ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3002.2020.3
sp. zn. 30 Cdo 3002/2020-146
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) Z. T. , nar. XY, bytem XY, Slovenská republika, zastoupeného JUDr. et Mgr. Štěpánkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Praze, 28. října 1001/3, b) L. P., nar. XY, bytem XY, Slovenská republika, zastoupeného JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 1 240 000 Kč s příslušenstvím pro každého ze žalobců, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 53/2017, o dovolání žalobce b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2019, č. j. 39 Co 280/2019-290, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2019, č. j. 39 Co 280/2019- 290, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 2. 2019, č. j. 22 C 53/2017-261, se v rozsahu, v jakém jimi bylo rozhodnuto o nároku žalobce b) na náhradu nemajetkové újmy v částce 990 000 Kč s příslušenstvím a v navazujících nákladových výrocích ve vztahu žalobce b) a žalované, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodního soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobci se v řízení domáhali každý částky 990 000 Kč z titulu odčinění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem policejního orgánu spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení a částky 250 000 Kč z titulu odčinění újmy způsobené nezákonným rozhodnutím a odepřením práv oběti trestného činu.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 2. 2019, č. j. 22 C 53/2017-261, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 240 000 Kč každému ze žalobců spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 6. 3. 2017 do zaplacení v případě žalobce a) a za dobu od 7. 3. 2017 do zaplacení v případě žalobce b) (výrok I), a uložil žalobcům zaplatit žalované na nákladech řízení 300 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci b), který jej jediný napadl odvoláním, tak, že konstatoval, že v řízení vedeném Policií ČR, Obvodním ředitelstvím policie Praha I, 3. Oddělením hospodářské kriminality, pod č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-1-DŠ, rovněž vedeného pod č. j. ORI-17630/ČJ-2010-001193-DŠ, došlo k porušení práva žalobce na projednání v přiměřené lhůtě, jinak jej potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že ve vztahu žalobce b) a žalované žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobci patřili mezi několik desítek oznamovatelů trestné činnosti páchané podezřelými panem M., M. a D., která měla dle tvrzení žalobců spočívat v tom, že podezřelí pod záminkou zajištění výdělku vylákali značné množství zahraničních dělníků na práci v lese, kde tyto dělníky nechali i několik měsíců pracovat, aniž by jim za odvedenou práci měli v úmyslu zaplatit. Dne 8. 9. 2010 bylo zasláno první oznámení panem L. Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze. Dne 28. 1. 2011 bylo podáno trestní oznámení k Obvodnímu ředitelství Policie Praha I. Usnesením Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, byla odložena věc – podezření ze spáchaného trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, jehož se měly dopustit podezřelé osoby. Stížnost poškozených proti uvedenému usnesení byla zamítnuta usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 0 ZN 1423/2013-99. Ústavní soud nálezem ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, rozhodl, že usnesením Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, a usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, č. j. 0 ZN 1423/2013-99, bylo porušeno základní právo stěžovatelů na účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv podle článku 8 odst. 1, článku 9 a článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 4 odst. 1 a 2 a článku 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a shora uvedená usnesení zrušil. Nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, byl právním zástupcům stěžovatelů doručen dne 11. 1. 2016. Žalovaná ve své obraně vznesla námitku promlčení.
5. Soud prvního stupně se nejprve zabýval vznesenou námitkou promlčení. Počátek běhu šestiměsíční lhůty se odvíjí od vědomosti poškozeného, že došlo k nemajetkové újmě, tedy kdy se dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly a projevily se nepříznivé důsledky nezákonného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, byl žalobci b), resp. jeho právnímu zástupci, doručen dne 11. 1. 2016, od tohoto dne plynula žalobci šestiměsíční lhůta daná ustanovením §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Soud prvního stupně konstatoval, že promlčecí doba začala běžet dne 12. 1. 2016, po dobu 6 měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované promlčecí doba neběžela (v souladu s §35 odst. 1 OdpŠk se stavěla promlčecí lhůta po dobu šesti měsíců), poté opět začala běžet a posledním dnem lhůty k podání žaloby byl den 12. 1. 2017. Jestliže žalobci podali žalobu k soudu dne 7. 3. 2017, byla podána po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty, a proto je nárok na odškodnění porušení práva na účinné vyšetřování vysloveného Ústavním soudem promlčen. Žalobci však svůj nárok na zadostiučinění odůvodnili nikoli výsledkem (odložením věci), ale porušením práva na přiměřenou délku řízení, a proto se soud prvního stupně dále zabýval tím, zda takové právo oznamovateli trestné činnosti vůbec svědčí, přičemž konstatoval, že nelze-li dospět k závěru, že na výsledku prověřování jako předpokladu sdělení obvinění konkrétní osobě je dán subjektivní zájem kterékoli fyzické osoby, nedopadá na tuto část přípravného řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a tudíž nelze na posouzení přiměřenosti jeho délky a případnou satisfakci při porušení práva na jeho přiměřenou délku aplikovat Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Vzhledem k tomu, že na případný nesprávný úřední postup nedopadají závěry Stanoviska, neuplatní se ani vyvratitelná domněnka vzniku újmy. Soud prvního stupně dále konstatoval neexistenci subjektivního zájmu na výsledku, proto nemohl ani tuto část přípravného řízení hodnotit z pohledu čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 Úmluvy a §13 odst. 1 a §31a odst. 3 OdpŠk. Soud prvního stupně navíc nesouhlasil s argumentací žalobců, že k závěru o nesprávném úředním postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení došel Ústavní soud.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ohledně závěru o nedůvodnosti nároku ve výši 250 000 Kč způsobeným nezákonným rozhodnutím a odepřením práv oběti trestného činu se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně ztotožnil, i když na základě jiného právního názoru. K požadavku žalobce b) na poskytnutí zadostiučinění z titulu nezákonných rozhodnutí, a to Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA- 43249/TČ-2013- 001193-DŠ, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 0 ZN 1423/2013-99, odvolací soud uvedl, že žalobce b) již dle svého tvrzení proti těmto rozhodnutím nebrojil dostupným procesním prostředkem ve smyslu §8 odst. 3 OdpŠk, tedy v konkrétním případě ústavní stížností. S ohledem na uvedené tak nebyl naplněn předpoklad pro přiznání tvrzeného nároku dle zmiňovaného ustanovení a zároveň nemohlo dojít ani k posunutí počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty ode dne doručení zrušovacího rozhodnutí, jímž byl nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13. Nadto odvolací soud poukázal, že i kdyby žalobce b) byl účastníkem řízení u Ústavního soudu, tak by jeho tvrzený nárok i tak byl promlčen, když počátek běhu subjektivní šestiměsíční lhůty by byl dán okamžikem doručení nálezu Ústavního soudu jeho právnímu zástupci v tomto řízení. Ohledně požadavku žalobce b) na náhradu nemajetkové újmy ve výši 990 000 Kč z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení se však odvolací soud se závěry soudu prvního stupně neztotožnil. Odvolací soud neshledal názor soudu prvního stupně správným ohledně neaplikovatelnosti čl. 6 Úmluvy na právo poškozeného, jenž má nárok, jakkoliv je řízení ve fázi prověřování, aby i jeho trestní oznámení bylo vyřízeno v přiměřené lhůtě, a naopak seznal, že nárok žalobce b) na náhradu nemajetkové újmy z tvrzeného titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení ve vztahu k vyšetřování trestního oznámení žalobce b) ze dne 28. 1. 2011 je dán, neboť délka prověřování trestního oznámení žalobce b) podaného dne 28. 1. 2011 do doby rozhodnutí odvolacího soudu (ust. §154 odst. 1 o. s. ř.) v trvání téměř devíti let, již není přiměřená, ač věc zhodnotil jako skutkově i právně složitější. Odvolací soud dospěl k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním vzniklé nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky řízení je samotné konstatování porušení práva žalobce b) na projednání věci v přiměřené lhůtě, aniž by bylo namístě zadostiučinění v penězích, protože význam věci pro žalobce b) byl značně snížen tím, že posuzované řízení je doposud ve stádiu prověřování. Odvolací soud navíc zdůraznil, že žalobce b) mohl kdykoliv svůj nárok uplatnit vůči údajným pachatelům trestních činů v civilním soudním řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce b) ve výroku I, kterým byl potvrzen výrok I soudu prvního stupně v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 990 000 Kč s příslušenstvím, a dále v závislém výroku II dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody.
8. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda lze význam předmětu řízení pro žalobce b) ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, považovat za velmi snížený, odůvodňující závěr o dostatečnosti konstatování porušení práva a nepřiznání zadostiučinění v penězích, a to pouze z důvodu, že žalobce b) vystupuje v trestním řízení jako oznamovatel a poškozený, a zároveň toto trestní řízení je pouze ve fázi prověřování, když nebylo doposud (po téměř 9 letech) zahájeno trestní stíhání konkrétních osob, přičemž žalobce b) jako poškozeného lze důvodně považovat za oběť trestného činu obchodování s lidmi. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřuje žalobce b) v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, č. j. 30 Cdo 2715/2019-196, který se týkal shodné věci jiného žalobce. V této souvislosti odkázal žalobce b) též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, a na Stanovisko.
9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. (a §241a odst. 2 o. s. ř.).
12. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolání je přípustné, neboť při řešení otázky přiměřené formy zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu
IV. Důvodnost dovolání
15. Podle §13 odst. 1 OdpŠk je nesprávným úředním postupem také porušení povinnosti učinit úkon anebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ve smyslu §13 odst. 2 OdpŠk, ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
16. Podle §31a OdpŠk, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
17. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo podle §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
18. K uvedené otázce se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019, týkajícím se skutkově obdobné věci jiného poškozeného, v němž shrnul dosavadní judikaturu: „Povahou adhezního řízení a jeho vztahem k občanskoprávnímu řízení se Nejvyšší soud zabýval ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015. Konstatoval, že uplatnění nároku na náhradu škody poškozeným v adhezním řízení nemůže nikdy vést k jeho definitivnímu odepření, neboť i v případě, že je poškozený s celým uplatněným nárokem nebo s jeho zbytkem odkázán na občanskoprávní řízení či jiné řízení, není vyloučeno, aby se ho v něm následně s úspěchem domáhal. Tím se rozhodování soudu o nároku poškozeného v adhezním řízení významně odlišuje od rozhodování o totožném nároku před soudem v řízení občanskoprávním, jehož výsledkem může být i jeho úplné či částečné pravomocné zamítnutí. Dále v tomto rozsudku přijal a odůvodnil závěr, že předpoklad zvýšeného významu řízení pro účastníka se neuplatní, domáhal-li se účastník nároku na náhradu škody na zdraví jako poškozený v adhezním řízení.“.
19. Výše uvedený závěr Nejvyšší soud dále upřesnil v rozsudku ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2399/2017: „Uvedený závěr však neznamená, že význam adhezního řízení pro poškozeného lze bez dalšího považovat za snížený jen kvůli tomu, že poškozený využil beneficia legis a domáhá se svého majetkového nároku vůči pachateli trestného činu v rámci probíhajícího trestního řízení (srov. bod 28 nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17, a tam citovanou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva). Lze vyjít z toho, že význam adhezního řízení pro poškozeného je zásadně standardní; u adhezního řízení se sice neprosadí předpoklad typově zvýšeného významu předmětu řízení, jak se jinak děje například ve věcech pracovněprávních sporů nebo věcí týkajících se zdraví nebo života (srov. Stanovisko nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014), ale ani se význam řízení o majetkovém nároku poškozeného bez dalšího nesnižuje jen kvůli tomu, že daný nárok byl uplatněn v adhezním řízení. K tomu pak přistupují jednotlivé okolnosti konkrétního případu, které mohou takto standardní význam řízení pro poškozeného modifikovat (viz například výše uvedená skutečnost zjevné – apriorní – nevymahatelnosti nároku). Z citovaných judikatorních závěrů tak vyplývá, že i (výrazně) snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému, neboť konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného právě toliko nepatrný.“
20. Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) se otázkou aplikovatelnosti práv garantovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy na postavení poškozených v trestním řízení zabýval v rozsudku ze dne 12. 2. 2004, ve věci Perez proti Francii , stížnost č. 47287/99. V dané věci ESLP zaujal oproti své předcházející judikatuře nový přístup ohledně použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy na připojení se poškozeného k trestnímu řízení. Dospěl k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy je použitelný i na řízení, v nichž se poškozený připojil k řízení již ve stádiu samotného předběžného šetření, přičemž není podstatné, zda též poškozený formálně v trestním řízení uplatnil právo na náhradu škody. Uvedený závěr dopadá i na ty případy, kdy ohledně práva na náhradu škody může být zahájeno, či již probíhá, řízení před civilními soudy. Tedy i v případech, kdy se v trestním řízení rozhoduje pouze o trestním obvinění, je pro použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy rozhodujícím faktorem, zda od okamžiku připojení se poškozeného k trestnímu řízení až do jeho skončení zůstala občanskoprávní složka (ve smyslu autonomního výkladu Úmluvy) úzce spojena s průběhem trestního řízení, jinými slovy, zda trestní řízení mělo na občanskoprávní složku vliv. Limity použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy ESLP shledal pouze v tom, že Úmluva nepřiznává žádné právo na „soukromou odplatu“ ani na actio popularis. Právo nechat stíhat nebo odsoudit jinou osobu za trestný čin proto nemůže být uplatňováno nezávisle. Je neoddělitelné od výkonu práva poškozeného vést občanskoprávní řízení podle vnitrostátního práva, byť i jen za účelem získání symbolické náhrady nebo ochrany takového občanského práva, jakým je například právo na dobrou pověst (srov. body 65 až 71 citovaného rozhodnutí).
21. Souvislostí trestního řízení s civilními, resp. základními právy poškozených se v nyní posuzované věci zabýval již Ústavní soud ve zrušujícím nálezu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13. V bodě 24 uvedl: ‚Trestný čin obchodování s lidmi (§232a trestního zákona, resp. §168 trestního zákoníku), zejména je-li páchán za použití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy nebo lsti anebo při zneužití omylu, tísně nebo závislosti poškozeného za účelem jeho užití k otroctví nebo nevolnictví, nebo k nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování, představuje mimořádně závažný zásah do základních práv na osobní svobodu a osobní bezpečnost, zákazu držení v otroctví nebo nevolnictví a podrobení nuceným pracím nebo službám a na zachování lidské důstojnosti, zaručených v čl. 8 odst. 1, čl. 9 a čl. 10 odst. 1 Listiny a v čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 5 odst. 1 Úmluvy, jakož i v řadě dalších mezinárodních smluv. Závažnost a nebezpečnost tohoto zásahu zvyšují pak zejména takové okolnosti jako je spáchání takového činu v organizované skupině či v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch či prospěch velkého rozsahu. Obdobně to platí i pro trestné činy vydírání (§235 trestního zákona, resp. §175 trestního zákoníku), útisku (§237 trestního zákona, §177 trestního zákoníku) a nebezpečného vyhrožování (§353 trestního zákoníku). Uvedená ústavně zaručená práva přitom patří - stejně jako právo na život – k základním lidským právům (hlava druhá, oddíl první Listiny) náležejícím každému člověku bez ohledu na státní občanství (čl. 42 odst. 2 Listiny).“
22. Z výše uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu ohledně sníženého významu předmětu posuzovaného řízení pro dovolatele, jejž odvolací soud dovodil jednak z okolnosti, že dovolatel svá práva mohl uplatnit v civilním řízení, jednak z okolnosti, že trestní řízení bylo vedeno teprve ve fázi prověřování, není správný.
23. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu částky 990 000 Kč vztahující se k právu na odčinění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem policejního orgánu spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení a v závislém nákladovém výroku podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v dotčeném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
24. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
25. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu