ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2299.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2299/2021-194
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobkyně FLEX-TEX společnost s r.o., IČO 47150157, sídlem v Praze 7, Jateční 1531/31, zastoupené JUDr. MUDr. Danielem Mališem Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 5, Kováků 554/24, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 18/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2019, č. j. 12 Co 199/2019-136, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení 478 412 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 67/99.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 7. 2018, č. j. 26 C 18/2018-91, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 11. 2018, č. j. 26 C 18/2018-115, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 41 250 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 437 162 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II potvrdil a ve vyhovujícím výroku I změnil tak, že se žaloba zamítá i co do částky 11 383 Kč s příslušenstvím, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci, a souhlasil s jeho závěrem, že celková délka přezkoumávaného řízení (běžícího od 22. 3. 1999 do 30. 1. 2017) byla nepřiměřená. Nesporné též bylo, že žalobkyně (jako postupnice pohledávky) byla ve dvou úsecích přezkoumávaného řízení jeho účastnicí po právní moci rozhodnutí o návrhu na vstup do řízení podle §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Souhlasil též s jeho závěrem (po úpravě data prvního vstupu žalobkyně do řízení), že doba prvního účastenství žalobkyně v přezkoumávaném řízení (období od 11. 7. 2006 do 29. 7. 2009) byla dobou rozhodnou pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015. Neztotožnil se však se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni v době jejího druhého dílčího účastenství v přezkoumávaném řízení (od 14. 9. 2016 do 30. 1. 2017) nevznikala újma proto, že soud v této době nezjistil průtahy řízení. Konstatoval, že při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti.
Odvolací soud dále konstatoval, že není důvodu se odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a přiznat žalobkyni náhradu nemateriální újmy i za dobu, kdy nebyla účastnicí řízení. Odvolací soud uzavřel, že za období celkem 41 měsíců a 16 dnů žalobkyni náleží základní výše zadostiučinění 15 000 Kč za jeden rok řízení (za první dva roky řízení snížená na polovinu), modifikovaná (snížená) o 20 %, neboť řízení bylo složité zejména z procesního hlediska, opakovaně došlo k záměně účastníků, byl vypracován znalecký posudek, žalující strana opakovaně měnila žalobu, obě strany žádaly o odročení ústního jednání a opakovaně byla žalující strana soudem žádána o předložení listin. Celkem odvolací soud přiznal žalobkyni zadostiučinění 29 867 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu ve věci samé napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka možnosti vzniku nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení osobě, která v době vzniku újmy nebyla účastníkem řízení, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť při jejím řešení se odvolací soud ve smyslu §237 o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, zaujal názor (a tento převzal též do stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že v případě postoupení pohledávky, pro níž je vedeno původní řízení, není důvodu přičítat postupníkovi dosavadní dobu řízení, jež bylo vedeno nepřiměřeně dlouhou dobu. Shodně se na dané téma Nejvyšší soud vyjádřil rovněž v rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009, nebo v rozsudku ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1724/2017, v němž dále vysvětlil, že nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení je nárokem osobní povahy, který je spojen pouze s tou osobou, která byla účastníkem takového řízení. Lze sice připustit, aby takovou újmu na sebe vztáhl i právní nástupce původního účastníka, musí jít ovšem o právního nástupce univerzálního, který právě z důvodu univerzálního právního nástupnictví sám vstoupil do (nepřiměřeně dlouhého) řízení a sám tak převzal alespoň část újmy utrpěné původním účastníkem, jenž přestal existovat, tudíž sám satisfakci za tuto újmu nemůže vymáhat (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011 , a ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2243/2011 ), což ovšem není případ současné žalobkyně (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3805/2019).
V posledně označeném rozsudku Nejvyšší soud konstatoval, že může sice nastat situace, kdy další osoby v důsledku svého vztahu k primárnímu poškozenému rovněž pociťují důsledky nesprávného úředního postupu, spočívající v jejich nejistotě ohledně výsledku řízení, jehož se primární poškozený účastní. Děje se tak ovšem nikoli přímo, ale zprostředkovaně skrze jejich vztah k primárnímu poškozenému. Nebýt totiž jejich vztahu k primárnímu poškozenému, újmu způsobenou nepřiměřenou délkou původního řízení by nepociťovaly (k tomu srovnej již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011).
Konečně dovolací soud konstatuje (jak již také bylo uvedeno), že v jeho rozhodovací praxi byl přijat závěr, že není důvodu přičítat postupníkovi dosavadní dobu řízení, jež bylo vedeno nepřiměřeně dlouhou dobu (sp. zn. 30 Cdo 3908/2009), proto nelze ani přisvědčit opakované námitce dovolatelky, že soudy rozhodovaly o (ne)sdílení újmy žalobkyně s jiným účastníkem řízení a nikoliv o její samostatné újmě. Sama žalobkyně svoji tvrzenou újmu vztahovala k přezkoumávanému řízení, a vzhledem k tomuto řízení také byla její možná újma soudy posuzována.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka procesního práva, zda mohou soudy dojít k závěru, že účastník neunesl procesní břemena, ačkoli o nich nebyl poučen, neboť na jejím nesprávném vyřešení napadené rozhodnutí nezáviselo.
Dovolací soud totiž nepřehlédl, že poukaz o povinnosti žalobkyně skutečnosti tvrdit a prokazovat učinil odvolací soud v souvislosti s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015, na který žalobkyně odkázala na podporu své argumentace, že jí přísluší zadostiučinění za nemajetkovou újmu za celou délku řízení.
Dovolací soud ovšem v uvedeném rozhodnutí (bod 30) vysvětloval rozdíl mezi presumovanou újmou účastníka nepřiměřeně dlouhého řízení a tvrzenou újmou nového účastníka teprve vstupujícího do řízení postupem dle §107a o. s. ř., a to v mezidobí od podání návrhu na vstup do řízení do právní moci rozhodnutí o jeho vstupu do řízení. Uzavřel, že se presumuje nemajetková újma pouze účastníkova a „čekateli“ na vstup do řízení tedy nezbývá, než obecná zásada (sporného) občanského soudního řízení tvrdit a prokázat, že mu vznikla nemajetková újma i v tomto mezidobí (nutno dodat, že dovolací soud ani v citovaném rozhodnutí neshledal dovolání důvodným právě z tohoto důvodu).
Dovolatelka tento závěr v dovolání mylně namítá a vztahuje na jakékoliv neúčastenství v řízení, a z toho vyplývající možnost obecně prokazovat nemajetkovou újmu zapříčiněnou nepřiměřenou délkou soudního řízení i u osoby na řízení nezúčastněné. Přitom nelze pominout, že nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené délkou řízení o návrhu podle §107a o. s. ř. by nutně byl odlišný od nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené účastníkovi řízení jeho nepřiměřenou celkovou délkou, žalobkyně ovšem v řízení žádný další nárok než na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení neuplatnila, tudíž ani k žádnému takovému nároku nemohla být vyzvána k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu