ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2183.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2183/2020-407
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce J. K., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 1939/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 230 112 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 182/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2020, č. j. 11 Co 407/2019-382, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2020, č. j. 11 Co 407/2019-382, se v rozsahu, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 93 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, jakož i v navazujícím výroku o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se domáhal zaplacení částky 587 112 Kč jako náhrady škody (spočívající v nákladech za přijímací zkoušky ve výši 2 500 Kč, semestry navíc ve výši 45 000 Kč, zdravotní pojištění ve výši 14 612 Kč, nákladech vynaložených prarodičům ve výši 93 000 Kč a ušlém zisku ve výši 432 000 Kč), částky 643 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu (spočívající ve vazebním stíhání ve výši 153 000 Kč, nezákonném trestním stíhání ve výši 90 000 Kč a v zákazu styku žalobce s matkou ve výši 400 000 Kč) a konstatování porušení práva z titulu nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 237/2014, jehož byl účastníkem.
2. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu zpět co do nároku na konstatování porušení práva, co do částky 23 000 Kč jako zadostiučinění za nezákonné vazební stíhání, která byla žalovanou dobrovolně uhrazena, a dále co do částky ušlého zisku ve výši 432 000 Kč. Na procesní návrhy žalobce reagoval Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usneseními o částečném zastavení řízení dne 6. 3. 2018, dne 15. 5. 2018 a dne 17. 1. 2019 v rámci konaných ústních jednání.
3. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 7. 2019, č. j. 19 C 182/2017-336, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 180 112 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 595 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 512 Kč (výrok III).
4. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že ve školním roce 2013/2014 byl žalobce studentem II. ročníku bakalářského studia (v prezenční formě) na Provozně ekonomické fakultě České zemědělské univerzity v Praze. Dne 9. 9. 2013 bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí (matky žalobce) podle §199 odst. 1, 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“). Dne 31. 12. 2013 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí (matky žalobce) podle §199 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku a obě trestní stíhání byla spojena pod společné řízení. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 1. 2014, sp. zn. 0 Nt 3601/2014, byl žalobce vzat do vazby podle §73b odst. 1 a §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), z důvodu §67 písm. b), c) trestního řádu se započtením ode dne zadržení, tj. dne 31. 12. 2013. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 0 Nt 3803/2014, bylo rozhodnuto o propuštění žalobce z vazby za současného přijetí záruky J. K. a H. K. (prarodičů žalobce), písemného slibu žalobce a uložení probačního dohledu nad žalobcem. Současně bylo žalobci uloženo předběžné opatření, spočívající v zákazu styku s poškozenou H. K. (matkou žalobce), dle §88b odst. 1, 2 trestního řádu. K propuštění žalobce z vazby došlo dne 19. 2. 2014. Na žalobci tak byla vykonána vazba v trvání 51 dní. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 6 T 237/2014, byl žalobce zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) trestního řádu. Následné odvolání bylo zamítnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2016, sp. zn. 7 To 335/2016, a podané dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1786/2016. Trestní řízení trvalo 3 roky a 8 měsíců. V jeho průběhu byl žalobce upozorněn na možnost změny právní kvalifikace na trestný čin ublížení na zdraví s trestní sazbou 3 až 10 let odnětí svobody. V průběhu trestního řízení byl žalobce dvakrát odsouzen, a to rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 6. 2015 a ze dne 20. 1. 2016, vždy k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let na zkušební dobu v trvání 5 let. Ve věci bylo rozhodováno opakovaně na třech stupních soudní soustavy, před soudem prvního stupně 3x, před soudem druhého stupně 3x a před Nejvyšším soudem 1x. Soud prvního stupně měl dále za prokázané, že v důsledku nezákonně vedeného trestního řízení došlo k zásahům do osobnostních sfér žalobce, týkajících se částečně jeho zdravotních problémů, problémů s řádným dokončením studia, omezení žalobce ve styku s matkou po dobu téměř 3 let, nutnosti vynaložit finanční prostředky na opakované přijímací zkoušky, financování semestrů navíc, hrazení zdravotního pojištění v letech 2015 a 2016, a vynaložení dalších finančních prostředků.
5. Podáním ze dne 10. 2. 2017 uplatnil žalobce nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy u žalované, která stanoviskem ze dne 6. 11. 2017, č. j. MSP-444/2017-ODSK-ODSK/11, poskytla žalobci přiměřené zadostiučinění za vazební stíhání ve výši 23 000 Kč, konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí a za tuto skutečnost se omluvila.
6. Soud prvního stupně posoudil nároky žalobce podle §1 odst. 1, §5 písm. b), §7, §8 odst. 1, 3, §14 odst. 1, 3, §15 odst. 1, 2 a §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a dospěl k závěru, že ve věci je dán odpovědnostní titul ve smyslu §5 písm. a) OdpŠk.
7. V případě nároků na náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených za přijímací zkoušky v celkové výši 2 500 Kč, tj. 5 x 500 Kč, nákladech za semestry navíc v celkové výši 45 000 Kč, tj. 3 x 15 000 Kč, a nákladech za zdravotní pojištění ve výši 14 612 Kč, dospěl soud prvního stupně k závěru, že nebýt nezákonného trestního stíhání žalobce, spojeného s vazbou, a s ohledem na předešlé i následné studijní výsledky, by žalobce řádně splnil své povinnosti ve II. ročníku, mohl postoupit do ročníku III., a to bez nuceného dvojího opakování II. ročníku, když toto jeho studium by bylo bývalo řádně zakončeno ve školním roce 2014/2015.
8. Nárok na náhradu škody představovaný náklady vynaloženými prarodičům za období od propuštění z vazby (dne 19. 2. 2014) do vynesení zprošťujícího rozsudku v trestní věci (dne 16. 9. 2016), kdy žalobce vzhledem k uloženému předběžnému opatření nesměl pobývat v bytě se svou matkou, tedy za dobu 31 měsíců, v celkové výši 93 000 Kč (3 000 Kč měsíčně), soud prvního stupně nepovažoval za důvodný ani prokázaný. Podle soudu bylo čestným prohlášením prarodičů žalobce ze dne 21. 1. 2017, jejich svědeckým výslechem a účastnickým výslechem žalobce prokázáno, že žalobce skutečně pobýval ve společné domácnosti s prarodiči. Ohledně uvedených částek prarodiče žalobce shodně vypověděli, že příspěvky v částce 3 000 Kč měsíčně byly osobně předávány, nedovedli však přesně uvést období přispívání žalobce na společnou domácnost, k jakému datu byly příspěvky předávány, co měly pokrýt, zda byly zdaňovány, ani z čeho je konkrétně žalobce hradil. Žalobce sice uváděl své příjmy z fotbalu a příležitostných brigád, ze kterých tyto příspěvky údajně hradil, jejich pobírání však neprokázal a bylo naopak prokázáno, že dokud bydlel spolu s matkou a bratrem ve společné domácnosti, tutéž částku za žalobce hradil jeho otec, resp. tento přispíval i částkami vyššími na bydlení a služby v předmětném bytě zbytku rodinných příslušníků. Po propuštění z vazby, bylo žalobci 25 let, následně v roce 2015 dovršil 26. rok. S ohledem na jeho stálé studium je dle soudu zřejmé, že otec byl povinen přispívat žalobci výživným (které nebylo soudně stanoveno). Bylo tedy pouze na žalobci, aby případně žádal řádné výživné od otce s ohledem na neukončenou přípravu na budoucí povolání při denním bakalářském programu studia, zahájeném v roce 2012/2013 na předmětné fakultě, když otec byl povinen na výživu syna přispívat. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru o přetržení příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem dle zákona č. 82/1998 Sb. a vznikem škody.
9. Při posuzování nároku žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu vazebního stíhání původně ve výši 153 000 Kč, následně poníženého o částku 23 000 Kč (dobrovolné plnění ze strany žalované), vyšel soud prvního stupně z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, a jako adekvátní odškodnění určil částku 1 000 Kč za den trvání vazebního stíhání, celkově tedy 51 000 Kč, od ní odečetl částku 23 000 Kč, která byla dobrovolně poskytnuta žalovanou a přiznal žalobci zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu vazebního stíhání ve výši 28 000 Kč.
10. Žalobce se dále domáhal nároků na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním ve výši 90 000 Kč a zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v zákazu styku žalobce s matkou, případně nemožnosti žalobce stýkat se s bratrem ve výši 400 000 Kč. Při posouzení nároku na zaplacení částky 90 000 Kč vzal soud prvního stupně v potaz specifika daného trestního řízení, a to povahu trestní věci, délku trestního řízení a následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře žalobce a dále skutečnost, že žalovaná poskytla za vydání nezákonných rozhodnutí omluvu, a dospěl k závěru o nutnosti finančního odškodnění žalobce s tím, že částka ve výši 90 000 Kč je adekvátní. V případě nároku ve výši 400 000 Kč neshledal soud prvního stupně příčinnou souvislost mezi nezákonným trestním stíháním žalobce a vznikem a výší požadované újmy, když z provedeného dokazování vyplynuly špatné vztahy žalobce s matkou v minulosti, resp. od dětství. Averze matky vůči žalobci se pak vyhrotila v pravidelné hádky a fyzické napadání ze strany žalobce v jeho dospělém věku. Pokud jde o vztah žalobce k jeho bratrovi, dvojčeti, dokazováním bylo zjištěno, že tento byl negativní již odmala. Přiznání tohoto nároku by se tak dle soudu prvního stupně neslučovalo s obecně sdílenou představou spravedlnosti.
11. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že zamítl žalobu co do částky 36 511 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, jinak ho v napadené části tohoto výroku potvrdil (výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 93 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, jinak ho v tomto výroku potvrdil (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 2 364 Kč (výrok III).
12. Odvolací soud se ztotožnil se žalobcem pouze v tom, že vazebním stíháním v době od 31. 12. 2013 do 19. 2. 2014 fakticky ztratil možnost zakončení zimního semestru ve II. ročníku bakalářského studia, když byl ve vazbě držen právě ve zkouškovém období, tedy fakticky neměl možnost se na zkoušky připravit ani se dostavit k jejich složení. Je logické, že pokud žalobce neuzavřel zimní semestr, byl vyloučen i z možnosti uzavřít následný letní semestr školního roku 2013/2014. Žalované odvolací soud přisvědčil v tom, že žalobce požádal o možnost opakování II. ročníku, a nic mu tak nebránilo k jeho studiu nastoupit i za situace, kdy mu opakování ročníku bylo povoleno až na základě podání opravného prostředku. Žalobce tedy mohl plnohodnotně vystudovat II. ročník ve školním roce 2014/2015 a následně i III. ročník ve školním roce 2015/2016 a bakalářské studium by zakončil v červenci 2016. Dle odvolacího soudu musel žalobce vinou státu platit za překročení standardní doby studia částku 15 000 Kč za období od 18. 1. 2016 do 17. 7. 2016, nikoli však již za období od 18. 7. 2016 do 17. 1. 2017 a za období od 18. 1. 2017 do 17. 7. 2017 (2 x 15 000 Kč). Dle odvolacího soudu nelze přičítat státu ani poplatky za nové přijímací řízení v celkové výši 2 500 Kč (5 x 500 Kč), neboť při řádném ukončení II. ročníku ve školním roce 2014/2015 by potřeba absolvování nových přijímacích řízení ke studiu vůbec nevyvstala. Stejnou úvahou se odvolací soud řídil i při posuzování nákladů vynaložených na platby zdravotního pojištění za prosinec 2015 ve výši 1 242 Kč a za období leden až říjen 2016 ve výši 13 370 Kč (10 x 1 337 Kč). Tyto platby lze státu přičítat jen do doby, kdy měl žalobce ukončit (po přerušení způsobeném vazbou) bakalářské studium, tedy do července 2016. Stát tedy není povinen reparovat zaplacené pojistné za měsíce srpen až říjen 2016 ve výši 4 011 Kč (3 x 1 337 Kč). Odvolací soud tak uzavřel, že stát není povinen nahradit žalobci náklady v celkové výši 36 511 Kč, proto ohledně této částky žalobu zamítl.
13. Na rozdíl od soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil se žalobcem, že mu v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním vznikla škoda spočívající v příspěvku na domácnost, který poskytoval svým prarodičům v době, kdy byl omezen v užívání bytu matky, v němž žil zdarma. Měsíční platby tohoto příspěvku měl odvolací soud za prokázané jak svědeckou výpovědí babičky žalobce, tak i čestným prohlášením obou prarodičů. Svědeckou výpověď děda žalobce hodnotil odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně jako nekonkrétní a ničeho neprokazující, když se svědek nedokázal zorientovat ani ve svém příbuzenském vztahu k žalobci. Měsíční příspěvek na domácnost ve výši 3 000 Kč považoval odvolací soud za zcela přiměřený. Podle odvolacího soudu není rozhodné, zda žalobci jeho otec řádně platil výživné či nikoli, podstatné je, že žalobci platbami (příspěvky) na domácnost prarodičů vznikla škoda, která by mu při dalším bydlení v bytě matky nevznikla.
14. V případě nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 400 000 Kč spočívající v zákazu styku žalobce s matkou se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně jak v komparaci případu žalobce s jinými (v podstatných znacích) shodnými kauzami odškodnění fyzických osob za nezákonné trestní stíhání, tak i v posouzení tvrzení žalobce o konkrétních negativních dopadech jeho trestního stíhání spočívajících v narušení rodinné sféry života (styku s matkou), když uzavřel, že tato tvrzení o téměř nadstandardně kladných, možno označit až nepřirozených vztazích (tvrzení o tom, že žalobce ve věku téměř 26 let usínal s matkou v jedné posteli), jsou vyvrácena jak skutečností, že žalobce byl již před započetím trestního stíhání vykázán z bytu matky, tak výpovědí matky žalobce v tomto řízení o tom, že žalobce ji fyzicky napadal („jí občas namlátil“). Odvolací soud dále konstatoval, že fyzické útoky syna na matku, ať již jsou motivovány čímkoli, rozhodně nenasvědčují nadstandardně kladným vztahům mezi synem a matkou, naopak je lze hodnotit jako důkazy o tom, že vztahy mezi žalobcem a jeho matkou byly špatné, což konečně prokázala i svědecká výpověď otce žalobce, a tudíž argumentace žalobce o tom, že by výše odškodnění měla být mimořádně navýšena o nadstandardní částku 400 000 Kč z důvodu, že se po dobu od vzetí do vazby do skončení trestního stíhání nemohl s matkou stýkat, je nedůvodná a budí dojem účelovosti takového tvrzení v očekávání dalšího finančního přísudku. V přiznané částce 90 000 Kč coby zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání tak je dle odvolacího soudu obsaženo i odškodnění za újmu vzniklou nemožností kontaktu žalobce s matkou v uvedeném období.
15. Odvolací soud nepovažoval za důvodný ani požadavek žalobce na odškodnění za vykonanou vazbu ve výši 3 000 Kč za den, když po srovnání s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, a rozsudkem velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 5. 2002, ve věci Stafford proti Spojenému království, stížnost č. 46295/99, uvedl, že žalobce strávil ve vazbě celkem 51 dnů a žádné trvalé následky spočívající v poškození zdraví, mimo obavu z nákazy od spoluzadrženého, která se dá podřadit pod obecné negativní následky vazebního stíhání na osobě stíhaného, netvrdil. Z uvedených důvodů považoval soud samotné finanční odškodnění přiznané žalobci soudem prvního stupně za adekvátní.
II. Dovolání a vyjádření k němu
16. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále též „dovolatelka“), jednající pověřeným zaměstnancem s doloženým právnickým vzděláním [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], v rozsahu části výroku II tohoto rozsudku, v níž odvolací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 93 000 Kč, včasným dovoláním.
17. Podle dovolatelky je dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud zcela bezdůvodně a neodůvodněně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále pro řešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
18. Pro posouzení důvodnosti žalobcova nároku je dle dovolatelky nezbytné v dovolacím řízení zodpovědět následující otázky:
a) „Lze vzít tvrzení za prokázané v případě, že je svědecký výslech, jímž má být tvrzení prokázáno, považován za nevěrohodný a současně písemné prohlášení téhož subjektu slouží jako kruciání důkaz?“
b) „Lze považovat za přezkoumatelný rozsudek odvolacího soudu, který se bez podrobného zdůvodnění odchýlí v rámci hodnocení důkazů v otázce věrohodnosti svědeckého výslechu?“
c) „Mohla žalobci reálně vzniknout škoda, když byl sice nezaopatřeným dítětem, avšak jeho výdělkové a majetkové poměry mu zjevně umožnovaly přispívat na úhradu svých potřeb a na náklady na společnou domácnost ve smyslu ust. §886 občanského zákoníku?“
d) „Nemůže být požadavek žalobce, kterým se i přes schopnost dosahovat výdělků umožňujících mu přispívat na vedení společné domácnosti, v rozporu s dobrými mravy?“
e) „Mohla žalobci vzniknout škoda, za níž by byla odpovědná žalovaná za situace, když základ škody de facto spočívá v tom, že rodiče řádně neplnili svou vyživovací povinnost k nezaopatřenému dítěti, resp. když jeden z rodičů fakticky konzumoval a užíval výživné hrazené druhým z rodičů pro uspokojení svých potřeb?“
f) „Nedošlo k přetržení příčinné souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním a vznikem škody tím, že se žalobce aktivně nedomáhal vydání bezdůvodného obohacení po své matce, která užila výživné hrazené otcem žalobce pro své potřeby?“
19. Dovolatelka se domnívá, že v dovoláním napadeném rozsahu neobsahuje rozsudek odvolacího soudu všechny náležitosti stanovené v §157 odst. 2 o. s. ř., neboť zde chybí závěr o skutkovém stavu věci, k němuž dospěl odvolací soud. Soud měl navíc zcela rezignovat na svou povinnost uvést, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil za situace, kdy provedené důkazy nezopakoval a současně zcela odlišně posoudil věrohodnost jednotlivých důkazních prostředků a závěry, které z nich učinil. Absenci těchto zákonných náležitostí považuje dovolatelka za závažnou vadu rozsudku, spočívající v jeho nepřesvědčivosti a v konečném důsledku až nepřezkoumatelnosti. V této souvislosti dovolatelka odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 22/2002, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2102/2014, ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3104/2015, a nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 304/98, a ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 968/18.
20. Dovolatelka dále poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 349/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4229/2010, ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3315/2011, ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1415/2013, a ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4418/2013, jimž má odporovat právní závěr odvolacího soudu o odpovědnosti žalované za škodu. Z těchto rozhodnutí dle dovolatelky vyplývá, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit. Žalobce se tak měl domáhat náhrady škody po primárních dlužnících, tedy po svých rodičích, kteří řádně neplnili v předmětném období svou vyživovací povinnost, v důsledku čehož musel žalobce hradit své bazální životní náklady z vlastních finančních prostředků, aniž by na jeho výživě, jakožto nezaopatřeného dítěte, rodiče kooperovali. Přitom právě závěr o nemožnosti žalobce domáhat se svého práva na vydání bezdůvodného obohacení po jeho matce, která si ponechávala otcem fakticky hrazené výživné, považuje dovolatelka za stěžejní pro učinění závěru o existenci její odpovědnosti za vzniklou škodu.
21. Dalšího nepřípustného odklonu od zákonné úpravy i konstantní judikatury se měl dle dovolatelky odvolací soud dopustit tím, že se v dovoláním napadeném rozsudku žádným přezkoumatelným způsobem nezabýval existencí příčinné souvislosti, jakožto jednoho ze základních kritérií odpovědnosti státu za škodu. Dovolatelka se domnívá, že v době zahájení řízení měl žalobce reálnou možnost domoci se svých práv po osobách odlišných od státu, které se na jeho úkor reálně obohatily, a pouze svým liknavým přístupem zavinil, že v průběhu tohoto řízení došlo k promlčení jeho práva na vydání bezdůvodného obohacení. V daném případě tak došlo ke zjevnému přetržení příčinné souvislosti a nelze tedy v žádném případě dospět k závěru o odpovědnosti dovolatelky za vzniklou škodu. Zde dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014.
22. Odvolací soud měl pochybit taktéž při zjišťování, zda žalobci reálně vznikla škoda, spočívající v příspěvku na vedení společné domácnosti, když fakticky neprovedl svědecký výslech prarodičů žalobce, zejména jeho babičky, ale vycházel pouze z v protokolu zachyceného průběhu jejich výslechu před soudem prvního stupně. V důsledku toho byl zejména ochuzen o možnost zohlednit i chování těchto svědků a způsob reprodukce jejich výpovědí, včetně nonverbálních projevů. Jestliže za takové situace shledal odvolací soud žalobcův nárok důvodným, postupoval v přímém rozporu se zákonem a zejména s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1191/2003. K uvedenému byl dovolatelkou podáním ze dne 13. 7. 2020 doplněn odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 2310/19. Odvolací soud se nevěnoval ani skutečnosti, že podle soudu prvního stupně nebylo prokázáno skutečné hrazení daných finančních prostředků a nebyly prokázány ani příjmy umožňující žalobci hrazení tvrzených příspěvků na vedení společné domácnosti. V řízení před odvolacím soudem nebyla zohledněna ani vyživovací povinnost matky k žalobci v předmětném období, kterou neplnila, ani její chování, jež bylo faktickým důsledkem vzniku předmětné škody na straně žalobce, neboť výživné hrazené otcem na zajištění bydlení žalobce, si v rozhodném období ponechávala k zajištění vlastních životních potřeb. Odvolací soud se nezabýval ani posouzením případného rozporu žalobcova nároku s dobrými mravy podle §886 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
23. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu, v dovoláním napadené části výroku II a v akcesorickém výroku III, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
24. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
26. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
27. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
28. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
29. Pro řešení otázek c) a d) není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť na takovém řešení napadené rozhodnutí nezáviselo.
30. Dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky procesního práva [obsažené v otázkách a) a b)], zda může vzít odvolací soud ze svědeckých výslechů v kombinaci s listinnými důkazy provedenými soudem prvního stupně za prokázané jiné skutečnosti než soud prvního stupně, aniž by tyto důkazy v rámci odvolacího řízení zopakoval, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
31. Dovolání je rovněž přípustné pro řešení otázky [obsažené v otázkách e) a f)] příčinné souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním a náklady obviněného na bydlení za situace, kdy jsou zde osoby (rodiče, prarodiče), které mají vůči obviněnému vyživovací povinnost, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
32. Dovolání je důvodné.
33. Podle §213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2).
34. I když ve smyslu §213 odst. 1 o. s. ř. a ustálené judikatury soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011) není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená to, že od skutkových zjištění, která soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a svědků, popř. jiných důkazů, se může odvolací soud bez dalšího odchýlit. Pokud má pochybnosti o věrohodnosti výpovědí účastníků a svědků, na nichž soud prvního stupně založil své skutkové zjištění, musí tyto důkazy opakovat a popř. i doplnit (§213 odst. 2 o. s. ř.) a opatřit si tak podklady pro vlastní posouzení jejich věrohodnosti.
35. Postup odvolacího soudu, kdy se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž však dokazování sám zopakoval, není v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal dotčenému účastníkovi reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů předloženými listinami ve spojení s výpověďmi účastníků řízení, bylo nutno, aby tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů (nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06).
36. Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud by nebyl povinen zopakovat dokazování, jednalo-li by se (pouze) o listinné důkazy [s výjimkou případu, pokud by měl za to, že je z nich možné dospět k jiným (pro rozhodnutí zásadně významným) skutkovým zjištěním, než která učinil soud prvního stupně] a dospěl-li by k závěru, že zjištění, která soud prvního stupně učinil z výslechů účastníků řízení, svědků, znalců atd. jsou pro rozhodnutí ve věci (zcela) bezcenná, neboť nepředstavují právně významné skutečnosti pro právní posouzení věci (aplikaci příslušné právní normy na zjištěný skutkový stav); taková právní úvaha odvolacího by ovšem musela být v odůvodnění jeho písemného vyhotovení rozhodnutí zákonu odpovídajícím způsobem vyložena (srov. §157 odst. 2 o. s. ř.).
37. Podle soudu prvního stupně bylo čestným prohlášením prarodičů žalobce ze dne 21. 1. 2017, jejich svědeckým výslechem a účastnickým výslechem žalobce prokázáno, že žalobce skutečně pobýval ve společné domácnosti s prarodiči. Příspěvek žalobce na společnou domácnost s prarodiči v částce 3 000 Kč měsíčně však z uvedených důkazů neměl soud za prokázaný, jelikož žádný z prarodičů nedovedl přesně uvést období přispívání žalobce na společnou domácnost, k jakému datu byly příspěvky předávány, co měly pokrýt, zda byly zdaňovány, ani z čeho je konkrétně žalobce hradil. Odvolací soud naproti tomu dospěl k opačnému skutkovému závěru, když měsíční platby žalobce měl za prokázané jak svědeckou výpovědí babičky žalobce, tak i čestným prohlášením obou prarodičů. Jestliže tedy odvolací soud založil své rozhodnutí na jiném skutkovém stavu, aniž opakoval důkazy, o které opřel své skutkové závěry soud prvního stupně, je jeho právní posouzení věci již z tohoto důvodu nesprávné.
38. Podle §8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
39. Podle §910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost (odstavec 1). Vyživovací povinnost rodičů vůči dítěti předchází vyživovací povinnosti prarodičů a dalších předků vůči dítěti (odstavec 2).
40. Podle §913 odst. 1 o. z. pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného.
41. Odpovědnost státu je založena za současného splnění tří předpokladů, a sice že bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, že poškozenému byla způsobena škoda, a že vznik této škody je v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. Existence všech těchto podmínek musí být v soudním řízení prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich. Není-li splněna byť jen jedna z uvedených tří podmínek, nelze žalobě vyhovět bez ohledu na to, zda jsou splněny podmínky ostatní.
42. Otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody - je v zásadě otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní. Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, nebo usnesení ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4526/2016).
43. Příčinná souvislost je dána, pokud by ke škodě nedošlo nebýt konkrétního jednání. Nemusí se přitom jednat o příčinu jedinou, nýbrž postačuje, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, který má být odškodněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 786/99). Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodné události za současného prokázání, že by škoda nebyla nastala bez této příčiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013).
44. Ve smyslu shora citované judikatury dovolacího soudu bylo na odvolacím soudu, aby zvážil, zda v době, kdy si žalobce sám měl hradit náklady na bydlení v důsledku svého trestního stíhání, měli vůči němu rodiče ve smyslu §910 o. z. a násl. vyživovací povinnost zahrnující i uspokojování potřeby bydlení (příp. zda nepřešla tato právě na prarodiče), a pokud ano, proč ji neuspokojovali osobně ani hrazením výživného k rukám žalobce, a to i ve vazbě na skutkové zjištění, jakým způsobem by žalobce uspokojoval svoji potřebu bydlení, pokud by stíhán nebyl.
45. Teprve na základě těchto skutkových zjištění je totiž možno uzavřít, zda je zde příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou představovanou finančními prostředky, které žalobce ze svých vlastních zdrojů hradil svým prarodičům za zajištění bydlení, aniž by za tím účelem dostával prostředky od rodičů. Je totiž zřejmé, že pokud by žalobce měl možnost uspokojovat svou bytovou potřebu přímo u svého rodiče (a to nikoliv jen matky), příp. pokud by tito rodiče měli povinnost mu na náklady vlastního bydlení u prarodičů přispívat, příp. by sami tito prarodiče poskytováním ubytování svému vnukovi plnili svoji vyživovací povinnost, nebyl by žalobce nucen vynakládat vlastní prostředky na úhradu bydlení u svých prarodičů (míněno nad rámec toho, co by případně na své bydlení musel s ohledem na své příjmové a majetkové poměry vynakládat bez ohledu na probíhající trestní stíhání).
46. Pokud odvolací soud uzavřel, že žalobci vznikla v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním škoda spočívající v příspěvku na domácnost, který poskytoval svým prarodičům v době, kdy byl omezen v užívání bytu matky, v němž žil zdarma s tím, že není rozhodné, zda žalobci jeho otec řádně platil výživné či nikoli, a aniž se zabýval dalšími shora uvedenými skutečnostmi, je jeho právní posouzení věci minimálně neúplné a tudíž nesprávné.
47. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nad rámec výše uvedeného nesprávného řešení otázky procesního práva, se dovolací soud zabýval i dovolatelkou namítanou vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.
48. Odvolací soud v odst. 8 odůvodnění svého rozsudku uvádí, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů učinil odpovídající skutkové závěry, od nichž nemá odvolací soud (bez provedení dokazování) důvod ani možnost se odchylovat, avšak následně v odst. 12 bere za prokázané tvrzené platby žalobce prarodičům v celkové částce 93 000 Kč, včetně jejich účelu, ačkoliv předtím v rámci narace na podkladě odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně uvádí, že tyto náklady soud prvního stupně neseznal důvodnými a prokázanými, když ani výpověďmi prarodičů žalobce neměl za prokázáno přesné období přispívání žalobce na společnou domácnost, tedy k jakému datu byly příspěvky předávány, co měly pokrýt, zda byly zdaňovány, ani z čeho je konkrétně žalobce hradil.
49. Odvolací soud tak nejen v rozporu s §213 odst. 2 o. s. ř. nezopakoval dokazování výslechem svědků, ačkoliv patrně i na jeho základě činní odlišná skutková zjištění, jak je uvedeno již shora, ale ani odůvodnění jeho rozsudku nesplňuje požadavky vyplývající z §157 odst. 2 o. s. ř., není-li z něj jednoznačně patrné, které skutečnosti má soud prokázány a které nikoliv, nicméně jak je z výše uvedeného obsahu dovolání současně patrné, nebyl uvedený nedostatek odůvodnění nakonec dovolateli na újmu při uplatnění jeho práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013).
50. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení nároku na zaplacení částky 93 000 Kč jakožto nákladů zaplacených žalobcem prarodičům na společnou domácnost za období od propuštění z vazby do vynesení zprošťujícího rozsudku v trestní věci nesprávné , postupoval dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil, a to včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
51. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí podmínky odpovědnosti státu ve vztahu k výše uvedenému nároku, přičemž vyjde ze shora uvedených právních závěrů dovolacího soudu.
52. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
53. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu