ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1948.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1948/2020-279
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce P. Š. , narozeného dne XY, bytem XY, právně zastoupeného Mgr. Karolínou Babákovou, advokátkou se sídlem v Praze 13, Bucharova 1314/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za kterou právně jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 190/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2020, č. j. 70 Co 402/2019-253, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 190/2018 se žalobce domáhal vůči žalované náhrady škody a nemajetkové újmy, která mu byla způsobena v důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání, v jehož rámci strávil 455 dnů ve vazbě, a které skončilo vydáním zprošťujícího rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 6. 2019, č. j. 28 C 190/2018- 207, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 9. 2019, č. j. 28 C 190/2018-215, rozhodl tak, že řízení bylo co do částky 1 126 923 Kč zastaveno (výrok I.), žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 435 745,20 Kč s 9% zákonným úrokem z prodlení ročně od 11. 11. 2018 do zaplacení, do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), žaloba s návrhem, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1 783 605,28 Kč s příslušenstvím, a příslušenství za dobu od 18. 9. 2018 do 10. 11. 2018 z částky 433 745,20 Kč, byla zamítnuta (výrok III.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl tak, že se rozsudek soudu prvního stupně mění ve vyhovujícím výroku II. ve věci samé v odvoláním napadeném rozsahu částky 41 140 Kč s příslušenstvím tak, že se v tomto rozsahu žaloba zamítá; v zamítavém výroku III. ve věci samé se rozsudek v odvoláním napadené části, tj. ohledně 1 716 832 Kč s příslušenstvím v rozsahu částky 91 000 Kč s příslušenstvím mění tak, že žalovaná je povinna do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci 91 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 18. 9. 2018 do zaplacení, jinak byl v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení odvolacího (výrok III.).
V rámci výroku I. dovoláním napadeného rozsudku potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně mj. co do zamítnutí požadavku žalobce na náhradu nákladů obhajoby za 82 úkonů právní služby spočívající v poradách advokáta s žalobcem, které proběhly ve vazební věznici. Odvolací soud v tomto směru potvrdil závěr soudu prvního stupně, že žalobce opodstatněnost tohoto požadavku neprokázal. Dle právního názoru odvolacího soudu bylo na žalobci, aby konání, délku a alespoň v hrubých rysech obsah tvrzených porad tvrdil a také prokázal, což neučinil, ačkoli byl od počátku řízení před soudem prvního stupně opakovaně upozorňován na skutečnost, že jediný jím navržený důkaz – zpráva vazební věznice o návštěvách advokátů u žalobce během jeho pobytu ve vazbě – není způsobilým důkazem k prokázání tvrzení o uskutečněných poradách v rozsahu, který by mohl být honorován dle §11 odst. 1 písm. c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“). Vzhledem k argumentaci žalobce v rámci odvolacího řízení vyžádal odvolací soud od Vazební věznice Ruzyně vysvětlení samotného obsahu zprávy vazební věznice o návštěvách advokátů u žalobce během jeho pobytu ve vazbě, která potvrdila, že se jedná o evidenci příchodu a odchodu advokátů do objektu vazební věznice, nikoli čas, který advokát s klientem ve vazební věznici strávil konáním samotné právní porady. Dle právního názoru odvolacího soudu, shodného se soudem prvního stupně, však náleží žalobci náhrada škody v podobě nákladů účelně vynaložených na změnu nebo zrušení nezákonného rozhodnutí dle §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád); (dále jen „OdpŠk“) ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu, tedy v konkrétním případě právní služby spočívající v poradě advokáta s klientem pouze za dobu „čistého času“ poskytování právní služby (porady), která je logicky kratší než celková doba pobytu advokáta v prostorách vazební věznice. Odvolací soud dále označil za čistě účelovou argumentaci žalobce ohledně nedostatečně provedené poučovací povinnosti dle §118a odst. 3 o. s. ř. soudem prvního stupně, který dle názoru odvolacího soudu této učinil zadost tím, že žalobce opakovaně poučil o tom, že je na něm, aby prokázal skutečné konání a délku porad s advokátem, a předem jej upozornil, že přehled návštěv ve vazební věznici toto tvrzení prokázat nemůže. Skutečnost, že soud prvního stupně posléze i přes učiněná poučení žalobce tento žalobcem jediný navržený důkaz k uvedenému tvrzení provedl, však dle názoru odvolacího soudu nezakládá opětovnou poučovací povinnost soudu prvního stupně dle §118a odst. 3 o. s. ř. vůči žalobci, který neunesl důkazní břemeno.
Rozsudek odvolacího soudu toliko do výroku I. v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o částečném zamítnutí žaloby pro částku 275 832 Kč, představující náhradu majetkové újmy za 82 úkonů právní služby (porad), které obhájci poskytli žalobci ve vazební věznici, napadl žalobce dovoláním.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyly vyřešeny. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel namítá následující:
a) Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 5117/2009, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009, když neodstranil nedostatek poučovací povinnosti dle §118a odst. 3 o. s. ř., kterého se měl dopustit soud prvního stupně tím, že poučil žalobce dle §118a odst. 3 o. s. ř. před provedením samotného důkazu, nikoli opětovně i po jeho provedení;
b) Odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení otázky, která nebyla v praxi dovolacího soudu doposud řešena, a to, zda nese odpovědnost za obstarání důkazního prostředku soud v případě, kdy žalobce důkaz správně označil, avšak soud obstaral důkaz jiný;
c) Odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení otázky, která nebyla v praxi dovolacího soudu doposud řešena, a to, zda k prokázání poskytnutí porady ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu stačí tvrzení data konání porady a předložení potvrzení vazební věznice o návštěvě advokáta obsahující toliko časový údaj příchodu a odchodu advokáta do a z areálu vazební věznice;
d) Odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení otázky, která nebyla v praxi dovolacího soudu doposud řešena, a to, zda délka porady advokáta s klientem ve vazební věznici ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu zahrnuje celý čas, po který se advokát nachází v areálu vazební věznice.
Dovolatel závěrem navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání nesouhlasí s názory dovolatele a má za to, že soudy obou stupňů postupovaly správně. Žalovaná konstatuje, že přehled návštěv advokáta ve vazební věznici evidující toliko příchod a odchod advokáta do a z areálu vazební věznice nelze použít jako důkaz k prokázání konání porady advokáta s klientem, která by mohla být účtována dle advokátního tarifu, tedy přesahující délku jedné hodiny; za důkaz uvedené tvrzení prokazující si žalovaná dokáže představit pouze potvrzení vězeňské služby o délce konání úkonu nebo evidenci advokáta o návštěvách klienta ve vazbě, ze které by byl zřejmý jeho postup při poskytování právních služeb a oprávněnost účtované odměny, kterou je dle názoru žalované advokát povinen vést dle stavovských předpisů. Žalovaná odmítá argumentaci dovolatele, dle které by měla advokátovi náležet odměna za úkon právní služby i za čas, který advokát stráví prováděním administrativních úkonů při vstupu do vazební věznice nebo čekáním na klienta. Žalovaná dále uvádí, že žalobce byl poučen soudem prvního stupně dle §118a odst. 3 o. s. ř. ohledně neunesení důkazního břemene co do tvrzení o poradách, a v tomto odkazuje na protokol z jednání ze dne 27. května 2019, při němž se žalobci mělo toto dostatečné poučení dostat. Požadavek odvolacího soudu a soudu prvního stupně na tvrzení alespoň obecného obsahu porad a předložení dokumentace obhájců o poskytnuté poradě pro účely náhrady škody dle OdpŠk žalovaná považuje za zcela přiměřený a nezbytný k prokázání účelnosti vynaložených nákladů na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí. Z uvedených důvodů žalovaná považuje dovolání žalobce za nepřípustné a navrhuje jeho odmítnutí. Žalovaná současně žádá o přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným a postupoval dle ustanovení §241b odst. 3 a §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení §237 o. s. ř.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitka dovolatele, dle které se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 5117/2009, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009, když neodstranil nedostatek poučovací povinnosti dle §118a odst. 3 o. s. ř., kterého se měl dopustit soud prvního stupně tím, že poučil žalobce dle §118a odst. 3 o. s. ř. před provedením samotného důkazu, nikoli opětovně i po jeho provedení, přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť se odvolací soud od uvedené judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
Poučovací povinnost soudu při jednání vyplývá z §118a o. s. ř., podle jehož třetího odstavce zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. Založit své rozhodnutí na závěru, že účastník přítomný při jednání neunesl důkazní břemeno, může soud jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení dle §118a odst. 3 o. s. ř. (k tomu srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 5117/2009).
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že poučení o důkazní povinnosti dle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. soud poskytne nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání, a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009).
Právě uvedený závěr ustálené judikatury Nejvyššího soudu však nelze bez dalšího vykládat jako kumulativní situace zakládající poučovací povinnost soudu, jak se domnívá dovolatel. Uvedená judikatura Nejvyššího soudu míří v zásadě na tři odlišné situace, kdy je soud povinen poučit účastníka řízení dle §118a odst. 3 o. s. ř., jestliže z důvodu neunesení důkazního břemene by účastník nemohl být ve věci úspěšný, a to, kdy účastník doposud neoznačil k prokázání sporného tvrzení žádný důkaz, nebo k prokázání svého tvrzení označil důkaz, který je zjevně (již před samotným provedením důkazu) nezpůsobilý sporné tvrzení prokázat, nebo byl účastníkem řízení navržený důkaz soudem proveden a teprve poté soud dospěl k závěru, že jím nedošlo k prokázání sporného tvrzení. Jestliže v posuzovaném případě soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobcem navržený důkazní prostředek není zjevně způsobilý prokázat sporné tvrzení, a o tomto závěru žalobce řádně poučil ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. spolu s následky neuposlechnutí výzvy již před provedením důkazu, a žalobce na výzvu nereagoval (resp. trval na svém doposud navrženém důkazu), soud prvního stupně žalobcem navržený důkaz provedl, nebylo na místě žalobcem očekávat další poučení dle §118a odst. 3 o. s. ř. po provedení důkazu. Odvolací soud se proto neodchýlil od dovolatelem předestřené judikatury Nejvyššího soudu, když nepovažoval procesní postup soudu prvního stupně co do poučovací povinnosti dle §118a odst. 3 o. s. ř. za vadný, a proto uvedená námitka přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá.
Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. není s to založit ani námitka dovolatele, dle které soud nedostál své povinnosti obstarat si dovolatelem navržený důkaz v podobě listin prokazujících skutečný čas porad advokátů s klientem ve vazební věznici, neboť dovolatel konstruuje své právní posouzení na odlišném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jeho námitka v tomto směru nemůže přípustnost dovolání založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.). Tvrzení dovolatele, dle kterého navrhl soudu prvního stupně vyžádat si listiny prokazující skutečný čas porad advokátů s klientem ve vazební věznici, nikterak nevyplývá ze skutkových zjištění odvolacího soudu, ani ze samotného spisového materiálu dosavadního soudního řízení dle zjištění dovolacího soudu a již z tohoto důvodu je třeba uvedenou námitku dovolatele považovat za nezpůsobilou k založení přípustnosti dovolání.
Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. konečně nezakládá ani námitka, dle které nebyla v praxi dovolacího soudu doposud řešena otázka, zda k prokázání poskytnutí porady ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu stačí tvrzení data konání porady a předložení potvrzení vazební věznice o návštěvě advokáta obsahující toliko časový údaj příchodu a odchodu advokáta do a z areálu vazební věznice, stejně tak jako námitka, dle které nebyla v praxi dovolacího soudu doposud řešena otázka, zda délka porady advokáta s klientem ve vazební věznici ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu zahrnuje celý čas, po který se advokát nachází v areálu vazební věznice, neboť uvedené otázky nelze považovat za dovolacím soudem doposud neřešené.
Dle §31 odst. 1 OdpŠk zahrnuje náhrada škody takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Dle §31 odst. 3 OdpŠk jsou náklady zastoupení součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (advokátní tarif).
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že náhrada nákladů zastoupení dle OdpŠk nebyla a není založena na zásadě náhrady skutečné škody, ale na tom, že stát za stanovených podmínek hradí účelně či důvodně vynaložené náklady. Za takové lze z pohledu právní jistoty považovat ty, jež jsou stanoveny procesními předpisy nebo zvláštním právním předpisem o mimosmluvní odměně. Náklady zastoupení se proto nahrazují v rozsahu dle advokátního tarifu, nikoli podle smluvní odměny za zastupování (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 30 Cdo 2533/2013; rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 6. února 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06; dostupné stejně jako níže uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz ).
Dle §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu náleží mimosmluvní odměna za úkon právní služby spočívající v další poradě s klientem přesahující jednu hodinu.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že za úkon právní pomoci (služby) se další porada s klientem považuje jen tehdy, trvala-li tato porada déle než jednu hodinu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 2736/99). Soudy jsou pak oprávněny i povinny posuzovat, zda v daném případě došlo k uskutečnění porady a zda bylo hodnověrným způsobem doloženo, že uvedená další porada advokáta s klientem přesahovala délku jedné hodiny; stejně tak mohou i musí zvažovat, zda bylo uskutečnění takové porady účelné (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. září 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/17, nález Ústavního soudu ze dne 31. srpna 2020, sp. zn. I. ÚS 1232/20, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. února 2020, sp. zn. II. ÚS 204/20). Za úkon další porady s klientem nelze považovat několik porad trvajících kratší dobu, časy jednotlivých porad nelze sčítat, musí jít vždy o jedinou souvislou poradu trvající déle než 60 minut (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 2736/99).
Již z právě uvedeného vyplývá, že časový údaj příchodu a odchodu advokáta do a z areálu vazební věznice, zahrnující nejen délku trvání samotné právní porady, ale i další čas strávený advokátem v areálu vazební věznice, není možno ztotožnit s časovým údajem trvání samotné právní porady advokáta s klientem, který je rozhodným pro posouzení časového kritéria oprávněnosti účtování odměny dle §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu a je z logiky věci časovým údajem kratším, než celková délka pobytu advokáta v areálu vazební věznice. Z výše uvedeného je rovněž více než zřejmé, že tvrzení advokáta omezující se pouze na datum konání právní porady, nemůže být tvrzením dostatečným k závěru o oprávněnosti účtování odměny dle §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu. Další porada advokáta s klientem je úkonem, který zpravidla není zjistitelný ze soudního nebo vyšetřovacího spisu, a proto si právní zástupci nechávají potvrdit konání porady klientem, případně vězeňskou službou, aby splnili svou povinnost vyplývající ze stavovských předpisů České advokátní komory, jak ostatně správně poznamenala žalovaná (k tomu srov. čl. 1 usnesení představenstva České advokátní komory ze dne 8. listopadu 1999, kterým se stanoví některé podrobnosti o dokumentaci advokáta vedené při poskytování právních služeb a o vedení evidence provedených konverzí). Dovolací soud na tomto místě pro úplnost vysvětlení důležitosti uvedení skutečného časového údaje trvání samotné právní porady poznamenává, že jednání advokáta, spočívající v účtování si odměny za další poradu s klientem dle §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu přesahující délku jedné hodiny, přičemž samotná právní porada by trvala krátkou dobu a po zbytek času by se advokát s klientem věnovali činnosti odlišné od právní porady, by bylo jednáním neetickým a postižitelným v kárném řízení (k tomu srov. shodně Kovářová, D. a spol. Odměna advokáta (vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif) – komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, 2. vyd.).
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, aby nahradil náklady dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Náhrada nákladů je tak představována paušální náhradou hotových výdajů dle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 3. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu