ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2002.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2002/2021-291
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Viktorem Sedlákem v právní věci žalobce P. R. , nar. XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 85 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 181/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 5. 2019, č. j. 10 C 181/2016-113, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2019, č. j. 11 Co 215/2019-125, takto:
I. Dovolací řízení se zastavuje .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 21. 5. 2019, č. j. 10 C 181/2016-113, kterým tento soud zastavil řízení o dovolání žalobce směřujícím proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2017, č. j. 11 Co 171/2017-45, a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok I usnesení odvolacího soudu). Zároveň s tím odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
Obě tato rozhodnutí napadl žalobce dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Rozhodnutí soudu prvního stupně v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. §236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a §201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud dovolací řízení o této části podaného dovolání podle §243b a §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
Proti usnesení odvolacího soudu pak směřuje dovolání, při jehož podání žalobce nebyl zastoupen advokátem.
Podle §241 odst. 1 věty první o. s. ř., není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Podle odstavce 2 písm. a) tohoto ustanovení odstavec 1 neplatí, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání. Podle odstavce 4 téhož ustanovení dovolání musí být sepsáno, s výjimkou případu uvedeného v odstavci 2 písm. a), advokátem, notářem, nebo v případě právnické osoby osobou uvedenou v §21 o. s. ř, která má právnické vzdělání.
V souladu s §241b odst. 2 o. s. ř. není-li splněna podmínka uvedená v §241, postupuje se obdobně podle §104 odst. 2; to neplatí, bylo-li dovolání podáno opožděně, někým, kdo k dovolání není oprávněn, nebo směřuje-li proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání podle §238 přípustné.
Podle §104 odst. 2 o. s. ř., jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Přitom zpravidla může pokračovat v řízení, ale nesmí rozhodnout o věci samé. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví (v případě neodstranění nedostatku podmínky uvedené v §241 o. s. ř. viz též §241b odst. 3 věta třetí a §243c odst. 3 věta třetí o. s. ř.).
Povinné zastoupení je tedy zvláštní podmínkou dovolacího řízení týkající se dovolatele, jejíž nedostatek lze odstranit, bez jejíhož splnění však nelze o dovolání meritorně rozhodnout.
Žalobce není pro dovolací řízení zastoupen advokátem nebo notářem, přičemž netvrdil ani nedoložil, že má právnické vzdělání. Tento nedostatek žalobce neodstranil ani poté, co bylo v řízení opakovaně pravomocně rozhodnuto o tom, že se mu k jeho žádosti zástupce pro dovolací řízení neustanovuje (viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 14. 3. 2018, č. j. 10 C 181/2016-84, a usnesení téhož soudu ze dne 22. 4. 2020, č. j. 10 C 181/2016-168, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 22. 2. 2021, č. j. 11 Co 264/2020-270). Ačkoli žalobce nebyl soudem prvního stupně již poté vyzván k tomu, aby si pro dovolací řízení zástupce z řad advokátů zvolil a aby jeho prostřednictvím též podal řádné dovolání, tato skutečnost nebrání tomu, aby dovolací soud na uvedený nedostatek nyní reagoval zastavením dovolacího řízení. Je tomu tak proto, že dovolacímu soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že žalobce podává mimořádně vysoký počet žalob, v nichž po žalované České republice požaduje náhradu ať již majetkové škody nebo imateriální újmy, přičemž v těchto řízeních přistupuje též k hojnému využívání opravných prostředků zahrnujících i četná dovolání. Výsledkem tohoto žalobcova dlouhodobého počínání je pak mj. i to, že si žalobce musí být své povinnosti být v dovolacím řízení kvalifikovaně zastoupen vědom, jelikož je mu tato povinnost známa z jiných paralelně probíhajících řízení, v nichž byl mnohokrát k odstranění nedostatku povinného zastoupení pro dovolací řízení bezúspěšně vyzýván (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1201/2019, ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1303/2020, ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3558/2020, nebo ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4005/2019, proti němuž podaná ústavního stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1177/20). K podání doručenému odvolacímu soudu dne 7. 6. 2021, jehož součástí je i opětovná žalobcova žádost o ustanovení zástupce, která se v podstatných údajích neliší od té, jež byla v tomto řízení pravomocně zamítnuta, přitom již dovolací soud nepřihlédl.
Stávající procesní postup dovolacího soudu je též aprobován Ústavním soudem, který ve svém usnesení ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13, ve vztahu k opakovanému poučování stěžovatelů zneužívajících svého práva na přístup k soudu uvedl: „Ústavní soud byl nucen ve věcech takových stěžovatelů opakovaně konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti není ve vztahu k požadavku právního zastoupení poučení nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se stěžovateli takového poučení dostalo ve zcela identických případech předchozích. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má za to, že obdobnou argumentaci lze použít i na podmínku povinného zastoupení v řízení před Nejvyšším soudem. Pakliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem v minulosti opakovaně poučován o nutnosti advokátního zastoupení, jeví se další lpění na poučení v konkrétním případě jako neúčelné.“
Dovolací soud tedy uzavírá, že pro nedostatek povinného zastoupení žalobce nejsou splněny podmínky pro pokračování v řízení ani o zbývající části jeho dovolání, která směřuje proti usnesení odvolacího soudu, a proto dovolací řízení o této části podaného dovolání podle §243c odst. 3 věty třetí o. s. ř. rovněž zastavil.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 8. 2021
Mgr. Viktor Sedlák
pověřený člen senátu