného došlo k návratu do stavu, v němž by se nacházel, kdyby ke škodní události nedošlo (srov. ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J., HRÁDEK, J., VOJTEK, P., HAJN, P. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, str. 1084).
27. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1807/2001, vysvětlil, že ke snížení majetkového stavu poškozeného může dojít i tehdy, vynaložil-li náklady na mzdy a další náklady s tím související vinou škůdce zbytečně, tj. k jiné než zamýšlené činnosti. Obdobně v rozsudku ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1233/2006, považoval dovolací soud za skutečnou škodu vedle nákladů na mzdy zaměstnanců i náklady související s vytápěním budovy, kterou poškozený nemohl z důvodu průtahů v kolaudačním řízení využívat.
28. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 791/2011, bylo dále zdůrazněno, že skutečnou škodou mohou být i náklady, které poškozený ze svého majetku vynaložil zbytečně (např. aniž se dostavil s nimi očekávaný výsledek či které musel použít v souvislosti s reparací stavu vyvolaného škodnou událostí). Takovými zbytečnými náklady mohou být i výdaje, které subjekt rybářského práva vynaložil ze svých prostředků na doplnění stavu ryb (zarybnění) ve vodních tocích, k nimž vykonával rybářské právo (v tehdy projednávané věci rovněž šlo – slovy odvolacího soudu – o „výkon vlastní péče o vlastní majetek“).
29. Rovněž v odborné literatuře je zastáván názor, podle něhož jestliže poškozený vynaložil určité náklady, jež by k dosažení příjmů z podnikání sice sloužit mohly, avšak v důsledku škodné události tomu nesloužily a příjmem z podnikatelské činnosti nebyly uhrazeny, jde o skutečnou škodu, na jejíž náhradu má poškozený právo za podmínky, že vznik této újmy je v příčinné souvislosti se škodnou událostí (srov. VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář . 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 229, marg. č. 20).
30. Lze tedy shrnout, že za situace, kdy výlučně v důsledku zjištěného nesprávného úředního postupu byla žalobkyně s ohledem na úpravu provedenou v Úmluvě o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin sjednané v roce 1973 ve Washingtonu (v České republice publikováno jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 572/1992 Sb.) zakazující v poměrech projednávané věci nakládání s ohroženými živočichy bez udělení předchozí výjimky vyloučena z možnosti s dotčenými exempláři želv po dobu trvání průtahů v řízení nakládat jinak, než zajišťovat péči o ně na vlastní náklady, je dovoláním kritizovaný apriorní závěr odvolacího soudu, že náklady na pokračující chov dotčených želv představovaly toliko „výkon vlastní péče o vlastní majetek“, a již proto nemohly pojmově představovat škodu, předčasný, a tudíž i nesprávný.
31. Nejvyšší soud rovněž postrádá v důvodech napadeného rozsudku odvolacího soudu bližší vysvětlení ve vztahu k nákladům vynaloženým žalobkyní na čipování dotčených želv (zda je odvolací soud považuje za škodu či nikoliv), jestliže současně učinil v plné shodě se stanoviskem žalobkyně dovoláním nezpochybněný závěr, že požadavek správních orgánů na identifikaci jednotlivých želv mikročipem byl neoprávněný (srov. odst. 16 napadeného rozsudku).
32. Nejvyšší soud se již (s ohledem na svůj výše formulovaný závazný závěr) podrobněji nezabýval výtkou dovolatelky týkající se vady řízení spočívající v tom, že odvolací soud nerespektoval v dané věci svůj vlastní dřívější závazný právní názor, když její vypořádání by na závěru o potřebě kasace dovoláním napadeného rozsudku ničeho nezměnilo.
33. K námitce dovolatelky ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud odkazuje na závěry obsažené v jeho rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013, dle nichž měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Tak je tomu i v poměrech projednávané věci, kdy odvolací soud náležitým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil své rozhodnutí, o čemž svědčí obsáhlá a rovněž kvalifikovaná oponentní argumentace dovolatelky.
34. Ohledně obecně formulované námitky opomenutého důkazu lze uvést, že z obsahu podaného vyjádření žalobkyně k odvolání žalované, z navazujících podání i z přednesu její zástupkyně při odvolacím jednání neplyne, že by odvolací soud ignoroval podstatné důkazní návrhy (srov. zejména odst. 63 a násl. rozsudku odvolacího soudu), přičemž způsob hodnocení důkazů dovolacímu přezkumu zásadně nepodléhá (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 205/2013).
35. Vzhledem ke zjištěné přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. z úřední povinnosti přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo i jinými vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., respektive i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud dospěl k závěru, že řízení před soudy obou stupňů takovou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zatíženo bylo, když soudy jednaly o neurčité žalobě. Ze žaloby a jejího doplnění (srov. např. č. l. 47 spisu) je patrno, že žalobkyně uplatnila jednak nárok na náhradu škody spočívající (zjednodušeně řečeno) v jí vynaložených nákladech na chov předmětných exemplářů želv po dobu trvání průtahů ve správním řízení (kterýžto nárok odvozovala od porušení povinnosti rozhodnout v zákonem určené lhůtě) a současně uplatnila, samostatný nárok na náhradu nákladů spojených s opatřením exemplářů dotčených želv mikročipy, jenž je odvozován z toho, že požadavek správního orgánu na tento způsob individualizace posuzovaných želv byl podle žalobkyně „nadbytečný“. Jestliže oběma takto specifikovaným nárokům je vlastní odlišný skutkový základ i rozdílný odpovědnostní titul (požadavek na označení mikročipem neměl bezprostřední souvislost se zjištěnými průtahy), bylo třeba vést žalobkyni k tomu, aby oba dva nároky od sebe pro účely projednatelnosti žaloby kvantitativně odlišila. Ze žaloby a jejího doplnění tak dosud není zjevné, jakou část z celkově požadovaného plnění ve výši 13 535 400 Kč požaduje žalobkyně jako náklady na péči o želvy a jaká částka naopak představuje náklady na mikročipování. Totéž platí i pro požadavek žalobkyně na náhradu škody spočívající v nákladech právního zastoupení spojovaný částečně s tvrzenou potřebou odstranění následků nesprávného úředního postupu. Přestože odvolací soud tuto část nároku (aniž by byla finančně vyjádřena) nehodlal žalobkyni přiznat z důvodu, že nebyla prokázána, nemění to nic na závěru, že i v tomu odpovídajícím rozsahu nebyl nárok náležitě specifikován.
36. Soud prvního stupně měl tedy podle §43 odst. 1 o. s. ř. žalobkyni vyzvat, aby upřesnila, jaké částky požaduje ve vztahu ke každému jí uplatněnému nároku na náhradu škody, neboť tyto představují nároky se samotným skutkovým základem. Pokud si soudy otázku předmětu řízení neujasnily, zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
37. Nejvyšší soud již jen pro úplnost doplňuje, že byl striktně vázán důvody podaného dovolání (§242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.), a proto mu nepříslušelo vyjadřovat se k dalším otázkám (zejména ohledně existence odpovědnostního titulu, dovozované příčinné souvislosti či k výši případné škody).
38. Dovolací soud z výše vyložených důvodů rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé a v závislém nákladovém výroku zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně (vyjma výroku II, který byl s ohledem na zásah Ústavního soudu přezkoumán samostatně, a to pravomocným rozsudkem odvolacího soudu ze dne 22. 9. 2020, č. j. 15 Co 154/2020-594, jenž ovšem nebyl dovoláním napaden) a ve věci bude nadto potřeba odstranit vady žaloby, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. v potřebném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
39. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
40. V novém rozhodnutí soud prvního stupně odstraní vady žaloby podle §43 odst. 1 o. s. ř. a reakci žalobkyně přizpůsobí další průběh řízení. Budou-li splněny podmínky k projednání žaloby, bude se soud prvního stupně s respektem ke stanovisku obou procesních stran znovu zabývat zejména tím, zda žalobkyni mohla vzniknout v důsledku průtahů ve správním řízení škoda, v jaké době (a s jakým odstupem) by, pokud by řízení nebylo zatíženo průtahy, mohla ty které želvy při obvyklém běhu věcí prodat a za jakou částku, v jakém období byla žalobkyně nucena v důsledku nečinnosti správního orgánu pečovat o (v té době neprodejné) exempláře želv a s jakými náklady. K obraně žalované bude třeba rovněž zvážit (a to za případného postupu podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.), zda požadované náklady mohly být, i s ohledem na množství a stáří jednotlivých želv i jejich horší prodejnost, zohledněny ve zvýšeném budoucím zisku žalobkyně oproti stavu, kdy by želvy byly prodávány po skončení správního řízení nezatíženého průtahy. Touto otázkou, byť na jejím řešení odvolací soud zčásti vybudoval své právní závěry, se ve skutkové rovině soudy nižších stupňů dosud podrobněji nezabývaly. Soudy se rovněž budou zabývat požadavkem na náhradu škody spojeným s tvrzeným nadbytečným opatřováním želv mikročipovou identifikací, který prozatím zůstal stranou jejich bližší pozornosti a neopomenou ani nárok na náhradu nákladů právního zastoupení.
41. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu