ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1544.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1544/2021-280
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. Z. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Alenou Kuhnovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737/3, proti žalované a) České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, b) České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 51/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2020, č. j. 26 Co 177/2020-250, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 5. 2020, č. j. 7 C 51/2015-210, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 1 029 700 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal z titulu nezákonných rozhodnutí ve správním a posléze i trestním řízení jednak náhrady škody v podobě ušlého zisku, a to v rozsahu částky 679 700 Kč, jednak náhrady škody skutečné v rozsahu částky 250 000 Kč, a konečně zadostiučinění za nemajetkovou újmu v rozsahu částky 100 000 Kč.
Dovoláním napadeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 630 500 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a ve zbývající části výroku I, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 399 200 Kč s příslušenstvím, a v navazujícím výroku II rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1. zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud především uvádí, že nepřihlížel k podání žalobce (dovolání ze dne 19. 1. 2021), které jím bylo sepsáno, aniž by byl zastoupen advokátem (srov. §241a odst. 5 o. s. ř.) a zabýval se toliko dovoláním žalobce sepsaným dne 9. 4. 2021 prostřednictvím soudem ustanovené advokátky.
Námitkou, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, žalobce zpochybňuje skutkový stav, z něhož při závěru o částečném promlčení nároku vycházel odvolací soud. Nejvyšší soud je však vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu a žalobce jeho zpochybňováním uplatňuje nepřípustný odvolací důvod. Dovolání lze ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. totiž podat jen z důvodů nesprávného právního posouzení věci.
Otázka počátku běhu promlčecí lhůty ve smyslu §32 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), kdy žalobce oproti názoru odvolacího soudu uvádí, že rozhodné datum pro určení jejího běhu nastalo až okamžikem definitivního skončení správního řízení, tedy okamžikem jeho zastavení dne 3. 2. 2011, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud uzavřel, že promlčecí lhůta začala běžet již ode dne doručení (oznámení) rozhodnutí, jímž bylo zrušeno rozhodnutí ve správním řízení, s nímž žalobce spojil vznik svojí újmy, tedy ode dne právní moci rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 51 A 6/2010 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5292/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, uveřejněný pod číslem 20/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). V projednávané věci ostatně v tomto směru dospěl ke shodnému závěru Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3199/2018, jímž zrušil předchozí rozhodnutí soudů nižších stupňů v tomto řízení. Uvádí-li žalobce na podporu svojí argumentace rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003, podle něhož za nezákonné ve smyslu §8 OdpŠk nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje, Nejvyššímu soudu nezbývá, než dodat, že závěry vyplývající z uvedeného rozhodnutí byly překonány ve smyslu §20 zákona č. 6/2002 Sb. rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1954/2019, uveřejněným pod číslem 35/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Spojuje-li žalobce svoji argumentaci týkající se promlčení též s nárokem na náhradu skutečné škody ve výši 250 000 Kč, jež měla představovat úroky, které jsou vymáhány z půjček, které si bral žalobcův syn, aby jemu a jeho rodině mohl poskytovat výživu v době trvání tvrzených účinků nezákonných rozhodnutí, přehlíží, že v tomto rozsahu bylo odvolacím soudem potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně nikoliv z důvodu promlčení daného nároku, nýbrž z důvodu, že žalobce není ve věci aktivně legitimován, když k tvrzenému zmenšení majetku nedošlo na straně žalobce, ale na straně žalobcova syna. V daném rozsahu se tak námitky žalobce míjí s právním posouzením odvolacího soudu (odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a dovolání tak není podle §237 o. s. ř. ani v tomto rozsahu přípustné.
Ve vztahu k výhradě žalobce, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku rozporu námitky promlčení uplatněné žalovanou [v řízení původně vystupovala jen žalovaná a)] s dobrými mravy, žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Přitom může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Žalobce v dovolání ve vztahu k jeho přípustnosti ohledně předestřené otázky pouze uvedl, že „nebyla posouzena ve shodě s rozhodovací praxí“, aniž by ovšem bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil. Lze odkázat i na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná. Dovolání tak v části obsahující další námitky trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je i v uvedené části odmítnout.
Dovolací soud pouze pro úplnost dodává, že přezkum rozhodnutí odvolacího soudu je mu umožněn toliko v rozsahu důvodů vymezených v dovolání, jimiž je striktně vázán, pročež z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů v projednávané věci napadené rozhodnutí přezkoumat nemohl (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, kterým se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 7. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu