ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1769.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1769/2021-426
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně Y. V. S. , narozené XY, bytem XY, Ruská federace, zastoupené JUDr. Pavlem Kavínkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Kocínce 210/3, proti žalovaným 1) D. D. , narozenému XY, bytem XY, Ruská federace, a 2) A. B. K. , narozené XY, bytem XY, Ruská federace, oběma zastoupeným Zurabem Bebiyou, kand. práv. věd, advokátem se sídlem v Praze 8, Lhotákova 2421/2, o zaplacení 19 154 822 ruských rublů s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 533/2014, o dovolání žalované 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2020, č. j. 12 Co 390/2019-376, ve znění opravy provedené usnesením téhož soudu ze dne 11. 5. 2020, č. j. 12 Co 390/2019-380, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou žalobou se žalobkyně domáhá proti žalovaným zaplacení částky 19 154 822 ruských rublů s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaní jsou dědici po svém otci B. F. D., zemřelém dne 16. 8. 2013 v XY, se kterým žalobkyně uzavřela dne 18. 2. 2009 smlouvu o půjčce znějící na částku 11 660 000 ruských rublů se splatností do 7. 12. 2011.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením k odvolání žalobkyně změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 jako soudu prvního stupně ze dne 30. 9. 2019, č. j. 5 C 533/2014-363, kterým bylo zastaveno řízení, a to tak, že řízení se nezastavuje.
Soud prvního stupně vycházel z toho, že pokračování v zahájeném majetkovém sporu brání neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v tzv. překážce věci rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když již dříve o totožném předmětu řízení rozhodl „Okresní soud v Moskvě“ (správně: Perovskij okresní soud města Moskvy) rozsudkem ze dne 27. 5. 2014, č. j. 2-1842/2014, jímž byla žaloba žalobkyně na vymáhání dluhu proti žalovaným zamítnuta.
Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že označený rozsudek cizozemského soudu se nezabýval věcí samou a žalobu zamítl jen z procesních důvodů, jelikož žalovaní se vzdali dědictví po původním dlužníkovi zemřelém B. F. D., pokud jde o majetek zůstavitele nacházející se na území Ruské federace. Odvolací soud zdůraznil, že žalovaní v rámci dědického řízení projednávaného v tuzemsku nabyli „majetek značné hodnoty“, který se nacházel na území České republiky, a proto odkazované rozhodnutí soudu Ruské federace nezakládá v poměrech projednávané věci překážku věci rozhodnuté (tzv. rei iudicatae ).
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná 2) v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), odmítl.
Usnesení odvolacího soudu stojí na jediném a výlučném závěru, podle kterého pokračování v řízení nebrání účinky cizozemského rozhodnutí, konkrétně rozsudku Perovského okresního soudu města Moskva ze dne 27. 5. 2014 pod č. j. 2-1842/2014; žádné jiné otázky odvolací soud v napadeném usnesení neřešil (srov. též §212a odst. 6 o. s. ř.).
Tento závěr žalovaná 2) nijak v podaném dovolání nenapadá, což diskvalifikuje všechny její dovolací námitky (založené na obsáhlém zpochybňování pravomoci soudů České republiky) z možnosti založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Na otázce posouzení pravomoci soudů České republiky totiž napadené rozhodnutí vůbec nezávisí (odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil) a podané dovolání se s obsahem napadeného rozhodnutí zcela míjí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovoláním zpochybňovaná otázka pravomoci soudů České republiky navíc již byla k námitkám žalovaných vyřešena pravomocným usnesením soudu prvního stupně ze dne 5. 3. 2018, č. j. 5 C 533/2014-280, které bylo k odvolání žalované 2) potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 24. 9. 2018, č. j. 12 Co 177/2018-304, přičemž proti němu podané dovolání žalované 2) bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 474/2019, jako nepřípustné odmítnuto (a to rovněž z důvodu, že dovolatelka i tehdy zpochybnila řešení jiných otázek, než těch, které byly rozhodující z hlediska tehdejšího rozhodnutí odvolacího soudu). Řečeno jinak: obsáhlé námitky ohledně posouzení mezinárodní pravomoci žalovaná 2) měla a mohla uplatnit v předchozím dovolacím řízení, což ovšem kvalifikovaně neučinila. Danou otázkou se v této fázi řízení nelze znovu zabývat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. I. ÚS 2602/19, popř. ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2176/18).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu