ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1950.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1950/2020-988
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně BARELLO GROUP LIMITED , se sídlem v Nikósii, Zenas Kanther 16, Kyperská republika, zastoupené JUDr. Veronikou Ordnungovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, U Ladronky 1145/42, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 178 400 686,50 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 15/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2020, č. j. 25 Co 19/2020-952, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 23. 9. 2019, č. j. 13 C 15/2016-915, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 178 400 686,50 Kč (výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o náhradě nákladů řízení tak, že jejich výše činí 5 100 Kč, jinak jej potvrdil (výrok II), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 200 Kč (výrok III).
Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem v trestním řízení v souvislosti s vydáním akcií žalobkyně dne 21. 12. 2011 jako věcí důležitých pro trestní řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro všechny otázky, které jsou v dovolání uvedeny. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatelka povinna v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro ni za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014).
Odvolací soud založil svůj závěr o zamítnutí žaloby mimo jiné na tom, že žalobkyni dosud škoda nevznikla, neboť žalobkyně má své pohledávky (dokonce ve vyšší než žalované částce) za společnostmi, v nichž je (respektive byla) akcionářkou, a to z titulu výplaty dividend a z titulu výtěžku zpeněžení nových akcií.
Proti tomuto závěru žalobkyně sice brojí v části II. bodu 2 písm. d) dovolání, nicméně pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu, aniž by bylo uvedeno, v čem žalobkyně spatřuje naplnění podmínek přípustnosti dovolání v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř., nesplňuje požadavky na náležitosti dovolání.
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Ohledně uvedeného dovolacího důvodu je proto dovolání vadné a Nejvyšší soud k němu v tomto rozsahu nemohl přihlédnout.
Na dalších dovolatelkou vymezených otázkách rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí její dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dílem trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.) a dílem je nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu