ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3193.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3193/2020-236
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobců a) G. P. , narozeného XY, bytem XY, b) D. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Liborem Šlaufem, advokátem, se sídlem v Praze, Národní 60/28, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství , se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu v Praze 1 pod sp. zn. 26 C 20/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2020, č. j. 17 Co 373/2019-214, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2020, č. j. 17 Co 373/2019-214, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobci G. P. a D. P. (dále též „dovolatelé“) se domáhali (samostatnými žalobami ze dnů 14. 2. 2016 a 11. 2. 2016) každý částky 853 332 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce správního (restitučního) řízení 22 let a 4 měsíců. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 3. 8. 2016, č. j. 26 C 20/2016-19, obě řízení spojil ke společnému projednání s tím, že věc bude nadále vedena pod sp. zn. 26 C 20/2016.
2. Soudy v tomto kompenzačním řízení vyšly z následujících skutkových zjištění. Dotčené správní řízení (ve věci restituce tam uvedených nemovitostí) vedené pod sp. zn. PÚ 8449/93 a zahájené dnem 28. 1. 1993 matkou žalobců A. P. probíhalo zpočátku u Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy a zcela skončilo až vydáním posledních dvou níže uvedených dílčích rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Prahu. Řízení bylo původně pravomocně skončeno již v roce 2006, avšak při revizi spisového materiálu provedené žalovanou bylo zjištěno, že o části nároku, který uplatnila matka žalobců A. P., nebylo správním orgánem rozhodnuto, a tak došlo k vydání dalších dvou dílčích rozhodnutí. Šlo o rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 14. 7. 2014, č. j. PÚ 8449/93/9 (nabytí právní moci dnem 18. 7. 2014), a ze dne 9. 3. 2015, č. j. PÚ 8449/93/10 (nabytí právní moci dnem 19. 3. 2015). V průběhu řízení (dne 2. 3. 2008) matka žalobců A. P., narozená dne XY, zemřela a oba žalobci vstoupili do řízení jako její právní nástupci (usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 27 D 665/2010, bylo rozhodnuto, že G. P. a D. P. jsou dědici po zůstavitelce A. P.).
3. V nynějším kompenzačním řízení byl soudem prvního stupně vydán dne 21. 5. 2018 v pořadí první rozsudek (č. j. 26 C 20/2016-93), kterým byla žalované (v té době bylo jednáno jako s organizační složkou státu s Ministerstvem financí) uložena povinnost zaplatit každému z žalobců částku ve výši 451 543,50 Kč s příslušenstvím, a co do částky 401 788,50 Kč s příslušenstvím ve vztahu ke každému z žalobců byla žaloba zamítnuta. K odvolání byl rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které byla žalované uložena povinnost zaplatit každému z žalobců částku ve výši 451 543,50 Kč s příslušenstvím a v části, ve které bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Soudu prvního stupně bylo uloženo, aby se zabýval tím, je-li v daném případě aplikovatelný čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Dále aby bylo najisto postaveno, zda se jedná o jedno řízení započaté 28. 1. 1993 a skončené 18. 7. 2014, nebo jedná-li se o řadu samostatných řízení, když předmět řízení se odvíjí od konkrétních nemovitostí, a konečně byla-li ve světle judikatury Nejvyššího soudu rozhodnutí správního orgánu následována přezkumem ve správním soudnictví.
5. Soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku ze dne 1. 8. 2019, č. j. 26 C 20/2016-158, zamítl návrhy žalobců, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jim každému částku ve výši 451 543,50 Kč s příslušenstvím (výroky I a II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
6. Soud prvního stupně dovodil (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 344/2014), že ve věci nejsou splněny podmínky z hlediska věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dále posuzované řízení neprobíhalo před soudem a nešlo ani o správní řízení, na které by soudní řízení navazovalo, a tak čl. 6 odst. 1 Úmluvy na posuzované správní řízení nedopadá, a nelze tedy na posouzení přiměřenosti jeho délky a případnou satisfakci při porušení práva na jeho přiměřenou délku aplikovat ani stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „stanovisko“.
7. Konstatoval, že pokud nemůže jít o nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“), spočívající v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, může jít o nesprávný úřední postup podle §13 odst. 1 věty druhé nebo třetí OdpŠk spočívající v neučinění úkonu v zákonné nebo přiměřené lhůtě. Jelikož na tento nesprávný úřední postup nedopadají závěry stanoviska, neuplatní se ani vyvratitelná domněnka vzniku újmy. Poškození byli povinni prokázat jak vznik újmy, tak příčinnou souvislost mezi průtahy (porušením povinnosti učinit úkon v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě) a vznikem nemajetkové újmy, této své povinnosti však nedostáli. Soud prvního stupně v této souvislosti soud podotkl, že ani sami žalobci nevěděli, že předmětné nemovitosti jim, popřípadě jejich právní předchůdkyni, nebyly vydané, neboť od roku 2006, kdy správní orgán řízení ukončil, do roku 2014 nečinili žádné úkony, kterými by se vydání nemovitostí uvedených v posledních dvou dílčích rozhodnutích domáhali (např. opatření proti nečinnosti správního orgánu). Skutečnost, že o těchto nemovitostech nebylo dosud rozhodnuto, zjistil správní orgán sám při revizi spisového materiálu. Z tohoto důvodu byla žaloba soudem prvního stupně zamítnuta.
8. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a současně rozhodl, že se žalované nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení (výrok II).
9. Vzal za prokázané, že při revizi spisového materiálu žalovanou bylo zjištěno, že o části nároku uplatněného A. P. nebylo správním orgánem rozhodnuto, takže následně byla Státním pozemkovým úřadem, Krajským pozemkovým úřadem pro Hlavní město Prahu vydána ve věci žalobců jakožto dědiců A. P. rozhodnutí ze dne 14. 7. 2014 č. j. PÚ 8449/93/9 a ze dne 9. 3. 2015 č. j. PÚ 8449/93/10.
10. Odvolací soud při jednání dne 13. 2. 2020 účastníky poučil o vývoji judikatury na poli náhrad nemajetkové újmy ve správním řízení, vyjádřené v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 2872/18, dle něhož není rozhodující pro posouzení porušení práva na projednání věci v přiměřené době ve správním řízení návaznost soudního řízení. Současně odvolací soud účastníky poučil dle §118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, a vyzval je k doplnění tvrzení a navržení důkazů, a to „žalobce ohledně existence újmy od roku 2006 do roku 2015 a že věděli, že správní řízení stále probíhá a žalovanou ohledně jejího tvrzení, že žalobci od roku 2006 do roku 2015 o zbytkovém restitučním nároku a jeho se týkajícím správním řízení nevěděli, respektive byli nečinnými“.
11. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, důkazní řízení doplnil a neshledal odvolání důvodným. Konstatoval, že „soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, učinil z nich správná skutková zjištění a třebaže, v intencích pokynů odvolacího soudu, vycházel z nesprávného právního názoru, dospěl ke správnému závěru též po stránce právní“.
12. Odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), ze které vyplývá, že v případě nemajetkové újmy vyvolané nepřiměřenou délkou řízení je třeba vycházet ze silné, ale vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu.
13. Odvolací soud dále vyšel ze stanoviska a zohlednil, že nemajetková újma způsobená nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 OdpŠk je subjektivní psychickou kategorií, kterou je třeba tvrdit a odškodní se, není-li úspěšně popřena.
14. Vyšel též z právního názoru publikovaného v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, že: „účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován; odškodňována je tedy újma způsobená nejistotou ohledně výsledku řízení a s ním souvisejícím právním postavením poškozeného. Tato nejistota je nutně spojena (až) s okamžikem, kdy se poškozený o zahájení řízení nebo o tom, že řízení probíhá, dozví. Bez vědomosti o probíhajícím řízení, které je způsobilé do jeho právního postavení zasáhnout, nemůže být poškozený ve stavu nejistoty ohledně jeho výsledku a nemůže mu tedy v jejím důsledku vznikat ani nemajetková újma“.
15. Poté, co odvolací soud vyzval obě strany k prokázání jejich tvrzení, tj. žalobce o existenci nemajetkové újmy, respektive následcích dlouho trvajícího řízení, a navržení důkazů o tom, že věděli, že správní řízení stále probíhá a žalovanou k prokázání jejích tvrzení, vyvracejících možnost vzniku imateriální újmy na straně žalobců, a kdy žalobci pouze zopakovali svá dosavadní tvrzení o délce správního řízení, ale žádné důkazy o své aktivitě ve vztahu k nevydaným pozemkům nenabídli, měl za věrohodné tvrzení žalované, že žalobci po ukončení restitučního správního řízení v roce 2006 nevěděli o tom, že nebyl vyčerpán celý nárok, uplatněný jejich právní předchůdkyní a zůstali tak nečinnými.
16. Konstatoval také s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1057/2014, že „ani právní předchůdkyně žalobců až do své smrti v roce 2008 vydání dalších pozemků nevyžadovala, takže zřejmě i ona považovala řízení o restitučním nároku lednem 2006 za skončené. O tom, že restituční řízení nebylo skončeno se tak žalobci fakticky dozvěděli až z postupu správního orgánu. Nebyl tak naplněn předpoklad §31a OdpŠk a lze hodnotit tvrzení žalobců o existenci nemajetkové újmy jako žalovanou vyvrácené. Pokud žalobci hovořili o tom, že již původní správní řízení od roku 1993 do roku 2006 bylo nepřiměřeně dlouhé a že i v této době byli v nejistotě, resp. že se svojí matkou sdíleli nejistotu ohledně výsledku řízení a vznikla jim proto nemajetková újma, nutno připomenout, že jejich matka zjevně takovou nejistotu nepociťovala, neměla za to, že by jí tímto správním řízením nemajetková újma vznikla, když až do své smrti v roce 2008 nikdy nárok na náhradu nemajetkové újmy nevznesla“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
17. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadli žalobci, zastoupení advokátem, dovoláním.
18. Přípustnost dovolání dovolatelé spatřují v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky presumpce nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce správního řízení.
19. Dle dovolatelů je s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 344/2014 nezbytné mít za to, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy na předmětné správní řízení dopadá, a lze tudíž aplikovat i stanovisko Nejvyššího soudu. Pro rozhodování ve věci není podstatné, zda na správní řízení navazovalo nebo nenavazovalo soudní řízení. K tomu odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 2872/18, podle kterého lze dovodit, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) se vztahuje jak na řízení soudní, tak na řízení správní, a to i tehdy, pokud na správní řízení již další soudní řízení nenavazuje. Důkazní standard vyžadovaný obecnými soudy pak nesmí být takový, aby možnost náhrady nemajetkové újmy fakticky vyloučil či nepřiměřeně ztížil. Podle dovolatelů plyne z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 696/02, že ústavní garanci práva každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (resp. v přiměřené lhůtě), odporuje, dochází-li v konkrétním případě u správního úřadu k nedůvodným průtahům v řízení.
20. Dovolatelé namítají, že odvolací soud nesprávně postupoval, když požadoval, aby prokázali vznik újmy, a když na uplatněný nárok neaplikoval stanovisko Nejvyššího soudu. Nesouhlasí s názorem, že jsou povinni prokázat vznik újmy, která jim v důsledku průtahu správního řízení vznikla, neboť na jejich nárok lze aplikovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jsou-li naplněny podmínky stanovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 344/2014, o kterých mají za to, že naplněny byly.
21. Dovolatelé rovněž namítají, že jak soud prvého stupně, tak soud odvolací, při posouzení neodůvodnil náležitě a přesvědčivě, proč nepovažuje konkrétní správní řízení za podřaditelné pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2800/16, pouhé odkázání na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a konstatování, že dané správní řízení nesplňuje zde formulovaná kritéria, nelze považovat za náležité odůvodnění rozhodnutí.
22. K názoru soudu, že žalobci neunesli důkazní břemeno, tito poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13. Při posuzování nároků uplatňovaných podle zákona o odpovědnosti státu nesmí obecné soudy nikdy zapomínat na ústavní původ a zakotvení těchto nároků, přičemž aplikace zákona o odpovědnosti státu nesmí vést, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny. Pokud obecné soudy v takovém řízení uvalí na žalobce nesplnitelné důkazní břemeno, učiní tak ústavně zakotvené právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem iluzorním, čímž dojde k porušení čl. 36 odst. 3 Listiny.
23. Žalovaná se k dovolání vyjádřila podáním ze dne 24. 9. 2020, ve kterém konstatuje, že odvolací soud dospěl ke správnému závěru v souladu s ustálenou judikaturou. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí, zejména v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1057/2014 a ve shodě s judikaturou ESLP, přijal závěr, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení se vychází z domněnky vzniku nemajetkové újmy, kterou však lze v řízení vyvrátit, což vyplývá i ze stanoviska. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, má za to, že bez vědomosti poškozeného o probíhajícím řízení, které je způsobilé do jeho právního postavení zasáhnout, nemůže být poškozený ve stavu nejistoty ohledně jeho výsledku a nemůže mu tedy v jejím důsledku vznikat ani nemajetková újma. Závěrem navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl a potvrdil dovoláním napadené rozhodnutí.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
25. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
26. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
27. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
28. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
29. V rozsahu části výroku I rozsudku odvolacího soudu týkající se výroku III rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a také v rozsahu výroku II rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
30. Dovolání též není přípustné co do námitky dovolatelů, že ti byli povinni unést nesplnitelné důkazní břemeno ohledně prokázání újmy, a tak se jejich ústavně zakotvené právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem mělo stát iluzorním, čímž mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 3 Listiny. V části V. stanoviska se Nejvyšší soud vyjádřil tak, že náhrada imateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Takový stav přitom vyplývá z nejistoty ohledně výsledku sporu, kterou trpí v zásadě každý účastník nepřiměřeně dlouhého řízení. Nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí a §22 odst. 1 věty třetí OdpŠk je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích.
31. Pokud odvolací soud vzal za prokázané tvrzení žalované, že pro nevědomost žalobců o existenci správního řízení jim nemohla vznikat jinak obecně presumovaná nemajetková újma v období od roku 2006 do roku 2015, ve kterém dle skutkových zjištění ani řízení fakticky neběželo, neboť jako již pravomocně skončené „obživlo“ až po „revizi“ tohoto řízení (tj. odvolací soud měl újmu žalobců za úspěšně popřenou minimálně v tomto období a na tomto závěru své rozhodnutí postavil), přičemž žalobci měli naproti tomu osvědčit svoji vědomost o této části řízení, což je (i s ohledem na povahu kompenzačního řízení) stále v mantinelech zásad sporného řízení, neodchýlil se od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud tedy neshledal v daných okolnostech, tj. v požadavku odvolacího soudu po žalobcích, aby prokázali vědomost o daném úseku správního řízení, nesplnitelný požadavek unesení důkazního břemene, jež by způsoboval ve svém důsledku porušení práva žalobců založená čl. 36 odst. 3 Listiny.
32. Pro předem mylný předpoklad se nemůže uplatnit ani námitka dovolatelů, podle které odvolací soud při posouzení náležitě a přesvědčivě neodůvodnil, proč nepovažuje konkrétní správní řízení za podřaditelné pod článek 6 odst. 1 Úmluvy. Odvolací soud, byť pouze implicitně, uvedený článek Úmluvy nepominul (na správní řízení jej aplikoval) pokud ve věci zohlednil stanovisko Nejvyššího soudu, jež je vnitrostátní odpovědí na požadavky ESLP právě při posuzování řízení spadajících do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nutno však již zde poznamenat, že jej aplikoval jen na část správního řízení, což bude vysvětleno dále.
33. Dovolání ve věci samé je však podle §237 o. s. ř. přípustné v rozsahu otázky zjišťování existence nemajetkové újmy za zbylou část správního řízení (tj. část běžící před rokem 2006), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
34. Dovolání je důvodné.
35. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však dovolací soud neshledal.
36. Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
37. Podle §31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
38. Ve stanovisku Nejvyšší soud konstatoval, že při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Vychází se z kritérií (§31a odst. 3 OdpŠk), která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Jak vyplývá z judikatury ESLP, je při zvažování přiměřenosti délky řízení nutno vzít v potaz zejména složitost případu, chování poškozeného, jakož i postup příslušných orgánů a dále význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Apicella, odst. 66). ESLP též zohledňuje počet instancí, které se řešením daného sporu zabývaly. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, budou ale zpravidla těmi zásadními.
39. Dovolací soud považuje za nutné poukázat na změnu své rozhodovací praxe uskutečněnou s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, jež se udála po datu vydání napadeného rozhodnutí, přestože byla v odůvodnění odvolacím soudem již reflektována prejudikatura Ústavního soudu (nález ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 2872/18), obsažená v komentovaném nálezu, a na kterou konečně poukazovali též dovolatelé v dovolání.
40. V posledně zmíněném rozsudku velký senát Nejvyššího soudu zohlednil nález Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 570/20), ve kterém bylo přijato několik závěrů nekompatibilních s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu ve věci aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy na správní řízení. Ústavní soud dovodil existenci práva na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, které považuje za obsahově shodné s právem na projednání věci v přiměřené době, i ve vztahu ke správním řízením, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda (bod 44 nálezu). Velký senát Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, mají účastníci správních řízení, na něž dopadá čl. 6 Úmluvy nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na daná správní řízení navazoval či nenavazoval soudní přezkum.
41. Již v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, (N 162/47 SbNU 145; 307/2007 Sb.) byl osvědčen právní názor, že vlastnické právo požívá ochrany v souladu s čl. 11 Listiny a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv vyvěrajícími z pojmu demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy.
42. Z rozsudku ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci č. 12605/02 – Patta proti České republice , ale i z dalších nepochybně vyplývá, že restituční řízení vedená na základě zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, spadají do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
43. Dovolací soud však má i z odůvodnění odvolacího soud za zřejmé, že ten považoval dotčené restituční řízení za řízení, jež spadá do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Z tohoto pohledu lze tedy považovat za obecně správné i jeho uplatnění stanoviska, nikoliv však ve všech ohledech.
44. Ze stanoviska totiž vyplývá, že aby bylo možno uzavřít, že účastník má právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, je třeba nejprve vyřešit otázku, zda vůbec v konkrétním případě došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, tedy zda řízení skutečně bylo nepřiměřeně dlouhé. Současně při úvaze o celkové době řízení je nutno přihlížet i k té jeho části, v níž jako účastník vystupoval právní předchůdce osoby, která vstoupila do řízení jako jeho dědic a která se nyní domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle §31a OdpŠk. Již v rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle nějž, pokud se poškozený do řízení zapojí jako dědic původního účastníka řízení, může žalovat celkovou délku řízení (stejný závěr vyplývá i z rozhodnutí ESLP ve věci Axioglou a ostatní proti Řecku, rozhodnutí ze dne 12. 3. 2009, č. 45145/06, oddíl 1; srov. i další tam uvedenou judikaturu).
45. Dědici původního účastníka řízení, v němž došlo ke skutečnostem naplňujícím znak nepřiměřeně dlouze vedeného soudního řízení, tak obecně svědčí celková délka řízení, v němž se stal nástupcem původního účastníka. Míru odškodnění nemajetkové újmy je pak nutno posuzovat individuálně s tím, že nemusí dosahovat stejné výše, jaké by dosahovalo v případě odškodnění původního účastníka řízení (srov. rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26, a rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, v téže věci, odst. 66), a to třeba i tehdy, nebyla-li tato újma výjimečně vůbec sdílena, např. pro okolnosti nezájmu dědiců o zůstavitelovy záležitosti za jeho života. V každém případě se však při stanovení odškodnění přihlíží ke kritériím §31a odst. 3 OdpŠk ve vztahu k těm, kteří řízení jako účastníci dokončili (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 154/2013).
46. Dovolací soud konstatuje, že v posuzované věci proto bylo na soudech nižších stupňů, aby zejména posoudily, zda bylo řízení nepřiměřeně dlouhé, a zda dědicům původní účastnice, která se účastnila restitučního řízení od samého počátku, vznikla újma srovnatelná s její újmou, či nikoliv. Případná výsledná částka odškodnění by se následně měla odvíjet od tohoto závěru s tím, že nemusí dosahovat stejné výše, která by přicházela v úvahu v případě odškodnění původního účastníka řízení.
47. Restituční řízení, jejichž primárním účelem je zmírnit následky některých majetkových křivd, které se udály v letech 1948 až 1989, se týkají citlivých otázek. Zájem na rychlém vyřízení restituční věci bývá zpravidla sdílen celou rodinou, včetně dědiců původních restituentů, kteří očekávají zmírnění majetkových křivd z let 1948 až 1989. Význam předmětu řízení pro dědice původních účastníků tak zpravidla je obdobný nebo stejný jako pro původní restituenty. Nemusí tomu tak však být vždy a je na soudech, aby zkoumaly, do jaké míry byla újma procesního nástupce shodná s újmou, která by vznikla původnímu účastníku řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4251/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3945/2014, uveřejněný pod číslem 30/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
48. Dovolací soud uzavírá, že pokud odvolací soud neposoudil celkovou délku správního řízení s ohledem na její případnou nepřiměřenost, přičemž již z dat o zahájení a skončení řízení lze pochybovat o přiměřenosti jeho délky, potud je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné.
49. Nemůže se zde tedy uplatnit ani úvaha odvolacího soudu, že: „pokud žalobci hovořili o tom, že již původní správní řízení - řízení od roku 1993 do roku 2006, bylo nepřiměřeně dlouhé a že i v této době byli v nejistotě, resp. že se svojí matkou sdíleli nejistotu ohledně výsledku řízení a vznikla jim proto nemajetková újma, nutno připomenout, že jejich matka zjevně takovou nejistotu nepociťovala, neměla za to, že by jí tímto správním řízením nemajetková újma vznikla, když až do své smrti v roce 2008 nikdy nárok na náhradu nemajetkové újmy nevznesla“, a to nejen proto, že odvolací soud k tomuto období neprovedl zhodnocení kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk jak s ohledem na posuzování přiměřenosti délky řízení, tak i pro stanovování přiměřeného zadostiučinění, ale zvláště za situace, kdy v době původního „skončení“ řízení v lednu 2006 zde ještě nebyla právní úprava zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení (zavedená až zákonem č. 160/2006 Sb.), matce nynějších žalobců tehdy bylo téměř 92 let a až do přijetí shora uvedeného rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, dne 9. 12. 2020, vycházela ustálená rozhodovací praxe z toho, že náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku správního řízení, na které nenavazovalo řízení soudní, požadovat ani nelze. Uvedené skutečnosti přitom podle dovolacího řízení bez dalšího neumožňují učinit závěr, že matce žalobců nemohla průběhem již tehdy 13 let trvajícího správního řízení o restitučním nároku vznikat nemajetková újma spočívající v nejistotě o výsledku řízení.
50. Za nesprávnou tak lze považovat i částečnost posouzení existence nemajetkové újmy odvolacím soudem toliko za období od roku 2006 do skončení řízení, pokud na tomto neúplném posouzení založil svůj potvrzující výrok o zamítnutí žalob, a pokud též náležitě nehodnotil dobu předcházející.
51. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a nejsou splněny podmínky pro změnu rozhodnutí, dovolací soud postupem podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu, a to včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil. Přestože se výše zmíněné nesprávnosti projevují i v rozhodnutí soudu prvního stupně, postupoval dovolací soud podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. a napadený rozsudek vrátil k dalšímu řízení jen odvolacímu soudu, neboť je namístě již přihlédnout jak k celkové délce kompenzačního řízení, tak zejména k vysokému věku obou žalobců (77 a 80 let), přičemž odvolací soud by měl postupovat v řízení s maximálním urychlením.
52. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. v dalším řízení vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými, přičemž neopomene zohlednit i další ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a ESLP týkající se odškodňování nepřiměřené délky restitučního řízení.
53. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 4. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu