ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2988.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2988/2020-108
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. Z., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Josefem Kašparem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jáchymovská 27/114, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 219/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2020, č. j. 58 Co 29/2020-28, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2020, č. j. 58 Co 29/2020-28, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 10. 2019, č. j. 12 C 219/2018-17, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 16. 10. 2019, č. j. 12 C 219/2018-17, kterým bylo řízení zastaveno v části, jíž se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu za zneužití nerovného postavení a neprávního vzdělání žalobce v exekučním řízení vedeným u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 13 EXE 13297/2010 (dále jen „posuzované řízení“) ve výši 60 000 Kč, a v části, jíž se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení za období od 9. 3. 2011 do 19. 4. 2017.
2. Odvolací soud tak rozhodl podle §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, poté, co v souladu se zjištěním soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v uvedeném rozsahu brání projednání věci neodstranitelná procesní překážka zahájeného řízení (tzv. překážka litispendence) ve smyslu §83 odst. 1 o. s. ř, když tyto žalobcovy nároky jsou v totožném rozsahu projednávány již v dříve zahájeném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 10/2018.
3. Odvolací soud na základě zjištění učiněných ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 20 C 10/2018, dospěl k závěru, že v uvedeném řízení se žalobce mj. domáhá náhrady nemajetkové újmy za průtahy v posuzovaném řízení při rozhodování o jeho návrhu na zastavení exekuce ze dne 27. 8. 2012, a to za dobu od 9. 3. 2011 do 19. 4. 2017 v délce 73 měsíců ve výši 152 439 Kč, a též satisfakce ve výši 60 000 Kč za „zjevnou diskriminaci zneužitím nerovného postavení a nedostatku právního vzdělání žalobce“, a to rovněž v souvislosti s rozhodováním o témže návrhu na zastavení exekuce. V nyní projednávané věci se pak žalobce domáhá odškodnění ve výši 172 431 Kč za průtahy způsobené v části řízení o jeho návrhu na zastavení exekuce prodejem nemovitosti ze dne 11. 8. 2014, v níž mělo dojít k významným pochybením soudního exekutora, a to za dobu od 9. 3. 2011 do 14. 12. 2017. Dále požaduje odškodnění ve výši 60 000 Kč za diskriminaci – zneužití nerovného postavení žalobce při prodeji nemovitosti v posuzovaném řízení.
4. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že se v případech obou řízení jedná o odškodnění za posuzované řízení, a to za jednotlivé žalobcem vybrané úseky tohoto řízení. V řízení vedeném pod sp. zn. 20 C 10/2018 žalobce vyčlenil část exekučního řízení týkající se jeho návrhu na zastavení exekuce ze dne 27. 8. 2012, v nyní projednávané věci se domáhá odškodnění za část řízení ohledně jeho návrhu na zastavení exekuce ze dne 11. 8. 2014. Dle odvolacího soudu však takový postup možný není, kdy nelze odškodňovat jednotlivé průtahy v řízení a současně nelze souběžně posuzovat a odškodňovat specifické části řízení o jednotlivých návrzích žalobce v rámci totožného exekučního řízení. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba podle odvolacího soudu vždy vycházet z celkové délky řízení a není možné separátně posuzovat včasnost žalobcem vymezených konkrétních úkonů soudu nebo soudního exekutora. Je tedy vyloučeno, aby žalobce požadoval více odškodnění za tentýž časový úsek běhu exekučního řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž formuloval následující otázky, ohledně nichž se dle jeho názoru odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Jednak, zda je dán nedostatek podmínek řízení spočívající v překážce litispendence za situace, kdy žalobce uplatnil v této věci svůj nárok s odlišným skutkovým tvrzením, a zda lze uplatnit více samostatných nároků na náhradu nemajetkové újmy, pokud mají původ v různých částech exekučního řízení, a dále, zda je dána překážka litispendence za situace, kdy žalobce v nyní projednávané věci uplatnil nárok na zaplacení peněžitého plnění v částce vyšší než v řízení, ve vztahu k němuž je překážka litispendence dovozována. Žalobce též v dovolání zpochybnil přezkoumatelnost napadeného usnesení.
6. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovoláních rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.).
8. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky uvedené v §241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř.
9. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
10. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Otázka, zda je dána litispendence za situace, kdy žalobce v nyní projednávané věci uplatnil nárok na zaplacení peněžitého plnění v částce vyšší, než v řízení, ve vztahu k němuž je překážka litispendence dovozována, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje usnesení odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014, uveřejněném pod číslem 90/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž žalobce odkazuje, Nejvyšší soud dovodil, že domáhá-li se žalobce v pozdějším řízení náhrady újmy na základě totožných skutkových tvrzení jako v řízení již dříve zahájeném a dosud pravomocně neskončeném, ovšem požaduje vyšší náhradu než v řízení prvním, pak je dána překážka řízení (věci zahájené) pouze co do části, v níž se žalobní žádání překrývá s žádáním v řízení prvním. Soudy nižších stupňů přitom zastavily řízení pouze a právě v části, v níž se žalobce domáhal částky zadostiučinění za období, za nějž se domáhá zadostiučinění již v řízení vedeném pod sp. zn. 20 C 10/2018, přičemž vyšší částka žalobního žádání v tomto řízení je dána žalobcem odlišně vymezenou délkou posuzovaného řízení (v níž řízení zastaveno nebylo). Zároveň nutno podotknout, že pro aplikaci závěrů dosažených v posledně citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, je nutná též totožnost skutkových tvrzení v obou řízeních, v nichž je litispendence posuzována.
12. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž uvedl, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele, což není případ žalobce.
13. Dovolání žalobce je ovšem přípustné pro posouzení otázky, zda je dána litispendence za situace, kdy žalobce uplatnil ve věci nárok s odlišnými skutkovými tvrzeními, než v řízení vůči němuž je překážka litispendence posuzována. Odvolací soud se při jejím posouzení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
14. Dovolání je důvodné.
15. Podle §83 odst. 1 o. s. ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.
16. Podle §104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
17. Vymezením totožnosti řízení se dovolací soud již opakovaně zabýval. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1692/2009, totožnost řízení, která je rozhodná pro posouzení překážky věci rozhodnuté, případně překážky litispendence, je dána totožností jejich předmětu a totožností účastníků. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000). Jinak řečeno, totožnost předmětu řízení předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit.
18. O stejnou věc jde zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Proto, aby nastala překážka litispendence, musí tedy tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývat ze stejných skutkových tvrzení – ze stejného skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 795/2019, či ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 506/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2289/2017).
19. Rozhodnutí odvolacího soudu shora citované judikatuře neodpovídá. Jak se totiž z uvedených rozhodnutí podává, překážka litispendence je dána při totožnosti předmětu řízení a totožnosti účastníků, přičemž totožnost předmětu předpokládá mj. totožná skutková tvrzení žalobce. V tomto směru nelze přehlédnout skutečnost, na níž upozornil i odvolací soud, že žalobce se v obou řízeních domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou spojuje v každém případě s rozdílnými (jím vybranými) úseky posuzovaného exekučního řízení (v nichž shledává průtahy). Je zřejmé, že na to navazující právní posouzení odvolacího soudu týkající se nemožnosti požadovat zadostiučinění za jednotlivé průtahy, není při hodnocení překážky litispendence na místě, neboť se jedná o posouzení věcné důvodnosti uplatněného nároku, které je vyhrazeno až meritornímu rozhodnutí ve věci samé. Posouzení důvodnosti uplatněného nároku však nemůže mít z procesního hlediska vliv na to, zdali je tatáž věc projednávána již v řízení jiném.
20. Nejvyšší soud v té souvislosti připomíná, že není vyloučeno uplatnit vedle sebe jak nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, tak současně i nárok na zadostiučinění dílčího průtahu, byť v nich došlo v rámci téhož řízení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2018/2014, a ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012, uveřejněný pod číslem 102/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zatímco při závěru o nepřiměřené délce řízení se vznik nemajetkové újmy presumuje, v případě odpovědnosti za dílčí průtah v řízení je na žalobci, aby existenci újmy tvrdil a prokázal; v posledně uvedeném případě se nepostupuje podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V obou skutkově odlišných situacích musí žalobce důsledně odlišit následky, které měly na jeho straně vzniknout celkovou nepřiměřenou délkou řízení, od těch, jež měly vzniknout v důsledku konkrétních průtahů, a je třeba dbát toho, aby nedošlo k jejich duplicitnímu odškodnění (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3507/2018). Vycházel-li proto odvolací soud při zvažování existence překážky litispendence z úvahy, že nároky na odškodnění celkové délky řízení a dílčího průtahu v totožném řízení vedle sebe pojmově neobstojí, není jeho úvaha správná.
21. K tomu přistupuje i skutečnost, že odvolací soud si důsledně neujasnil, a to i z důvodu vady řízení dále uvedené, jaké nároky a na základě jakých skutkových tvrzení žalobce uplatňuje a jaké uplatnil i v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 10/2018, a i proto je jeho právní posouzení neúplné, tudíž nesprávné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1671/2018).
22. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
23. Pro řádné vyřešení žalobcem předestřené otázky je třeba, aby žaloba měla všechny náležitosti ve smyslu §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř., neboť aby nastala procesní překážka litispendence, musí tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývat ze stejných skutkových tvrzení (ze stejného skutku). V této souvislosti však Nejvyšší soud v posuzovaném řízení shledal vadu řízení v tom, že soudy obou stupňů dostatečně nevěnovaly pozornost projednávané žalobě. Ze žaloby se totiž jednoznačně nepodává, zda žalobce po žalované požaduje zadostiučinění za celkovou nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, anebo zda požaduje zadostiučinění za ojedinělý průtah v posuzovaném řízení při rozhodování o jeho návrhu na zastavení exekuce ze dne 11. 8. 2014, když na jednu stranu svoje nároky skutkově spojuje toliko s tímto dílčím průtahem, na straně druhé však vyčíslení své újmy vztahuje k celé délce posuzovaného řízení.
24. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení usnesení odvolacího soudu vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
25. Na soudu prvního stupně v dalším řízení bude, aby ponejprv věnoval pozornost vymezení předmětu řízení v žalobě a v tomto ohledu případně vedl žalobce k jejímu upřesnění. K opětovnému závěru o nedostatku podmínek řízení spočívajícím v existenci překážky litispendence se uchýlí jedině tehdy, pokud ve smyslu závěrů v tomto rozhodnutí uvedených vyjde najevo totožnost předmětu a účastníků řízení.
26. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 1. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu