ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1868.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1868/2021-346
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. K., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 703 122 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 32/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, č. j. 58 Co 411/2020-300, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhá náhrady škody ve formě vynaložených nákladů na obhajobu v trestním řízení, v němž byl podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“) zproštěn obžaloby. Žalovaná žalobci dobrovolně uhradila část požadovaných nákladů ve výši 448 932,02 Kč, přičemž žalobce po částečném zpětvzetí žaloby požadoval zaplacení dalších 154 196,98 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 7. 2020, č. j. 11 C 32/2019 - 249, řízení co do částky 99 993 Kč zastavil pro částečné zpětvzetí žaloby (výrok I). Ohledně zbývající žalované částky ve výši 154 196,98 Kč rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 150 488,10 Kč (výrok II), žalobu co do požadavku na zaplacení částky 3 708,88 Kč zamítl (výrok III), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 171,60 Kč (výrok IV) a konečně rozhodl o vrácení části soudního poplatku žalobci ve výši 4 000 Kč (výrok V).
K odvolání jak žalobce, tak žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 2. 2021, č. j. 58 Co 411/2020-300, (dále též jen „napadený rozsudek“), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 150 478,59 Kč zamítl, jinak jej potvrdil (výrok I), dále rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně (výrok II) a taktéž rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu napadl ve výroku I žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Důvodem dovolání je pak nesprávné právní posouzení věci. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, a proto jej odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V části dovolání, v němž je jako dovolací důvod vymezeno nesprávné posouzení účelnosti porad žalobce s obhájcem K., nesplňuje dovolání náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu není uvedeno, v čem je spatřováno naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Přitom je-li v dovolání uplatněno více dovolacích námitek (důvodů, pro něž dovolatel shledává napadené rozhodnutí odvolacího soudu nesprávným), je nezbytné, aby ve vztahu ke každému ze způsobilých dovolacích důvodů bylo uvedeno, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje dovolatel za splněný (a v závislosti na konkrétním předpokladu toto své stanovisko eventuálně i zdůvodnil příslušnými judikaturními odkazy) – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá otázka, zda je v rozporu s dobrými mravy či obecně sdílenou ideou spravedlnosti, není-li odměna advokáta navýšena za úkony spočívající v několikahodinových poradách s klientem, jestliže se žalobce prokazatelně se svými obhájci věnoval trestní věci a porady z hlediska složitosti této věci byly časově adekvátní, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že trvání samotného úkonu může mít při posuzování, zda jde o úkon časově náročný, význam jen u těch úkonů, kde časové hledisko není pro výpočet odměny a náhrady již zohledněno, tedy u jiných úkonů než těch, které jsou uvedeny v ustanovení §11 odst. 1 písm. c), e), f), g) advokátního tarifu. Tento právní závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. jeho rozsudek ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4184/2009, či odvolacím soudem citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2001, sp. zn. 1 To 2/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/2002), přičemž dovolací soud nepovažuje za nutné na těchto závěrech cokoliv měnit.
Dovolání žalobce není podle §237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky, zda je důvodné navýšení odměny advokáta podle §12 odst. 1 advokátního tarifu v případě sepisu odvolání a vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce za situace, kdy se jedná o složitý a ojedinělý případ, a to jak z hlediska skutkového, tak i právního, neboť tato otázka byla již v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4016/2016, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 106/2019), a rozhodnutí odvolacího soudu je s řešením přijatým dovolacím soudem v souladu, jestliže odvolací soud uzavřel, že okolnosti odůvodňující mimořádné zvýšení mimosmluvní odměny advokáta podle §12 odst. 1 advokátního tarifu nelze paušálně odvozovat od obtížnosti věci, v rámci které je právní služba poskytována. Rovněž námitka dovolatele, že o ojedinělosti věci svědčí publikace v řízení vydaného rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, se vztahuje k okolnostem samotného řízení, nikoliv k (mimořádné) obtížnosti poskytnutého úkonu právní služby (k tomu srov. též rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 1995, sp. zn. 6 A 188/94, publikované v časopise Soudní judikatura ve věcech správních pod č. 184/1998).
Je nezbytné zdůraznit, že posouzení, zda konkrétní úkon právní služby byl z hlediska §12 odst. 1 advokátního tarifu mimořádně obtížný či časově náročný, patří mezi skutková zjištění, jež náleží soudu nalézacímu. Přezkum jeho skutkových zjištění pak může být učiněn předmětem odvolacího řízení (§205 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.). V řízení o dovolání je však již hodnocení skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně či soudem odvolacím v zásadě vyloučeno (§241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 11. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu